Kdo opírá svůj stát o zbraně žoldnéřů, nikdy nebude pevný v sedle, napsal před 500 lety Niccolò Machiavelli, muž se špatnou pověstí a skvělým mozkem. V mírových dobách zemi vysávají žoldáci, v době války ji zas pustoší nepřítel, protože žoldnéři se spíše boji vyhýbají, než aby bránili své chlebodárce.
Ale ne vždy jsou cizí vojáci na škodu. Pokud ne u lidí, tak alespoň u mravenců. Skupina dánských a amerických vědců v časopise PNAS (studie zde, přístup placený) popisuje mravenčí "žoldnéře", kteří svým chlebodárcům skutečně mohou být prospěšní. Tedy alespoň za určitých okolností.
Biologové ve svém článku popisují soužití mravenců-pěstitelů Sericomyrmex, kteří ve svých mraveništích pěstují houby, z nichž pak žijí. Jejich nemilovanými partnery jsou mravenci Megalomyrmex, kteří se naučili žít pohodlně a bez práce na úkor svých přičinlivějších příbuzných.
Zřejmě díky chemické kamufláži se Megalomyrmex dokážou nastěhovat do hnízd mravenčích zemědělců a živit se jimi vypěstovanou potravinou. V hnízdě jich může být i podstatně více než skutečně pracujících mravenců-pěstitelů. Se svými hostiteli jsou svázání po celý život, takže se jim nesnaží škodit příliš.
Starají se ovšem o to, aby hnízdo "neplýtvalo" energií na nic jiného než péči o nezvané hosty: uštipují křídla nově narozeným královnám, takže ty se nemohou rozlétnout z hnízda a stanou se z nich dělnice. Kolonie tak zřejmě disponuje ve výsledku větším pracovní silou, a síly společenstva se tak soustředí na rozšiřování hnízda a ne na zbytečnou reprodukci (alespoň z hlediska parazitů).
Za jistých okolností už ovšem nejde mluvit jen o čistém parazitismu. Mravenci-pěstitelé Sericomyrmex mají ovšem i přímočařejší nepřátele, mezi něž patří i útoční mravenci rodu Gnamptogenys. Ti přepadají kolonie usedlejších mravenců, ty vybijí, nebo zaženou, vyjedí pěstované houby i larvy, a pak se přesunou k dalšímu hnízdu. K obsazení hnízda stačí jen málo útočníků, obrana mravenců-pěstitelů bývá zcela neúčinná.
Ale když jsou ve hnízdě parazitičtí mravenci, probíhá vše jinak. V pokusech se ukázalo, že ukázalo, že "vyžírkové" Megalomyrmex mají účinný jed, který dokáže útočníky ochromit. Mravenci-pěstitelé jim potom svými silnými kusadly ukoušou končetiny.
Proto autoři parazitické mravence přirovnávají ke středověkým a renesančním žoldnéřům. I oni byli v případě ohrožení města nepochybně užiteční a jejich přítomnost přínosem. Ale v dobách míru, nebo malého ohrožení představovali jen zátěž.
