Představme si, že v centru Prahy tiká časovaná atomová bomba. Zajali jsme teroristu, který ví, jak ji zneškodnit. Jste policejní velitel. Dáte příkaz k jeho mučení, jestliže je to jediný způsob, jak zachránit miliony nevinných lidí před neodvratnou smrtí?
Tento myšlenkový experiment se nazývá „scénář tikající bomby“ a užívají jej zejména filosofové v diskuzích o etických teoriích. „Tikající bombu“ také užívají v dotaznících psychologové, aby zjistili, jak se v lidské mysli formuje morální soud. V posledních letech, zejména v souvislosti s „válkou proti terorismu“, je tento myšlenkový experiment užíván jako argument k ospravedlnění nebo dokonce legalizaci určitých forem zostřeného výslechu nebo mučení.
Otázka (nejen) pro etiky
Pojďme si ukázat, že kromě poskytnutí námětů na akční filmy nám může tento myšlenkový experiment prozradit rovněž něco o nás samotných. Moderní podobu myšlenkového experimentu tikající bomby můžeme najít ve filosofické eseji Henryho Shuea z roku 1978. V ní experiment nabývá podoby fixní bomby v Paříži plné nevinných lidí a nenahraditelných uměleckých děl, která není možné přenést. Nedlouho poté následovala v rozhlasovém vysílání BBC spekulace britského filosofa Antonyho Quintona, v jeho myšlenkovém experimentu vystupovala bomba položená teroristou do nemocnice plné pacientů.
Navzdory těmto formulacím z druhé půlky dvacátého století byl britský filosof a reformátor Jeremy Bentham prvním, kdo formuloval něco na způsob myšlenkového experimentu tikající bomby. Rozdílem bylo, že Benthamův příklad užíval mučení proti už probíhajícímu utrpení (jako například utrpení unesených po zatčení jejich únosce). Moderní příklady obsahují budoucí hrozbu (výbuch bomby). Z hlediska následků je Benthamova verze obdobná jako ony novodobé – mučení je nutné jako prostředek k zabránění velkých škod a utrpení. Jeremy Bentham jako otec utilitarismu, morální teorie prosazující co největší štěstí největšího počtu bytostí, by byl nepřekvapivě ochoten mučení připustit za účelem dosažení většího dobra.
Zmučený Iggy Pop v kampani Amnesty International proti mučení při výsleších.
Různé formy tohoto myšlenkového experimentu mají společný teoretický koncept. Seamus Miller shrnuje následující body: 1) policie má dostatečný důvod pro přesvědčení, že mučením zachrání tisíce nevinných, 2) policie ví, že není jiné cesty k záchraně životů, 3) ohrožení životů je bezprostřední, 4) životy v ohrožení jsou nevinné a 5) terorista je morálně zodpovědný nebo spolu zodpovědný za přípravu bomby a bude i morálně zodpovědný za smrt tisíců. Dále je terorista zodpovědný i za to, že nutí policii k volbě mezi dvěma zly – mučením teroristy, anebo ponecháním tisíců životů jisté smrti.
Rozmýšlení nad mučením teroristy nepatří jen „jestřábům z řad republikánů“, ale je i relevantním tématem pro etiky. A jak se to má s reálností takové situace, může se myšlenkový experiment tikající bomby stát realitou?
Deník The Independent na začátku tohoto roku přinesl informace o skutečných tikajících bombách z roku 2010. Efektivitu mučení potvrdil i BBC dlouholetý šéf MI6 John Sawers. Dvě tikající bomby, jedna ve Velké Británii, druhá v Dubaji, byly z letadel odstraněny pouhých 17 minut před odletem, a to právě díky informacím získaným „tvrdými výslechovými metodami“ v Saúdské Arábii.
Druhým příkladem ze skutečnosti může být německý případ z roku 2002. Jedenáctiletý Jakob von Metzler byl tehdy unesen studentem práv Magnusem Gäfgenem. Pachatel rodinu vydíral a přebral si od nich výkupné milion eur. Krátce poté byl policií zadržen, ale nespolupracoval, a protože nebylo jasné, v jakých podmínkách je unesený chlapec držen a zdali není jeho život v ohrožení, vicepresident Frankfurtské policie Wolfgang Daschner nařídil pohrozit únosci mučením, pokud nevydá informace o uneseném dítěti. Pachatel pohrůžce podlehl, chlapec byl v té době už bohužel po smrti, policii se tak alespoň dostalo informace o poloze těla.
Co na to Češi
Jaké faktory se podílejí na formování vašeho morálního soudu ohledně mučení v případě tikající bomby? Jak toto dilema řeší většina Čechů a na čem všem závisí, ke které možnosti se přikloní, jsme na Přírodovědecké fakultě UK nedávno studovali v rozsáhlé internetové studii. Studie byla zaměřena především na lidskou sexualitu, a možná proto ji k dnešnímu dni vyplnilo přes 20 tisíc respondentů.
Výsledek je vcelku jasný: příkaz k mučení teroristy by vydala většina lidí, konkrétně 83 % žen a 91 % mužů. A kteří lidé by takový příkaz vydali? Tak třeba spíše lidé starší než mladší, spíše ti v lepší psychické kondici než ti v kondici horší a spíš lidé, kteří nevěří v boha. A kteří lidé by spíše ponechali Londýňany jejich smutnému osudu, tedy by spíše nemučili? Ti, kdo se drží zásady, že člověk nesmí druhému nikdy ublížit.
Nyní to nejzajímavější. Jestlipak víte, který faktor ovlivnil ochotu vydat rozkaz k mučení úplně nejvíc? Kupodivu to bylo to, zda daného člověka sexuálně vzrušuje cizí bolest. To, zda člověka sexuálně vzrušuje vlastní bolest, ochotu nechat mučit teroristu ovlivňovalo rovněž, ovšem záporně. Žádnou roli přitom nehrálo, jak moc se člověk cítí zhnusen či pohoršen nemorálním chováním jiných osob, ani to, zda by byl ochotný nasadit vlastní život, aby zachránil tisíc svých vrstevníků, a ani to, v jak dobré fyzické kondici se cítí.
Graf ukazuje souvislost mezi pravděpodobností mezi svolením mučením teroristy v případě scénáře „tikající bomby“ a zároveň to, zda dotazované sexuálně vzrušuje cizí fyzická bolest. Obojí respondenti určovali na stupnici stupnicích 1 (určitě ne) až 6 (určitě ano). Čísla nad sloupci ukazují počty respondentů, a je z nich zřejmé, že lidí, kterým se líbí bolest jiného bylo v průzkumu sice poměrně málo, ale právě oni by k mučení tíhli nejčastěji. Jejich rozhodování tedy skutečně neovlivňuje jen racionální etická úvaha.
A co kdybychom si morální dilema ztížili? Co kdybychom daného teroristu museli mučit sami, vlastnoručně? Obrázek by byl dost podobný. Opět by většina lidí mučila, konkrétně 70 % žen a 87 % mužů, nebyli by si však v daném ohledu zdaleka tolik jistí. Příkaz k mučení by určitě vydalo 48 % osob, ale určitě by osobně mučilo jen 31 % osob. Hlavní roli v našem rozhodování by i zde hrálo to, zda nás sexuálně vzrušuje cizí bolest a vlastní bolest, přičemž pozitivní vliv toho prvního i negativní vliv toho druhého by byl ještě vyšší než v předchozím případě. Mezi faktory pozitivně ovlivňujícími ochotu mučit nám přibyla dobrá fyzická kondice a ochota nasadit vlastní život pro záchranu tisíce vrstevníků a mezi faktory ovlivňující ochotu mučit negativně to, jak moc se člověk cítí zhnusen či pohoršen nemorálním chováním jiných osob.
Výsledky jsou vlastně velmi překvapivé. Je jasné, že by naše chování v reálné situaci ovlivnila celá řada dalších faktorů, které by neměly nic společného s morálními postoji. Naši respondenti ovšem řeší dané dilema čistě teoreticky, v klidu u svých počítačů. Nejspíš bychom tedy očekávali, že rozhodující tak budou jejich morální postoje. Ve skutečnosti jsou však v popředí jejich sexuální preference řízené spíše jádry limbického systému nežli mozkovou kůrou. Neznamená to, že by o morálních postojích rozhodoval pouze „plazí mozek“ a že bychom nemohli své chování ovlivnit rozumem (kůrou koncového mozku). Nejsilnější vlivy jsou však stejně mimo dosah našeho vědomí a možná i podvědomí. Naše mozková kůra - tedy člověk samotný, bývá obvykle pouze postaven před nelehkou úlohu, zpětně si svoje chování zdůvodnit.
Rádi bychom věřili, že způsob, jakým řešíme morální dilemata, plyne z našich životních postojů a je výsledkem racionální úvahy. Jenže ono to může být právě naopak: způsob, jakým spontánně řešíme morální dilemata v praxi, postupně formuje naše morální postoje. Rozum se snaží dosáhnout souladu našeho chování s našimi morálními postoji. Jenže ve srovnání s reakcemi limbického systému si naše morální postoje upravíme mnohem snáze.
Jak byste situaci řešili Vy? Studie, v jejímž rámci byly získány tyto výsledky, stále ještě běží a stále ještě do ní potřebujeme nové respondenty. Dotazník je velmi dlouhý, zabere vám nejspíš asi 90 minut a je z velké části věnován sexu. Najdete ho zde http://1url.cz/NUxd. Určitě se při jeho vyplňování nebudete nudit, spíše občas červenat. Na jeho konci vás také čeká vyhodnocení, jak jste na tom s narcismem, a zajímavé překvapení. A kdo nám dotazník vyplní, může si zde 1url.cz/OORa stáhnout ochutnávku nejnovější knihy Jaroslava Flegra Evoluční tání.
Informace: Článek je rozšířením textu, který vyšel na blogu LN, původní verzi najdete zde.
