Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Letadlem „rozháněl“ bruslaře na rybníku a málem ho sestřelil Mustang

aktualizováno 
Láska ke zbraním ho na letňanském letišti za 2. světové války málem přivedla do náruče gestapa, ostrý jazyk jen o pár let později ukončil jeho krátkou kariéru palubního mechanika. O letech válečných a poválečných pohledem vojenského leteckého mechanika povídá Miroslav Král.

Miroslav Krále za kniplem Siebel Si 204 ve kbelském muzeu | foto: Miroslav Beran

Miroslav Král

Narodil se roku 1929, v druhé polovině 40. let se vyučil strojním zámečníkem v leteckém průmyslu (Aero Praha, 1943-46), po válce pokračoval ve studiu na Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci (1946-48). Po ukončení studia nastoupil k 1. dopravnímu leteckému pluku ve Kbelích (1948-49). Z armády musel ovšem brzy odejít, pracoval mimo jiné i v Poldi Kladno (válcovny) či Kovoslužbě Praha. Do penze odešel v roce 1992. Mezi jeho záliby patří kromě letectví také historické zbraně.

Miroslava Krále jsme podobně jako Josefa Pavlíka či Václava Vaška zpovídali v pilotní kabině jedné z jeho lásek, když mohl po sedmdesáti letech díky laskavosti pracovníků Leteckého muzea Kbely znovu usednout do kokpitu „toho mého Síbla“ - rozuměj cvičného vojenského letounu Siebel Si 204. Ač nepilot, jeho láska k létání nebyla a není o nic menší, byť křídla k jejímu naplnění mu krátce po komunistickém puči ustřihl komunistický politruk.

Učňovská léta v Letňanech

Já do letectví přišel v roce třiačtyřicet, ještě za Hitlera. Byli jsme pozemní mechanici - oficiálně mám na výučním listě „strojní zámečník v leteckém průmyslu“. Učil jsem se v Aerovce, na praxi jsme chodili na letiště v Letňanech. Tam šlo za války o krk. Když byl hlášený nálet, což bylo prakticky každý den, tak nás naložili a odletěli s námi od letiště pryč, protože bylo nebezpečí, že to v Letňanech spojenci rozstřílí. Létali tam skvělí piloti Vnuk a Vaněk a vojenští piloti, kteří dojížděli na aerovácké letiště. Byli tehdá jen o málo starší než my - kluci ve věku osmnáct, devatenáct let. Právě oni nás vozili do bezpečí při náletu - létalo se na polní letiště do Stichovic, do Prostějova, do Poděbrad... Jakmile ohlásili nálet, naskákali jsme do toho a už nás vezli pryč.

Jednou zase sirény, poplach, čekáme na pilota, a ten nikde. Všichni už odletěli, jen my ne. Najednou se pilot objevil na kole. Jak dojel k nám, zahodil ho, skočil do letadla a už jsme šli nahoru. To byl tehdá právě Siebel s věží nahoře. Letíme přes Satalice, kopírujeme pole a najednou jeden z nás - my byli kluci šestnáct, sedmnáct let - křikl: „Hele, on letí na nás!“ Mustang. „Do krajů si stoupněte! Ne doprostřed!“ zavelel pilot.

Miroslav Král ve služební uniformě

Miroslav Král ve služební uniformě

Mustang na nás nalétával na třikrát, ale nestřílel, asi neměl náboje... No, dělal si z nás srandu. Obdivoval jsem našeho pilota, co s tím dělal. Asi třikrát jsme se propadli, nahoru dolů, co vám mám povídat, lítalo obilí. Přistáli jsme myslím v Hradci, pot se z nás jen lil.

Po návratu do Letňan jsme si pak vždycky museli dávat pozor, bylo tam poměrně dost nevybuchlých pum. Ještě dneska jsou v betonu vidět vytrhané kusy. S Vaňkem a Vnukem jsem létal i jako palubní mechanik, abych dostal praxi. Vždycky si nás dva tři vzali, posadili nás do letadla a ukazovali tohle je vario, tohle otáčkoměr a tak, takže jsme něco nalétali.

Pětačtyřicítka z Dakoty

Vzpomínám taky, jak Němci ukořistili pár Dakot. Přeletěli je k nám a tam se už s výsostnými německými znaky musely upravovat podle německých předpisů. A to víte, my kluci jsme je hned prošmejdili. Vzadu byla naházená spousta všelijakého nepořádku. A tak jsem měl asi první texasky v protektorátě. Byly s laclem.

Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například...
Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například...
Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například...

Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například žertovné karikatury ze studijních let

Ale hlavně: šéf lakovny tam prý našel pětačtyřicítku Colt. Zbraně, to bylo od malička moje, tak jsem za ním vyletěl, a doopravdy, měl pětačtyřicítku Colt. Já byl bez sebe! Taková nádhera! Za to byl trest smrti, ale mně to bylo jedno. Fasovali jsme cigarety, Viktorky, já byl nekuřák, měl jsem toho fůru. Když to ten maník z lakovny viděl, podlehnul a směnili jsme to. Tak jsem přišel k tomuto krásnému revolveru. Mohl mě ale stát život - o tom za chvíli.

V další Dakotě pod umyvadlem, když to tam ženské uklízely, našly patrony. Prý nějaké bombičky. Říkám: Jaké bombičky? Praštil jsem lžící, zrovna jsem obědval, a mazal do Dakoty. Klackem jsem ty „bombičky“ z toho umyvadla vyšťoural, bylo jich tam asi třicet. Vypral jsem je v acetonu, za hangárem ho nechal odpařit a šli jsme si s německýma klukama zastřílet. To jsme si koledovali. No jo, bylo mně šestnáct...

Hauptmann Filip

Strážný (werkschutz) udal, že tam střílíme. Zavolal si nás ručitel za závody Aero, Letov a Avie, nějaký hauptmann Filip, říšský Němec. „Kde jste to sebrali?!“ uhodil na nás, tak jsem musel s pravdou ven. Co teď. Měl nás předat „orgánům“, čili gestapu, ale neudělal to. Myslím, že tím dost riskoval. Napařil nám na pár měsíců požární služby zadarmo, takže místo abychom šli za holkama, dostali jsme sekyrky a přilby a museli hlídat. Tak jsem to měl několik měsíců za trest. Tenkrát mě štval, protože mi vzal tu pětačtyřicítku, ale pak mi došlo, že mi možná zachránil život. Byl to pašák chlap.

Siebel Si 204

Určení: Cvičný a transportní letoun
Výrobce: Siebel
První let: 1940
Zařazen: 1941 (Luftwaffe), posléze armády ČR, Francie, Polsko, Maďarsko, SSSR
Posádka: 2 (+ 8 pasažérů)
Rozpětí: 21,28 m
Délka: 11,95 m
Výška: 3,93 m
Hmotnost: 3 920 kg
Vzletová hmotnost: 5 400 kg
Pohon: 2 řadové vzduchem chlazené motory Argus As 411
Max. rychlost: 350 km/h
Dostup: 7 500 m
Dolet: 800 - 1 500 km

Po revoluci v pětačtyřicátém ho sebrali a spolu s ostatními zajatci pak v Aerovce ve Vysočanech nosil cihly při opravách po bombardováním poškozené fabriky. Na záda mu namalovali hákový kříž a řvali na ně: „Jen makejte, vy kur.. německý!“ My jsme šli s nějakým Ládou Pracným okolo a ten ho poznal. „Hele, není to hauptman Filip?“ A byl. A já říkám ano, ten mi zachránil kejhák.

Měl jsem akorát ke svačině housku s vajíčkem, šel jsem k němu a chtěl jsem mu to dát. Ten, co tam hlídal, na mě zhurta, co to dělám, a ten Láda Pracnej mu říká: „Hele, víš co, hlídej si a nestarej se.“ A ten Filip si vzal tu svačinu a já povídám: „Pane Filip, pamatujete si na mě? Tehdá, jak jste mi vzal tu pětačtyřicítku a nehlásil jste to.“ A on: „Ach soo..,“ a dodal: „Já bych to neudělal...“ No.

Siebel Si 204 v hangáru Leteckého muzea Kbely

Siebel Si 204 v hangáru Leteckého muzea Kbely

Když se nám to pak rozleželo, šli jsme s Ládou za velitelem, aby nám ho „dal“. Ale bylo pozdě, už je prý odlifrovali někam k Norimberku. Od té doby jsem o něm neslyšel. Tehdy jsme se s Ládou na sebe zlobili, že jsme tam nešli hned. Ale už bylo pozdě.

V Letňanech byl taky tunel na zástřel kulometů. Nastřelovali tam Messerschmitty. Já to měl všechno vyfocené, ale při jednom stěhování dávno po válce se mi album ztratilo. Mechanici byli často sudetští Němci z Těšínska a pak museli narukovat. Byli to fajn kluci. Rád bych se s nimi viděl, ale při tom stěhování jsem přišel kromě o fotky taky o všechny svoje záznamy, to mě moc mrzí.

Liberec

Po válce jsem šel do Liberce do Vojenské odborné školy leteckých mechaniků (VOŠLM Liberec). To tu celé zůstalo po Němcích. Bylo to tak skvěle vybavené, že sem jezdily na obhlídku delegace z celého světa. Třeba model švalbiny v řezu. To nikdo neměl. Instruktoři, to byli doopravdy fundovaní lidé, od kapitána výš, všechno lidi na úrovni. Jeden z nich, nějaký major Šimr, mimo jiné i zastupoval anglickou firmu Stromberg, která vyráběla karburátory pro Spitfire. Čeští závistivci neunesli, že bral dva platy a oni jen jeden, tak on odevzdal apolety a dal jim adieu. Taky tam byli „Východňáci“ a nutno říct, že mezi důstojnickým sborem ze Západu a těmi, kdo sem přišli s Rudou armádou, byl obrovský rozdíl.

Jak jsem říkal, jezdily sem delegace z celého světa, fotografovaly si to, lítaly sem na zkušenou. A my jim při příletu dělali čestnou stráž. Jugoslávci, Bulhaři, Francouzi. Přiletělo letadlo, rozbalený koberec, slavnostní uvítání, přehlídka nastoupené jednotky, klasika. Nezapomenu, když přijeli Rusové. Letadlo přirolovalo dvacet metrů od koberce, tak jsme se po sobě chvíli dívali, pak jsme vzali flintičky a popoběhli ke dvířkám letadla, a zase nic. Deset minut, pořád nic.

Pak se otevřely dveře, vylezl takový strejda, typ Chruščov, evidentně neměl tušení, co se děje. Náš poručík ho pozdravil zdviženou šavlí, on měl poděkovat a vykonat přehlídku čestné stráže. A on zase nic. My se začali vlnit smíchy, důstojnický sbor za námi jakbysmet. Tak poručík zasunul šavli, vzal kozáka pod ramenem a vedl ho na tu přehlídku. No trapas, obrovský. Byl to s prominutím tupec. Jediné, co ho zajímalo, byla kantýna a vodka. Pili to jako vodu.

Taky s námi v Liberci cvičili chlapi z izraelské Hagany. To byla sranda, jezdili v amerických fárech. Major přijel na motorce nebo na kole a kmán přijel fordem... To bylo panoptikum, řeknu vám.

Střelcem na Siebelu

Po vyřazení, to jsem byl rotný, jsme byli v Malackách na střelbách a přiletěl Siebel s kulometnou věží. Jenže se nedostavil zbrojíř a nikdo to neuměl. Poručík na mě: „Ty to znáš, ne?“ Já na to drze, že znám, a on: „Tak tam vlez!“ Tak jsem tam do té věže vlezl, byla tam třináctka kulomet. Kulomet byl zafixovaný, dal se jen naklápět nahoru a dolů, do stran se otáčela pouze celá věž, tak to bylo trochu problematické.

Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například...
Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například...
Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například...

Z obsáhlého archivu Miroslava Krále se zachovalo jen pár fotografií, například žertovné karikatury ze studijních let

Letěli jsme na střelnici, tam byly natahané staré, bíle natřené tanky a do těch tanků se střílelo. A byla to teda mela. Pilot musel Siebela pořádně naklopit, aby se něco trefilo. U kulometu sice byly kurty, jenže se v tom nedalo pořádně střílet, tak jsem se odkurtoval a lítal tam pak jak nudle v bandě. Ale pár zásahů bylo, i když něco i do trávy, pravda... Ovšem čárku za ty zásahy si udělal ten poručík, protože měl ve věži sedět místo mě. Jenže mě to bavilo. Ostatní se opalovali, já lítal a střílel. Byli jsme tam asi týden a užil jsem si to náramně.

Pak mě jako mechanika dislokovali do Kbel, sloužil jsem jako mechanik hangáru č.1. Tam byly Dakoty a Pipery trojky. Na ně jsem dělal zkoušky už v Liberci. Jednou v sobotu jsem měl službu a ze Slovenska tam dva Pipery přivezly nějaké důstojníky na jednání a že se zdrží na noc. Zazvonil telefon: „Přerolujte je do hangáru!“

Sláva Tvrz z Lysé na Labem sednul do prvního, já do druhého, natočili jsme to a pojíždíme. Asi sedm set metrů a pak hangáry. Jenže ten Piper trojka, to byl eroplánek jako víno. Sláva přidal, koukám, jeho Piper začal plavat, tak jsem taky přidal, a už to bylo, letíme. Udělali jsme si kolečko kolem letiště, tak čtyři kilometry. To vám byla nádhera. Když jste pustil knipl a dal polovičku plynu, letělo to úplně samo.

Při návratu už tam samozřejmě stála hotovost, 21 dní zostřené vazby – že prý nedovolené opuštění posádky. My ti dáme! Ale stálo to za to, to teda jo...

Rotmistr s platem kapitána

Taky byl ve Kbelích jeden rotmistr, ovšem s kapitánským platem. Vždycky povýšil, pak udělal nějaký průšvih, ale plat mu zůstal. Ale byl to pan pilot, tedy. Měli jsme tam dva Štorchy (Fieseler Fi 156 Storch, pozn. red.), a on na mě jednou při službě: „Hele, cuksfýro, pojď, jdeme se proletět. No to já: „Samozřejmě!“ Letíme a na Kyjském rybníku fůra bruslařů. Rotmistr povídá: „Já je rozeženu.“ Já na to: „Bude průšvih.“ A on: „Ále, prosím tě...“ Proletěl deset metrů nad nimi, na ledě pozdvižení, jenže to mu nestačilo, otočil to a přistál na tom ledě! Řvu na něj: „Vypněte to! Vypněte to!“ Aby to někoho nevzalo.

Fieseler Fi 156 Storch (

Fieseler Fi 156 Storch ("čáp"), německý jednomotorový spojovací a průzkumný letoun, známý svými schopnostmi vzletu a přistání na velmi krátkých vzdálenostech.

Tak on to vypnul, lidi lezli k nám, to bylo něco... Pak jsem zase ty lidi hnal pryč, nasadil kliku, a jak to chytlo, hodil jsem kliku dovnitř, skočil za ní a už jsme letěli. To éro na padesáti metrech odstartovalo. Němci byli v tomhle úžasně daleko. Když byl protivítr, tak to éro za letu skoro stálo! A druhý den šel kapitán k raportu: „Kde jste byli?!“ „Instruktážní let!“ „Nepovídej! Vy jste přistáli!“ „To není pravda!“ „My vás známe!“ Sundali nám pár šprdlíků z platu, ale za ten zážitek to stálo.

Ten, co na nás řval, byl nějaký kapitán Mánek. Původně rotmistr, jenže měl rudou knížku, tak ho bez jakýchkoli zkoušek udělali hned podporučíkem. To byl všeho schopný člověk, všichni z něj měli hrůzu, navíc ho hned povýšili na kapitána. To bylo v osmačtyřicátém, to už začalo být ouzko Zápaďákům. Bylo to strašně smutné, co s nimi komunisti prováděli.

Letěli za štěstím? Jak jste to myslel, soudruhu rotný?!

Potom, ještě v osmačtyřicátém, uletěli nějací lidi ze Kbel na Mosquitech (de Havilland DH.98 Mosquito, pozn. red.) na Západ. Já měl službu, ale neviděl jsem je. Takže raport, a jak to, že jsme nevyhlásili pohotovost. Já na to, že jsem o nich nevěděl, a opravdu jsem o nich nevěděl. Jenže jsem dodal: „Vždyť oni letěli za štěstím.“ A ten Mánek na mě: „Jak jste to myslel, soudruhu rotný?“ A já na to: „Tak, jak jsem to řekl. Vždyť vidím, co tady s nimi děláte! Výkonní piloti a vy je degradujete na vojíny a oni místo lítání myjou rajony...!“ A už jsem měl čárku. Zavolali si mě na vojenské velitelství na Kulaťák do Dejvic, říkali poslechni, soudruhu, ty jsi měl nějaké připomínky...! A už se to vezlo.

Bezodkladně jsem dostal zákaz vstupu na letiště, do hangáru jsem nesměl, k letadlům jsem nesměl, byl jsem jen v kasárnách. Ostatně, s tím Piperem by nebyl žádný problém uletět a kdoví, jestli by mě to nenapadlo. Pak jsem dostal oficiální přípis, že jsem politicky nespolehlivý a nehodící se pro tuto službu na letišti, 1. 6. 1949 jsem dostal zákaz a finito. Odevzdal jsem výstroj, výzbroj a byl propuštěn do civilu. Tak skončila moje kariéra v armádě a především u letectva. Láska k letadlům mi ale zůstala dodnes a to už to za dva roky bude sedmdesát let, co mě vyhodili.

V letectví jsem pracovat nesměl, nějak jsem se ale živit musel. Všude, kam jsem přišel, jsem ale dělal nejdéle týden. Za týden mě zavolali, a když byli slušní, řekli: „Hele, my jsme dostali echo, že tě nesmíme zaměstnat, tak promiň...“ A když ne, tak se vymlouvali, že mají nadstav a takovéty řeči. Až díky laskavosti jedné slečny na pracáku jsem se dostal do válcoven na Kladně. Dala mi píchačku a řekla: „Už týden děláte ve valcverku tři. Ve čtyři ráno vám jede autobus z Florence, spát budete na Čeperce, už tam máte postel.“ A to mě zachránilo. Dělal jsem tam půl roku. Shodou okolností tam měli fotku Tondy Zápotondy, jak tam hraje na harmoniku... Pak to museli sundat - přece prezident nemůže hrát na harmoniku.

Miroslav Král v kbelském muzeu

Miroslav Král v kbelském muzeu

Dneska je lidem těžko pochopitelné, co se tady tehdá dělo. Komunisti ničemu nerozuměli, ten Mánek byl neuvěřitelně hloupý člověk a hned byl poručíkem a kapitánem. A teď si představte, když v posádce byli lidi, kteří si hodnosti vystříleli, jak se říká, a takovéhle individuum tam s nimi sedělo u jednoho stolu a oni museli poslouchat ty jeho nesmysly a řídit se podle nich. Co tihle frontoví vojáci mohli říct jiného než: „To je ale...“ Nejhorší bylo, že pravdu měl vždycky on a jemu podobní a že takoví budižkničemové rozhodovali o bytí a nebytí lidí.

Text vznikl pro Flying Revue, a byl redakčně upraven.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Síla závodního dronu spočívá ve výkonném motoru a dobře zvolené vrtuli. Jan...
Sport budoucnosti, při kterém se ani nepohnete. Závody superrychlých dronů

Video, které uvidíte, není nijak zrychlené. Jde o reálný záznam toho, co před sebou v brýlích pro virtuální realitu vidí Jan Mittner, když se svým dronem létá...  celý článek

V uplynulých dnech byli pražští taxikáři vůči řidičům Uberu i agresivní.
Proč Uber tak děsí taxikáře? Jak porušuje zákon, není jasné

Agresivní odpor taxikářů vůči řidičům služby Uber v mnohém připomíná ničení strojů za průmyslové revoluce. O co vlastně jde? Složitý spor mezi „starým“ a...  celý článek

Samořídící autobus VVO zde bohužel svou orientaci v prostoru nepředvedl.
Výstava světového formátu na Pražské tržnici: drony, VR, AI a budoucnost

Virtuální realita, umělá inteligence a mobilita budoucnosti - to byla hlavní lákadla technologického festivalu Future Port Prague, který se uskutečnil 7. září...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.