Sbírka starých blesků -

Sbírka starých blesků - | foto: http://www.dlbrittain.com/FlashCollect.htm

Nablýskané fotografie - historie umělého světla (1. díl)

  • 6
Na počátcích fotografie nebylo "vyblejsknutí" vůbec bezpečné, směs byla výbušná a vysoce hořlavá. Pořád to ale bylo lepší, než stát kvůli jedné fotografii několik minut bez hnutí.

Fotografie vždy potřebovala světlo, to je jasné. Světlo totiž skrze čočku dopadá na světlocitlivý materiál a vykresluje tak výsledný obraz. Záleží právě na citlivosti tohoto materiálu, kolik světla bude potřeba.

Dočkej času - třeba celý den

První fotografie potřebovaly pro své exponování opravdu hodně světla, a tedy opravdu dlouhé expoziční časy. I několik hodin, to pokud byl světlocitlivým médiem asfalt (Nicéphore Niépce, 1826), nebo "jen" několik minut, to při různých aplikací stříbra.

View from the Window at Le Gras, Joseph Nicéphore Niépce

Roku 1840 zdokonalil William Fox Talbot fotografický proces použitím chloridu stříbrného a vytvářením negativů. Na proces, který nazval kalografie (řecky znamená "Kalos" krásný) prý připadl náhodou - na jednom papíře, na který předtím exponoval obraz, nebylo po kresbě ani vidu. Po přidání chemikálie (papír hodlal znovu použít pro jiný pokus) se ale obraz začal objevovat. Objevil tak způsob vyvolání latentního obrazu, který se v principu používá dodnes.

Místo hodin minuty

Expoziční doba se tak zkrátila z hodin na jednu až tři minuty. To už sice umožňovalo fotit portréty, ale pohodlné to rozhodně nebylo. Z této doby se nám dokonce dochovaly držáky hlav a rukou, ne nepodobné středověkým mučícím nástrojům. A něco takového, jako fotografie dětí hrajících si s pejsky, by znamenalo dost drastická opatření.

Trpělivý kočí - 3min expozice (Talbot)

Jediným skutečně použitelným zdrojem světla bylo v polovině 19. století staré dobré světlo sluneční. Říká se, že švédský fotograf Rejlander s sebou nosil kočku, a podle zorniček jejích očí zvažoval, zda je dostatek světla a má smysl fotit, nebo ne.

Umělé světlo

První použití umělého světla při fotografování se datuje do roku 1839, kdy londýnský vědec B. Ibbetson fotografoval organismy pod mikroskopem. Světlo, vyrobené za pomocí vápence zahřívaného na vysoké teploty, mu prý umožnilo zkrátit expoziční dobu na pětinu (z 25 min na pět minut). O rok později už metodu "limelight" uplatnil ve svém fotografickém portrétním ateliéru Antoine Claudet, jeden z žáků slavného Daguerra.

Elektřina probleskuje

První koketování s elektřinou ve fotografii má pravděpodobně na svědomí opět Fox Talbot. Pro svůj pokus v červenci 1850 použil nejspíše elektřinu statickou, nashromážděnou v laydenských lahvích. Jeho cíl byl celkem ambiciózní, chtěl "zmrazit" pohyb a zabránit tak rozmazání na výsledném snímku. Jako fotografovaný objekt mu sloužila stránka novin Times, připevněná na rychle se otáčejícím kole. Ačkoli neuspěl, jeho závěr byl optimistický: "Je v našich silách zachytit obraz pohybujícího se objektu, pokud budeme schopni osvítit je náhlým elektrickým výbojem (bleskem)." To je také nejspíše první zmínka o blesku ve smyslu, jak jej známe dnes. Elektrický blesk ale ještě čeká minimálně sto let vývoje, než plně vyhoví nárokům fotografů.

Magnéziové blesky

Experimenty s umělým osvětlením snímané scény pokračovaly. Gaspard-Felix Tournachon, známý pod jménem Nadar, experimentoval s dosvěcováním scény přenosnou svítilnou na baterie. Většího úspěchu a rozšíření se ale dočkaly magnéziové blesky. Určitě je znáte třeba z Vinetoua, kde se Lord Castlepool ve své honbě za fotkou indiána nakonec sám "vyblejskne".

O použití hořčíku možná poprvé spekuloval redaktor časopisu Photographic News, pan William Crookes, když v říjnu 1859 na čtenářský dotaz, jak osvětlit tmavé místnosti, odpověděl, že by se k tomu dalo použít zapáleného magnézia, to totiž vyprodukuje "jasný plamen, pro nechráněné oči nesnesitelný." Tuto metodu zdokonalil Alfred Brothers ve svém ateliéru a v 80. letech 19. století, poté, co se jako médium pro fotografii začaly používat fotocitlivé desky, se objevily přenosné magnéziové lampy nejrůznějších konstrukcí. Princip byl stejný: magnésiový prášek se (např. pumpičkou nebo hadičkou) foukl do plamene a poskytl tak jasný záblesk, trvající přibližně 1/15 s. Kromě toho také obšťastnil okolostojící hustým kouřem.

Hořící magnézium

Skutečně zapálený do fotografování

Později se přišlo na to, že smícháním hořčíku s okysličovadlem se dosáhne směsi, které stačí k vznícení opravdu málo. To zní skvěle, že? Dánský fotograf Jacob Riis tak prý několik objektů, které fotografoval, nechtěně zapálil.

Blesky až za týden

Na fotografické blesky tak, jak je známe dnes, se podíváme za týden. A podíváme se i na to, jak se během let, souběžně s vývojem blesků, zvyšovala i citlivost a rozlišovací schopnost filmů.

Odkazy