Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nad ruským impériem létaly desítky letadel, o kterých nikdo nevěděl

aktualizováno 
Při letech amerických špionážních letadel nad Sovětským svazem a státy, které spadaly do jeho vlivu, zahynulo na 150 letců. Tento údaj zazněl v německém dokumentu Sestřeleni nad Sovětským svazem, který uvedla ČT 2 v pondělí 13. července.

Špionážní letoun U-2 | foto: NASA

Američtí vyzvědači startovali z řady letišť po celém světě. Špionážní program byl velice široký a podíleli se na něm rovněž britští letci.

Přinášíme širší pohled, který je zkrácenou kapitolou z knihy Karla Pacnera Kosmičtí špioni, která vyšla v roce 2005.

Začátek už v roce 1946

Jednoho dne ke konci srpna 1953 – přesné datum prameny neuvádějí – odstartoval za časného rána ze západoněmeckého letiště Giebelstadt britský dvoumotorový tryskový bombardér Canberra B2. Vydával se na tajnou misi v rámci projektu Robin. Měl několik přídavných nádrží s palivem, aby mohl bez mezipřistání zdolat obrovskou vzdálenost.

Agenti britské výzvědné služby MI 6 zjistili, že východně od Stalingradu zkoušejí Sověti rakety. Potvrdili to také němečtí raketoví specialisté, kteří se vrátili ze sovětského zajetí. Stroj obsazený britskými a americkými letci a specialisty letěl ve výšce okolo 14 000 m nad Sovětským svazem. Přelétl Kyjev, Charkov, Stalingrad a mířil do stepí východně od Volhy. Posádka zkušební raketovou střelnici skutečně objevila a fotografovala. Přitom Canberra musela unikat sovětské stíhačce, která však nedosáhla tak vysoko, aby narušiteli uškodila nebo ho sestřelila. Potom průzkumník zamířil podél Volhy na jih a přes Kaspické moře do Íránu, kde přistál.

Vyvolané filmy zpravodajce zklamaly. Obrázky byly rozmazané. Během rychlého úniku se stroj dostal do vibrací, které je znehodnotily. Pravda, raketovou střelnici viděla posádka na vlastní oči, ale jaké typy balistických střel se tam připravují, to se ze získaných fotografií nedalo vyčíst.

Byl to obrovský neúspěch – první neúspěch tohoto druhu. Britská a americká běžná průzkumná letadla vybavená fotoaparáty a přístroji pro odposlech rádiových signálů, která od srpna 1946 létala nad územím komunistických států, se tam zpočátku pohybovala bez obtíží. Sověti neměli ani radary, ani výkonné stíhačky, aby mohli vetřelce ohrozit střelbou. Avšak už po čtyřech letech se staly tyhle mise nebezpečnými. Na jaře 1950 sovětské stroje první neozbrojený průzkumný letoun zničily. Hned nato tam začal Západ vysílat letouny typu Canberra, jehož výšky nemohli sovětští stíhači dosáhnout.

Velkou odpovědnost měli fotoanalytici v centrálách západních výzvědných služeb, kteří dovezenou kořist zkoumali. Letci jim museli pořídit snímky podobných objektů na domácím území, aby dokázali poznat věci v neznámém prostředí. Všichni si uvědomovali hroznou chybu, jakou udělali, když dostali snímky německého vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau s plynovými komorami a krematoriem, které pořídila v srpnu 1944 americká letadla vyslaná z Itálie – a oni nepoznali, na co se dívají. Nicméně bylo to přirozené – o takových táborech neměli ani ponětí.

Riskantní výpravy amerických a britských letců nebyly jediným prostředkem, kterým se Západ snažil sbírat informace. V létě 1955 rozhodla Rada národní bezpečnosti (National Security Council) USA pod předsednictvím prezidenta, že musí vybudovat stálou odposlouchávací stanici, která bude hlídat sovětské raketové pokusy na Kapustin Jaru. Po dohodě s tureckou vládou ji nakonec Američané postavili u Samsumu na břehu Černého moře.

Později vybudovali v dalších spřátelených zemích celou soustavu těchto elektronických uší, které zachycovaly rádiové vysílání politiků a ozbrojených sborů, radary a údaje z příprav a letů bojových raket. To všechno mělo sloužit ke včasnému zjišťování možných příprav Sovětů a jejich spojenců k zahájení třetí světové války.

Upravený bombardér nestačí

Stalin ovládl východní a střední Evropu, jako poslední mu padlo v plen v únoru 1948 Československo. V létě 1949 vyzkoušeli Sověti tajně svou první atomovou bombu. Tohle tajemství objevilo až americké letadlo radiačního průzkumu pomocí speciálních detektorů. Vzápětí zvítězili komunisté v kontinentální části Číny. Následující rok nečekaně přepadla vojska komunistické severní Koreje jižní část poloostrova, který byl pod ochranou USA.

Studie kalifornské firmy RAND, která představovala mozkový trust vzdušných sil, tvrdila, že Sověti by mohli na Spojené státy zaútočit už v roce 1956. Kvůli tomu vyvíjejí spoustu nových typů zbraní včetně balistických střel a dálkových bombardérů. Tajná zpráva z 15. dubna 1953 upozorňovala, že americká letiště, města, sklady paliva a další jsou ideálním cílem. Padesáti atomovými bombami by Sověti mohli zničit dvě třetiny anebo i více základen strategického letectva.

Ovšem to všechno byly jenom dohady. O skutečných sovětských plánech Američané nic nevěděli. Ani po smrti sovětského vůdce Josefa Stalina v březnu 1953 se stav nezměnil. Tuhle nevědomost vzápětí vystihl prezident Dwight D. Eisenhower, který velel v létě 1944 invazi Spojenců do západní Evropy a v lednu 1953 přišel do Bílého domu, když svým ministrům řekl: „Nemáme žádné přesné předpovědi, kdy – jestliže vůbec – na nás nepřítel zaútočí.“

Americké letectvo se rozhodlo nasadit k těmto průzkumům nejnovější typ strategického bombardéru B-47 Stratojet se šesti motory, který měl letovou premiéru v prosinci 1947. Ve výškách okolo 12 500 m dosahoval rychlosti 800 km/h. Do průzkumné verze instalovali technici na místo jaderných bomb kamery. K nejnutnější ochraně vybavili stroj dvěma kanóny.

Letoun Rb47

Na první výpravu odstartovala posádka kapitána Hala Austina se strojem typu RB-47E v sobotu 8. května 1954 ráno z britského letiště Fairford západně od Londýna. Měla fotografovat vojenské základny od Barentsova moře přes Murmansk, poloostrov Kola až po Archangelsk. Proto se na tuhle riskantní expedici museli vypravit za bílého dne. Američané a Britové byli přesvědčeni, že Sověti své území ještě neumí uhlídat radary. Letci zase věřili, že stíhačky MiG-15 je nedokážou sestřelit a dokonalejší typ MiG-17 se teprve zkouší, takže by tam neměl být.

Avšak sovětská obrana je zpozorovala velmi brzy. Okamžitě proti nim vyslala stíhačky. První se ke stratojetu nedostaly. Až další, zřejmě typu MiG-17, se k němu nepříjemně přibližovaly. Jejich střelba RB-47E těžce poškodila – na jednom křídle měl obrovskou díru a vnitřní komunikace přestala fungovat. Přesto dovedla posádka svůj letoun zpátky na britské letiště.

Mezitím východní Sibiř zkoumal stroj „Nany Rae“ B-47B operující ze základny Fairbanks na Aljašce. Kromě kamer měl detektory zachycující záření radarů a vysílačů. Jeho výpravy nejnovější sovětské stíhačky neohrožovaly, nicméně Moskva proti nim protestovala. Posádka hladce zjistila, že tam žádné velké množství strategických bombardérů, které by mohly ohrozit Spojené státy, není.

Rozhodla porada u prezidenta

Všichni američtí činitelé si uvědomovali, že o potenciálním nepříteli pořád nic nevědí – a že se to musí změnit. Zvláštní asistent ministra letectva, osmatřicetiletý Trevor Gardner, prosazoval postavení speciálního průzkumného stroje, který by létal tak vysoko, že ho tam střela žádného nepřátelského stíhače nezasáhne. Stejná myšlenka zaujala velitele 30. fotoprůzkumné perutě plukovníka Richarda S. Lenghorna, který za války létal nad Evropou i nad Japonskem. Shodou okolností šéf vývoje nových strojů firmy Lockheed William Lamar načrtl v březnu 1953 požadavky na takové letadlo.

Co z velkých výšek uvidíme? Geniální konstruktér fotoaparátů a vynálezce polaroidu Ed Land tvrdil, že kameru, která jim ukáže zajímavé podrobnosti, dokáže vyrobit.

Penzionovaný generál námořní pěchoty Philip Strong se vydal na výzvědy do utajených Skunk Works (Skunčích dílen) firmy Lockheed v Burbanku v Kalifornii. Proslulého konstruktéra Clarence L. Johnsona se zeptal: „Kelly, dokázal bys takový stroj udělal?“ Johnson přisvědčil.

O leteckou špionáž se zajímal i nově jmenovaný zvláštní asistent ředitele Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency – CIA) Allana Dullese ekonom Richard M. Bissell.

Schůzka Dullese, Bissella, Kenedyho a McConeho

Eisenhowera, který poznal význam letecké rozvědky za druhé světové války, tento nápad nadchl. Konečnou poradu o tomto tématu svolal na pátek 26. listopadu 1954. Kromě ředitele CIA Allana Dullese si pozval jeho bratra ministra zahraničí (státního tajemníka) Johna Fostera Dullese a ministra (tajemníka) obrany Charlese F. Wilsona. Byla to totiž delikátní věc zahraničně-politická. Na téhle schůzce prezident přísně tajný projekt Aquatone schválil. Měl jedinou výhradu: „Piloti nesmějí létat nad Sovětským svazem v uniformách!“

Ve stejný den debatovalo o tomto záměru v Johnsonově pracovně v Santa Monice pět vysoce postavených inženýrů Lockheedu. I oni se shodli na tom, že požadovaný stroj zkonstruují.

Když se Allan Dulles vrátil z Bílého domu do centrály v Langley na předměstí Washingtonu, zavolal si Bissella: „Prezident nás pověřil, abychom tento projekt řídili. A potom budeme nové letadlo také provozovat.“ Ve čtvrtek 1. prosince zatelefonoval Bissell Johnsonovi: „Kelly, můžeš se do toho pustit.“ Šéfkonstruktér už před dvěma dny zformoval tým, který nový stroj postaví. Oficiální kontrakt podepsali zástupci Lockheedu a CIA dodatečně.

„Otevřené nebe“ Chruščov odmítl

Za pouhých osm měsíců ve Skunčích dílnách tento úkol splnili. Postavili štíhlé jednomístné jednomotorové podzvukové letadlo U-2 s křídly o rozpětí 24 m a o délce trupu 31 m. Ve výškách přes 21 000 m mohlo uletět přes 7 000 km. Na tajnou premiéru s ním odstartoval nad pustiny Kalifornie firemní zkušební pilot Tony LeVier 4. srpna 1955. Mezitím dodal Land přístroj, na jehož záběrech se dal z výšky 17 000 m rozeznat golfový míček.

Edvin Land

V květnu oznámil ředitel Národního poradního výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics – NACA) dr. Hugh Dryden, že bylo dokončeno průzkumné letadlo U-2 schopné dosahovat mimořádných výšek. Agentura ho začne používat k výzkumu meteorologických jevů a vyšší atmosféry. Byl to trik, k němuž ho vybídli šéfové CIA.

V létě 1955 se Eisenhower pokusil projekt vzdušné špionáže – aniž jeho přípravu v USA prozradil – legalizovat. Na schůzce nejvyšších představitelů Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie v Ženevě, kde se jednalo o zmírnění napětí ve světě, navrhl originální způsob kontroly vojenského potenciálu. Pod názvem Open Sky (Otevřené nebe) měly mít velmoci možnost vzájemně vysílat výzvědná letadla nad svá území. Západní stroje by tedy kontrolovaly členy Varšavské smlouvy a sovětská či jiná východoevropská letadla státy NATO včetně USA. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov tuhle nabídku ostře odmítl: „Vždyť by to byla špionáž!“

Po zalétání převzala první dva stroje U-2 CIA a hned jich objednala dalších patnáct, později ještě přes třicet. Oficiálně dostaly bílý znak agentury NACA a později NASA (National Aeronautics and Space Administration – Národní úřad pro letectví a vesmír) na směrovém kormidle. Nesly vysoce citlivé kamery, jejichž snímky zachycovaly pás země 200 krát 3500 m.

Odborníci také usilovně pracovali na projektu Gopher (Šedivá krysa), později Grandson, Grayback a Genetrix – vysílání balonů s kamerami ze západní Evropy a z Turecka ve velkých výškách nad Sovětský svaz a Čínu. První špionážní balon vypustilo letectvo už 22. ledna 1956. Ovšem tyhle velké koule naplněné plynem se stávaly snadnou kořistí sovětských stíhačů a mnohé z nich nedoletěly anebo se zřítily v horách. Moskva ve Washingtonu ostře protestovala. Z těchto 516 vzdušných špionů, kteří odstartovali, jich s kořistí zachytila americká letadla do zvláštních sítí nad západním Pacifikem pouze 44. Akce zkrachovala.

Ostatně vojáci od ní velký užitek ani nečekali. Byl to spíš zoufalý pokus o získání jakýchkoliv informací.

Analytici CIA se obávali, že sovětská armáda instaluje rakety na severu země. Odtud by mohly přes pól překvapivě zasáhnout Severní Ameriku. Proto v rámci projektu Homerun Američané vysílali od března do května 1956 takřka denně stroj RB-47E nad Severní moře, aby fotografoval severní oblasti SSSR a současně registroval rádiové signály od pozemních zařízení, které tímto způsobem identifikoval.

První úlovek z U-2

Časně zrána 4. července 1956, v den amerického státního svátku, zachytily radary sovětské protivzdušné obrany při západní hranici neznámé letadlo. Jeho posádka na žádné rádiové výzvy nereagovala. Stroj mířil pomalu přímo na Leningrad a potom na Moskvu. Ta drzost!

Odstartovaly první dvě stíhačky typu MiG-17. Střílely vzhůru, ale marně. Nepřítel letěl příliš vysoko. Stoupaly za ním. Avšak jakmile překročily výšku 15 000 m, přestaly být ovladatelné a zřítily se k zemi.

U-2 pilotovaný Carminem Vitoem startoval ze západoněmeckého Wiesbadenu. Letec se příliš bezpečně necítil. Velitelé mu řekli, že je to riskantní výprava – může ji odmítnout. Jako první Američan měl zamířit do hlubin Sovětského svazu, vyfotografovat některá vojenská zařízení včetně protivzdušné obrany Moskvy. Pravda, předcházející tři lety nad komunistickými zeměmi východní a střední Evropy proběhly bez obtíží. Podle zpravodajských důstojníků letectva se do velké výšky žádný sovětský stíhač nedostane a sovětské kanony a rakety k němu nedostřelí... Jenže stoprocentně mu to nezaručí nikdo! Když v dubnu připluli nejvyšší sovětští představitelé na oficiální návštěvu Velké Británie, Admiralita vyslala na tajnou inspekci jejich křižníku Ordžonikidze zkušeného potápěče Lionela Crabbeho. Zpravodajští důstojníci námořnictva byli přesvědčeni, že potápěči nic nehrozí – a přece už ho nikdy nespatřili.

Vito měl kapsu plnou pomerančových bonbonů, mezi nimi kapsle s jedem cyankáli. Co kdyby ho přece jenom sundali.

Po chvilce zkoušela sestřelit neznámé letadlo druhá dvojice MiGů. Opět riskovala zbytečně – oba stroje se řítily dolů, piloti se pokoušeli zachránit na padácích. Také pátý odvážlivec skončil v troskách.

„Narušitel letí na hladině asi 21 000 metrů!“ hlásily obsluhy sovětských radarů.

Večer Vito šťastně přistál v Norsku. Ale bolelo ho tolik v krku, že se bál, aby neumřel.

Vzápětí odletěl i se svým úlovkem do Washingtonu. Vysocí důstojníci CIA byli nadšeni. Letec přivezl vynikající fotografie, které obnažily část sovětské obrany. Do té doby znali rozmístění Rudé armády jenom ze snímků, které za druhé světové války pořídily výzvědné letouny německé luftwaffe. Pro tyhle záběry začali používat kódové označení Talent.

I stereoskopické záběry

V centrále CIA vznikla na začátku roku 1953 fotografická zpravodajská divize, která se zabývala analýzou snímků získaných špionážními letadly. Vedl ji vynikající fotografický analytik Arthur C. Lundahl, který začínal po válce čtením leteckých snímků japonských tichomořských základen u námořní interpretační služby.

„Zpočátku nepoužívali interpreti k analýze fotografií nic víc než zvětšovací a měřicí přístroje,“ upozornil Ronald Kessler v knize o CIA. „Pozvolna si vybudovali archiv, takže mohli porovnávat jeden záběr s podobným, pořízeným před jedním či dvěma roky, a určit změny.“

„Pozorujete určité místo a potom to ze včerejška či loňska,“ vysvětloval Lundahl. „Je to jako dívat se na film. Záběry jsou dál od sebe, ale porovnáním změn na zemi můžete usoudit mnohem víc, než když pořád hledíte na jeden záběr.“

Fotoanalytici nakonec přiměli piloty U-2, aby důležitá místa snímali ze dvou různých úhlů, to znamená, aby se nad ně vraceli. Díky tomu mohli nakonec v Národním fotointerpretačním středisku (National Photographic Interpretation Center – NPIC), které patřilo k CIA, vytvářet stereoskopické záběry, na kterých byl zřetelný rovněž výškový profil snímkovaných objektů.

Když Lundahl se svým týmem dokončil průzkum záběrů z prvních pěti výprav U-2 nad sovětské území, politici a vojáci si oddechli. Propast v bombardérech neexistuje – na devíti velkých letištích stálo jenom pár strojů typu Bison. Američané mají strategických nosičů jaderných zbraní mnohonásobně víc.

Chruščov proti těmto přeletům neustále protestoval. A v kruhu nejbližších vyslovil obavy: „Jestliže si Američané uvědomí, že my nejsme schopni se bránit vzdušnému útoku, to je pošťouchne k tomu, aby začali válku dřív.“ Současně nařídil konstruktérům, aby vyvinuli taková letadla, jimiž by se mohli s těmito vzdušnými špiony měřit, a takové rakety, jimiž by je mohli sestřelit.

K letům nad území států sovětského bloku startovaly U-2 ze základen v norském Bodo, tureckém Incirliku, pákistánském Péšávaru, anglickém Lakenheathu a v západoněmeckém Wiesbadenu, později i z Tchaj-wanu. Pokud se někde objevily na veřejných letištích, jako třeba při nouzovém přistání v Japonsku, oficiální vysvětlení znělo: Dělají meteorologický průzkum. Patří přece výzkumné agentuře NACA!

Avšak někteří zkušení novináři se nenechali oklamat. Šéf CIA Dulles však požádal vydavatele novin, aby o tom z vlasteneckých důvodů nepsaly.

V letech 1956–1960 uskutečnila tato letadla 6 048 výzvědných výprav nad území komunistických států, z toho 2 400 ve výškách přes 18 000 m. Počty z dob pozdějších nebyly oznámeny.

Tyto špionážní výpravy vedené pod krycím označením Talent Američanům umožnily, aby zčásti sledovali testy atomových zbraní, rozmisťování útvarů strategických vojsk, přípravy ke zkouškám raket, výrobu ve zbrojních továrnách, později situaci v ostatních odvětvích národního hospodářství. Na základě těchto informací mohl Washington usměrňovat vývoj vlastních zbrojních systémů a jejich instalování po světě. „Výzvědné strategické přelety v dobách míru se staly součástí americké politiky,“ napsal major Robert A. Guerrioro z Národního úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO).

Hledání raketových základen

Na jaře 1957 si všiml pilot U-2, který letěl nad Turkménií, že v okolí železniční stanice Ťuratam na řece Amudarji v Kazachstánu se začíná cosi rozsáhlého stavět. Pozměnil proto plánovanou trasu a kamera jeho letadla zachytila budování raketové základny.

Od té doby tam Američané své špionážní stroje plánovitě vysílali. Postupem času vyšlo najevo, že tam kromě střelnice pro zkoušky nových raket vzniká i komplex pro vypouštění umělých družic. Start sovětského Sputniku, první umělé družice, 4. října 1957 Amerikou otřásl. Kreml tím dokumentoval, že má k dispozici mezikontinentální raketu – je tedy schopen v její hlavici vypustit i atomovou bombu. Naproti tomu srovnatelný americký nosič Atlas při zkouškách už několikrát havaroval.

Zajímavé snímky přivezl U-2, který prolétal 5. dubna 1960 nad Kazachstánem. Na Ťuratamu právě stavěli dvě nové startovací rampy. „Toto zjištění naznačuje, že pospíchají s druhou generací raket,“ domnívali se analytici CIA.

Když po startu Jurije Gagarina 12. dubna 1961 oznámila agentura TASS, že kosmodrom se nazývá Bajkonur, američtí specialisté se rozesmáli: „Ti holoubkové nás chtějí podvést! Myslí si, že na ten Bajkonur naletíme. Vždyť hornické městečko tohoto jména leží 200 km na sever od montážních hal a startovacích ramp Ťuratamu.“

Zato nemohli piloti U-2 vystopovat žádné baterie bojových raket. Na záběrech, které pořídilo letadlo 5. února 1960 při přeletu nad železniční tratí v údolí Volhy k Moskvě i na západ a jih od metropole, na trase dlouhé 7 200 km, se nenašla ani jediná. I ředitel CIA Dulles ve své tajné zprávě, zveřejněné se zpožděním v roce 1994, to tehdy připustil: „Ve skutečnosti U-2 nikdy nevyfotografovalo mezikontinentální rakety.“ To dokázaly až družice.

Letadla měla sledovat pokusné starty sovětských raket. Zdálo se, že to bude snadné – vysílačky na těchto základnách umlkaly osm hodin před vypuštěním. Stroje by měly dost času na start a přiblížení k místu odpálení. Avšak 31. ledna 1958 prozradily tento záměr New York Times. Sověti pak zkrátili dobu rádiového ticha z osmi hodin na polovinu. A to už nestačilo na přípravu U-2 ani speciálně vybaveného Boeingu.

V rámci projektu Talent pátrala CIA rovněž po uranových dolech, továrnách vyrábějících atomové zbraně a zkušebních střelnicích. Z výšky jsou nejviditelnější šachty, které ukazují na existenci dolů. Množství vytěženého uranu se odhaduje podle velikosti hald hlušiny, protože obsah tohoto prvku obvykle známe. Rovněž tak továrny na zpracování rudy a na výrobu plutonia mají charakteristické rysy, takže je zkušený analytik na obrázcích okamžitě pozná. Laboratoře a výrobní podniky se dají rovněž poměrně snadno poznat, protože vyžadují příkon obrovského množství elektřiny.

Nejvyšší američtí velitelé se snažili pomocí U-2 vytvořit co nejúplnější obraz o cílech svých zbraní na sovětském území pro případ atomové války. Třebaže Eisenhowera přesvědčovali, že tyto lety jsou nezbytné, prezident je povoloval se stále menší ochotou.

Devátý přelet katastrofou

Na květen 1960 se chystalo jednání na nejvyšší úrovni v Paříži. Přesto Eisenhower vyhověl naléhání Dullese a povolil čtyři expedice U-2 napříč SSSR. Kromě toho nalétávali američtí vyzvědači mnohem častěji jenom do pohraničních oblastí.

Výprava Boba Ericsona 9. dubna proběhla klidně. Jeho U-2 vyfotografovalo atomovou střelnici v Semipalatinsku, raketovou základnu v Ťuratamu a nejmodernější radarový protiletadlový komplex v Saryšaganu. Pilot netušil, že vyvázl jenom kvůli chaosu sovětské protivzdušné obrany. Když byl nad Semipalatinskem, nemohli piloti dvou výškových letadel T-3 odstartovat, protože čekali na povolení použít blízké letiště k přistání. Ve chvíli, kdy přelétával nad Saryšaganem, se zjistilo, že bojové rakety jsou 100 km daleko, protože se žádné střelby neplánovaly. Nad Ťuratamem ho zase zachránil nedostatek raket vzduch-vzduch u nejbližšího leteckého pluku.

Třebaže Moskva poslala Washingtonu protestní nótu proti tomuto přeletu, Eisenhower proti další výpravě nic nenamítal. Nicméně 1. květen určil za poslední termín – s ohledem na pařížskou schůzku.

Pilot Francis Gary Powers startoval ráno 1. května z Pákistánu. Měl doletět do Norska. Jeho cílem byly nejcitlivější body sovětské obrany. Radary protivzdušné obrany ho zachytily už nad Afghánistánem. To registrovaly americké odposlouchávací stanice v Turecku.

Když se dostal nad Sovětský svaz, spatřil pod sebou postupně několik stíhaček, které k němu nemohly. Opět vyfotografoval základnu Ťuratam. Potom měl zachytit atomové laboratoře a továrny v Čeljabinsku u Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg). Za nejdůležitější bod jeho programu považovala CIA oblast okolo Plesecka poblíž Leningradu. Radioelektronický průzkum tam začátkem roku zjistil zvýšený ruch, který naznačoval stavbu třetí raketové střelnice. Cestou pilot zaznamenával i další podezřelé objekty.

Avšak poblíž Sverdlovska ho zasáhla protiletadlová raketa. Tuhle střelbu vůbec nezaregistroval. Nezpozoroval, že první raketa zničila sovětskou stíhačku, která ho pronásledovala, a druhá střela zmizela bůhví kam. Strefila ho teprve třetí. Powers se zachránil na padáku.

Jeho sestřelení opět monitorovaly radarové stanice v Turecku. Okamžitě to hlásily do centrály odposlouchávací Národní bezpečností agentury (National Security Agency – NSA), odkud šla zpráva do Bílého domu.

Washington se pokoušel ze situace vylhat, když tvrdil: „Při běžném meteorologickém letu se nad Tureckem ztratilo letadlo.“

Sověti však získali trosky stroje i jeho pilota. O tom Američané zpočátku nevěděli.

Devátý pokus o přelet U-2 nad SSSR se změnil v obrovskou aféru. Chruščov z ní chtěl co možná nejvíc vytěžit, a proto informace uvolňoval pozvolna. Pokusil se zdiskreditovat Eisenhowera. A potom i ponížit: „Omluvte se!“ Prezident odmítl. Chystaná schůzka na nejvyšší úrovni padla. Powerse poslal moskevský soud do vězení na deset let, ale brzy ho Sověti vyměnili s Američany za svého špiona.

U-2 se nad SSSR nevrátilo. Tato letadla ofotografovala celkem 15 % sovětského území – 3 430 000 km čtverečních. Od nynějška sledovala oblasti jiných států.

Eisenhower rozhodl, že výzvědné lety musí pokračovat, byť jiným způsobem a jinými stroji. Už 1. července 1960 odstartovalo z britské základny letadlo RB-47 nad Barentsovo moře, aby tam zachycovalo rádiové signály sovětských vysílačů a dalších zařízení. Sovětská stíhačka ho sestřelila. Americký prezident tvrdil, že se stroj nepřiblížil k sovětským teritoriálním vodám, kdežto nejvyšší muž Kremlu proklamoval opak. Dva letce, kteří se zachránili, vyměnila Moskva s Washingtonem opět za své vyzvědače.

Takřka neviditelný pták

Musíte snížit zranitelnost U-2! Takový úkol dala centrála CIA v srpnu 1957 Vědeckému inženýrskému ústavu (Scientific Engineering Institute – SEI) v Bostonu, který jí patřil. Specialisté ze SEI přišli brzy k závěru, že špionážní letadlo může bez velkého rizika, že by ho zachytily radary, přelétávat cizí území, když vyvine nadzvukovou rychlost.

Do závěru konkurzu se nakonec dostaly dva projekty: Kingfish dlouhý 24 m od firmy Convair a A-12 o délce přes 30 m od Lockheeda. Závěrečné rozhodování vycházelo nikoliv z kvality návrhů, nýbrž z hlediska toho, kdo letadlo rychleji vyrobí – a tím byl Lockheed, protože jeho zaměstnanci byli prověřeni k přísně tajné práci, zatímco u Convairu by na tuto proceduru museli dlouhé měsíce čekat.

Kelly Johnson

Sedmačtyřicetiletý „Kelly“ Johnson se tedy pustil do stavby nového stroje, označeného jako SR-73 Oxcart. Zadání znělo: špionážní letoun pro lety ve výškách okolo 24 km trojnásobnou rychlostí zvuku. Opět to měl být výkřik nejnovější techniky – musel mít povrch z titanu, aby odolal vysokým teplotám, které při takové rychlosti vznikaly.

Ke zkušebnímu letu odstartoval 24. dubna 1962, za necelé dva roky. Brzy dostal nové označení – SR-71 (Strategic Reconnaissance – strategický průzkum) Blackbird (Kos). Byl to dvoumístný pták o rozpětí křídel 17 m a délce trupu 33 m. Dosahoval maximální rychlosti 3 220 km za hodinu, dolet měl 4 800 km a létal ve výšce 24 km. Aby ho nezachytily radary protivníka, měl určité prvky snižující odrazivost radarových paprsků – můžeme ho tedy považovat za představitele nulté generace neviditelných letadel známých jako stealth. Letadlo mohlo nést vybavení buď pro snímkování zemského povrchu, anebo pro zachycování rádiových a radarových signálů.

Pro potřeby špionáže ho inženýři přestavěli na dvoumístný stroj a předali do provozu v květnu 1967. Nad Sovětským svazem nikdy nelétal, CIA a vojenské letectvo ho používalo k získávání informací během různých místních konfliktů, například nad Koreou, Vietnamem, Laosem a podobně. Jeho kapacita byla obrovská. Během jediné hodiny za letu ve výšce 26 km trojnásobnou rychlostí zvuku mohl ofotografovat přes 260 000 čtverečních km plochy – uvedl Jeffrey Richelson v roce 1998 v měsíčníku Scientific American.

I využívání získaných snímků a dalších údajů se výrazně urychlilo. Zatímco dřív je zpracovávali specialisté až po přistání, dnes je letadla průběžně vysílají v digitálním kódu pozemním střediskům. Odtud putují do velitelských štábů, kde se elektronicky zaznamenávají na mapách.

V polovině devadesátých let uvedlo vojenské letectvo několik letadel SR-71 opět do provozu. Spolu s U-2 sledovaly Bosnu, kde propukla občanská válka.

Mnoho strojů U-2 a SR-71 předal Pentagon kosmické agentuře. NASA je používá ke geofyzikálním a astronomickým výzkumům, dokonce i na zakázku dalších vědeckých institucí, jako například ke sledování znečištění ovzduší a oceánů, ke studiu sopečných výbuchů a zemětřesení.

Riziko pro americké špionážní piloty se zvyšovalo – sovětští stíhači a vojáci z obsluhy protiletadlových raket se učili rychle. Přesto USA v těchto letech pokračovaly. V letech 1950–1970 bylo nad komunistickými státy sestřeleno nejméně 252 amerických letců. Z toho 25 Američanů Sověti po přistání zavraždili. Dalších 90 se zachránilo a většinou se po čase vrátilo domů. Bohužel 138 mužů zůstalo nezvěstných – zahynuli během útoku či seskoku padákem. Někteří skončili v koncentrácích na Sibiři a po propuštění museli žít na ruském venkově, ale v přísné izolaci, aby se o nich nedovědělo americké velvyslanectví.

V létě 1960 nahradila špionážní letadla družice projektu Corona – 19. srpna přivezlo pouzdro z tělesa Discoverer 14, které patřilo k první generaci těles KH-1, zásilku snímků. Na více než 900 metrech filmu zachytily kamery takřka pětinu sovětského území a velkou část východoevropských komunistických států – 1432 záběrů, každý zabíral pruh široký 17 km a dlouhý 200 km.

Ovšem to už je jiná kapitola...

Vznik craetologie

Fotografičtí analytici se na základě vnějších poznatků naučili určovat spoustu podrobností. Přitom se učili nejprve na snímcích vlastního území, kdy mohli porovnávat pozorované útvary se skutečností.

Například při pohledu na americký stát Virginie viděli prasečí chlívky a dobytek na pastvě – neklamné znamení, že lidé jedí maso. Mohli nakreslit půdorys domu – kuchyň je pod střešním ventilátorem pachů, nad koupelnou je větrák, obývák má komín, všechno ostatní jsou ložnice anebo pracovny. Na základě růstu hrobů na hřbitovech mohli odvodit, kolik lidí umřelo za uplynulý rok, a tudíž i množství obyvatelstva dané oblasti – pokud tudy neprošla nějaká smrtící epidemie. Železniční koleje vedly k důležitým továrnám.

Když si vytvořili tuhle abecedu, dostali na pomoc záběry v rozličných oblastech spektra a počítače. Tím se jejich vidění zmnohonásobilo. Obrázky mohli zaostřovat, mazat nepotřebné pozadí, stíny či odlesky Slunce, získávat plastické barevné pohledy z několika snímků pořízených v různých spektrálních pásmech. Záběry v infračerveném záření, citlivé na teplo, jim umožňovali určit místa, ze kterých před několika hodinami odlétla letadla anebo kde dřív stály tanky.

Samozřejmě protivník se snažil citlivé objekty různým způsobem maskovat. Některé podklady dodal Američanům jejich vyzvědač, plukovník Hlavní výzvědné správy sovětského generálního štábu (Glavnoje razvědyvatělnoje upravlenije – GRU) Oleg Vladimirovič Peňkovskij, kterého v Moskvě odhalili a popravili. CIA tedy přesně věděla, jak jednotlivé typy raket vypadají a jaké mají vlastnosti, znala způsoby jejich kamufláže včetně beden pro jejich přepravu.

„Vznikla věda nazvaná crateologie,“ poznamenal Lundahl, tedy odhalování různě zamaskovaného vojenského materiálu. Právě při pátrání po sovětských raketách na Kubě na podzim 1962 tento termín zřejmě vznikl. „Kubánci spávali v jednom druhu stanů, sovětské jednotky v jiném,“ uvedl Jack R. Smith z centrály CIA. „Sověti používali standardní způsob rozvinutí. Kabelové linky vedli určitým způsobem. Na určitém místě musel být sklad pohonných hmot. Jakmile jsme to uviděli, věděli jsme, o co se jedná.“

Na základě záběrů z U-2 dokázali Američané přesně určit množství a typy sovětských raket i bombardovacích letadel, počty vojáků a další podrobnosti. Prezident Kennedy pak mohl vyzvat Chruščova, aby tyto síly stáhl, a svému zástupci v OSN nařídil, aby snímky ukázal členům Rady bezpečnosti.

„Myslím si, že jsme několikrát odvrátili jadernou válku,“ pochválil se Lundahl. „Zvláště na Kubě, když jsme předvedli nadřízeným fakta. Také jsme poskytli podklady pro jednání o omezení strategických zbraní.“

Je přirozené, že protivník se snažil citlivé objekty před kamerami výzvědných letadel a družic zakrývat. Na hlavním sovětském kosmodromu Ťuratam-Bajkonur kvůli tomu dokonce vyhlašovali poplach. Když se k němu blížilo letadlo U-2, nazýval se Škorpion-2. Očekávaný přelet špionážní družice ohlašovali jako Škorpion-3. Pro úplnost: Škorpion-1 znamenalo, že v sibiřském rychlíku Moskva–Taškent, odkud bylo ledacos vidět, jede cizinec.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Eureka Park a část startupů z Francie.
Deset českých startupů pojede v lednu do Las Vegas. Můžete to být vy

Agentura CzechInvest vybere deset začínajících firem, které budou vystavovat v obřím start-up pavilonu na veletrhu CES 2018 v Las Vegas. CES je největší...  celý článek

V uplynulých dnech byli pražští taxikáři vůči řidičům Uberu i agresivní.
Proč Uber tak děsí taxikáře? Jak porušuje zákon, není jasné

Agresivní odpor taxikářů vůči řidičům služby Uber v mnohém připomíná ničení strojů za průmyslové revoluce. O co vlastně jde? Složitý spor mezi „starým“ a...  celý článek

„Počítačovou evolucí“ vytvořený návrh křídla pro Boeing 777. Podobné uspořádání...
Počítač navrhl křídlo pro Boeing 777. A je už na pohled jiné

Konstruktéři si nechali od počítače od základu navrhnout nové křídlo pro Boeing 777. Výsledný návrh je lehčí než dnešní konstrukce a ve vnitřku skrývá prvky,...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.