Začněme popořádku. Richard Husmann se narodil 4. září 1922 jako nemanželské dítě úředníka Richarda Husmanna a Věnceslavy Kolmanové. Poté vychodil obecnou školu v Košumberku nedaleko Vysokého Mýta, následně studoval čtyři roky na nižším gymnáziu a dva roky na obchodní akademii v Hradci Králové. Studia ovšem nedokončil, protože právě v té době obsadila zbytky Československa německá armáda a vznikl Protektorát Čechy a Morava.
Špionem ve třetí říši
Husmann ve svých 17 letech odešel pracovat do třetí říše. Podle svých vlastních vzpomínek, které novinář a publicista uspořádal do knihy Vzpomínky nebeského jezdce, tam plnil zpravodajské úkoly, kterými ho měl pověřit major Stanislav Mašek. Měl získat informace o druhé letecké armádě, ponorkách kotvících v německých přístavech a Siegfriedově linii. Koncem července údajně předal do Prahy zprávu o mobilizaci letců. Poté se rozhodl říši opustit, zvažoval, že se nechá najmout na některou loď a pokusí se uprchnout v některém ze zahraničních přístavů. To ovšem nakonec zavrhl. Do Belgie se nakonec podle svých vzpomínek dostal legálně díky jedné lsti. Je otázkou, nakolik je pravdivá.
Soutěžní kvízPo konci miniseriálu o nebeských jezdcích od 311. perutě připravujeme soutěžní kvíz. Pět výherců získá novou knihu Pavla Vančaty o osudech bratrů Josefa a Antonína Ocelky „Vocelovej“. Soutěž proběhne v polovině října. |
„Obhlédl jsem si jistý konzulát, samozřejmě byl policejně střežený, ale já měl svůj plán. Koupil jsem si kolo, z hotelu jsem si vezl bílou číšnickou kamizolu, kterou jsem si oblékl, a pořídil si tác obložených chlebíčků, jen zpola zakrytých. S ležérně balancujícím tácem jsem připlachtil před budovu a k hlídce před vchodem jsem zvesela prohlásil, že ta pakáž uvnitř by zase žrala. U policajtů vyvolalo moje oznámení výbuch smíchu a samozřejmě souhlasili, že mi kolo pohlídají. Vstoupil jsem. Proběhl jsem okolo překvapeného vrátného, odložil jsem tác. Sundal jsem kamizolu. Pod ní jsem měl vyšisovanou skautskou košili. Konzul mě odbavil během deseti minut, jen mu cukalo v koutcích úst. Potom mi ukázal zadní vchod,“ popsal později možná trochu literárně přikrášlenou etudu Husmann.
Další den vyrazil do Belgie. Následovala cesta do Paříže, kde se snažil předat své informace z říše, že německá armáda mobilizuje, ale „brali to jako výmysly pubertálního výrostka“. „Dokonce mi hrozilo, že mě Francouzi zavřou. U výslechu jsem byl třikrát,“ doplnil Husmann.
Vstup do československé armády
Podobně jako další Čechoslováci i on vstoupil do Cizinické legie, konrétně to bylo podle vojenských záznamů 21. srpna 1939. Vykoupení z legií přišlo pro Husmanna poměrně záhy, protože Francie vstoupila do války. On se 12. října stal vojínem československé zahraniční armády. Konkrétně byl zařazen k 11. rotě 1. pěšího pluku, kde se potkal i s Janem Kubišem, který později zlikvidoval zastupujícího říšského protektora Reynharda Heydricha. „Když jsem si jednou při výcviku podvrkl kotník, sedával jsem s Kubišem a pomáhal mu vyplňovat různé kejklířské výkazy, v nichž se jednou nedostávaly ovinky a jindy zase přebývalo lisované seno, třebaže naše rota koně vůbec neměla,“ napsal v pamětech Husmann.
V rámci 1. pluku absolvoval tříměsíční poddůstojnickou školu. V lednu pak byl přemístěn k 9. rotě pěšího pluku 3. O měsíc později k 14. rotě téhož pluku. Do bojů nezasáhl, protože 30. května na základně vlastní žádosti přešel k letectvu, respektive letecké skupině v Agde.
 |
„Vzpomínka na toto období určitě nepatří mezi ty nejlepší. Jistě to ovlivnila celková atmosféra ve Francii, která nebyla nijak nadšená blížícím se válečným konfliktem, což se nakonec odrazilo i v krátké době, kterou Francie dokázala Německu vzdorovat. A mezi tím jsme byli my, malá jednotka Čechoslováků, zrníčko písku v poušti, kteří chtěli, pámbu ví proč, bojovat,“ napsal ve svých vzpomínkách. „Úpadek morálky francouzských vojsk byl nevídaný,“ dodal.
Francie brzy padla, 17. června pronesl nový ministerský předseda Philippe Pétain k národu: „Se sevřeným hrdlem vám dnes říkám, že musíme přestat bojovat. Dnes v noci jsem se obrátil na nepřítele, abych ho požádal o příměří a abych se spolu s ním jako voják pokusil najít čestné řešení nynější situace.“ 22. června pak podepsal kapitulaci, která vešla v platnost o tři dny později.
Letcem RAF
Čechoslováci nehodlali na nic čekat a snažili se co nejdříve Francii opustit, aby se Němcům mohli znovu postavit. Tentokrát z Velké Británie. Husmann z poražené Francie odjel 24. června na lodi Apapa. „Každý ústup je hořký, náš chutnal jako pelyněk. Nechali jsme ve Francii všechno, i ideály...“ zaznamenal ve Vzpomínkách nebeského jezdce.
Richard Husmann v roce 1940
V Liverpoolu se Husmann s dalšími letci vylodil 7. července. „Vítají náš skoro jako vítěze – nepletou se? Všude kolem nás je pořádek, kázeň a klid. Nechybí první teplé jídlo. Angličané se ukazují v tom nejlepší světle,“ zavzpomínal.
O několik dní později, 24. července 1940, se z něj stává příslušník RAF VR (Royal Air Force Volunteer Reserves, Dobrovolnická záloha Královského letectva). Stejně jako ostatní získává nejnižší hodnost AC2. „Dostáváme anglické stejnokroje a já si po jeho oblečení uvědomuji, že je to vlastně můj první seriózní oblek v životě,“ zaznamenal ve vzpomínkách.
Husmann prošel střeleckým výcvikem v 10. AGS ve skotském Dumfries, jeho završením získává hodnost sergeant (Sgt). Následně se přesouvá k 311. československé bombardovací peruti.
Budoucí příslušníci 311. bombardovací perutě ve střelecké škole 10. AGS ve skotském Dumfriesu v listopadu 1940. Husmann je ve spodní řadě úplně vpravo. | foto: archiv Jiřího Rajlicha
„Když se náš druhý kurz vrátil ze Skotska do Honingtonu, neměli jsme do čeho píchnout, peruť byla dočasně stažena z operační činnosti. Mysleli jsme si, že budeme mít chvilku klidu, ale instruktor pilotního výcviku, Novozélanďan Kriby-Green, fenomenální pilot na wellingtonech, byl zcela jiného mínění. Vůbec mu nevadilo, jaké máme určení, a trochu na nás zapracoval,“ zaznamenal do Vzpomínek nebeského jezdce.
Podle svého vyprávění pak byl určen do kurzu navigátorů, který ovšem nedokončil, stal se totiž střelcem v operační osádce. „Slyšel jsem o vašem boxerském vystoupení a proč k němu došlo, vím i o vašich eskapádách za Kanál. A také trochu vím, kdo jste,“ měl říct velitel letky 311. perutě Josef Ocelka Husmannovi na jaře 1941.
V rozhovoru Ocelka narážel na jeho „výlety“, kdy podle Husmannových vzpomínek létal u sousední perutě jako střelec ve whitleyi. Po jedné rvačce v hospodě, kdy jeden z anglických letců mluvil o „fucking Czech“, ho totiž onen letec vyzval, zda by si s nimi nešel zvýšit počet operačních hodin. „Rozhodování bylo těžké, řešení však pouze jediné. Nabídku jsem přijal. Letů jsem absolvoval několik, v mém letovém deníku o tom ale nemohla být ani zmínka,“ vysvětloval Husmann.
Jeden z nouzáků
První oficiální let u Třistajedenáctky Husmann absolvoval 3. května 1941, kdy coby přední střelec v letounu kapitána F/O Jindřicha Breitcetla letěl nad Vlissingen. Následovalo dalších devět operačních letů nad různé cíle v Německou i okupovaným územím.
Při svém jedenáctém operačním letu zažil jedno ze svých několika nouzových přistání. „Startovali jsme ve 23:34 hodin, nad cílem jsme byli první z velké skupiny a pořádně jsme to schytali. Přistáli jsme ve Wrethamu na břicho, Zuzana byla jako řešeto, nikomu se nic nestalo, jen já jsem se těžce zranil – měl jsem poraněnou páteř a těžký otřes mozku,“ popsal Husmann.
Formace wellingtonů 311. perutě, na T2561 (KX-A, vzadu) absolvoval devět ze svých 16 oficiálních operačních letů u Velitelství bombardovacího letectva.
Zranění Husmanna na nějaký čas uzemnilo. Po několika měsících se sice vrátil k peruti, ale zatím jen ke kancelářské práci. Podle svých vzpomínek se alespoň několikrát zúčastnil cvičných letů, kterých se jako ochrana před nenadálým přepadem nepřátelského stíhače účastnili i zadní střelci.
Než se 12. října vrátil zpátky k operačním letům, udála se Husmannovi podle jeho vzpomínek nevídaná věc. Byl totiž Mezinárodním Červeným křížem prohlášen za mrtvého. Když 15. září 1941 letěl československý wellington R1015 (KX-L) na Hamburk, byl v jeho osádce i Zdeněk Babíček. Právě jemu před letem Husmann půjčil svoje holínky a leteckou bundu, kterou měl podepsanou svým jménem.
„Za pár týdnů začal pěkný kolotoč. Musel jsem na Inspektorát do Londýna, pár hodin se mnou strávila i britská kontrarozvědka. Z Německa totiž přisla prostřednictvím Mezinárodního Červeného kříže zpráva, že jsem byl sestřelen. A 18. září 1941 oficiálně pohřben v městečku Lingen na novém hřbitově.“
Richard Husmann na snímku z roku 1941
Další z neuvěřitelných příhod se Husmannovi stala 7. listopadu. Při nastupování do letounu prý zavadil rukojetí padáku o nějaký výstupek a padák se otevřel. Po krátkém přemýšlení se ovšem rozhodl, že poletí bez něj. K jeho smůle při letu k cíli jeho wellington napadl noční stíhač. „Ten parchant je za námi, máme návštěvu. Ten hajzl neví, že nemám padák, takže žádná domluva není možná,“ sugestivně vylíčil Husmann.
„Prudce strhávám hlavně kulometu a dlouhou dávkou kropím jako blesk prolétavající stín. Ten parchant ji dostal, hoří mu levej motor,“ pokračoval. Mezitím pilot odhodil pumy a celá osádka se nakonec v pořádku vrátila na základnu. Husmannovi však sestřel neuznali „pro nedostatečné důkazy“.
Poslední šestnáctý oficiální let – opět musíme použít tento termín, protože jak se ukáže na dalších řádcích, Husmann si ještě na několik operací „odskočil“ – absolvoval 9. listopadu a to náletem na Hamburk.
Výlety načerno
Kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům byl uzeměn. Prošel několikaměsíčním kurzem pro radiotelegrafisty. „Horší to ale bylo s operačním létáním. Ze zdravotních důvodů jsem sice přestal být vedený jako letec, ale že si ještě zalétám, o tom jsem nepochyboval,“ uvedl ve Vzpomínkách nebeského jezdce.
Nebeští jezdci od 311. perutěJosef Ocelka: Říkali mu Vocelovej. Byl u prvního náletu 311. perutě, později jí i velel Vilém Jakš: Vicemistr světa v boxu za browningy. Jakše pohřbily vlny Biskaje Jan Gellner: Koktající advokát navigátorem. Gellner se stal legendou RAF i RCAF Petr Uruba: Nešťastné přistání. Urubův wellington sedl na obsazeném letišti Arnošt Valenta: Valenta byl jediný československý člen RAF, který se nevrátil ze zajetí Richard Husmann: Příběh skutečného nebeského jezdce. Husmann bojoval na západě i východě  |
Jak sám o sobě říkal, byl průšvihář. O čemž vypovídá další historka z jeho pera. Když měl převzít československou medaili Za chrabrost, která mu byla udělena 21. června 1941, odmítl ji. „– Pane štábní kapitáne, tu medaili odmítám převzít!“ – Můžete mi sdělit důvody vašeho odmítnátí, seržante? – Důvod, pane? Nejsem chrabrý a bojím se,“ uvedl ve svých vzpomínkách Husmann.
O jeho průšvizích svědčí i to, že byl kvůli kázeňským přestupkům degradován do nejnižší hodnosti RAF AC2. Kariéru u Královského letectva zakončil v hodnosti LAC (třetí nejnižší hodnost, následná hodnost je Sgt.).
Pro setrvávající zdravotní problémy měl další operační lety zakázané, nicméně podle svých poznámek absolvoval několik operačních letů na černo, kdy se ukryl uvnitř letounu a vylezl až po startu. V té době již třistajedenáctka operovala u Velitelství pobřežního letectva. Při jednom takovém výletu údajně měla osádka Jana Hrnčíře potopit malou ponorku. V operačním deníku perutě však o tom není žádná zmínka.
Přesun na východní frontu
Po přistání se jeho výlety provalily a „vypadalo to na přísné potrestání“. Jenže Husmann mezitím „utekl“, odešel z RAF a přesunul se na východní frontu – do SSSR.
Nejdříve byl určen k Velitelství osvobozeného území. Skupina, jejímž byl Husmann členem, měla vytvořit podmínky pro zajištění letecké dopravy. Z úkolu nakonec sešlo a 5. ledna 1945 se přesunula do Przemyślu. Husmann se stal u 3. československého bitevního leteckého pluku instruktorem palubních střelců. Jednotka operovala na dvoumístných strojích Iljušin Il-2, známých sturmovikách.
Formace Šturmoviků od 3. československého bitevního pluku při bojovém letu v okolí Ostravy. | foto: archiv Jiřího Rajlicha
Během Ostravské operace se znovu vrátil k operačnímu létání, 16. dubna 1945 si připsal husarský kousek, když sestřelil německý Focke-Wulf Fw 190. Byl to vůbec poslední sestřel československé letecké jednotky v SSSR.
Sestřelená „stodevadesátka“
Před tímto letem využil svého práva instruktora střelců a nastoupil k letu s pilotem Slovákem rt. Jozefem Videršpánem. Toho dne 1. československá smíšená letecká divize v SSSR z letiště Poręba odstartovala k osmi útočným akcím v prostorech Olza, Zabelkau, Nový Bohumín, Uchylsko a Tajhof. Při nich bombardovali a ostřelovali nepřátelské pozice. Během akcí se jim povedlo zničit most přes Odru, který Němci využívali pro přesun záloh. Došlo však i na letecké souboje.
K prvnímu došlo před polednem, kdy se na osmičlennou skupinu československých sturmoviků vrhla trojice Messerschmittů Bf 109G. Dotírající německé stíhače si však vzaly do parády lavočky od 1. československého stíhacího pluku a Němci bojiště opustili.
Detail zadního střeliště jednoho ze Šturmoviků 3. československého bitevního pluku | foto: archiv Jiřího Rajlicha
Podruhé se dostali Čechoslováci do křížku s nepřítelem zhruba ve 12:50 a právě zde se objevuje na scéně Husmann. Skupina sturmoviků zrovna útočila na pozice v Olze, když ji napadly dva Focke Wulfy Fw 190. Jednoho zahnal opět stíhací doprovod. Druhý však zaútočil na stroj Vidršpána a Husmanna.
„Stodevadesátka“ při první zteči sturmovik poškodila. Navíc útočící Němec zranil Husmanna. Střepiny ho zasáhly do obličeje, obou rukou i nohou. Život mu s největší pravděpodobností zachránil padák, který měl na hrudi.
Při druhém útoku nechal Husmann Němce přiblížit do těsné blízkosti, aby nabyl dojmu, že střelec je mrtev. Němec se skutečně přiblížil, to se mu stalo ovšem osudným. Husmann stiskl spouště svého kulometu a zasáhl Fw 190. Stroj začal kouřit a později podle hlášení pozemních jednotek havaroval. Vidršpán s těžce poškozeným strojem nouzově přistál v Porębě, Husmanna okamžitě odvezli do nemocnice.
„Hned prvními zásahy byla roztříštěna kostra mého zaměřovače a já byl zraněn do obličeje a všech čtyř údů střepinami. Před poraněním břicha mě ochránil padák připevněný v přední poloze. Vyčkával jsem přiblížení stíhače, neboť moje palubní zbraň měla menší donosnost, a pak jsem zahájil obrannou palbu za pomoci světelných nábojů. Dalším zásahem byla odražena pojistka zpětné vzpruhy, která se proto uvolnila a vyrazila celý závěr mého kulometu. Já jsem ztratil úderem na několik vteřin vědomí. Mezitím byl ale stíhač již zasažen, odvrátil útok a ztrácel výšku s kouřovou stopou na obloze. Pilot našeho letadla dorazil s těžce ovladatelným strojem až nad letiště a provedl po několika pokusech zdařilé nouzové přistání. Byl jsem převezen do polní nemocnice,“ uvedl Husmann v protokolu u superarbitračního řízení v roce 1948. Jeho výpověď publikoval historik Jiří Rajlich v článku První a poslední sestřel 1. československé smíšené letecké divize v SSSR v časopise Historie a vojenství. Tento souboj mnohem sugestivněji popsal v několikrát zmiňované knize Vzpomínky nebeského jezdce.
Rotný Richard Husmann coby příslšník 3. československého bitevního pluku na letišti v Porębě. Na jeho ruce i tváři je ještě znatelné zranněí ze souboje z 16. dubna 1945, kdy sestřelil Fw-190. Sníme je výřezem z fotografie, na níž je s dalšími příslušníky pluku. (10. května 1945) | foto: archiv Jiřího Rajlicha
Husmannův sestřel byl nejdříve veden jako pravděpodobně těžce poškozený, o několik dní později však 107. střelecký Drogobyčský sbor potvrdil zřícení letounu v plamenech.
Richard Husmann obdržel za tuto akci druhý československý válečný kříž 1939 a byl mimořádně povýšen na podporučíka letectva v záloze z účinností od 1. května 1945.
Poválečný život
Válka skončila, Husmann se vrátil do ČSR a po doléčení svých zranění působil od 18. října 1945 coby výcvikový důstojník, později osvětový důstojník u Leteckého náhradního pluku 1 v pražském Karlíně. V březnu 1946 však na vlastní žádost armádu opustil.
Poté si dodělal maturitu a studoval krátce Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval jako úředník v pražské pobočce mezinárodní mise UNRRA. Od března 1947 pracoval na ministerstvu dopravy.
Čistky se mu sice vyhnuly, ale v srpnu 1951 s ním přesto ministerstvo rozvázalo poměr. Poté pracoval jako pomocný dělník u Aeropalu, od září 1952 do konce ledna 1963 jako meteorolog v Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Mezitím znovu oblékl uniformu při dvou cvičeních v roce 1956 a 1959, poté byl povýšen do hodnosti kapitána v záloze. Od února 1963 nastoupil jako technik a překladatel v Závodech průmyslové automatizace, odkud v červenci 1964 odešel do částečného invalidního důchodu.
Nebeští jezdci
Zároveň se živil jako překladatel a spisovatel. Z jeho prvotiny Nebeští jezdci, kterou vydal v roce 1964 pod pseudonymem Filip Jánský, se stal bestseller. Surové vylíčení atmosféry prostředí letců působících v RAF sklidil oprávněný úspěch. „Proč je román tolik oblíben? Snad proto, že drastické a svým způsobem i romantické prostředí, v němž váleční letci žili, je líčeno s takovou dávkou znalosti a s tak přiléhavou terminologií, že v čtenářově mysli navozuje naprosto věrohodné představy a místy zcela stírá hranice mezi skutečností a fantazií,“ píše se ve třetím vydání knihy.
Přebaly knihy Nebeští jezdci od Filipa Jánského, což byl umělecký pseudonym Richarda Husmanna.
Ačkoliv sám Husmann odmítal, že by se jednalo o autobiografickou knihu, nicméně několik epizod z jeho života se v díle odráží. A mnohé příhody jsou identické s příhodami popsanými v jeho Vzpomínkách. Inspiraci však lze spatřit i v jiných příslušnících Třistajedenáctky.
V roce 1968 se dokonce dočkal román zfilmování. Mnozí považují stejnojmenný film režiséra Jindřicha Poláka za jeden z vůbec nejlepších leteckých filmů všech dob. Silné předloze výrazně pomohly i herecké výkony, zejména exceloval Jiří Hrzán v roli Prcka. Nic na tom nezmění ani to, že filmový wellington není wellington, ale zdařile upravený Lisunov Li-2, a sestřelený německý stroj je v československu vyráběná C-11. Jednou ze zajímavostí je, že ve filmu si zahrál i pozdější slavný český architekt Jan Kaplický, který ztvárnil roli střelce Jimmyho.
Žel film byl dlouhá desetiletí v trezoru. Mocipáni poctu československým letcům z RAF nedovolili promítat.
Fotografie z filmu Nebeští jezdci
Na filmu spolupracovala celá plejáda bývalých příslušníků RAF – Jaroslav Doktor, Jiří Doležal, Jiří Sehnal, Jaroslav Hlaďo – i bývalá příslušnice WAAF (Ženských pomocných sborů) Joy Kadečková.
Ale Nebeští jezdci nebyli jediným Husmannovým, resp. Jánského literárním počinem. V roce 1970 vydal Hrušňovou alej, v roce 1977 Silvestrovskou noc, v roce 1982 Pevnost v Poušti a v roce 1985 Zkoušku důvěry. Žádná však již ohlasu jezdců nedosáhla. Pod pseudonymem Tibor Marný vydal detektivku Případ OK-XTU. Před svou smrtí, 20. srpna 1987, publikoval časopiseckou sérii Osudy a náhody a Vzpomínky. Vzpomínky poté editorsky upravil novinář a publicista Jindřich Drebota a knižně vyšly pod názvem Vzpomínky nebeského jezdce v roce 1999.
Hlavní zdroje:
Filip Jánský: Vzpomínky nebeského jezdce, Jiří Rajlich: Na nebi hrdého Albionu, 2. část (1941), článek První a poslední sestřel 1. československé smíšené letecké divize v SSSR (Historie a vojenství 4/2007), Jiří Rajlich a Jitka Režná: Generál Fajtl a archivní dokumenty uložené ve VÚA Praha.
