Letadlo DC-9 společnosti Jugoslovenski Aerotransport

Letadlo DC-9 společnosti Jugoslovenski Aerotransport

Sestřelení civilního letadla armádou? Popírá to fyziku, říká odborník

  • 175
Sestřelení raketou nebo stíhačkou vylučuje především rozmístění a stav trosek. O případném zásahu by navíc věděly stovky lidí a těžko by se to povedlo utajit. Technetem oslovený armádní odborník komentuje teorie o sestřelu jugoslávského letadla u Srbské Kamenice v roce 1972.

Koncem ledna 2012 zveřejnil Technet.cz materiál věnovaný nehodě jugoslávského letadla u Srbské Kamenice. Zmínili jsme v něm i názory, které se staví proti oficiální verzi a tvrdí, že letoun byl zničen československou armádou – protiletadlovou raketou nebo střelou, vypálenou ze stíhačky. Jugoslávské letadlo mělo narušit omezení, která si vyžádal odlet cizích státníků z Prahy a armáda jej prý omylem vyhodnotila jako hrozbu.

Redakce Technetu požádala o názor odborníka z řad armády. Souhlasil se zveřejněním exkluzivního rozhovoru, nepřál si však uvést své jméno ani pracoviště. S fungováním protivzdušné obrany je velmi dobře obeznámen – v oboru se pohybuje již 30 let.

Teorii o sestřelení pár set metrů nad zemí vyvrací prostá fyzika

Oficiální závěr vyšetřování zněl, že letadlo havarovalo po výbuchu bomby na palubě. Některá média však před týdnem přinesla odlišné informace – například že letadlo bylo sestřeleno československou stíhačkou, přičemž vycházela z vyjádření německého novináře Petera Hornunga-Andersena. Je tato možnost reálná?
Německý novinář konstatoval toto: "Letadlo v nouzové situaci muselo opustit cestovní výšku a až nad Srbskou Kamenicí se rozlomilo. Domníváme se, že v tomto okamžiku bylo sestřeleno českou PVO. Letadlo šlo do nouzového klesání, až v poslední fázi letělo bez radiového spojení a tudíž nebylo identifikováno, tím pádem to byl objekt, který hrozil a vyžadoval intervenci. Podařilo se dokázat, že letadlo se rozpadlo několik set metrů nad zemí (800 m). Máme podezření, že bylo sestřeleno českým letadlem."

Jeho tvrzení je zcela jednoduše vyvratitelné argumenty z fyziky na základě některých těžko zpochybnitelných zjištění vyšetřovací komise. Důležitá jsou fakta ohledně letových parametrů a záznamy komunikace ze tří nezávislých zdrojů (řízení letového provozu NDR, ČSSR a záznamníků hovorů). Z hlavních letových parametrů vyplývá, že indikovaná rychlost letadla byla 520 km/h, tj. 145 m/s a výška letu 10 050 m. Tyto údaje nelze zpochybnit, protože otevření a analýzy černých skříněk se účastnili nejen příslušníci jugoslávské strany, ale i nezávislí odborníci.

Z radiokomunikace je zřejmé, že přibližně v čase těsně před 16:00:50 letoun prolétal nad hraničním radiomajákem NDB HD Hermsdorf (umístěném ve městě Hinterhermsdorf, které leží asi 12 km od prostoru dopadu). Tento přelet je počátečním bodem na ose vodorovné dálky, kde jsou taktéž vyneseny vzdálenosti dopadu trosek trupu, kabiny a levého motoru od tohoto radiomajáku. Důležitým údajem je přerušení činnosti záznamových zařízení letadla (černých skříněk) v 16:01:29, tj. chvíle, kdy podle německého novináře došlo k nouzové situaci. Tato vzdálenost je při rozdílu časů 39 s a výše uváděné rychlosti spočítána na asi 5600 m letu od radiomajáku NDB HD (viz přiložené schéma).

Graf pravděpodobné trajektorie dopadu trosek letadla YU-AHT (černě) a hypotetická trajektorie, odpovídající teorii o sestřelu (červeně).

Kdyby nyní letadlo mělo začít nouzově klesat, mělo být sestřeleno v uvedeném prostoru, rozpadnout se na tři hlavní trosky a ty by se měly zabořit v podstatě kolmo do terénu, odporovalo by to zákonům fyziky. Už jenom při tak strmém klesání by došlo k obrovskému zrychlení a destrukci konstrukce a nebylo by možné provést předpokládaný manévr výletu z mraků. I kdyby rychlost byla nějakým zázračným způsobem zbrzděna, tak by při 500 m (rozdíl terénu a výšky, v níž letadlo vylétlo z mraků) trosky nemohly dopadnout kolmo k zemi. Ze zprávy vyšetřovací komise přitom jasně vyplývá, že trosky padaly kolmo k zemi, bez dopředné rychlosti – například kabina byla v zadní části doslova propíchnutá  kmenem stromu o průměru 15 cm. Při havárii podle verze vyšetřovací komise by reálně možný dopad hlavních trosek měl podobnou trajektorii, kterou naznačují křivky ve schématu.

K vyjádření německého novináře, že letadlo šlo do nouzového klesání a v poslední fázi letělo bez radiového spojení, tudíž nebylo identifikováno a bylo vyhodnoceno jako objekt, který znamenal hrozbu a vyžadoval intervenci, načež došlo k jeho sestřelení československou stíhačkou, není třeba provádět nějakou analýzu. V tak krátké chvíli, kdy by letoun musel klesnout z výšky 10 km pod tak strmým úhlem, by asi nebylo možné povolat stíhačku. Případně by armáda musela předpokládat, že letoun se dostane v tom prostoru do potíží, bude dělat obdobný manévr, přivolala již dříve stíhačku a ta by u země počkala, až vyletí z mraků a pak by ho sestřelila.

Letadlo se prokazatelně rozpadlo ve velké výšce

Jako další argument pro "sestřel" se uvádí fakt, že část trupu s křídly a ocasními plochami vykácela pruh lesa, když dopadla na svah; letoun tedy musel mít nějakou dopřednou rychlost a nemohl proto spadnout kolmo z velké výšky…
Kinetická energie v kolmém směru, daná pádem tělesa na šikmou plochu s tvrdým podložím, se přenese z velké části do pohybové energie ve vodorovném směru. Na své cestě z kopce pak může několikatunová masa kovu a dalšího hmotného materiálu vykácet i část lesa. Naopak, kdyby část letadla s vyšší pohybovou dopřednou rychlostí narazila na vrchol kopce, došlo by k rozlomení, část by zůstala na místě a zbytek by setrvačností letěl až například do dalšího kopce. Což se několikrát při jiných haváriích také stalo.

Navíc bylo prokázáno, že se letadlo rozpadlo ve velké výšce. Nasvědčuje tomu i svědectví od radaru: odraz od cíle se rozjasnil, rychlost letu se zpomalila, až se značka úplně zastavila a postupně v průběhu 5-7 minut postupně slábla, až poté zanikla. To rozjasnění bylo způsobeno rozdělením letounu na části ve velké výšce a roztroušením dalších oddělených částí různé hmotnosti, různého aerodynamického odporu a odrazné plochy, které pak byly unášeny s různou rychlostí padání, částečně setrvačností, se snižující se dopřednou rychlostí.

Zadní část trupu, která měla největší odpor vzduchu, dopadla nejblíže, dále dopadly kabina a motor a protože pádem z velké výšky již ztratily dopřednou rychlost, dopadaly téměř kolmo na zem. Trup s křídly naštěstí dopadl na svah, což způsobilo takové zabrzdění pádu, že došlo ke šťastnému zachránění letušky.

Místo nehody letu YU-AHT. Zeleně - radiomaják Hermsdorf (poslední ohlášená poloha). Žluté - pravděpodobné místo výbuchu. Červeně - místa dopadu trosek.

O akci by věděly stovky lidí. Těžko by dodnes mlčely

Bylo by možné vzlet stíhačky a její zásah utajit?
O případném vzletu hotovostního stíhače by vědělo značné množství vojáků z povolání, vojáků základní služby i občanských pracovníků. O jeho vzletu a střelbě by museli vědět lidi ze všech velitelských stanovišť, od Ústředního velitelského stanoviště PVOS, přes leteckou armádu/leteckou divizi až po letecký pluk a samozřejmě všichni lidé na spojovacích uzlech, letovodi, řídící letového provozu, lidé na letišti, odkud by vzlétal a taktéž všichni, kdo měli na starosti průzkum vzdušného prostoru a předávání informací o tom, co se v něm děje.

Ti všichni by o tom bezprostředně věděli a v dnešní době by to i řekli, protože už by neměli důvod toto tajit. Navíc by to nebyla záležitost utajení jenom po vojenské stránce, ale i mezi tehdejšími zainteresovanými politiky, policií, zpravodajskými službami a samozřejmě i mezi dalšími vojáky v rámci celého hotovostního systému PVOS Varšavské smlouvy a politiky z těchto států.

"Kdyby sestřelili domnělého narušitele, informace by se šířila rychlostí blesku a oslavovalo by se."

Kdyby reálně stříleli na opravdového narušitele (jak se v teoriích o sestřelu prezentuje) a sestřelili by ho, šířila by se informace rychlostí blesku a oslavovalo by se. Teprve až po zjištění, že sestřelili civilní letadlo (po 10 – 15 minutách), by se začala dělat opatření na utajení této informace, a to už by zodpovědné orgány jejímu dalšímu šíření asi těžko zabránily.

Kromě toho by stíhač zasahující letadlo v takovéto výšce musel být taktéž v dostatečné výšce, alespoň 5 - 8 km podle použitých zbraní. A to by zase byl detekován všemi radary v dané oblasti.

Trosky po zásahu raketami by vypadaly jako řešeto

Další zmiňovanou možností bylo sestřelení letadla raketou československé protivzdušné obrany státu (PVOS).
V případě, že by došlo k nějakému narušení, neřešilo by se to protiletadlovými raketami, ale především již zmiňovanými hotovostními stíhacími letouny, které v tehdejší době měly hotovost ke startu do jedné minuty. Například letoun z Žatce (kde byla hotovost) by doletěl do prostoru, odkud by mohl zasahovat, do čtyř až pěti minut.

Nehoda letu 367

Jeden z prvních teroristických útoků na civilní letoun

Přesně před čtyřiceti lety se v severních Čechách odehrála jedna z nejneobvyklejších leteckých nehod v československé historii. Linkový let jugoslávského letadla tragicky skončil po výbuchu trhaviny v zavazadlovém prostoru. Byl to jeden z prvních teroristických útoků na civilní letadlo.

Letadlo DC-9 společnosti Jugoslovenski Aerotransport

Srbská letuška Vesna Vulovičová jako jediná pád letadla přežila.Vulovičová se dostala do Guinnessovy knihy rekordů za "přežití nejhlubšího pádu"

Pokud by se někdo rozhodl použít rakety, zabralo by převedení raket do pohotovosti ke střelbě i s průnikem signálu přes velitelské stanoviště minimálně 8 minut a samotná střelba i s přímou přípravou střelby na vzdálenost kolem 55 km ještě minimálně další dvě minuty. V té době byl ještě letoun DC-9 hluboko na území tehdejší NDR. Při uváděné rychlosti DC-9 520 km/h (tj. 8,7 km/min) by byl vzdálen přes 90 km od místa dopadu (padající trosky z výšky 10 km letěly setrvačností minimálně ještě minutu). A v případě, že bylo nutné tento letoun zastavit, by k tomu měli daleko více možností příslušníci vzdušných sil NDR už nad jejich územím v rámci fungování hotovostního systému PVOS států Varšavské smlouvy.

Jak systém protivzdušné obrany státu fungoval? Bylo by možné případný zásah ututlat?
Celý systém byl v rámci republiky řízen z Ústředního velitelského stanoviště hotovostního systému PVOS. Toto stanoviště prostřednictvím podřízených stanovišť hotovostních systémů protiletadlových raketových brigád a pluků řídilo veškerou jejich bojovou činnost. Bez vědomí tohoto stanoviště si nikdo nemohl samostatně uvést své stanoviště do činnosti, natož do pohotovosti s připravením raket ke střelbě. O střelbě nikdo nemohl samostatně rozhodnout už vůbec. Bylo to velice přísné a mnoho lidí bylo potrestáno nebo dokonce odvoláno z funkcí za banálnější prohřešení.

Je potřeba si uvědomit, že všechny hotovostní systémy byly neustále hlídané, a kontrolované. Vojenská kontrarozvědka měla v každé jednotce své lidi, kteří okamžitě donášeli libovolné prohřešky, všechno bylo vedeno a řešeno ve zvláštním režimu utajení. Všechny hlavní prostředky (rakety, naváděcí radiolokátory) byly celodenně zamaskovány, odmaskování bylo povoleno pouze v nočních hodinách a to pouze na dobu nezbytných funkčních kontrol.

Voják "od radaru"

"V tak napjaté situaci bych se divil, kdyby to Západ "nerozkecal," nevěří konspirační teorii bývalý voják Petr Jenka.

Petr Jenka

Právě on obsluhoval radar protivzdušné obrany, když jugoslávské letadlo zmizelo z obrazovek. 

Navíc hotovostní systémy byly relativně mimo civilní zástavbu, ale zase ne tak daleko, aby ve chvíli, kdy by došlo k odpálení a letu raket, to nikdo z okolí nezaregistroval. Je to takový hluk, jako když na letecké přehlídce strmě stoupá výkonný proudový letoun s forsáží.

Utajit do dnešní doby start rakety (natož dvou) z hotovostního systému PVOS by nebylo možné, protože by o tom přímo vědělo minimálně 150 až 200 lidí. V hotovostním systému s raketami bylo nepřetržitě přítomno kolem 10 vojáků z povolání a kolem stovky vojáků základní služby, kteří byli potřební pro fungování celého tohoto systému. Další byli na velitelských stanovištích, další ve skladech raket, na spojovacích ústřednách atd.

Bylo vůbec možné letadlo v daném místě a ve výšce 10 km zasáhnout? Měla armáda k dispozici takové střely?
Ano, tuto možnost měl 1. protiletadlový raketový oddíl 71. protiletadlové raketové brigády z hotovostního systému, ležící 1 km JZ od obce Přestavlky u Roudnice nad Labem raketami PLRK S-75 Volchov. Tento hotovostní systém je skoro 48 km od památníku letadla, kde dopadla hlavní část letadla, ale letoun by musel být zasažen na šikmé vzdálenosti kolem 54 – 55 km od tohoto protiletadlového raketového oddílu a to již je na hranici prostoru účinné působnosti raket tohoto protiletadlového raketového komplexu.

Dále je zde ještě jedna podmínka, a to, že střelba vlivem terénních převýšení a zaoblení země byla možná na minimální výšce 1500 m, což vylučuje svědectví, které hovoří o střelbě druhou raketou po vylétnutí z mraků na výšce pod 900 m. Zároveň je možné, že pokud by první raketa zasáhla letadlo, větší část těla rakety by letěla setrvačností ještě dále na území tehdejší NDR, kde by její zbytky mohly být nalezeny. Letící rakety jsou zároveň při střelbě v těchto výškách spolehlivě detekovány radiolokačními prostředky po větší část dráhy svého letu.

Jak by trosky letadla po případném zásahu raketou vypadaly?
Raketa by k letadlu přilétala na vstřícném kurzu mírně zespod a zepředu a letadlo by zničila výbuchem 300 kg tříštivotrhavé hlavice, která ničí vzdušný prostředek tlakovou vlnou a množstvím malých rychle letících ničivých kovových elementů. Tyto mají značnou kinetickou energii a průraznost a bez problému jsou schopny prorazit nijak nezodolněné pokrytí trupu, okna, zničit většinu přístrojového vybavení, usmrtit osádku apod.

Pokud by raketa byla správně navedena na přední část, tak by především tato část byla devastujícím způsobem poškozená. Vypadala by jako řešeto, jako zasažená obrovskou brokovnicí, což by šlo na troskách těžko utajit. Samozřejmě by mohlo dojít i k poškození a explozím tlakových nádob, nádrží, pneumatik podvozků a to by nadělalo další škody. Navíc by se letadlo určitě nerozdělilo jen na tři velké části. Taktéž by byla velká pravděpodobnost, že by část posádky (především piloti) a cestujících byla usmrcena nebo vážně zraněna již při zásahu.

Často se zmiňují výpovědi svědků, kteří popisovali zvláštní výbuchy a hvízdavé zvuky, které byly připisovány právě střelám nebo raketám. Zvuky, které musely vydávat všechny tři velké části letadla při průletu atmosférou z takové výšky, mohli neznalí lidé vyhodnotit jako zvuky ne od letadla. Podle pozice naslouchajícího pozorovatele je těžké určit směr pohybu, popřípadě přiřadit dané zvuky po delší době nalezeným troskám, když se trosky pohybují po různých trajektoriích.

Někteří zastánci teorie a sestřelení argumentují taktéž tím, že vyšetřování muselo být zmanipulované, protože ve vyšetřovací komisi a při hospitalizaci letušky v nemocnici byli trvale přítomni příslušníci StB. To však není nic udivujícího, protože se jednalo o havárii spojenou s Jugoslávií, která tehdy vůbec nebyla po chuti politickým špičkám pevného jádra socialistického tábora.

Vše svědčí o tom, že můžeme zavrhnout i teorii o sestřelení letadla DC-9 protiletadlovými raketami z hotovostního systému PVOS. Závěry vyšetřovací skupiny jsou logické. Vyšetřování nemohlo být zmanipulované, protože se ho účastnili příslušníci jugoslávské strany a nezávislí odborníci, kteří byli u otevření a analýzy černých skříněk.