K prvnímu reaktoru se přistupovalo jako k „uhelce“, říká pamětník

Projekt prvního československého reaktoru A-1 byl až příliš poplatný představám fyziků a do běžného provozu se tak moc nehodil, říká doyen českého jaderného průmyslu František Hezoučký, který na A-1 začínal svou kariéru.

František Hezoučký (vepředu vpravo) na velínu elektrárny A-1. Všimněte si, co drží v pravé ruce. Bylo to přece jen jiná doba... | foto: SOA Plzeň

Doc. Ing. František Hezoučký

Absolvent Katedry Tepelně energetických zařízení FSI ČVUT (1965) a oboru Jaderná technika při SVŠT a ČVUT. V letech 1965-1978 v elektrárnách Jaslovské Bohunice na různých technických funkcích elektrárny A-1 a vedoucí testů energetického spouštění na 1. bloku V-1. V letech 1979-1987 působil v elektrárně Dukovany jako hlavní inženýr spouštění. Později byl náměstkem ředitele pro výrobu v období přípravy provozu ETE. Od roku 1993 působil více než čtyři roky jako technický poradce firmy Westinghouse a poté přes rok jako hlavní inženýr švýcarské firmy Colenco. Od poloviny roku 1999 byl jmenován ředitelem elektrárny Temelín. Po uvedení obou temelínských bloků do zkušebního provozu (duben 2003) pracoval pět let v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) ve Vídni. Nyní vyučuje na Západočeské univerzitě v Plzni a ČVUT v Praze a působí jako nezávislý poradce.

František Hezoučký je velký muž s dlouhou zkušeností v československé jaderné energetice a jaderném průmyslu. Hned po studiu na ČVUT nastoupil na jadernou elektrárnu A-1 a z oboru už nevystoupil. Byl u neblahého konce našeho prvního reaktoru, působil v Dukovanech, byl ředitelem Temelína, dnes působí jako technický poradce u jaderných zakázek, což jak sám uznává, je poměrně dobře placená práce.

Kdy jste nastoupil na elektrárnu A-1?
Papírově k 30. prosinci 1965, ale to bylo jen proto, aby se splnila norma – v roce 1965 tam měli podstav. Ve skutečnosti těsně po Novém roce 1966. A byl jsem tam při uvádění do provozu a pak ještě dva roky po druhé nehodě.

Jakou jste tam tehdy měl funkci?
Nastoupil jsem jako technik, pak operátor, vedoucí bloku - a nakonec jsem dělal „vedoucího oddělení technického rozvoje“, takže jsem pomáhal s řešením různých provozních problémů, vymýšleli jsme různá vylepšení a tak dále. Náměstek ředitele mi to dal asi proto, že na pohled to vypadalo, že bych možná mohl vědět víc než řada jiných, ale nevím, jak moc to byla pravda. V každém případě jsem nebyl rád, když mě vyřadil ze směnného provozu, protože za směny byly příplatky. Ale náměstek si to nenechal líbit.

Jaké to je prožít jadernou havárii?
V případě první nehody jsem byl na elektrárně, takže jsem byl na místě brzy a mohl jsem směně poradit s likvidací havárie. Při druhé nehodě jsem byl doma, takže jsem na vyžádání směny dorazil až asi hodinu a půl poté. V obou případech jsem ale měl silné zážitky z toho, jak událost s lidmi na blokové dozorně otřásla. Když jsem pro to hledal výraz, označil jsem to za „posthavarijní šok“ - ti lidé byli velmi otřesení, neustále se v mysli vraceli k tomu, co se stalo, přemýšleli, do jaké míry to byla jejich chyba, a nedokázali se soustředit na to, co dělat dál. Je to úplně přirozené, já myslím, že jen velmi málo lidí v takové situaci dokáže efektivně pracovat – a ani ti ne vždycky, svou roli hraje celá řada okolností. Po nehodách se z rozhovorů zjistilo, jak málo byli lidé na takovou možnost psychicky i teoreticky připraveni.

A co příprava odborná?
Z dnešního hlediska to nebylo vyhovující. Celá řada dnes používaných postupů přípravy, ale i nástrojů – třeba simulátory – ještě vůbec nikde na světě neexistovala. Nebyly dostatečně dobře připravené ani postupy pro případ havárie. A přitom se i na A-1 ukázalo, že obsluha musí být vycvičená tak, aby mohla jednat automaticky, aby v podstatě nemusela přemýšlet. Musí mít nadrilované scénáře všech poruch a jednat jako stroje. Tehdy se k tomu přistupovalo jako k uhelným elektrárnám. Koneckonců nejen na A-1 přicházela většina starších specialistů z uhelných elektráren.

Je A-1 příkladem technologie, kdy slibná naše vlastní technologie musela z politických důvodů ustoupit sovětské?
V padesátých létech 20. století bylo více zemí, které hledaly vlastní cesty využívání jaderné energie. Těžkou vodou moderovaný reaktor chlazený kysličníkem uhličitým, což byla A-1, byla jedna z cest. Měli jsme tu elektrárnu velmi rádi, ale upřímně řečeno to byla slepá ulička. Zařízení bylo složité, neustále se tam něco opravovalo, velmi obtížně se řídila, protože výměna palivových souborů byla prováděna za provozu. Nebyla to elektrárna pro běžný průmyslový provoz. Z toho a dalších důvodů se tlakovodní reaktory, které používáme dnes, nakonec prostě ukázaly být pro provoz lepší. Ale to na začátku, v době, kdy Československo vstupovalo do „jaderného klubu“ mohl málokdo vědět, nebyly vůbec žádné zkušenosti. Přechod k tlakovodním reaktorům nebyl z politických důvodů.

Takže to byla jen ztráta času a peněz?
A i když to možná nebyl zcela podařený projekt, z hlediska inženýrského tam byla spousta, spousta chytrých řešení. Ale měl tu chybu, že se při projektování příliš bral ohled na fyziku reaktoru. Všichni inženýři vzhlíželi k jádrařině s velkým respektem, a tak se dělalo všechno pro jadernou fyziku a nedomýšlela se například otázka koroze v prostředí těžké vody a CO₂. Rozhodně to ale nebyl zbytečný projekt, vyrostla na něm spousta lidí a hodně to prospělo československému průmyslu. Zejména na Slovensku v té době vyrostla řada mimořádných odborníků, od nichž se lidé z Dukovan mnohému učili. I díky tomu jsme si pak atomové elektrárny mohli stavět v podstatě sami. To je mimochodem model, který bych navrhoval i pro stavbu nových jaderných bloků: pojďme koupit projekt jaderné části generace III, nebo III+, konvenční část elektrárny umíme vyprojektovat sami – a postavme si to sami. Takovým postupem jsme vystavěli čtyři bloky na Slovensku a šest na Moravě a v Čechách. I když jsme díky nečinnosti trochu vypadli z tempa, jsme na tom dnes se znalostmi tisíckrát lépe, než když jsme v padesátých letech 20. století začínali. Nevím, proč bychom si měli nechat stavět elektrárny od firem z Číny, Francie či USA, aby práce a peníze odtekly z republiky.

A co například počkat na nějakou novou generaci reaktorů?
Já jsem byl u toho, když jsme se vydali z inženýrského hlediska slepou uličkou, a tak beru za svou povinnost před přílišným nadšením z lákavých novinek varovat, abychom se nedostali do další. Důležité je zvolit řešení, které vyhovuje ve všech ohledech. A to znamená obvykle také řešení jednoduché a odzkoušené.

Článek byl převzat z magazínu Svět plný energie, a byl redakčně upraven. Původní verzi naleznete zde. Originál najdete zde.