Amy Elisabeth Packová se stala britskou špionkou na konci 30. let v Polsku, ale jejím velkým úspěchem bylo získání italských šifer v New Yorku (viz první díl). Pak se její pozornost přesunula na vyslanectví francouzské proněmecké vlády ve Washingtonu, kde získala cenný kontakt - a sama se do něj zamilovala. Její partner, Charles Emanuel Brousse, se stal cenným zdrojem informací, ze kterého se spojenecké zpravodajské služby rozhodly těžit i nadále.
Začátkem března 1942 dostal šéf polooficiální filiálky britské rozvědky na východním pobřeží USA William Stephenson telegram z Londýna: „Pokuste se získat francouzský námořní kód.“ Jeho pomocí šifrovali své depeše nejen námořní přidělenci, nýbrž i velitelé loďstva podřízeného Vichy. Američané a Britové se chystali k invazi na východ severní Afriky, kterou zčásti ovládala francouzská kolaborantská vláda.
„Intrepid“ se samozřejmě obrátil na „Cynthii“. A vyzvědačka přišla s tímto požadavkem za svým milencem. „To je nemožné!“ odmítl Brousse. „Do místnosti šifrantů smějí chodit jenom dva lidé – šifrant a jeho asistent. Nikdo jiný tam nesmí. Telegramy tam nosí rada vyslanectví.“
„Chceš říct, že ani tys tam nikdy nebyl?“
„Ne, nebyl. Jednu dobu tam šmejdil námořní atašé, pobýval tam víc, než to bylo nutné. Když se to dověděl vyslanec, pořádně ho sjel a potom mu to písemně zakázal.“
„Jak to vypadá v noci? Jsou tam celou noc?“
„Ne, to ne. Ale šifrovací místnost je střežena. Nedávno jsme dostali pokyn z Vichy, abychom zajistili nepřetržité hlídání – v noci i ve svátek.“
„Nemohli bychom přemluvit šifranta?“
„Ne, starý Benoit žije jenom pro svou práci. Přijde, nikoho nepozdraví a hned se žene k sobě. Nic nepotřebuje, nemá žádnou ctižádost, ani žádnou fantazii.“
Starý voják Benoit věřil maršálu Phillipé Pétainovi, hrdinovi první světové války, který byl formální hlavou zbytku Francie podřízené Němcům. Potom však ve Vichy posílila proněmecká klika, vedená premiérem Pierre Lavalem. Benoita to znechutilo natolik, že dal výpověď.
„Cynthia“ se za šifrantem vypravila. Pokusila se ho přemluvit, aby přestal sloužit kolaborantům a posloužil francouzskému lidu a Spojencům. Marně. Starý pán s ní málem souhlasil, ale byl příliš loajální vůči nadřízeným, než aby jí mohl vyhovět.
Zkusila tedy jeho nástupce mladého hraběte de la Grandville. Důstojník byl rád, že se o něho zajímá taková šaramantní dáma. Měl rodinu, jeho manželka čekala další dítě a jejich finanční situace nebyla valná. „Cynthia“ s ním debatovala o válce a o poměrech v Evropě, ale ke svému překvapení zjistila, že je oddaný Péteinovi a Lavalovi. Přesto mu otevřeně nabídla obchod: „Když mně předáte námořní kód, dostanete honorář, který vás na několik let zabezpečí. A kdyby byly přerušeny diplomatické styky s Vichy, moji přátelé poskytnou vaší rodině azyl.“
Mladík odmítl. A šel si stěžovat vyslanci: „Paní Packová, která sem občas chodí, je agentkou americké tajné služby. Teď ode mne chtěla koupit námořní kód.“ Tuhle novinu vykládal i ostatním pracovníkům ambasády.
Brousse, který o stycích své milenky s hrabětem nevěděl, se namíchl. Zašel za vyslancem Henry-Hayem a upozornil ho na šifrantovy minulé hříchy: „Vaše Excelence, vzpomeňte si, jak rozšiřoval falešné zprávy o vašem vztahu s jednou paní baronkou. Ten člověk je lhář!“
Amy Elizabeth na svatební fotografii pořízené při příležitosti svatby s Arthurem Packem v roce 1930.
Vyslance, který měl s hrabětem nevyřízený účet, tím potěšil. A hned si ho zavolal, vynadal mu a pohrozil, že když bude v pomluvách pokračovat, na ambasádě skončí.
Divadlo pro hlídače
Získání francouzského kódu se stalo pro „Cynthii“ věcí její vyzvědačské cti. Musí ho dostat! Vymyslela proto nový plán. Přimět milence, aby v něm hrál jednu z hlavních rolí, bylo snadné. Zázemí z americké strany zajišťoval čerstvě jmenovaný plukovník Ellery C. Huntington z výzvědné služby OSS, který se představil jako „Hunter“.
Kapitán Brousse se svěřil nočnímu hlídači ambasády se svými potížemi: „Zamiloval jsem se do jedné paní, vždyť ji znáte, občas sem chodí – paní Packová. Jenže oba jsme zadaní. Nevadilo by vám, kdybychom spolu občas přišli večer do úřadu?“ A strčil mu do dlaně bankovku na přilepšenou.
Strážný, polichocený důvěrou diplomata, ochotně souhlasil. Ostatně ani ta diškerece není k zahození. Milenci tedy navštěvovali ve večerních hodinách ambasádu. Hlídače vždycky odměnili. Zůstávali tam několik hodin.
Večer 19. června přijeli do úřadu rozjařeni se dvěma lahvemi šampaňského pod paží. „Slavíme výročí našeho seznámení. Nechcete si s námi připít?“ Žádný Francouz nemůže takovému pozvání odolat. Ve strážnici vypili s nočním hlídačem několik skleniček. Před tím mu Amy nasypala do jeho sklenky prášek Nembutal na uspání. Muž brzy odpadl.
Proč byla tak úspěšná?Úspěch „Cynthie“ byl nepochybně založen na jejím vlivu na muže. Ale v čem přesně spočíval, to se svědkům příliš nepodařilo vystihnout: H. Montgomery Hyde, který ji jako důstojník britské tajné služby dobře znal, ji popisoval takto: „Na první pohled však nebyla pro muže zvlášť přitažlivá. Nebyla krásná, dokonce ani ne hezká, měla jenom hezké světlé vlasy. Byla vysoká, s výraznými rysy a vždycky elegantní. Nebylo na ní nic, co by naznačovalo, že je snadno přístupná. Byla příjemná a inteligentní společnice a uměla dobře mluvit – nebo spíše poslouchat. Měla měkký, uklidňující hlas, který sám o sobě jistě vedl muže k tomu, aby se jí svěřovali. Na své »oběti« možná působila nejdřív spíš intelektuálně a teprve později objevovali její opojné fyzické kouzlo. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, její moc nad diplomaty, kteří ji svěřovali svá tajemství, jasně pramenila ze sexuálního zájmu. Ovšem měla mnoho dalších obdivuhodných vlastností. Byla zcestovalá a dobře rozuměla psychologii Evropanů. Myslela jasně a analyticky, její zprávy byly naprosto přesné. Byla odvážná a často byla ochotna – a dokonce po tom toužila – riskovat víc, než jí její britští zaměstnavatelé dovolovali. Peníze pro ni nebyly rozhodující, její činnost ji vášnivě zaujala a byla přesvědčena o tom, že její věc je spravedlivá. Dostávala malý plat, který sotva pokrýval její běžné výdaje. Přitom nelze cenu jejích služeb penězi vůbec vyjádřit.“ |
„Cynthia“ okamžitě zavolala řidiče taxíku – příslušníka tajné služby George Crackera. Avšak i zkušenému odborníkovi trvalo překonání zámků ve dveřích šifrovací místnosti a zjištění číselné kombinace u sejfu příliš dlouho – tři hodiny. Musel pracovat tiše a nesměl po sobě zanechat sebemenší stopy. Amy pečlivě zapisovala celý jeho postup. Když svítalo, akci ukončila: „Víme, jak se dovnitř dostat, to je to nejdůležitější. Samotnou práci musíme nechat na příště.“
Milenci přišli opět za dva dny. Tentokrát bez vína. Jako obvykle zamířili do pracovny tiskového atašé. Po hodině chichotání a výkřiků, které musel hlídač slyšet při pochůzkách chodbou, oba odešli do šifrovací místnosti a „Cynthia“ chtěla odemknout sejf. Jenže jí to nešlo, prostě to neuměla, chyběl jí nezbytný grif. Po třech hodinách se museli vzdát.
Nadřízené, kteří čekali v blízkém hotelu, samozřejmě zklamali. Jedině John Highrouth z BSC, který byl jejím řídicím důstojníkem, zřejmě s potížemi počítal: „Amy, mohla byste hned teď odletět do New Yorku? Tam vás ten náš člověk naučí stejný sejf otevírat.“ „Cynthia“ kývla.
Několik hodin se učila kasařskému řemeslu. Pořád však si nebyla jista, jestli to zvládne. „Potřebuji pomoc!“ tvrdila.
Druhý den si to zopakují. A Cracker vyčká poblíž jako záloha. Jenže vyzvědačka cítila, že strážný je začíná podezřívat. Proto jako součást jejich divadla pro něho vymyslela lest – svlékla se do naha a čekala, jestli náhodou neotevře dveře. A skutečně, hlídač přišel, nakoukl dovnitř, zaklel a omluvil se. Ano, ti dva si užívají, takže se nemusí žádných nepřístojností, které by ho ohrozily, obávat.
Jakmile scénka s úspěchem skončila, dali signál ven. Za okamžik přijela k bráně dvě auta a strážný musel k nim odejít a jejich osazenstvu vysvětlit, že dovnitř nemohou, protože tady je francouzská ambasáda. „Cynthia“ odemkla dveře do šifrovací místnosti, otevřela okno a vyzvala Crackera, který čekal poblíž, aby přišel ten setsakramentský sejf otevřít. Teď to zvládl jenom za několik minut. Potom agent vzal šifrovací knihu a zmizel v okně. Nesli ji do vedlejšího hotelu k ofotografování. Auta, která zdržovala strážného, odjela.
Amy a Charles napjatě čekali, až se vrátí. Kouřili jednu cigaretu za druhou. Ty minuty se hrozně táhly. Bylo půl páté a on měl přijít nejpozději ve čtyři. Co se proboha stalo? Cožpak to nezvládli? Teprve ve 4.40 se muž objevil.
Ráno startovalo z Washingtonu speciální letadlo do Londýna, které fotokopie odváželo. Kryptoanalytici v Bletchley Parku nyní četli tajné telegramy francouzského námořnictva jako své vlastní. Když zahájily v listopadu 1942 spojené anglo-americké síly vylodění v Alžírsku a Maroku, nemohlo mu vichystické loďstvo pod vedením admirála Darlana, zabránit. Operace „Torch“ (Pochodeň) skončila vítězstvím Spojenců.
Stud? A proč?
„Jestli jsem se styděla?“ vysvětlovala později. „Ani v nejmenším. Moji nadřízení mně řekli, že díky mé práci se podařilo zachránit tisíce britských a amerických životů. Dostávala jsem se do situací, ze kterých se »slušné« ženy stáhnou – ale já jsem to pociťovala jako bezvýhradný závazek. Ve válce není místo pro slušné metody.“
Ke slávě spoře oděnáŽivot špionážní legendy Maty Hari nebyl zrovna jednoduchý - a její smrt podle mnohých v podstatě posloužila jako nástroj propagandy.  |
Velitel OSS generál Donovan souhlasil s tím, aby americká občanka Packová dál pracovala pro BSC. Stephenson ji pozval do Kanady, aby si odpočinula. Potom si ji vyžádal Londýn. V materiálech týkajících se vlády ve Vichy měla hledat nitky vedoucí k nacistickým kolaborantům v zahraničí.
Když se Arthur Pack dověděl, že je nevyléčitelně nemocen, ukončil v roce 1944 svůj život. Kapitán Brousse se po válce rozvedl. S Amy se vzali a odstěhovali na jeho středověký zámek Castellnou v Perpignan v Pyrenejích. O své práci za války mlčeli – nepovažovali za vhodné se tím chlubit.
Teprve v roce 1962 začal Montgomery Hyde odhalovat tajemství krásné „Cynthie“ v knize The Quiet Canadian (Tichý Kanaďan), věnované Williamu Stephensonovi. Pravda, vyzvědačku, jejího milence a některé další osoby směl nazývat jenom pseudonymy. Skutečná jména jim mohli dát autoři později.
Romance manželů Brousseových skončila tragicky. Nejprve 1. prosince 1963 zemřela Amy Betty na rakovinu úst. Bylo jí pouhých třiapadesát let. Pohřbili ji v zámeckém parku. Manžel ji přežil o deset let. Zahynul při nešťastném vznícení elektrické pokrývky a s ním vyhořel i kus hradu.
Konec II. a závěrečného dílu. První naleznete zde.
Text je upravenou kapitolou z knihy Karla Pacnera Vyzvědačky obou světových válek, která vyšla v listopadu 2017.
