Uprostřed ruských stepí, 55 kilometrů severně od Belgorodu a 100 kilometrů jižně od Kurska, leží zapadlá vesnice, o níž do roku 1943 prakticky nikdo neslyšel. Dnes její jméno znají všichni, kdo se alespoň trochu zajímají o historii druhé světové války. Prochorovka.
Bitva u Kurska (viz Bitva u Kurska) trvala již týden a německé jednotky stále nebyly schopné prorazit sovětskou obranu a uzavřít obě ramena kleští, což bylo původním záměrem operace Citadela.
Situace se od počátku nevyvíjela příznivě. Sověti odhalili termín plánovaného útoku a hodinu před jeho začátkem provedli palebný přepad, který způsobil německým jednotkám ztráty. Hlavně ale rozvrátil pečlivě připravený plán.
Sledujte v televiziTřetí díl seriálu Největší tankové bitvy vysílaný Českou televizí můžete vidět v úterý 17. 1. 2012 ve 20:00 na ČT2 a reprízovaný na stejném programu v sobotu 21. 1. 2012 v 7:10. |
Němci navzdory tomu vyrazili do útoku. Sověti vybudovali mohutnou, do hloubky členěnou obranu a bez ohledu na rostoucí ztráty nehodlali ustoupit.
Německý útok ztratil původní razanci a začal váznout. Na severu se postup 9. armády generálplukovníka Waltera Modela zastavil 80 kilometrů od primárního cíle, kterým bylo město Kursk. Jednotky utrpěly těžké ztráty a stavy techniky některých divizí se scvrkly na sílu pouhého praporu.
Úkolem uzavřít "kleště" byla pověřena skupina armád jih generála polního maršála Ericha von Mansteina, jejíž údernou sílu tvořila především 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha (známá pokusem o průlom k obklíčené Paulusově 6. armádě Stalingradu), posílená o II. SS tankový sbor.
Jednotky III. tankového sboru překročily řeku Doněc a vybudovaly předmostí, aby chránily pravé křídlo postupující 4. tankové armády.
Přesun sovětských lehkých tanků
5. gardová tanková armáda generálporučíka Pavla Rotmistrova, vyzbrojená 500 tanky převážně typu T-34/76 a T-70, tvořila zálohu Stepního frontu generálplukovníka Ivana Koněva. Zaujala obranné postavení v prostoru Staryj Oskol.
Protože se německým jednotkám II. SS tankového sboru nakonec podařilo proniknout na jižním úseku fronty sovětskou obranou, byla ráno 12. července vržena do útoku. Na poli o rozměrech zhruba 4 × 6 kilometrů, ohraničeném na severu řekou a na jihovýchodě železničním náspem, proti sobě vyrazila dvě silná tanková uskupení, čítající celkem asi 800 tanků. Ani jedna strana neměla přesnou představu o tom, co zamýšlí protivník. Obě útočily. Nastalá řež patří k nejkrvavějším a nejurputnějším bitvám historie.
Sovětští vojáci vyzbrojení protitankovými puškami
Sověti věděli, že jde o všechno. Byli si také vědomi palebné převahy nových německých tanků, proto se snažili co nejrychleji zkrátit vzdálenost, aby tuto převahu eliminovali. Navíc jednotky SS neměly právě nejlepší pověst.
Mnozí sovětští vojáci, kteří přišli za války o rodiny nebo příbuzné, nenáviděli "esesáky" do morku kostí, obzvláště příslušníky 3. SS divize Totenkopf. Ti byli nechvalně známí především proto, že většinu vojáků tvořili bývalí příslušníci stráží z koncentračních táborů.
Divoká palba byla vedena z bezprostřední blízkosti, často méně než 300 metrů. Sověti v desítkách případů německé tanky taranovali (zneškodnění najetím). Těžké tanky Pz.Kpfw VI Tiger často i několika tanky T-34/76 najednou.
Osádky sovětských tanků často taranovaly německé tanky.
Zaznamenané jsou případy, kdy byly Tigery taranované lehkými tanky T-70, což jen dokládá zuřivost bojů. Přestože k taranování tanků došlo již během bojů ve španělské občanské válce, v takovém měřítku jako u Prochorovky se nikdy předtím ani potom nezopakovalo.
Propletené trosky tanků
Zničený tank T-34 s utrženou věží
Přisadilo si i počasí. Bylo horké léto. Po ranních náletech a dělostřelecké palbě hořela vysušená pšeničná pole a kouř ztěžoval orientaci. Dopoledne se přihnaly letní bouřky, které situaci ještě zhoršily.
Hořela technika i lidé.
Podle jednoho ze záznamů: "Z velitelského stanoviště bylo vidět jen proudy deště, oblaka kouře z požárů a uprostřed nich záblesky. Často bylo těžké rozlišit, co jsou blesky a co palba tankových kanonů." Vyšší velitelé jen přihlíželi. Prakticky neměli šanci jakkoli ovlivnit výsledek.
Na rozlehlých pláních byly tanky Pz.Kpfw. VI Tiger nebezpečným protivníkem.
Obě strany nasadily množství bitevních letounů, aby redukovaly počty nepřátelských tanků, ale kolem Prochorovky měly osádky často problém rozlišit vlastní a nepřátelské jednotky. Ze stejného důvodu mlčelo dělostřelectvo. Ačkoli se často zdůrazňuje úloha německých těžkých tanků Pz.Kpfw.VI Tiger, hlavní tíhu bojů nesly Pz.Kpfw.III a Pz.Kpfw.IV, doplněné útočnými děly StuG. III.
Výmluvné memento
Bitva u Prochorovky nebyla žádnou brilantní ukázkou taktiky. Byl to masakr, kde bojovali všichni proti všem a každý hlavně o přežití.
Dodnes nebyl nikdo schopen přesně stanovit ztráty na obou stranách. Nejnižší a nejvyšší odhady se liší o více než 200 %. Sověti utrpěli těžké ztráty, těžší než Němci. Němcům se však nepodařilo splnit cíl operace: obklíčení sovětských vojsk. Navíc museli současně řešit další problém, spojeneckou invazi na Sicílii.
