V minulém díle jsme s hrůzou sledovali, jak se neovládaný vlak řítí proti jedoucímu rychlíku. Strojvůdce byl pravděpodobně v bezvědomí. Tentokrát je situace ještě beznadějnější: celá posádka nákladního vlaku je v plné pohotovosti, jenže brzdy nefungují. Vlak je neovladatelný a řítí se k malému městečku San Bernardino v údolí mezi pustinou Mohavské pouště a velkoměstským ruchem Los Angeles.
Dokumentární rekonstrukce Kritické okamžikyTento článek vychází z kanadské dokumentární rekonstrukce Mayday, kterou vysílá Česká televize pod názvem Kritické okamžiky. Článek připravujeme ve spolupráci s ČT.
Většina snímků v článku pochází právě z dílu Kritické okamžiky: Splašený vlak (Mayday: Runaway Train), který vysílá Česká televize na programu ČT1 v úterý 3. června od 20:00. |
12. května 1989
Frank Holland, strojvedoucí Southern Pacific, přebíral časně zrána vlakovou dokumentaci pro jeho následující misi: příkaz k jízdě, zpráva o brzdění a nákladové listy. Na základě nákladu a situace ohledně brzd spočítal, jakou maximální rychlostí bude moci sjíždět dolů z hor. Čekal ho totiž jeden z nejobávanějších úseků amerických železnic.
Trať nejprve stoupá a poté výrazně klesá. S vlakem o nákladu tři a půl tisíce tun to není vůbec snadný úkol. Kromě čtyř lokomotiv Southern Pacific tedy Holland přibral ještě dvě pomocné lokomotivy, takzvaný postrk. Pomůže soupravě do hor.
Na druhé straně Kahonského průsmyku se mezitím městečko San Bernardino probouzelo k životu. Děti vyrážely do školy, dospělí do práce. Na trať, která projížděla městem kolem nové čtvrti s rodinnými domky, už byli všichni zvyklí jako na nutné zlo. Zatím zde k ničemu vážnému nedošlo, pouze je obtěžoval hluk.
Stále zrychlujeme!
Cesta vlaku 7551 probíhala bez problémů. Nyní nadcházel obtížný úsek trati vyžadující od strojvůdce a celé posádky stoprocentní soustředění: trať má v těchto místech sklon až 22 promile. Klesání započalo kolem sedmé hodiny ranní. Jako dlouhý ocelový had se vlaková souprava prodírala úzkými soutěskami i nad hlubokými stržemi.
Jakmile se koleje začaly svažovat, aktivoval Frank Holland dynamické brzdy - brzdění pomocí motorů lokomotiv. Interkomem si ověřil, že strojvedoucí na konci soupravy si počíná stejně.
Strojvedoucí pro jistotu aktivoval také vzduchové brzdy. Ty vyvíjejí tlak na kola jednotlivých vozů. Také tření v serpentinách přispívalo k brzdění. Vlak se pohyboval rychlostí 40 km/h.
Ale na konci klikatého úseku si Hollandův pomocník všiml, že vlak zrychluje. Strojvůdce byl zmaten, ale zatím nebyl důvod k panice. Zvýšil tlak vzduchových brzd. Nepomohlo to. Vlak nabíral rychlost.
"Když ukazatel přesáhl šedesátku, začal jsem si dělat starosti," vzpomíná Holland. Ale ani tam se rychlost nezastavila a stoupala, až na 72 km/h. To už strojvůdce zapnul vzduchové brzdy naplno. Ani to nepomohlo.
Strojvůdce dobře věděl, že před městečkem San Bernardino je zatáčka s povolenou rychlostí max 64 km/h. Hrozilo vykolejení vlaku.
Také strojvedoucí na konci soupravy si uvědomil nebezpečí. Plně aktivované vzduchové brzdy vůbec neúčinkovaly. Aniž by se s kýmkoliv poradil, zapnul záchrannou brzdu. Byla to jejich poslední šance.
"Na chvilku se zdálo, že to pomohlo," vybavuje si Holland. "Ale pak vlak zase zrychlil. Řítili jsme se dolů jako neřízená střela. Hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě."
Z podvozku se kouřilo, jak se později zjistilo, některé součástky se třením roztavily. Vlak nabíral na rychlosti. Ručička se zastavila na 140 km/h, ale rychlost rostla dál.
Závadu oznámili na dispečink, ale ten jim nemohl nijak pomoci. Vlak se řítil k San Bernardinu už více než stošedesátikilometrovou rychlostí. "Když jsme se řítili k městu, řekl jsem Everettovi - Tohle nepřežijeme! - Měl vytřeštěné oči a byl k smrti vyděšený. Já jsem na tom byl stejně.
Pamatuju si jenom, že jsem se něčeho chytil a zařval „drž se.“ Nečekal jsem, že to přežiju," jsou Hollandovy vzpomínky na poslední chvíle v lokomotivě vlaku.
Obraz zkázy
V již nedalekém městě zaslechli obyvatelé nezvyklý rachot. "Celý dům se otřásal tak silně, až jsem se bála, že se vysypou okenní skla. Pořád se to blížilo a sílilo a pak mě napadlo, jestli to není vlak," vzpomíná obyvatelka jednoho z domů. Na reakci ale měli lidé strašlivě málo času. Vlak se vyřítil ze zatáčky a tunové vagony se rozlétly směrem k domům.
Strojvedoucí pomocné lokomotivy Laurence Hill, který srážku přežil, volal zoufale dispečink o pomoc. Před jeho očima byl hrozivý obraz zkázy.
Z převrácené lokomotivy zázrakem vyvázl Frank Holland. Dokonce sám vstal a vysoukal se ven, kde mu pomohli náhodní svědci nehody. Jeho pomocník nehodu nepřežil.
"Když mě postavili na zem, nevěřil jsem vlastním očím. Stál jsem uprostřed změti převrácených vagónů - lokomotivy byly rozbité. Rozhlížel jsem se kolem a zděsil jsem se toho - co jsem udělal. "
Zatímco záchranáři bojovali s časem a snažili se najít a vyprostit mladého muže, který měl být pod troskami uvězněn, na místo vyjeli vyšetřovatelé z NTSB. A také odborníci z ropařské společnosti. Přestože to jen málokdo věděl, podél trati vedlo v hloubce dvou metrů potrubí, kterým se přes hory dopravoval benzín do Las Vegas a dále. Kdyby bylo poškozeno, jediná jiskra mohla způsobit mohutnou explozi.
Šlo tedy o souboj nejen s časem, ale také s prioritami - jak dlouho dát záchranářům na pátrání po zmizelém Chrisovi Shawovi, a kdy už hledání vzdát a začít odklízet trosky ve velkém, aby mohli odborníci zkontrolovat potrubí? Naštěstí pro Chrise dostali záchranáři čas až do večera, a tak mohl jeden z nich svým již nedoufajícím kolegům radostně oznámit: "Tady je, našel jsem ho!" Po dvou hodinách byl Chris zachráněn. Dům se na něj sesypal zrovna když se sprchoval, naštěstí ale v zavalinách vznikla kapsa, kde měl dostatek prostoru a vzduchu. Jiní čtyři lidé (z toho dvě děti) ale takové štěstí neměli.
Potrubí
Prvním úkolem bylo odklidit opatrně trosky z oblasti potrubí. Poté bylo nutné ručně vykopat jámu k třiceticentimetrové natlakované trubce a zevrubně ji zkontrolovat. Odborníci ze společnosti Calnev ale nenašli žádné poškození. Odčerpali benzín, aby snížili tlak. Pak označili potrubí, aby se nepoškodilo při odklízení stovek tun trosek a trony - minerálního prášku, kterým byl vlak naložen.
Společnosti z Las Vegas začaly brzy naléhat na to, aby byl benzinovod opět spuštěn. Stalo se tak čtyři dny po nehodě. V Calnevu bedlivě hlídali sebemenší pokles tlaku. Ale všechno nasvědčovalo tomu, že systém vydržel.
Úklid ale ještě neskončil. Okolí stále pokrývala značná část rozsypaného materiálu. Bagry ho nakládaly na nákladní auta, která jej odvážela pryč. Jeden z bagrů byl pravděpodobně zodpovědný za navazující neštěstí.
"Jednou večer jsem řekla manželovi, že jsem ve vzduchu ucítila benzín. Ale ujistili nás, že potrubí prověřili a nikde nic neuniká," vzpomíná jedna z obyvatelek. Ale 25. května došlo v oblasti k obrovskému výbuchu. Sloup dýmu a plamenů dosahoval stometrové výšky.
"V bezprostřední blízkosti byl takový žár, že se nám roztavily plastové kryty světel na autě a stejně tak části majáků na střeše," vzpomíná jeden z hasičů. "A k tomu hrozný rachot. Prasklé potrubí hučelo jako tryskové letadlo. Hasili jsme to dlouho - byli jsme tam celý den."
Ukázalo se, že za výbuch benzinovodu mohly bagry, které odklízely trosky po havárii vlaku. Teď zbývalo určit, jak došlo k vykolejení.
Vyšetřování
Již ve chvíli, kdy vyšetřovatelé našli roztavené záchranné brzdy, bylo jasné, že vlak se pohyboval obrovskou rychlostí. Díky výpovědím přeživších strojvedoucích také NTSB vědělo o všech akcích, které nehodě předcházely.
Údaje ze zapisovačů ukazovaly, že souprava před vykolejením jela neuvěřitelnou rychlostí 177 kilometrů v hodině. Přitom v osudné zatáčce je rychlost omezena na šedesát. Vlak stále zrychloval, i když byly plně aktivovány vzduchové brzdy.
Ukázalo se, že při intenzivním brzdění se vzduchové brzdy (respektive brzdné špalky) roztavily a v okamžiku havárie byly zcela nefunkční. Ale dynamické brzdy v lokomotivách měly stačit. Vlak měl připojeny čtyři lokomotivy vepředu a dvě vzadu. Už před cestou strojvedoucí Frank Holland věděl, že druhá lokomotiva nebrzdí vůbec a čtvrtá pouze částečně. Ale i tak to mělo stačit.
Z údajů černých skříněk ale vyšetřovatelé zjistili překvapivou věc. Ani brzdy třetí přední lokomotivy zřejmě vůbec neúčinkovaly. Holland se o jejich funkčnosti ujišťoval během jízdy, ale strojvedoucí mu dal kladnou odpověď, myslel totiž, že o nefunkčnosti ví ze zprávy, proto potvrdil funkčnost jediné soupravy brzd, která byla připravena.
Další nečekanou věc zavinilo aktivování záchranné brzdy: ta totiž automaticky vypnula brzdy dynamické. Když pak záchranná brzda selhala, nebrzdilo už vlak vůbec nic. Strojvedoucí tak ztratil poslední možnost vlak zpomalit - a ten se stal neovladatelným.
Ale při nákladu 3 500 tun by měl být strojvedoucí schopen ubrzdit vlak i s takto limitovanými možnostmi. A zde se ukázala zásadní chyba - vlak ve skutečnosti vezl mnohem více nákladu, než udávala dokumentace.
Přepravu si u železnice objednala společnost Lake Minerals. Pět dní před vypravením vlaku obdržel dispečer Thomas Blair od jednatele firmy nákladové listy. Ale tentokrát chyběly údaje o hmotnosti. Vagony přitom byly plně naloženy - každý tedy vážil 90 tun. Společnost zkrátka považovala za zbytečné údaj vyplňovat. Dispečer už se nestihl jednatele dotázat, a tak na základě svých zkušeností hmotnost nákladu odhadl. Oproti jeho předpokladům ale každý vůz vážil o šestatřicet tun víc. Při celkovém počtu 69 vagonů tak byl vlak o mnoho těžší, než předpokládal strojvedoucí.
Vlak byl tak svým způsobem odsouzen už ve chvíli, kdy vyjížděl. Na základě podhodnocených údajů Frank Holland volil prostředky, a ty pak pochopitelně byly nedostatečné. Vyšetřování jej osvobodilo, neboť na vzniklou situaci reagoval adekvátně a v dobré víře. Všechny ostatní spory byly vyřízeny mimosoudně.
Strojvedoucí Frank Warren zůstal u dráhy, ale přes pohoří San Gabriel už nejezdí.
"Psychicky bych to neunesl. Nedokázal bych se ubránit vzpomínkám. Pokaždé, kdy bych těmi místy projížděl, prožil bych si to peklo zase znovu. "
Poblíž zatáčky v San Bernardina od té doby žádné nové domy nevyrostly.
Odkazy:
-
Dobový článek z NY Times (anglicky)
-
San Bernardino Train Disaster na Wikipedii (anglicky)
