Ani v puritánské Americe 19. století nebývali studenti spořádaní. Byl to i případ Crawforda Williamsona Longa. Během svých let na fakultě se věnoval tehdejší oblíbené zábavě: čichání éteru. Tyto "drogové dýchánky" stály u základu jednoho z nejdůležitějších pokroků v moderní medicíně: zavedení úplné anestezie při chirurgických zákrocích.
Když se Long rozloučil po promoci v roce 1839 s univerzitou, dva roky ještě sbíral zkušenosti, a pak se stal vesnickým lékařem ve státě Georgia. Pěšky, ve voze i na koni jezdil po pacientech v okolí Jeffersonu. Ale na studentské časy nezapomněl. Sám přiznává, že od prosince 1841 nebo ledna 1842 - to si ve svém dopise nevzpomíná přesně, administroval svým známým éter a sám ho také čichal.
Hlavu si však uchoval zřejmě bystrou. Během divokých návratů do studentských let zaznamenal zajímavou okolnost: "Všiml jsem si, že mí přátelé pod vlivem éteru padali a mnohokrát se udeřili tak silně, že člověk, který není pod vlivem anestetik, by nepochybně cítil bolest. Oni mě však souhlasně ujišťovali, že při těchto nehodách necítili nejmenší bolesti," píše v dopise pro Southern Medical and Surgical Journal z roku 1849 (tedy sedm let po událostech).
Éterický plynÉter byl znám v Evropě nejméně od 16. století, kdy ho pravděpodobný objevitel Valerius Cordus nazval "sladký olej vitriolu" (oleum dulcis vitrioli). Zřejmě proto, že ji získal destilací (to byla vůbec velmi oblíbená alchymistická metoda) směsi ethanolu a kyseliny sírové, která byla známá mimo jiné i jako "olej vitriolu". Název éter pak pochází z 18. století. Látka se používá dodnes jako ředidlo. V anesteziologii už téměř ne, i když byly populární dlouhou dobu. Nahradily ji sloučeniny méně nebezpečné pro personál i pacienta. Problémem byla hořlavost éteru i jeho vedlejší účinky, které zahrnovaly například zvracení a nevolnost po probuzení. Co se týče použití jako drogy, není příliš o čem mluvit. Jednoduše je lepší to nezkoušet. Je to přece jenom ředidlo. |
Mimochodem, svědectví jednoho jeho přítele, jistého pana Goodmana, tvrdí, že Long se mu s nápadem na provedení operace pod vlivem éteru svěřil už v listopadu 1841. Ale držme se Longova výčtu událostí.
Na základě svých "dealerských zkušeností" se Long odhodlal k chirurgickému experimentu s éterem. Prvním pacientem, který měl to štěstí, že narazil právě na Longa, byl jistý James Venable. Měl na krku dva malé tumory (což není hned nezbytně nádor, ale jen prostě nějaké ztvrdlé místo, které klade na pohmat odpor). Odstranění však odmítal, protože se bál bolesti při operaci.
James byl ale uživatelem éteru, a to Long věděl. Svěřil se tedy pacientovi se svým pozorováním a navrhl mu, zda by nechtěl operaci podstoupit pod vlivem éteru. James souhlasil s odstraněním jednoho nádoru.
Přesně 30. března 1842 dostal James ručník nasáklý éterem a inhaloval tuto látku až do chvíle, kdy mu doktor Long ukázal odoperovanou bulku o průměru něco přes jeden centimetr. Pacient totiž jinak odmítl uvěřit, že operaci už má za sebou. O něco později, 6. června 1842, si James nechal odstranit i druhý útvar na krku.
Druhý pacient, který poznal na vlastní kůži dobrodiní anestetika, byl jistý černošský chlapec jménem Jack v majetku paní Sabrey Hemphillové. Jemu doktor Long odstranil (zřejmě podebraný) prst na noze. Své majitelce po návratu od lékaře oznámil, že necítil žádnou bolest, což odpřisáhla v prohlášením připojeném k dopisu doktora Longa do redakce Southern Medical and Surgical Journal roku 1849. Učinila tak i řada dalších svědků, včetně prvního pacienta, Jamese Venabla, takže o Longově primátu není příliš pochybností.
Zlatá medaile ex post
Důkladná dokumentace nebyla k Longově dopisu přiložena náhodou. Long v roce 1842 svůj úspěch nepovažoval za hodný prezentace a o hodně přišel. O objev anestezie se mezitím přihlásili jiní.
Není divu. Byť byl Longův postřeh skvělý, nebyl ojedinělý. Objev doslova visel ve vzduchu. S opojnými a anestetickými účinky éteru (a také oxidu dusného, tj. rajského plynu) tehdy experimentovali nejen odborníci. Dýchánky toho typu, které navštěvoval Long, nebyly neobvyklé.
Produkce s uvedenými plyny patřily dokonce k repertoáru potulných "entertainerů". Ti často podávali jednu z těchto donedávna těžko dostupných látek vybranému divákovi (nebo divákům), aby se zbytek obecenstva mohl pobavit (a poučit?) z jejich intoxikace, například záchvatů smíchu v případě rajského plynu.
Long také nebyl jediný, kdo se odhodlal k provedení lékařského zákroku. Zřejmě už v lednu 1842 vytáhl zubař Elijah Pope zub pacientovi pod vlivem éteru. Ale úlohu hlavní hvězdy na sebe vzal někdo ještě úplně jiný: původním vzděláním zubař William Thomas Green Morton.
O anestetickém účinku některých plynů (v jeho případě nejdříve "rajského plynu" a až později éteru) se přesvědčil právě při své zubařské praxi, a to nepochybně nezávisle na Longovi. Především se mu však 16. října 1846 v Massachusetts General Hospital v Bostonu, tedy fakultní nemocnici při Harvardově universitě, podařilo uskutečnit první úspěšnou veřejnou demonstraci anestezie.
Rekonstrukce slavné Mortonovy demonstrace z roku 1846. Snímek byl pořízen někdy kolem roku 1850.
Chirurg J. C. Warren při ní bezbolestně odoperoval nádor z krku pacienta. Ten po ní řekl, že měl pocit, jako by ho někdo škrábal na krku, ale nic horšího. Při demonstraci byl použit éter, stejně jako v Longově případě, ale Morton se snažil tuto skutečnost utajit. Látku nazýval letheon, tj. názvem odvozeným od mytologické řeky zapomnění Léthé, která protéká podsvětím.
Skutečnost však neutajil dlouho. Když se pokusil svou metodu patentovat, zvedla se proti němu bouře nevole z lékařských kruhů. Od svého plánu tedy ustoupil a žádal o státní odměnu ze své zásluhy, ale také marně. Nakonec získal za svou práci přece jen i finanční odměnu, a to díky soukromé sbírce.
Ihned po demonstraci ovšem rychle proslul. Právě to nakonec vedlo doktora Longa k tomu, aby se ozval. Historici primát jižanského lékaři rychle uznali, ale to nic nemění na tom, že právě Mortonův bouřlivý úspěch otevřel látkám tišícím bolest cestu do praxe.
Mimochodem, díky ní se také vžil název, který používáme dodnes: anestezie. Název nenavrhl ani jeden z průkopníků metody, nýbrž spisovatel a lékař Oliver Wendell Holmes, když se o demonstraci dozvěděl. Bylo to v dopise Mortonovi ještě roku 1846. Nešlo o novotvar, ale již používaný řecký termín, který znamená necitlivost.
Nebyli jsme pozadu
V Českých zemích jsme na ukázku moci anestezie nemuseli čekat příliš dlouho. Odehrála se jen čtyři měsíce po Mortonově demonstraci v Bostonu, přesně 8. února 1847, v pražské nemocnici Na Františku. U chirurgického stolu stál člen (laického) řádu Milosrdných bratří Celestýn Opitz. Provedl první operaci s éterovou narkózou, se kterou údajně experimentoval už delší dobu předtím u zvířat, takže operaci nelze považovat za "opisování" amerického vzoru. K uspání pacienta sloužila skleněná baňka s látkou napuštěnou éterem uvnitř.
Podle pramenů se zdá, že měl velké potíže s prosazením svého nápadu. Vedení nemocnice nechtělo jen tak pracovat s neověřenou metodou, důvody ovšem byly i etické, jakkoliv nám to dnes může znít divně. Vážně se debatovalo, zda bolest nemá náboženský význam a není příležitostí k prokázání poslušnosti Bohu, a její (pokud možno pokorné) snášení není vlastně zásluhou.
Když nakonec k zákroku došlo, byly výhody rychle rozpoznány. V době operace ještě nedostudovaný lékař Opitz dostal nabídku z studie chirurgie ve Vídni, v roce 1849 dostal císařský kříž za zásluhy, v roce 1866 také rytířský kříž. Zvláště druhé vyznamenání není ale přímo za jeho zásluhy o zavedení anestezie, ale souviselo s úspěšným působením jako provinciála řádu milosrdných bratří (tedy laického řádu sv. Jana z Boha). Do své smrti v roce 1866 provedl Opitz údajně dalších 186 zákroků s použitím anestezie (což mimochodem také naznačuje, že lékaři v té době k operacím nepřistupovali příliš často).
Chce se ti spát... Ale my nevíme proč
Dnes éter i oxid dusný nahradily bezpečnější látky s menšími vedlejšími účinky, přesný mechanismus působení celkových anestetik dlouho byl a stále je poměrně špatně pochopený. Ale díky moderním metodám je jasné alespoň to, že v mozku působí změny v oběhu látek (tzv. neurotransmiterů), které zprostředkovávají výměnu signálů mezi jednotlivými neurony. Ale nevíme ještě přesně, na která místa na povrchu nervových buněk působí a nedokážeme následný stav popsat až na úroveň jednotlivých molekul v buňce.
Neznalost průběhu celého procesu ovšem nevylučuje jeho využívání, protože výhody byly nesporné. A nejde jen o pacienta. Anestezie umožnila úplně novou éru v chirurgii. Do té doby nejčastěji používaná metoda omámení pacienta alkoholem nebyla příliš účinná a tyčka mezi zuby je dobrá tak pro filmové hrdiny. Lékaři proto nemohli ani pomýšlet na jiné než ty nejjednodušší zákroky, jako je například amputace, která je sice radikální, ale v podstatě spíše jednodušší operace. Výjimkou bylo otevírání lebky, které z větší části není zásah "do živého". Sáhnout do břišní dutiny nebo třeba hrudního koše je bez umrtvení nemožné. Objev byl tedy jednou z nutných podmínek rozvoje úplně nového věku medicíny.
