Takzvaná imunoterapie v principu není nic složitého ani nového. Základní myšlenka imunoterapie nádorových onemocnění je jednoduchá: lékaři naučí buňky pacientova imunitního systému, aby bojovaly s rakovinou. O něco takového se lékaři pokoušeli už na konci 19. století; například v roce 1891 jistý William Coley vpichoval do nádorů pacientů bakterie v naději, že imunitní systém se proti nim začne bránit a přitom zničí i nádor.
Ale tak jednoduché to bohužel nebylo. Klíčové „zbraně“ imunitního systému jsou vůči nádorovým buňkám do značné míry slepé (například i proto, že nádory vytváří bílkoviny, které tlumí činnost těchto buněk). Téměř žádný výsledek nepřinesla ani desetiletí vývoje vakcíny proti rakovině.
Po dlouhých desetiletí neúspěchů však nyní celá řada odborníků - evidentně včetně členů Nobelova výboru - cítí, že se situace změnila. Do značné míry právě díky letošním nobelistům. Oba se zasloužili významnou měrou o to, že dokážeme ovlivňovat sílu reakce imunitního systému na rakovinu; obrazně řečeno, že ho dokážeme „odbrzdit“.
Příliš silná reakce naší obrany na podněty může být často problematická a způsobuje celou řadu zdravotních potíží (různých autoimunitních onemocnění). Ale proti rakovinám se naše tělo naopak nebrání a i když se ho vědci pokusili naučit nádorové buňky poznat a zasahovat proti nim, „obrana“ nebyla dostatečně účinná.
Allison se v 90. letech minulého století věnoval zkoumání bílkoviny CTLA-4, která reguluje imunitní odpověď T-buněk (T-lymfocytů), tedy buněk, které hledají nebezpečné částice a pak je fyzicky ničí. Je to poměrně riskantní způsob obrany, který se snadno může vymknout kontrole. Samotná obrana pak někdy může způsobit větší škody než útočník. V roce 1997 pak publikoval práci, ve které ukázal, že je možné (tedy alespoň v laboratoři a u myší) vyrobit protilátku, která se naváže právě na bílkovinu CTLA-4 a odstraní tak částečně její zábrany.
Nabízela se tak logicky možnost, že správně „naučené“ imunitní buňky by mohly velmi účinně likvidovat i nádory. V následujících letech se ukázalo, že tento systém na rozdíl od mnoha jiných nadějných postupů, které skončily v zapomnění, funguje nejen u myší, ale i lidí a může se začít používat v klinické praxi.
Tasuku Honjo pracoval nezávisle na Allisonovi a v 90. letech objevil další imunitní „brzdu“, bílkovinu PD-1. I jeho objev se postupně přesunul do klinické praxe a v posledních letech výrazně mění vyhlídky stávajících i budoucích pacientů s dříve velmi často smrtelnými typy rakoviny, jako je rakovina plic či nádory kůže (melanomy).
Všechno samozřejmě není jen růžové. Hrátky s imunitním systémem nejsou bez rizika a například ve zkoušce prvního v USA schváleného přípravku založeného na využití Allisonovým týmem objevené bílkoviny CTLA-4 (přípravek ipilimumab) sedm z 540 účastníků zemřelo z příčin poruchy imunitního systému. A celých 15 procent mělo vážné nebo velmi vážné vedlejší příznaky. (To je větší podíl než těch, kteří se rakoviny zbavili úplně: těch bylo osm procent. Statisticky ovšem život pacientů prodlužuje.)
Ovšem u rakovin, pro které žádnou jinou léčbu v podstatě nemáme, to byl stejně velký úspěch. Navíc existuje reálná šance, že terapie se budou zlepšovat. Vedlejší účinky se pomalu daří odbourávat či alespoň snížit podíl pacientů, které je pociťují.
Dnes se metoda u některých rakovin a v některých zemích používá a probíhá celá řada klinických zkoušek, které mají ověřit, jak nejlépe (v kombinaci s jakými dalšími postupy, látkami atd.) funguje. Byť už tedy mění způsob léčby u některých rakovin, zatím tedy můžeme celkem bezpečně říci jen to, že její přesný potenciál není v tuto chvíli jasný.
Aktualizace: Do článku jsme doplnili podrobnosti. Opravili jsme nepřesnou formulaci, ze které se mohlo zdát, že imunoterapie je vždy spojena s genetickou modifikací buněk imunitního systému - tak tomu rozhodně není. Tento postup se používá pouze v některých velmi experimentálních metodách.