Americké torpédoborce
„Jsme jedinou americkou vojenskou složkou, která se skutečně zaměřuje na to, co se děje v Arktidě, a to, co se děje v Arktidě, má mnohem širší souvislosti,“ komentuje admirál Paul F. Zukunft nutnost stavět nové ledoborce.
Podle aktuálního zákona o národní obraně NDAA (National Defense Authorization Act) získala Americká pobřežní stráž (USCG) od amerického Senátu povolení postavit šest ledoborců. Dlužno však dodat, že zatím nebyla zveřejněna výše investic do vývoje a stavby. Nicméně projekt má podporu v Kongresu i u prezidenta Donalda Trumpa.
Odhady počítají s náklady 980 milionů dolarů na stavbu prvního těžkého ledoborce a se 690 miliony na stavbu čtvrté lodi. Průměrné náklady na jedno plavidlo budou 790 milionů dolarů.
V současnosti jedinými plavidly amerických ozbrojených sil schopnými plavit se zamrzlými vodami Arktidy je jeden střední (USCGC Healy) a jeden těžký (USCGC Polar Star) ledoborec.
Naproti tomu Rusové mají více než 41 soukromých nebo vládních ledoborců. Dalších 11 ruských ledoborců je ve vývoji nebo ve výstavbě, včetně tři nových ledoborců na jaderný pohon (Arktika, Sibiř a Ural), které vstoupí do služby mezi roky 2019 až 2022.
Jedním z přírůstků ruské „arktické“ flotily bude i dvojice lodí třídy Papanin, arktických hlídkových plavidel, které mají být vyzbrojeny protilodními střelami 3M-54 Kalibr, 76mm kanonem AK-176 a přistávací plošinou pro víceúčelový vrtulník Ka-27.
Právě tyto těžce vyzbrojené ledoborce jsou hlavním důvodem, proč USCG uvažuje o podobném přístupu.
Vyzbrojováni ledoborců je poměrně nevšedním krokem a je otázkou, jak ozbrojené ledoborce dokážou změnit rozložení sil v Arktidě, která je v hledáčku mocností díky tajícímu ledu a odkrývajícím se obrovským zdrojům ropy a plynu.
Odborníky často skloňovaný „icebreaker gap“ mezi USA a Ruskem se však netýká jen počtu ledoborců a jejich výzbroje, ale národních „arktických“ potřeb a kapacit je naplňovat.
Pokud v Arktidě skutečně dojde k ozbrojenému střetu, zvítězí strana s lepším průzkumem, robustnější logistikou, letectvem a mobilnějšími silami. Ozbrojené ledoborce plující rychlostí 10–30 km/h nebudou z čistě vojenského hlediska představovat rozhodující bojovou schopnost.
Místo drahých protilodních střel se může USCG inspirovat u dánské či norské pobřežní stráže, jejichž ledoborce jsou vyzbrojeny jen kanony OTO Melara 76 mm nebo Bofors 57 mm.
Video: USCGC Polar Star operuje i na jihu u Antarktidy.
Arktický Klondike
Ruská federace za polárním kruhem v posledním desetiletí investovala miliardy rublů do výstavby či obnovy letišť, hlubokovodních přístavů a do rozmístění tří pěchotních brigád v oblasti. V kombinaci s více než 40 ledoborci (včetně několika jaderných) jde o působivé kapacity. Důvody ruské militarizace Arktidy lze však hledat jinde než v plíživé agresi.
V roce 2015 Rusko podalo v OSN nárok na 1,2 milionu km² území za polárním kruhem (podobné, i když menší nároky si činí i další státy). Tento nárok se opírá o ruský geologický výzkum, podle kterého je kontinentální šelf podmořským výběžkem Ruska.
Samozřejmě důvodem ruské žádosti není nějaké „morální“, „historické“ či „geologické“ právo, ale jednoduše životní zájem získat přístup k tamním zásobám ropy a zemního plynu, na jejichž exportu je Moskva do značné míry závislá.
Rusko má podle odhadu OPEC osmé největší zásoby ropy na světě (odhadem 80 miliard barelů ropy), ale zároveň patří mezi největší producenty. Podle zprávy OPEC z roku 2010 (OPEC Share of World Oil Reserves 2010) může Rusko (při současném tempu těžby) své ropné zásoby vyčerpat do 22 let, resp. od té doby se ropa již ekonomicky nevyplatí z ruského území těžit. Dodejme, že oficiálně Rusko velikost svých zásob ropy a plynu nezveřejňuje. Moskva řešení tohoto problému (avšak nepřiznaného) hledá v Arktidě.
Video: Rusko před několika dny slavnostně spustilo na vodu rozestavěnou loď Sibiř, největší ledoborec světa s jaderným pohonem.
Zranitelný zátylek Ruska
Další důvod lze vyčíst z ruské geografické reality. Téměř celé ruské severní pobřeží se nachází za polárním kruhem a z oblasti pochází také 20 % ruského exportu a 15 % HDP celé země. Zatímco nyní je ruské severní pobřeží nepřístupné díky zamrzlému moři, v budoucnu lze očekávat tání ledovců, a tedy větší přístupnost námořních tras. Tím Moskva ztratí ze severu určitou strategickou hloubku, a ruští plánovači tak musí severní pobřeží nově považovat za více zranitelné a napadnutelné.
Posledním důvodem je ruská ambice vytvořit ze Severní mořské cesty (SŘC), vedoucí podél ruského pobřeží, frekventovanou námořní trasu spojující Evropu a východní/jihovýchodní Asii. To se dosud příliš nedaří a v roce 2014 bylo touto cestou přepraveno jen 300 tisíc tun nákladu.
Rostoucí flotila ledoborců má ale potenciál udržovat v létě plavební trasy průjezdné. Jednou z výhod je kratší vzdálenost dopravy z Asie do Evropy; cesta z jihokorejského Pusanu do Rotterdamu je s využitím SŘC o 4 000 km kratší než v případě Suezského kanálu.
Americké arktické priority
Jediným americkým územím nacházejícím se za polárním kruhem je část Aljašky a na seznamu bezpečnostních priorit Washingtonu se Arktida nachází velmi nízko, jak dokazují současné omezené kapacity. Avšak s táním ledovců a větší průchodností plavebních cest bude jednou z amerických priorit prosazování svobody plavby v Arktidě, která je již dnes místy problematická.
Ostatně Spojené státy jsou námořní zemí, která je klíčově závislá na lodní obchodní dopravě. Jedním z hlavních úkolů amerického námořnictva je proto právě ochrana obchodních námořních tras po celém světě.
Kanada například považuje moře kolem Kanadského arktického souostroví, kterým prochází Severozápadní cesta (námořní trasa spojující Atlantik a Pacifik), za své výsostné vody a nárokuje si možnost upřít předem neohlášeným plavidlům přístup. Proti tomuto přístupu protestují USA i Evropská komise, které Severozápadní cestu považují za úžinu sloužící k mezinárodní plavbě bez zásahu pobřežních států.
I přes určitou předzvěst závodů v arktickém zbrojení není polární kruh „divoký západ“ a existuje řada zavedených institucí, kde státy řeší své spory diplomatickou cestou, zejména skrze Arktickou radu. Rusko, USA i další státy se zatím téměř vždy držely zavedených diplomatických postupů a díky této zdrženlivosti nedochází k provokacím nebo snahám o vojenské obsazení nárokovaného území.
Zdroj: Real Clear Defene, Alaska Journal
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.
