Obě nové helikoptéry jsou součástí řady H-1, jejíž stroje bojovaly už ve Vietnamu. Těmi byly legendární UH-1 Iroquis, přezdívaný „Huey“ a AH-1 Cobra. Novinky jsou v lecčems podobné, vychází z původní designu, ale jde o úplně nové vrtulníky vybavené nejnovějšími technologiemi a materiály. Nesou označení UH-1Y Venom a AH-1Z Viper a tvoří páteř helikoptérové flotily americké námořní pěchoty. Teď by měly nahradit i stárnoucí ruské helikoptéry Mil v české armádě.
Na první pohled vypadají venomy a vipery podobně jako předchůdci (mezi Iroquisem a Venomem byla ještě jedna generace zvaná Twin Huey) a k zorientování se v nich nepomáhá ani menší zmatek v jejich přezdívkách. Někdy se totiž používají ty oficiální, tedy Venom a Viper, ale stejně často se o nich i zaměstnanci Bellu vyjadřovali jako „Yankee“ a „Zulu“, podle posledních písmen jejich „kódu“. A když o helikoptérách mluvili samotní mariňáci, nejčastěji zaznělo prostě „Huey“ nebo „Cobra“, ačkoliv to jsou stroje staré bezmála 60 let.
Bell se každopádně snažil zdůraznit, že nehledě na to, jak moc připomínají své předchůdce, UH-1Y i AH-1Z jsou zcela nové a velmi moderní helikoptéry. Vzali nás proto do své centrály ve městě Fort Worth v Texasu, kde firma sídlí už přes 65 let. Kromě centrály se v okolí v Texasu nachází i další budovy Bellu – firma si dodnes sama vyrábí řadu součástek a částí helikoptér, včetně materiálů na ně.
Podle Scotta McGowana, ředitele programu H-1, se tím odlišují od konkurence, která už je spíše v roli „assemblera“ helikoptér ze součástek od dodavatelů. I díky tomu může s obřími koncerny Lockheed Martin nebo Boeing držet krok. „Bell je malá firma, ale zvládá bojovat s behemoty,“ říká McGowan.
Vyrobeno v Texasu
Bell je hrdě texaská firma. Ve Fort Worth sídlí už přes 65 let.
Naše první kroky vedly do budovy Advanced Composite Center, kde vytváří důležité části helikoptér z moderních kompozitních materiálů: kombinace nosných uhlíkových nebo skelných vláken a plastového pojiva. Z těchto kompozitů se vyrábí například rotory, což je novinkou jak v sérii H-1, tak i odlišností například od konkurenčních black hawků, které používají klasické ocelové rotory. Změna materiálu má být velkou výhodou: kompozitní rotory jsou lehčí a odolnější.
To se pozitivně projevuje v lepší manévrovatelnosti helikoptéry (umožňuje pohyby s větším přetížením) i balistické odolnosti. V případě zásahu kulkou se materiálem nešíří praskliny, na rozdíl od křehčí oceli. Údajně se dokonce stalo, že piloti až po přistání zjistili, že mají prostřelený list vrtule, v letu je to vůbec neomezovalo.
Kompozitní materiály mají také další velkou výhodu: nerezaví. Jsou jednodušší na údržbu a mají dlouho vydržet. V kompozitním centru se vyrábí i křídla a jiné části pro další ze slavných strojů z dílen Bellu: V22 Osprey (ten však vyrábí ve spolupráci s Boeingem).
Další zastávkou bylo Drive Systems Center, kde si Bell pro své helikoptéry vyrábí například transmisní soustavy. To, že i zde je celý proces v jejich kompetenci, považují opět za důležitou odlišnost vůči konkurenci. Všechny vyrobené části pak putují do továrny v Amarillu v Texasu, kde helikoptéry kompletují.
Poslední návštěvou v Texasu bylo Flight Research Center, kde probíhá výzkum a experimentální či testovací lety. V současnosti je jeho hlavním úkolem vývoj nové civilní helikoptéry 525 Relentless a vojenského konvertoplánu V-280 Valor.
Oba stroje jsme mohli vidět, respektive jejich prototypy – existují jen čtyři kusy 525, Valor je jen jediný. Od něj si Bell slibuje, že bude velkým úspěchem u mariňáků. Stroj, který vizuálně připomíná Osprey, je opravdu rychlý: v testovacích letech už dosáhl rychlosti 556 km/h. V hangáru Flight Research Centera jsme měli možnost vidět i český letoun L-39. Helikoptéry jsou totiž jako doprovodné stroje při zkušebních letech V280 příliš pomalé, a tak přišel na řadu starý dobrý Albatros.
Mariňáci už mají helikoptéry otestované
Druhá část předváděcí cesty nás zavedla do Kalifornie, konkrétně na základnu Camp Pendleton poblíž San Diega. Jak už bylo řečeno, UH-1Y a AH-1Z jsou v aktivní výbavě mariňáckého letectva. Celkový počet strojů v jejich flotile se má vyšplhat na 349: konkrétně 160 Venomů a 189 Viperů. Obě helikoptéry jsme viděli na živo, mohli jsme si do nich sednout, proletět se v simulátoru a AH-1Z nám byl předveden i v letu, včetně vzletu a přistání.
Helikoptéra UH-1Y Venom je víceúčelovým strojem, kromě pasažérů pojme i slušnou výzbroj. Na boku je vidět nosič na rakety a prostor pro upevnění bočního kulometu.
AH-1Z je oproti tomu čistě bojovým vrtulníkem. Mohutnější raketovou výzbroj nese pomocné křídlo, na jeho konce lze umístit i Sidewindery proti vzdušným cílům. Nad 20mm kanonem v přídi je vidět kulová hlavice pokročilého zaměřovacího systému (TSS, Target Sight System) Lockheed Martin AN/AAQ-30.
AH-1Z je čistým bitevníkem, který má hodně palebné síly. Jeho kokpit je velmi úzký a sezení v něm připomíná spíše stíhačku. Základní výzbroj tvoří 20mm kanon v otáčivé věžičce pod přídí. Pomocné křídlo může nést raketnice se 70mm neřízenými střelami Hydra nebo z nich vycházejícími laserem naváděnými střelami APKWS II, nesmíme zapomenout ani na řízené střely Hellfire, určené především k protitankovému boji.
Vipery mají dokonce možnost osazení konců křídel řízenými protiletadlovými střelami Sidewinder s infračerveným naváděním. Útočné schopnosti ještě podporuje Bellem i mariňáky hojně zmiňovaný zaměřovací systém AN/AAQ-30, který kombinuje infračervenou a běžnou kameru a obsahuje laserový značkovač cílů. Zaměřovací systém umožňuje zacílení na vzdálenost až 24 kilometrů.
UH-1Y je oproti tomu víceúčelový vrtulník s řadou možných využití: od průzkumných přes eskortní, transportní nebo i jako vzdušná podpora pro pozemní operace. Vedle dvou pilotů pojme až deset pasažérů a má také různé možnosti výzbroje. Kromě střel Hydra 70 nebo APKWS II se na každém boku vrtulníku nachází po jednom úchytném bodě pro kulomety ovládané palubními střelci z trupu při otevřených bočních dveřích. Ty jsou velmi užitečné při spolupráci venomů a viperů, jelikož v kombinaci s kapacitou AH-1Z pro silný frontální útok značně zvětšují palebný úhel.
Bojují nejlépe společně
Oba stroje jsou od počátku navržené pro společné nasazení. Kromě doplňujících se schopností se to projevuje i v samotné konstrukci. Mezi oběma helikoptérami je prý pětaosmdesátiprocentní shoda v použitých dílech a vybavení: společná je celá pohonná jednotka, rotory, ale třeba i software nebo helma pro piloty. To má spoustu praktických výhod – je potřeba skladovat méně náhradních dílů, protože většina z nich je použitelná pro oba stroje, což šetří místo i peníze. Usnadňuje to též výcvik techniků i pilotů.
Manuály pro tyto vrtulníky jsou prý tak podobné, že jeden z pilotů si při skládání teoretické zkoušky všiml až na jejím konci, že vyplňuje test pro špatný vrtulník. Ačkoliv američtí mariňáci to tak nedělají, neměl by podle nich být vůbec problém používat stejné piloty pro vipery i venomy, což by pro menší ozbrojené síly, jako jsou ty tuzemské, mohla být opět značná výhoda.
Na základně Camp Pendleton jsme navštívili i mariňáckou klubovnu. Vyzdobena je mimo jiné vyřazenými zbraněmi
V americké vlajce je logo jednotky HMLAT-303: Marine Light Attack Helicopter Training Squadron 303.
Všichni piloti, se kterými jsme na základně hovořili, si helikoptéry od Bellu pochvalovali. Kapitán Kahleel Richards oceňoval schopnost Venomu přistát i na omezeném prostoru, nebo široké možnosti konfigurace, umožňující plnit různorodé mise.
„Nezáleží moc na tom, jaká je podstata konfliktu, ve kterém jste,“ myslí si Richards. „UH-1 Yankee je stroj, který vám vždy pomůže, protože ho můžete nakonfigurovat přesně na to, co potřebujete.“ Mimo bojové úkoly byly venomy využity také pro humanitární účely, například při hašení požárů v Kalifornii nebo při pomoci v Haiti.
Není příliš překvapivé, že mariňákům tyto stroje vyhovují: byly od počátku vytvářeny pro ně. To se odráží v některých charakteristikách, například „marinizaci“, tedy úpravě pro nasazení v námořním prostředí, vyžadující odolnost proti vlivům mořské vody. Podle plukovníků Walshe a Bartheomea jsou tyto vlastnosti smysluplné i pro vnitrozemskou Českou republiku.
Marinizace totiž snižuje riziko koroze, se kterou se musí potýkat všichni, a zajišťuje celkově schopnost operovat v nehostinných podmínkách: H-1 byly úspěšně nasazeny v suchém Afghánistánu nebo trénovaly ve studeném Norsku. Navíc, jak plukovníci podotýkali: „Nikdy nevíte, kde nakonec budete bojovat.“
