náhledy
Během invaze do Československa v srpnu 1968 a v období pobytu Střední skupiny vojsk se na našem území vyskytovala i vojenská technika, kterou naše armáda neměla ve výzbroji. Obrněnou techniku nám ukáže následující komentovaná fotogalerie.
Autor: VHÚ
BTR-40 byl obrněný transportér, který Sověti vyvinuli po druhé světové válce na základě dobrých zkušeností s americkými průzkumnými vozidly M3A1 Scout Car, dodanými do SSSR v rámci smlouvy Lend and Lease (o půjčce a pronájmu). Často se uvádí, že jde o kopii, ale rozsah úprav byl značný. Největší změnou bylo použití samonosné korby, místo žebřinového rámu. To umožnilo, díky úspoře hmotnosti, zesílit pancéřování. BTR-40 existoval v řadě verzí včetně protitankové s řízenými střelami Falanga, protiledadlové s kulomety KPV ráže 14,5 mm nebo železniční pro hlídkování na tratích.
Autor: Wikimedia Commons
Obrněný transportér BTR-152 byl prvním vozidlem této kategorie v SSSR. V zásadě se jednalo o montáž pancéřové korby na podvozek nákladního automobilu ZiL-157. Zprvu měl BTR-152 otevřenou korbu, ale s narůstající hrozbou ZHN byl doplněn strop. Jednalo se o jeden z nejrozšířenějších transportérů, který v řadě zemí třetího světa sloužil ještě na začátku 21. století. Na jeho základě byla postavena celá řada variant, včetně poměrně exoticky vyhlížející velitelské BTR-152U se zvýšenou nástavbou a prostorem pro mapové stoly a práci štábu.
Autor: Wikimedia Commons
BTR-60PB byl standardním kolovým obrněným transportérem sovětské armády. V ČSLA se používal jen okrajově, protože v ČSSR se ve spolupráci s Polskem vyráběl rozumněji koncipovaný střední kolový transportér OT-64 SKOT. BTR-60 se u nás používal jen v neozbrojené velitelské variantě PU-12(M), která byla součástí některých protiletadlových systémů. Zvlášností vozidla bylo, že mělo dva motory, z nichž levý poháněl druhou a čtvrtou nápravu, zatímco pravý obě liché. Nevýhodou byla otevřená korba prvních verzí a nutnost přelézat vysoké boky korby, které konstruktéři kvůli bezpečnosti při plavbě nechtěli narušovat výřezy pro dveře.
Autor: Wikimedia Commons
Obrněný transportér BTR-70 byl modernějším pokračováním staršího bratra BTR-60. Cílem bylo napravit největší nedostaky. Na boky byly doplněné dveře, aby desant nemusel přelézat přes boky vozidla. Nicméně, ani toto řešení nebylo ideální, protože dveře byly úzké a pěchota vystupovala rovnou před třetí nápravu. BTR-70 měl od začátku zcela uzavřenou korbu a organickou výzbroj, tvořenou kulometem KPVT ráže 14,5 mm v plně otočné věži. Další nedostatek, motory umístěné vzadu, se odstranit nepodařilo. Tato koncepce komplikovala vývoj jiných verzí, například velitelské nebo sanitní, pro které by byl vhodnější motor vpředu a volná zadní část s velkými dveřmi nebo sklápěcí rampou. Na fotografii je BTR-70 s otevřenými kryty motorů, které se často přehřívaly.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Tank T-10M byl posledním těžkým tankem zařazeným do výzbroje sovětské armády. Po jeho vyřazení tato kategorie zanikla. Vozidlo s hmotností 51,5 t bylo vyzbrojené kanonem ráže 122 mm, který používal dělenou munici, protože nabíjení jednotných nábojů ve stísněném prostoru bylo nad síly nabíječe. Tank byl pokračovatelem těžkých tanků IS-3, které používala v omezeném množství i ČSLA. Na našem území byly zachycené v srpnu 1968 jen v oblasti Plzně. Jednalo se o vozidla sovětské 9. těžké tankové divize dislokované v NDR. Na našem území T-10M trvale dislokované nebyly.
Autor: Wikimedia Commons
T-62 byl tank, který vznikl jako reakce na přezbrojení západních tanků výkonnými britskými kanony L7. Původně šlo o nouzové řešení, ale nakonec bylo vyrobeno přes 22 000 kusů. Jednalo se o první sovětský tank s hladkým vývrtem hlavně. Poněkud nestandardní ráže 115 mm vznikla převrtáním drážkované hlavně 100mm kanonu D-54TS na hladkou. ČSLA tento tank nenakoupila a z T-54/55 přešla rovnou na tanky T-72 s výkonnějším kanonem ráže 125 mm. Tyto tanky, byť modernizované, používá AČR dodnes. T-62 se dost podobal starším T-54/55, ale jednoznačným rozlišovacím znakem byl ejektor (zesílení) v polovině délky hlavně. Na snímku je modernizovaná verze s přídavným pancířem, kterému se podle tvaru říkalo "Iljičovo obočí", podle Leonida Iljiče Brežněva.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Lehký tank, v tomto případě PT-76, byla kategorie vozidel, kterou ČSLA neměla vůbec zavedenou a v organizační struktuře se s ní nepočítalo. Průzkumné úkoly plnily levnější obrněné transportéry nebo BVP a námořní pěchotu, která PT-76 také používala, jsme neměli. Ostatně kategorie lehkých tanků byla poměrně specifická, čemuž odpovídaly počty vyrobených kusů.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
BMP-1 (Bojevaja Mašina Pjechoty) bylo první sériově vyráběné bojové vozidlo pěchoty na světě. Proti obrněným transportérům disponovalo BMP větší palebnou silou, možností vést palbu zevnitř vozidla a lepší ochranou proti ZHN. BMP se vyrábělo licenčně i na území ČSSR, pod označením BVP-1 (Bojové Vozidlo Pěchoty). První sovětské verze měly krátkou příď. Ta musela být později prodloužena a upravena do typického břitu, aby došlo ke zvýšení výtlaku přední části vozidla, protože vpředu byl umístěný poměrně těžký motor a při prudkém vjezdu do vody docházelo k zalití přídě. Na snímku je vidět typické "tuponosé" provedení, které ve výzbroji ČSLA nebylo.
Autor: www.valka.cz
ZSU-57-2 byl protiletadlový tank, který ČSLA nezavedla do výzbroje, protože byl zastaralý prakticky již v době zavádění do výzbroje. Největším nedostatkem byl ruční pohon poměrně těžké věže, takže nedokázala sledovat rychlé cíle, a absence radiolokátoru. U nás je jeden kus k vidění ve vojenském muzeu v Lešanech. ZSU-57-2 byl hojně exportován. Pro svou jednoduchost a palebnou sílu byl oblíben, ale používal se spíše k palebné podpoře a ničení pozemních cílů, například během bojů v Jugoslávii.
Autor: Aarga A, Wikimedia Commons
Nástupcem ZSU-57-2 se stala ZSU-23-4 Šilka, původně vyvíjený pro PVO motostřeleckých divizí. ZSU-23-4 již měla radiolokátor pro vyhledávání vzdušných cílů. Tento systém se do výzbroje ČSLA nedostal, protože jsme měli zavedený vlastní samohybný protiletadlový kanon vz.53/59. V tomto směru byla naše armáda výjimkou, protože Šilka se nakonec stala standardním hlavňovým PL systémem Varšavské smlouvy a států podporovaných komunistickým blokem. Pokud by si chtěl někdo ZSU-23-4 prohlédnout naživo, tak nejbližší příležitost má ve vojenském muzeu v Drážďanech.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
ASU-57 byl prvním prostředkem, který měl zvýšit palebnou sílu výsadkových jednotek. Vozidlo bylo postaveno s využítím dílů lehkého tanku T-70. Vozidlo bylo původně vyvíjené s kanonem ráže 76 mm. Na ráži 57 mm se přešlo proto, že při podobném výkonu náboje nabízela větší průbojnost, díky menšímu průřezu projektilu. Daní za toto řešení byla menší hmotnost trhaviny, a tím pádem menší účinnost tříštivo-trhavé munice proti pěchotě a měkkým cílům. ASU-57 vydrželo v sovětské výzbroji 20 let. Jedním z "bojových" nasazení byla operace Dunaj v srpnu 1968. Na snímku jsou před ASU-57 složené padáky výsadkové palety.
Autor: Wikimedia Commons
Výsadkové ASU-85 bylo původně vyvíjené jako SU-85, ketré mělo nahradit samohybná děla SU-76M. Poměrně rychle se však prokázala malá účinnost kanonu ráže 85 mm proti novým středním tankům a SU-85 bylo přepracováno na výsadkové (Aviaděsantnoje) vozidlo ASU-85. Kromě Sovětského svazu se vyváželo jen do Polska a Vietnamu. Pro výsadkáže to nebyla žádná výhra. Až do příchodu Il-76 nebylo možné ASU-85 shazovat na padácích, protože rozdíl mezi šířkou vozidla a vnitřní šířkou trupu An-12 byl jen 3 cm. ASU-85 je možné vidět v polských muzeích ve městech Varšava, Kolobrzeg, Poznaň nebo Suwalki.
Autor: Wikimedia Commons
Výsadkové bojové vozidlo BMD-1 (Bojevaja Mašina Děsanta) mělo dát sovětským výsadkářům do ruky prostředek, který by měl porovnatelnou palebnou sílu jako pěchotní BMP-1. BMD-1 však bylo menší a koncepně se lišilo motorem vzadu. Celá osádka byla rozmístěná kolem věnce věže. Vozidlo bylo možné shazovat z letadel An-12, An-22, Il-76 a An-124 na výsadkové paletě MKS-350-9 s devíti brzdícími padáky. Kvůli tomu měl podvozek odpružení torzními tyčemi s hydraulickým ovládáním a možností "zalehnutí" na břicho, kvůli snížení výšky.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
BTR-D byl, jak označení napovídá, obrněný transportér pro výsadkáře, který vznikl sejmutím výzbroje z BMD-1, prodloužením korby a přidáním jednoho pojezdového kola. Díky tomu konstruktéři získali prostor pro přepravu 10 mužů. Vzhledem k malým rozměrům vozidla bylo uvnitř poněkud těsno a výsadkáři se vozili většinou s otevřenými příklopy bojového prostoru, což ostatně mnohem lépe odpovídalo celkové koncepci nasazení. Hlavní devizou výsadkových jednotek byl moment překvapení, takže pravděpodobnost, že by proti nim byly použité ZHN, byla mizivá.
Autor: Vitaly V. Kuzmin, Wikimedia Commons
Přehled odsunutého technického materiálu
Autor: iDNES.cz