Miroslav Vaněk při rozhovoru s bývalým generálním tajemníkem UVKSČ Miloušem...

Miroslav Vaněk při rozhovoru s bývalým generálním tajemníkem UVKSČ Miloušem Jakešem. | foto: Archiv Miroslava Vaňka, Technet.cz

Zpovídal disidenty i členy ÚV KSČ. Miliardáři s ním mluvit nechtějí

  • 5
Akademie věd České republiky letos slaví dvacet let od založení. V nakladatelství Academia k tomu vychází kniha reportáží a rozhovorů několika autorů Hvězdy vědeckého nebe. V dnešní ukázce od Karla Pacnera představujeme historika Miroslava Vaňka, odborníka na zachycení dějin mluveným slovem.

Na Malé Straně ve Vlašské ulici, nad Schönbornským palácem, v němž sídlí velvyslanectví USA, je nalevo slepá ulička, která končí velkou branou. To je Dům u tří červených růží, číslo 355/9. Když zazvoníte, ocitnete se v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Dřív tam pobýval Ústav fyzikální chemie v čele s legendárním objevitelem polarografie Jaroslavem Heyrovským, naším jediným laureátem Nobelovy ceny za přírodní vědy.

Věda mi dává svobodu. Kdybych byl přírodovědcem, bylo by zajímavé přicházet na nové objevy, přinášet nové výpočty. Jsem však humanitní vědec. Jít k určitému prameni a potom svobodně interpretovat to, co on mi dává, považuji za jedinečné. Bez ohledu na to, jestli to bude někomu vyhovovat, nebo nebude.

Miroslav Vaněk

Ústav pro soudobé dějiny vznikl na počátku devadesátých let, vědecky ho zaštítil jeho první ředitel dr. Vilém Prečan po návratu ze západoněmeckého exilu. Dnes ho vede dr. Ondřej Tůma. Úkolem pracovníků ústavu je osvětlovat historii našich zemí počínaje rokem 1938.

Struktura ústavu se neustále vyvíjí podle toho, jak se mění potřeby a metody historiografie. V roce 2000 tam vzniklo Centrum orální historie, které založil a vede profesor PaedDr. Miroslav Vaněk, PhD. Centrum se snaží objasňovat podrobnosti o přelomu v našich dějinách, píše o době normalizace i o přechodu od socialismu ke kapitalismu, a to především metodou orální historie, tedy zpovídáním účastníků této události a následným dáváním jejich výpovědí do souvislostí s archivními materiály a literaturou.

Nejednoduchá cesta k historii

Miroslav Vaněk se narodil 11. března 1961 v Teplicích a jako dítě byl dost nemocný s průduškami. Kvůli jeho zdraví se celá rodina přestěhovala za lepším vzduchem do Pačejova u Horažďovic. Životní prostředí tedy významně ovlivnilo jeho budoucí život. A možná proto byly ekologické problémy prvním tématem, do něhož se jako historik pustil.

Maturoval na gymnáziu v Klatovech, tam se seznámil i se svou budoucí manželkou. Chtěl studovat kombinaci český jazyk a dějepis na pedagogické fakultě v Plzni. Avšak půl roku před zkouškami tento předmět zrušili a nahradili ho jinými: ruština - dějepis a občanská nauka - čeština. Evidentně to byly obory více politické, kde se více přihlíželo k angažovanosti rodičů. U studia občanské nauky se pak striktně vyžadovalo komunistické zázemí. Avšak rodiče se nikdy politicky neangažovali. Maminka celý život učila na základní škole. Otec byl projektantem v jedné konstrukční kanceláři v Teplicích a později směnovým inženýrem na stanici plynovodu u Klatov.

"Zřejmě kvůli té nízké politické angažovanosti rodičů mne nevzali. Jednoho dne jsem dostal dva doporučené dopisy: povolávací rozkaz ke dvouleté základní vojenské službě a pozvánku na pedagogickou fakultu, k dodatečným přijímacím zkouškám na učitelství prvního stupně. Zvolil jsem pedagogickou fakultu, doufal jsem však, že je to jenom dočasné řešení."

Když v roce 1985 absolvoval fakultu, šel na rok na vojnu. Tam si ujasnil, že se chce věnovat historii. Po návratu do civilu učil na základní škole v Praze-Strašnicích. Při zaměstnání začal dálkově studovat na Pedagogické fakultě v Plzni obor dějepis - český jazyk. Získal magisterský diplom. A v létě 1989 tam promoval na doktora pedagogiky.

Pozvání do Ústavu pro soudobé dějiny

Začátkem roku 1991 navštívil Vaněk přednášku prezidenta Václava Havla. Zmínil se tenkrát o tom, že nikdo nemá zájem o záznamy rozhovorů mezi Občanským fórem a vládou. To mladého kantora zaujalo, právě chystal dizertaci na téma listopadové revoluce.

Vaněk při rozhovoru s prezidentem Václavem Havlem.

Večer napsal dopis prezidentské kanceláři s prosbou o zapůjčení magnetofonových pásek s těmito rozhovory. Nejdřív dostal zamítavou odpověď. Asi za měsíc přišel dopis další, podepsaný Havlovým tajemníkem Vladimírem Hanzelem. Hanzel, kterýsi tyto schůzky zaznamenával na magnetofon, byl k této žádosti shovívavější. Po čase poslal Vaňkovi speciální číslo Studentských listů, které uveřejnily přepisy prvních dvou setkání, a v knize Zrychlený čas dějin, kde jsou všechny jejich přepisy, se o Vaňkovi zmínil. Zřejmě ho pobavila shoda jeho příjmení s postavou v Havlových hrách.

Vzápětí dostal mladý učitel dopis od Milana Otáhala z Ústavu pro soudobé dějiny, aby se u něj zastavil. O jeho zájmu mu pověděl Hanzel.

Dr. Otáhal a docent Vilém Prečan, ředitel ústavu, oba disidenti z období normalizace, ho začali zapojovat do svých výzkumných úkolů. Spolupracoval s nimi externě asi rok. V létě 1992 je poslechl, dal ve školství výpověď a do Ústavu pro soudobé dějiny nastoupil.

Průkopnické dílo Sto studentských revolucí

Začátky mladého adepta vědy byly dost těžké. "Pedagogická fakulta mě naučila učit, ale ne vědecky pracovat. To jsem se učil až tady. Nejvíc mi pomáhali dr. Milan Otáhal, dr. Emanuel Mandler, neortodoxní myslitel, ale trochu kontroverzní osoba, a potom dr. Jana Svobodová, která mi poskytla know-how, učila mě psát a učila mě i angličtinu. První tři roky v ústavu byly pro mne další univerzitou."

Začínal poměrně jednoduchými úkoly. Politickou historii nedávného Československa už zpracovávali jiní badatelé. Vaňka orientovali na vyjasnění hospodářské a sociální situace v sedmdesátých a osmdesátých letech.

"Nejdřív jsem analyzoval výsledky výzkumu veřejného mínění z té doby, které zůstávaly tajné, protože ukazovaly na problémy režimu. Potom jsem stejným způsobem zpracoval závěry ze sledování stavu životního prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech. Obě tyto práce vyšly knižně."

V roce 1996 se Vaněk představil širší veřejnosti knihou Nedalo se tady dýchat – Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989.

Ovšem průkopnickým dílem Miroslava Vaňka se staly zpovědi studentů, kteří se účastnili listopadového převratu. Kniha Sto studentských revolucí, kterou připravil spolu s docentem Otáhalem, vyšla v roce 1999.

"Zpracovali jsme to v rámci projektu nazvaného Studenti v období pádu komunismu v Československu – životopisná interview, na který jsme dostali grant od Grantové agentury Akademie věd. Zahájili jsme ho v roce 1996, trval tři roky. Poprvé jsme v širší míře použili metodu orální historie podle západních standardů, především anglosaského a německého vzoru. Současně se tam zformoval zárodek týmu spolupracovníků. Kromě Milana Otáhala se na něm podíleli Libuše Cuhrová, Jana Melicharová a David Weber, dále lidé z krajů, jako Magdaléna Jandová, Pavel Kladiwa, Jiří Voráč, Pavel Urbášek a Jiří Petráš."

Kniha Sto studentských revolucí měla velký ohlas. Podobná svědectví získaná metodou orální historie dosud nikdo v postkomunistických zemích nezískal. Když u příležitosti desátého výročí listopadové revoluce přijeli do Ústavu pro soudobé dějiny i dva američtí profesoři, byli nadšeni a nabídli Vaňkovi přednášení na univerzitě ve Spojených státech. A tak v roce 2000 pobýval jeden semestr na University of North Carolina v Chapel Hillu. To se opakovalo v roce 2004, kdy v Chapel Hillu zůstal osm měsíců, účastnil se i jejich letní školy, kde kromě dějin přednášel i orální historii.

V roce 2005 vyšly dva monumentální svazky Vítězové? Poražení? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Jsou to rozhovory s disidenty i s jejich oponenty v komunistických a vládních strukturách. Vaněk je připravil s dr. Pavlem Urbáškem a dalšími spolupracovníky.

"Na tomto úkolu jsem nepracoval sám, ale s poměrně velkým týmem. Pořídili jsme sedmdesát rozhovorů s disidenty a osmačtyřicet s bývalými funkcionáři KSČ. Do knihy se pak dostalo nejlepších třicet rozhovorů s disidenty a dvacet s bývalými funkcionáři KSČ. Z disidentů jsme třeba mluvili s Václavem Havlem, Petrem Uhlem, Václavem Malým, Mikulášem Hubou, Františkem Stárkem, z komunistických politiků se nám podařilo vyzpovídat generálního tajemníka strany Miloše Jakeše, vedoucího oddělení ÚV KSČ, které mělo pod sebou armádu, bezpečnost a justici, Rudolfa Hegenbarta, vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána, šéfredaktora Rudého práva Zdeňka Hořeního, vedoucího kulturního oddělení ÚV KSČ Jaroslava Čejku a tak dále," popisuje Vaněk.

"Nezaměřovali jsme se jenom na historické události, ale chtěli jsme znát i sociální a rodinná zázemí dotyčných, jejich cesty k vrcholným funkcím, osobní záliby a koníčky. Myslím, že jsme získali příběhy velmi silné a lidsky působivé, často také překvapující, ale i nepříjemně překvapující. Po přepisu nahrávek jsme je nechali všem autorizovat, případně doplnit. Jsou to tedy plnohodnotná svědectví."

Žijeme mezi Východem a Západem

"Rozhovory s disidenty, komunistickými funkcionáři a obyčejnými lidmi o listopadovém převratu mě vyprovokovaly k novému uvažování o minulém režimu," říká profesor Vaněk. "Na začátku jsem se bál, abychom neopakovali takové ty černobílé stereotypní rámce, kde je na jedné straně zločinný režim představovaný komunistickou garniturou a na druhé straně stojí opozice. A mezi oběma póly se pohybuje takzvaná mlčící většina. Z těch rozhovorů jsem poznal, že to tak úplně nebylo."

"Ukázalo se, že ti funkcionáři nebyli ideologicky v 80. letech už tak jednotní, neexistoval monolit myšlení, bylo to více vrstevnaté. Přicházeli do funkcí mladší, často z regionů. Na konci 80. let už neexistovalo čekání na pokyny shora jako dosud, spíš tady bylo dost bezradnosti. Přijetí Gorbačovových myšlenek by pro mnoho komunistických funkcionářů znamenalo konec jejich vlády. Z naprosto poslušných převodních pák Moskvy se v některých případech stali neposlušní funkcionáři. Najednou se vzpouzeli: Když jsme chtěli dělat reformy, tak jste nás v roce 1968 zašlápli, a teď bychom měli dělat nějakou zvláštní reformu podle vás."

Rovněž zpovědi disidentů je mnohdy překvapily. "Část opozice si například připouštěla, že její vliv na veřejnost je malý, spíš na určitý okruh lidí a především na zahraničí. Proto ho nepřeceňovala. Ostatně chartisté nebyli 'jednotnou frontou', rozpadali se na několik názorových skupin a to pak pokračovalo i v Občanském fóru. Po získání svobody museli noví nekomunističtí vládcové zformulovat program obnovy republiky. A to nebylo snadné. Veřejnost byla plná nadějí, i když očekávání jednotlivců a vrstev se lišila. Přitom Občanské fórum chtělo vytvořit program pro všechny vrstvy společnosti. Nakolik se to povedlo, to je otázkou."

Tyto sondy zajímavě doplnila třísvazková publikace Obyčejní lidé? Pohled do života tzv. mlčící většiny z roku 2009. Obsahuje rozhovory se čtyřmi desítkami lidí ze všech možných profesí doplněné studiemi historiků.

Někteří lidé dnes stále častěji teskní po odešlém komunistickém režimu. Historik to nepřipouští: "Ve skutečnosti to nemyslí vážně, vrátit se do něj nechtějí. Ale představovali si, že převrat okamžitě všechno změní a to se nestalo. Vývoj jde kupředu pomalu, jde s mnoha chybami a i naše nazírání světa se mění pomalu."

Na význam hudby ve společnosti ovládané komunistickou ideologií ukázal Vaněk roku 2010 v knize Byl to jenom rock´n´roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956 - 1989.

Dopředu nikoho necejchujeme

Miroslav Vaněk je českým průkopníkem orální historie. Namítám: Vždyť to není nic nového. Používají ji autoři literatury faktu, někteří historici a další.

"Avšak u nás se před tím tato metoda - záměrně nehovořím o podoboru nebo oboru jako v zahraničí - využívala pouze okrajově, ne úplně přesně, bez znalosti mezinárodně uznávaných postupů, někdy i velmi neeticky. My jsme se poučili od zahraničních kolegů, stanovili jsme si přesnou metodiku práce a tu jsme dodržovali. Rovněž jsme nezůstávali jenom u zpovídání lidí v Praze, nýbrž jsme se vydali do krajů, okresů až do nejmenších vesnic, když to bylo zapotřebí. Tento model jsme v pozdějších letech zdokonalovali a snažíme se podle něho i nadále pracovat."

Základní myšlenkou je neklást při první schůzce příliš konkrétní a dopředu připravené otázky. Tím by se historici ochudili o přirozené vyprávění, bez vnějšího nátlaku, o to, aby si každý zpovídaný - odborně orátor - sám členil svůj životní příběh. Jedině tak se mohou dostat k otevřenému a široce pojatému pohledu na vlastní život. Mají zapnutou nahrávací aparaturu a přitom si dělají do bloku poznámky. Ideální je sedět ve dvou, hovořit mezi čtyřma očima. Vaněk je zastáncem audionahrávky, při natáčení na video se lidé stylizují, věnují hodně pozornosti tomu, aby vypadali na obrazovce dobře.

Získané odpovědi vyhodnotí a případné nejasností si vyjasní při další schůzce. Při druhé, případně třetí schůzce pokládají otázky, které si tým už dřív připravil, protože je považuje za důležité. S každým mluví zpravidla dvakrát, třikrát, výjimečně jenom jednou.

"Nikoho dopředu necejchujeme. Dopředu nikdy přesně nevíme, co se dozvíme. V tom je kouzlo orální historie. Často se dovídáme o událostech či o názorech, které by nás nikdy nenapadly. Při zpracování odpovědí, s nimiž počítáme do tisku, musíme odstranit slovní vatu. Získaná svědectví porovnáváme s archivy a knihami, s memoáry jiných lidí. Jsou to otevřené příběhy, velmi rozmanité. Tento model orální historie funguje dobře. Ovšem funguje pouze díky tomu, že známe celý kontext událostí a chováme se eticky. Právě etika je vedle znalosti historie druhým a neméně důležitým pilířem výzkumu."

Orální historie je jedna z metod výzkumu, ani lepší, ani horší než jiné přístupy. Ukazuje minulost směřující k budoucnosti. Přináší nádherný obrázek minulosti, který není černobílý. "Najednou se dějiny, které vypadaly jenom jako shluk čísel a událostí, se začínají zalidňovat, ožívají. Ovšem člověk musí být k těmto pramenům, ostatně jako ke všem pramenům včetně písemných, kritický."

Všechny nahrané kazety a jejich přepisy jsou ve sbírkách Ústavu pro soudobé dějiny AV. Každý historik, novinář či laický zájemce může přijít a poslechnout si je, přečíst si záznamy.

Orální historie není žádná věda!

Vaňkova akademická kariéra nebyla jednoduchá. "Zavinil jsem si to sám. Prosazoval jsem orální historii, kterou mnozí kolegové neuznávali, musel jsem bojovat jak za tuto metodu, tak trochu i za sebe."

Přednášel historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Proto je přirozené, že tam psal dizertační práci na velký doktorát z českých dějin na téma Ekologie a ekologická hnutí v letech 1969–1989. Obhájil ji v roce 2000. Chtěl se tam také habilitovat na docenta na téma Orální historie v soudobých dějinách. Děkan fakulty jeho žádost podepsal, ale pak se z nepochopitelných důvodů vrátila k novému projednání na oborovou radu historie, kde se nedokázali na nějakém stanovisku shodnout.

Zkusil to tedy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ani tam neuspěl, chyběl jediný hlas. Všechno vystihuje památná věta profesora Miroslava Hrocha: "Orální historie není žádná věda, aspoň u historiků ne." Když se za rok vyměnila vědecká rada fakulty, docenturu bez potíží obhájil. Profesuru dostal na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě v roce 2010.

"K metodě orální historie jsem se dostal prostřednictvím projektu, ve kterém jsem se zabýval ekologií. Poznal jsem, že spousta rozhodnutí šla mimo oficiální zápisy a pak jsem také poznal, že výklad prostřednictvím vzpomínek pamětníků vnáší do historie nový rozměr, se všemi riziky, dodávám. Myslím si, že to bylo u mě stejně jako v jiných případech u řady kolegů v zahraničí. To znamená, že na začátku jsem pracoval zcela intuitivně, zároveň jsem se ale začal pídit, jak se tyto otázky řeší v zahraničí. Pak jsem narazil na knihu Paula Tomsona Voice of the Past. Oral History. A bylo rozhodnuto. Ve stejnou dobu přišel s myšlenkou používat rozhovory v historickém bádání rovněž náš budoucí ředitel dr. Oldřich Tůma, který se s tímto přístupem setkal při návštěvě Ústavu roku 1956 v Maďarsku, který se zabývá tamní protikomunistickou revolucí. Najednou jsem zjistil, že vědecká metoda existuje a ve světě ji praktikují od 60. let dvacátého století. V tomto okamžiku šlo jen o to, dostat metodu do povědomí širší historické obce, konkrétně historikům, kteří se věnují především soudobým dějinám."

Tým profesora Vaňka teď sbírá rozhovory s řediteli předlistopadových podniků, kteří je po revoluci buď privatizovali, nebo zůstali v jejich vedení dál. Rovněž tak mluví s dřívějšími manažery, kteří museli po listopadu 1989 své funkce opustit. Zajímají je i lidé, kteří působili v podnicích zahraničních obchodu. Bohužel ty nejvyšší špičky, dnešní miliardáři, se jakýmkoli rozhovorům vyhýbají. Proto se historici musí mnohdy spokojit s lidmi na nižší úrovni. "Kdyby se nám alespoň tohle podařilo, bylo by to úžasné. Jsou to samozřejmě pragmatici, kteří váží každé slovo a jsou při rozhovoru ostražití."