Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jiní měli úkol za nesplnitelný, mladý konstruktér ne. Vznikl legendární Blesk

Při prvním výjezdu z hangáru jeho prototyp skončil v příkopu, nakonec se však P-38 Lightning stal jedním z nejslavnějších letadel 2. světové války. Snad i pro svou velmi neobvyklou konstrukci.

P-38 Lightning | foto: USAF(volné dílo)

Třicátá léta minulého století byla také obdobím, kdy se většina států vzpamatovávala z hospodářské krize a našponované rozpočty rozhodně nepočítaly s nějakou rozsáhlou přestavbou ozbrojených sil. Dokonce ani ve Spojených státech ne.

Přesto se právě v tomto období zrodil letoun, jehož nezaměnitelná silueta se stala jedním ze symbolů druhé světové války, a na kterém řada amerických pilotů získala statut esa. Dva z nich dokonce zaujali pomyslné první příčky žebříčku USAAC (US Army Air Corps).

Letoun, který dokázal plnit nepřeberné množství úloh, pro které nebyl zpočátku vůbec navržen. Letoun, s nímž se spojuje jméno jednoho z nejlepších konstruktérů světa, tehdy neznámého mladého muže jménem Clarence Leonard „Kelly“ Johnson.​

Přituhuje

Nástup fašismu v Německu a japonská agrese v Číně přiměly americké činitele, aby přestali zavírat oči před realitou. Popudem ke vzniku tohoto letounu byl oběžník, kterým US Army obeslala koncem roku 1935 největší výrobce s žádostí o návrh nového stíhacího letounu.

Specifikace X-608 obsahovala vysoké požadavky na letoun s maximální rychlostí 360 mph (580 km/h) ve výšce 20 000 stop (6 095 m). Dále schopností letět minimálně jednu hodinu s naplno otevřenou přípustí motorů, vzlétat a přistávat na dráze dlouhé 2 200 stop, na jejímž konci je 50 stop vysoká překážka.

Měl mít také mnohem silnější výzbroj, než měly tehdy běžné stíhací letouny. Výkon tehdy dostupných motorů totiž nutil konstruktéry šetřit každým kilogramem a umožňoval montovat jen lehkou výzbroj. Její hmotnost zpravidla nepřesahovala 250 kg, včetně zásobníků munice. Většinou se jednalo jen o kulomety ráže 7,62 mm, výjimečně doplněné jedním kanonem ráže 20 mm nebo dvěma kulomety ráže 12,7 mm.

Aby se zamaskovalo skutečné určení letounu, požadovaný letoun nebyl zařazen mezi běžné stíhací letouny kategorie „pursuit“, ale do nově vytvořené „interceptor“. To mělo usnadnit schválení rozpočtu, protože stíhací letouny byly v USA až na třetím místě v žebříčku priorit, za bombardovacími a průzkumnými letouny.

Požadavky byly v té době považované za tak nereálné, že někteří výrobci na poptávku ani nereagovali. Jinak se na celou situaci díval „Kelly“ Johnson. Byl přesvědčen, že pokud použije dva tehdy nejvýkonnější motory, je možné požadavky splnit. A to navzdory tomu, že firma Lockheed Aircraft Corporation do té doby nepostavila jediný stíhací letoun, který by se dostal do sériové výroby. Jen zhruba stovku civilních.

​Výsledkem jeho úvah byla studie šesti dvoumotorových letounů v různých více, či méně obvyklých konfiguracích. Nakonec byla armádě, 13. dubna 1937, předložena studie s továrním označením Model 22.

Původní "Kellyho" náčrt možných řešení X-608. Podkladem P-38 byla verze č.4. Zajímavé jsou verze č.2 a 3 s motory v trupu.

Měly ho pohánět dvanáctiválcové vidlicové motory Allison V-1710 s výkonem 960 koní, které byly původně vyvíjené pro pohon vzducholodí. Celá konfigurace letounu dost vybočovala z toho, co bylo tehdy považované za běžné.

Výhody a nevýhody

Motory vybíhaly dozadu ve dva dlouhé štíhlé nosníky. V jejich dutinách bylo ukryté příslušenství k technologické novince, která měla pomoci dosáhnout požadovaných výkonů – turbodmychadlu. Většina tehdejších motorů, pokud vůbec byly přeplňované, tak většinou mechanickým odstředivým kompresorem, který na rozdíl od turbodmychadla odebíral část výkonu.

Motory byly protiběžné (vrtule se točily každá na jinou stranu). Takto navržený letoun kompenzoval gyroskopické momenty obou motorů. Při změně otáček nebylo nutné neustále měnit směrové vyvážení, letoun se choval neutrálně a při střelbě byl mimořádně stabilní platformou. 

Noční nástřel ukazuje výhodu zbraní soustředěných v přídi.

To také nebylo běžné, protože to pro armádu znamenalo mít na skladě dvojnásobné množství pohonných jednotek. Vojenské výzbrojní úřady většinou raději obětovaly zhoršení letových vlastností, způsobené sčítáním gyroskopických momentů, jednodušší logistice a finančním úsporám.​

Dlouhé nosníky tvořily velké rameno, nebo chcete-li páku, což vytvářeilo dostatečný klopivý moment. Ocasní plochy tedy mohly být poměrně malé, přesto byly dostatečně účinné. A menší plochy tolik nezvyšovaly celkový odpor a přispívaly k podélné a směrové stabilitě letounu.

Trupová gondola poskytovala pilotovi výborný výhled směrem dopředu a dolů. Také pojíždění byl díky příďovému podvozku snadné, protože pilot viděl před sebe. Na rozdíl od letounů s klasickým podvozkem, kde výhledu bránil mohutný kryt motoru a piloti obvykle pojížděli velmi pomalu, „hadovitým způsobem“, vykloněni do strany, aby viděli aspoň částečně před letoun.

Zaměření výzbroje soustředěné prakticky v ose letounu bylo velmi snadné i pro méně zkušené piloty, kterým zaměřování zbraní v křídle, nastřelených na určitou vzdálenost před letoun, mohlo dělat problémy. Takto umístěné zbraně také střílely rychleji (měly větší hmotnost sekundové dávky). Jejich kadenci totiž neomezoval synchronizátor, který jinak zajišťoval, aby zbraň neustřelila letounu vrtuli. ​

Původně navrhovaná výzbroj čtyř kulometů ráže 0,50 palce (12,7 mm)a jednoho kanonu ráže 25 mm, byla nakonec změněna, protože žádný vhodný kanon ráže 25 mm nebyl k dispozici. Proto byl do přídě vestavěn upravený dánský kanon Madsen ráže 23 mm s palebným průměrem 50 nábojů.

Všechno má samozřejmě i svá negativa. Veškeré vybavení se podepsalo na celkové hmotnosti. Prázdná stíhačka vážila víc než tehdejší lehké bombardéry. To se projevilo na obratnosti, takže v manévrových soubojích s jednomístnými letouny rozhodně nebyl favoritem. Ale charakter soubojů se měl v blízké budoucnosti také změnit.

Náladovka s pilotem dává představu o velikosti letounu

Vypočítané parametry letounu Lockheed Model 22 byly: maximální rychlost 417 mph (671 km/h) ve výšce 20 000 stop (6 096 m), dolet 2 230 km a doba výstupu do výšky 20 000 stop 4,5 minuty. Na základě těchto předpokladů obdržela firma Lockheed  kontrakt AC-9974 na stavbu prototypu s označením XP-38 za 163 000 USD.

Prototyp

Stavba prototypu trvala něco málo přes rok. XP-38 byl dokončen v prosinci 1938 ve výrobním závodě v Burbank. Rozebraný letoun byl ve vší tajnosti dopraven nákladními automobily na letiště March Field v Riverside, kde byl znovu sestaven a začátkem ledna 1939 proběhl slavnostní roll-out.

Po slavnostním ceremoniálu zahájil zkušební pilot Lt. Ben Kesley pojížděcí zkoušky. Kesley byl jedním z mužů který stál u zrodu specifikace X-608 a byl důstojníkem odpovědným za projekt XP-38.

Během pojíždění došlo k první závadě a zdržení projektu. Letoun měl na svojí hmotnost poddimenzované brzdy. Ty se přehřály, ztratily účinnost a Kesley s XP-38 skončil v příkopu na konci letiště.​

Po opravě provedl Kesley 27. ledna 1939 první vzlet. Mnoho nechybělo a mohl to být let poslední. Za letu se ulomil kluzný závěs jedné Fowlerovy vztlakové klapky a celý letoun začal nekontrolovaně vibrovat. Kesley byl blízko rozhodnutí opustit letoun na padáku, ale potom zjistil, že když ubere plyn a natáhne letoun na vysoký úhel náběhu, dokáže ho řídit. Po více než půlhodině boje se vzpurným strojem se mu podařilo bezpečně přistát.

Následky karambolu Lt. Bena Kesleyho v únoru 1939

Další lety odhalily nové nedostatky. Brzdy byly i přes zvětšení činné plochy na dvojnásobek stále nedostatečně účinné, letoun měl malou podélnou stabilitu (na YP-38 byla zvětšena plocha stabilizátoru), výškovka trpěla buffetingem (třepetáním), což se podařilo odstranit změnou smyslu otáčení vrtulí (směrem ke koncům křídel) a upraveno muselo být i chlazení.

10. února 1939 dospěl Kesley k závěru, že XP-38 s šesti vzlety a necelými pěti letovými hodinami v palubním deníku je zralý pro předání USAAC k vojskovým zkouškám. Přelet na armádní letiště Wright Field poblíž Daytonu ve státě Ohio se uskutečnil následující den.

Doba letu i s jedním mezipřistáním na základně Amarillo v Texasu pro doplnění paliva byla tak krátká, že po přistání generál H. „Hap“ Arnold pobídl pilota, aby se pokusil překonat transkontinentální rekord přeletem na základnu Mitchell Field v New Yorku.​

Let probíhal bez problémů až k cílové základně, kde dal řídící letového provozu Kesleymu na přistání pořadí 4, po trojici armádních PB-2A. Kesley stáhl plyn a zahájil dlouhé pomalé přiblížení. Když byla dráha volná, posunul páky ovládání motoru dopředu, ale nic se nestalo. Motory dál běžely na volnoběh. Letoun neměl dostatek výšky, aby „přeskočil“ stromy na kraji letiště a narazil do nich při rychlosti kolem 160 km/h.

Klikař Kesley vyvázl s pár odřeninami, ale XP-38 byl zralý do šrotu. Nicméně transkontinentální přelet v čase 7 hodin a 2 minuty, včetně dvou mezipřistání, přesvědčil armádu, aby v programu pokračovala.

Barevná fotografie P-38-LO

Tři měsíce po havárii, 27. dubna 1939 obdržel Lockheed kontrakt AC-13205 na stavbu 13 předsériových letounů YP-38 (tovární označení Model 122). Během dalších tří měsíců přišla objednávka na 66 letounů zkušební série označených P-38-LO.

Úpravy začínají

Předsériové letouny YP-38 se od prototypu XP-38 lišily především tvarem motorových gondol, v jejichž přední části byly umístěny chladiče oleje, zvětšenými vstupy vzduchu k chladičům motoru a předpokládanou výzbrojí.

Kanon Madsen byl nahrazen 37 mm kanonem Browning M9 s patnácti náboji, jeden pár kulometů byl kvůli úspoře hmotnosti nahrazen zbraněmi ráže 7,62 mm se zásobou 500 nábojů na hlaveň. Půlpalčáky měly palebný průměr 200 nábojů na hlaveň. Většina YP-38 však létala bez výzbroje.

Neviditelné změny zahrnovaly nová turbodmychadla General Electric B2, která propůjčovala motorům Allison V-1710F výkon 1150 koní až do výšky 20 000 stop. Zároveň se úpravami konstrukce podařilo snížit prázdnou hmotnost na 5067 kg. I tak sice letoun nesplňoval požadavky USAAC, ale rozdíl nebyl tak veliký, aby to program ohrozilo.

YP-38 ještě z dob, kdy bylo USA neměly samostatné letectvo

Větší problém představovaly jevy spojené se stlačitelností vzduchu při vysokých rychlostech. Projevovaly se samovolným zvětšováním úhlu střemhlavého letu, letoun tedy „sám od sebe“ padal pod stále větším úhlem. K přetlační tohoto jevu bylo zapotřebí tolik síly, že piloti let vybírali jen s obtížemi.

Řešení se našlo po dlouhých testech v podobě speciálních elektricky ovládaných klapek, umístěných na spodní straně křídla používaných od verze P-38J. Ale to předbíháme. Zatím se výroba YP-38 pomalu rozbíhala.

Slavnostní roll-out předsériového YP-38 proběhl začátkem září 1940 a 17. září provedl zkušební pilot Milo Burcham první vzlet, který byl začátkem intenzivního období zkoušek jak na továrním letišti firmy Lockheed, tak na armádních základnách Muroc Army Air Field a Wright Field Air Development Center. Vojskové zkoušky prováděli piloti 1. Pursuit Group (stíhací skupiny).

K předsériovému YP-38 se váže i první letecká katastrofa typu, při které zahynul 4. listopadu 1940 tovární zkušební pilot Ralph Virden. Nevybral střemhlavý let při jednom z testů spojených s výzkumem jevů, spojených se stlačitelností vzduchu.

Ve stínu hákového kříže

Zatím na druhé straně oceánu vypukla druhá světová válka. Země, které byly bezprostředně ohrožené, se samozřejmě snažily doplnit do svých arzenálů to, co zanedbaly v „šetřivém“ období po hospodářské krizi.

Projekt výkonného letounu firmy Lockheed nemohl zůstat bez povšimnutí. Ještě předtím, než první YP-38 sjel z výrobní linky, a těsně před začátkem německého tažení na západ, zaslala Francie objednávku na 417 kusů letounu označovaného jako Model 322F (French). Britská komise stejný měsíc, tedy v květnu 1940, objednala 255 kusů označených jako Model 322B (British). Obě objednávky byly provedené pouze na základě vypočítaných výkonů a výsledků letových zkoušek prvního prototypu.

Rozdíly mezi XP-38 a YP-38

Tou dobou už se probudila také US Army a objednávku pro svůj letecký sbor USAAC rozšířila v srpnu 1940 o dalších 410 letounů Model 222 a další objednávky už následovaly v rychlém sledu.

Francie padla dřív, než se první letouny Model 322F dostaly na její půdu, ale téměř celou zakázku převzala britská RAF, která byla logicky na řadě v Hitlerových expanzních plánech. Britové tak měli mít k dispozici 667 strojů, tehdy ještě placených v hotovosti, protože neexistovala smlouva o půjčce a pronájmu. Jenže RAF si na své letouny muselo počkat.

První várka

Prvními sériově vyrobenými stroji totiž bylo 29 P-38-LO objednaných US Army. Na základě prvních zkušeností z Evropy, kde se prokázala malá účinnost kulometů ráže 7,62 mm, byla ráže kulometů sjednocena a ve výzbroji zůstávaly nadále jen „půlpalčáky“, doplněné 37 mm kanonem.

Pro zvýšení pravděpodobnosti přežití byly kolem kokpitu umístěny pancéřové desky. Některé letouny měly vrtulové kužely se zaoblenými konci, které byly výrobně jednodušší než původní zahrocené. Od této verze byly zavedeny aerodynamické přechody, které omezily třepetání ocasních ploch, způsobené turbulentním prouděním v „koutě“ mezi křídlem a trupovou gondolou.​

Kromě těchto 29 letounů P-38-LO byl postaven jeden XP-38A pro zkoušky přetlakové kabiny a jeden letoun (Bu.No 40–744) byl přestavěn tak, že do levého nosníku byla po odstranění turbokompresoru a příslušenství vestavěna druhá pilotní kabina. Letoun sloužil pro zkoušky vlivu asymetricky umístěné kabiny na pilota, což se Američanům později hodilo při vývoji letounů P-82 Twin Mustang.

Všechny P-38-LO byly přiděleny 1.PG, která se tak stala první jednotkou, která s nimi dosáhla operační způsobilosti FOC (Full Operational Capability). Tyto letouny se měly původně jmenovat Atlanta.

Kterak Lightning ke jménu přišel

Jméno Lightning dali letounu Britové. Důvodem byla zřejmě vysoká rychlost, které letoun dosahoval a možná také tehdejší záliba v pojmenovávání stíhacích letounů podle povětrnostních úkazů. Jméno potom pro své P-38 převzali i Američané.

Francouzi a následně po nich i Britové si své Lightningy „pokazili“. Objednali je totiž s motory Allison V-1710-C, které původně poháněly XP-38, ke všemu bez turbokompresorů. Motory dávaly výkon 960 koní u hladiny moře. Nad výškou 4200 m šla výkonová křivka strmě dolů. Nicméně to stačilo na dosažení magické rychlosti 400 mil/h (640 km/h), což bylo víc, než tehdy dosahoval třeba P-51A Mustang nebo Spitfire Mk.V.

Další degradaci výkonu způsobilo použití motorů se stejným smyslem otáčení vrtule, což mělo zjednodušit logistiku, protože motory byly stejné jako na letounech Curtiss H81A Tomahawk, které Británie také odebírala. Daní bylo úplně změněné chování letounu s tendencí klopit a zatáčet do strany při každé změně otáček.

První Lightning I byl zalétán srpnu 1941, ale do Británie se první tři letouny dostaly až březnu 1942. Výsledky testů v Boscombe Down a Farnborough byly značným zklamáním. Letouny byly ve výškách nad
4 000 m prakticky nepoužitelné. Britové celou zakázku odmítli.

Britové dali Lightningu jméno, ale v řadě jiných ohledů ho pokazili.

Důvodem k tomu, aby se Britové vzdali turbokompresorů (tím i výškovosti letounů), bylo přetížení firmy General Electric. Ta nestíhala turbokompresory vyrábět pro americké letouny, které měly samozřejmě přednost. Hrozilo zpoždění dodávek Lightningů I, což si Británie nemohla dovolit. Navíc Britové neměli s obsluhou a provozem tohoto zařízení, které tehdy představovalo vrchol hi-tech, žádné zkušenosti.

Pohled do kokpitu P-38 prvních verzí z půlvolantem

Pro firmu Lockheed a pro Američany vůbec to znamenalo zrušení největší zahraniční zakázky, kterou letecký průmysl až do roku 1942 dostal. Všechny objednané letouny byly převedeny do stavů USAAF (US Army Air Force - nástupce USAAC od června 1941) jako P-322 a kromě prvních 23 kusů dostaly motory Allison V-1710F s turbokompresorem a opačným otáčením vrtulí.

Britské letouny USAAF přišly právě vhod, protože USA před nedávnem vstoupily do války a najednou byl každý letoun dobrý. Ale bylo načase postavit skutečně plnohodnotný stíhací letoun a začít masovou výstavbu jednotek. Válka bude dlouhá … o tom nepochyboval nikdo. Ale vraťme se kousek zpět.

První plně bojeschopné

V řadě označení P-38 chybí písmena A – C, která byla přeskočena. První bojeschopná varianta měla být podle propozic, tehdy ještě USAAC označena písmenem D.

Déčka, kterých bylo vyrobeno 36 kusů, dostala další pancéřování kolem klíčových agregátů, palivové nádrže dostaly samosvorné obaly, za čelním štítkem se objevilo neprůstřelné sklo chránící pilota a vysokotlaká kyslíková soustava byla vyměněna za nízkotlakou, která byla bezpečnější v případě poškození střelbou. Samosvorné obaly ubraly z objemu palivových nádrží 340 litrů, což se samozřejmě projevilo mírným snížením doletu.

První P-38D Lightning převzalo čerstvě přejmenované USAAF v červenci 1941. Letouny byly přidělené 1. Fighter Group (Stíhací skupině) na základně Selfridge Field ve státě Michigan a 14.FG na základně Hamilton Field ve státě California.

Piloti P-38D si také připisují první vítězství Lightningu na letounem Luftwaffe. Šťastným střelcem byl Lt. Shahan od 27. FS (Fighter Squadron) se základnou na Islandu a jeho obětí se 14. srpna 1942 stal dálkový průzkumný letoun Fw-200 Condor, který po řadě zásahů explodoval ve vzduchu.

Přes veškerou snahu nebyla verze P-38D považovaná z plně bojeschopnou a linka brzy přešla na výrobu zdokonalené verze P-38E, které již tento statut plně náležel. Nová verze Lightningu se lišila především výzbrojí. Kanon ráže 37 mm byl nahrazen kanonem Hispano ráže 20 mm, vyráběným v licenci firmou Bendix pod označením M1.

Rozdíly mezi verzemi P-38D a P-38E

Z britských lightningů bylo převzato umístění vzpěry příďového podvozku vzadu, což umožnilo zkrácení podvozkové šachty a zvětšení prostoru pro umístění zbraní a jejich zásobníků. Palebný průměr kanonu tvořilo 150 nábojů a u kulometů vzrostla zásoba střeliva z 200 na 500 nábojů na hlaveň.

Z horní strany motorových krytů zmizely lapače vzduchu pro karburátor, typické pro předchozí verze a v závěru výroby došlo k nahrazení vrtulí Hamilton Standard s dutými ocelovými listy vrtulemi Curtiss Electric s plnými duralovými listy.

Verze P-38E bylo vyrobeno od podzimu 1941 celkem 210 kusů. Většina byla přidělena jednotkám rozmístěným v severozápadním Pacifiku v oblasti Aleut. Zde také došlo k prvnímu sestřelu nepřátelského letounu: 4. srpna 1942 sestřelil Lt. Stan Long nad přístavem Dutch Harbour japonský čtyřmotorový létající člun Kawanishi H6K Mavis. Evropské kolegy předčil jen o pár dní. ​

Starší P-38E byly postupně přestavěné na standard P-38G nebo na fotografické verze F-4 (99 kusů). Zajímavý je jeden nerealizovaný projekt, který vznikl v době, kdy hrozila ztráta atolu Midway. Upravený drak P-38E měl být vybaven plováky, aby mohl být přepravován lodí a spuštěn na vodu odkud měl vzlétnout. Plováky obsahovaly přídavné palivové nádrže umožňující dolétnout nad cíl, kde měly být odhozeny. Přistání by se uskutečnilo na standardní podvozek, na nejbližší tichomořské základně. Midway se podařilo udržet a projekt byl zrušen.

Stále výkonnější

Během druhé světové války došlo ke značnému skoku ve výkonnosti pohonných jednotek. Jestliže na začátku války byl nejvyšší výkon leteckých motorů kolem 1000 koní, na jejím konci to byl více než dvojnásobek. Firma Lockheed musela na tento vývoj postupně reagovat.

Schéma pancéřování z pilotní příručky

Silnější motory Allison V-1710-49/53 s výkonem 1225 koní dostala nová verze P-38F. Nové motory měly přiměřeně větší spotřebu, což se opět podepsalo na maximálním doletu. Proto byly pod vnitřní, zesílenou část křídel umístěny „mokré“ závěsníky umožňující přidat k palivu ve vnitřních nádržích dalších 2x 165 galonů (568 litrů) v odhazovacích přídavných nádržích.

Při útocích na pozemní cíle bylo možné nádrže nahradit bombami ráže 1 000 liber (454 kg). P-38F se tak stal první variantou schopnou bombardování pozemních nebo námořních cílů. Od pátého výrobního bloku dostaly letouny nový zaměřovač N-3-B, uzpůsobený pro zaměřování bomb ve střemhlavém letu.

Z hlediska stíhacích pilotů bylo mnohem výraznější změnou zavedení takzvaných „combat flaps“ od 15. výrobního bloku. Prakticky šlo o to, že vztlakové klapky měly ještě jednu polohu, při které byly vychýlené na 8° až do rychlosti 402 km/h. Tím za cenu drobného nárůstu odporu výrazně zvyšovaly vztlak, snižovaly plošné zatížení křídla, a piloti mohli provádět ostřejší manévry.

Z verze P-38F vznikly první dvoumístné varianty používané k přeškolení nových pilotů, přicházejících z výcvikových středisek. Aby žák dostal „do oka“ polohu letounu vůči horizontu na sestupu, byl doslova nacpaný pod původní překryt - do prostoru, kde byla původně vysílačka. Odtud se mohl dívat instruktorovi „přes rameno“, bez možnosti zkusit si řízení, protože druhý kokpit jím nebyl vybaven.​

Dvacet draků P-38F bylo přestavěno na průzkumné verze F-4A. Jeden P-38F-13 byl dokonce zkoušen jako torpédový bombardér, vyzbrojený dvěma 22palcovými (559mm) torpédy. Produkce verze P-38F běžela od začátku roku 1942 a zastavila se u 547 vyrobených kusů.

Na letišti v Roudnici nad Labem na Litoměřicku začala dvoudenní letecká...

Lightningy verze P-38F byly první, které nebyly do Británie přepravované jen na palubě lodí. Díky svému doletu ze Spojených států přelétly ve skupině, vedené bombardérem B-17 Flying Fortress se zkušeným navigátorem na palubě.

Admirálovi kati

Na první pohled prakticky identickou byla verze P-38G. Úpravy se týkaly především vnitřního vybavení. Motory Allison V-1710-51/55 měly o dalších 100 koní vyšší výkon až do výšky 27 000 stop (8 230 m), od třetího výrobního bloku nová turbodmychadla B-13 a zjednodušené ovládání, které snižovalo zátěž pilotů v boji.

Pod zesílené křídlo bylo možné zavěsit nejen původní 165gallonové přídavné nádrže, ale také větší 300gallonové, které zvyšovaly bojový dolet až na 2 050 mil (3300km) (bez zálohy pro boj až na 2 300 mil (3700 km)). Celkem bylo postaveno 1 462 Lightningů verze P-38G, včetně 180 letounů průzkumné verze F-5A/B a 375 letounů P-38G-15, což byly přestavěné Lightningy II určené původně pro Velkou Británii.

„Géčka“ se účastnila patrně nejslavnější akce Lightningů, kterou bylo sestřelení letounu, na jehož palubě se nacházel admirál Isoroku Jamamoto. Tehdejší velitel japonského Spojeného loďstva a hlavní osnovatel útoku na Pearl Harbour, prováděl inspekci tichomořských posádek s cílem zvýšit jejich morálku. Americké rozvědce se podařilo prolomit šifrovací kód a zjistit plán letu.

Letoun P-38 Ligthning ze sestavy 14. stíhací skupiny

Japonským letounům byla v ústrety vyslána „popravčí četa“ tvořená letouny P-38F a P-38G Lightning 339. FS (Fighter Squadron) 347.FG (Fighter Group) ze základny na ostrově Guadalcanal. Právě nové 300gallonové přídavné nádrže byly klíčem k uskutečnění operace. O sestřel bombardéu Betty s admirálem na palubě se dělí Lt. Rex T. Barber a Lt. Thomas G. Lanphier.

​Ani další verze se vzhledově příliš nelišila. Hlavním rozdílem byla opět instalace výkonnějších pohonných jednotek, tentokrát Allison V-1710-89/91 s maximálním výkonem až 1 425 koní, který však byl pro běžný provoz přiškrcen na 1 240 koní, kvůli nebezpečí přehřátí oleje a zadření motorů. Maximální výkon bylo možné použít jen v nouzi.

Závěsníky pod křídlem umožňovaly podvěšení výzbroje až do hmotnosti 3 200 liber (1 452 kg). Maximální rychlost této verze dosahovala 673 km/h. Všechny tyto úpravy přinesly zvýšení celkové hmotnosti na 19 200 liber (8 709 kg), což se negativně projevilo na bojovém doletu, který spadl na 1 950 mil (3140 km) s dvěma 300gallonovými nádržemi.

Celkem bylo vyrobeno 601 letounů verze P-38H z čehož bylo 200 kusů přestavěno na průzkumné verze F-5B. P-38H byly do výzbroje zařazované od května 1943.

Konec I. části. V druhé se budeme věnovat dalším verzím Lightningů, včetně čistě bombardovacích určených pro ničení cílů „naslepo“.

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 10 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Jarní bouře ničila před 100 lety Prahu. Napáchala obří škody

27. března 2024

Prahou prošla před 100 lety, 27. března 1924, neobvykle silná jarní bouřka. V části hlavního města...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...