V polovině roku 1939 nebyly vztahy mezi evropskými mocnostmi narýsované zdaleka tak jednoznačně, jak se z dnešního pohledu může zdát. V hlavách politiků se rodila nejrůznější spojenectví, z nichž mnohá nevznikala na základě společných zájmů, jako spíš podle rčení „účel světí prostředky“. Nejpřekvapivějším tahem diplomatů se 23. srpna stal právě podpis dohody o neútočení mezi Německem a SSSR.
Diplomatický propletenec
Po okupaci Československa 15. března 1939 a jeho přeměny v protektorát Čechy a Morava představitelé Francie a Velké Británie konečně pochopili, že jejich politika ústupkaření selhala. Ministerští předsedové Édouard Daladier i Neville Chamberlain si uvědomili, že pokud se Adolf Hitler odhodlá k dalšímu agresivnímu kroku, obě západní demokracie se válce už zkrátka nevyhnou.
Při pohledu na mapu Evropy bylo zjevné, že příští obětí nacistické expanze se stane Polsko, v minulosti už třikrát rozdělené mezi velmoci a nešťastně vklíněné mezi Německo a Sovětský svaz. Londýn proto už 23. března poskytl Varšavě garanci nedotknutelnosti polského území a ani Paříž na sebe s obdobným krokem nenechala dlouho čekat.
Také Stalin si i přes nedávnou spolupráci s Berlínem (viz níže Sovětsko-německé námluvy) uvědomoval riziko německé agrese. Lidový komisař (ministr) zahraničních věcí Maxim Litvinov na jeho popud vyzval významné evropské státy k debatě, která by vyústila ve smlouvu o vzájemné pomoci v případě přepadení některého signatáře wehrmachtem. Jednání však v dubnu zkrachovala kvůli neschopnosti diplomatů se rozhodnout, co přesně od dokumentu očekávají.
Přesto nešlo o definitivní krach, neboť v srpnu 1939 se zástupci Británie, Francie a SSSR setkali v Moskvě znovu. Zatímco západní politici hodlali jednat spíše v obecné rovině, Sověti chtěli zcela konkrétně rozebírat, kdo by kam v případě německé ofenzivy poslal svá vojska. Obě strany záhy pojaly podezření, že protistrana jedná jen naoko a ve skutečnosti nechce nalézt řešení.
Cesta k paktu
Vzájemná podezíravost rostla, a nakonec dostal nový lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov od Stalina pokyn dovést jednání k nezdaru. Rusové mj. zatlačili na západní diplomaty, aby garantovali volný průchod Rudé armády skrz Polsko a Rumunsko. Polský maršál Edward Rydz-Śmigły zahraniční pomoc potřeboval, neboť Hitler na Varšavu tlačil s nehoráznými nároky na připojení svobodného města Gdaňsk ke třetí říši a poskytnutí koridoru do Východního Pruska. Zároveň však Rydz vnímal požadavky Sovětského svazu – tradičního polského nepřítele – jako intriku a přesun Stalinových vojsk přes svou zemi odmítl: „Jakmile se Sověti jednou ocitnou v Polsku, už ho neopustí.“
K 21. srpnu tedy ruští představitelé jednání ukončili a Stalin se odhodlal k riskantnímu veletoči. Když neuspěly snahy spojit se proti Německu, měli se moskevští diplomaté pokusit o dohodu s Německem samotným. Do karet tomuto rozhodnutí hrála i zmíněná výměna Litvinova za Molotova, který na rozdíl od svého předchůdce neměl židovský původ a byl pro nacisty stravitelnějším komunikačním partnerem.
Hitler dokázal situace chytře využít a zabrnkat na strunu Stalinovy touhy po obnovení velmocenské pozice ruského impéria. Do Moskvy putovala opatrná zpráva, že Berlín má zájem uzavřít pakt o neútočení a prodiskutovat též geografické oblasti zájmu obou stran.
Už 23. srpna kolem poledne přistál letoun ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa na moskevském letišti. Delegace se přesunula do Kremlu, kde za Stalinovy přítomnosti projednala se sovětskými protějšky text paktu. Obě totalitní mocnosti měly upustit od jakýchkoliv projevů agrese vůči sobě, zároveň by se zavázaly k výměně informací o společných zájmech.
Osudový podpis
Podstatně větší význam pro další vývoj v Evropě měl tajný dodatek ohledně sfér vlivu Moskvy a Berlína. Ribbentropův a Molotovův tým o jeho znění rokovaly několik hodin a hlavním tématem se skutečně stalo Polsko, které obě země považovaly za „právoplatnou“ součást vlastního území.
Podle finální verze se Polsko mělo rozdělit linií podél řek Narev, Visla a San. Sovětský zájem v Pobaltí byl vymezen severní hranicí Litvy – jinými slovy si SSSR nárokoval Finsko, Lotyšsko a Estonsko.
Třetí říše se vzdala Besarábie (region podél dnešní hranice mezi Moldavskem a Ukrajinou), jejíž anexi Rumunskem z března 1918 Moskva nikdy neuznala. Jednání završila slavnostní recepce s vodkou i kaviárem a ve dvě hodiny po půlnoci – v noci na 24. srpna 1939 – Ribbentrop s Molotovem pakt a dodatek podepsali. Stalin si nazítří připil na Hitlerovo zdraví a německý diktátor s krytými zády potvrdil generálům termín úderu na Polsko.
Obě totalitní mocnosti vstoupily dohodou na cestu podivného spojenectví, které vyvolalo úžas dokonce i mezi některými vrcholnými představiteli berlínského režimu a výrazně ovlivnilo celé první dva roky války. Sbližování nastalo také na domácích frontách – Molotov pronášel v Nejvyšším sovětu projevy v proněmeckém duchu a mezinárodní komunistická organizace kominterna dostala instrukce ukončit dosavadní protinacistickou rétoriku. Nadcházející válku měli komunisté nyní prezentovat jako důsledek imperialistických choutek západních velmocí.
Rozervané Polsko
Pouhých devět dnů po uzavření „paktu čerta s ďáblem“ zahájil Wehrmacht útok na Polsko. Zatímco se jeho statická obrana hroutila, vstoupila 17. září na polské území z východu též Rudá armáda, aby Stalinovi zajistila smluvený podíl na kořisti. Osmadvacátého září dobyvatelé dalším tajným dodatkem své oblasti vlivu upravili – Německu připadla větší část Polska výměnou za přenechání Litvy sovětskému chtíči.
Po kapitulaci Varšavy vtělil Hitler západní část země přímo do třetí říše a ve středním Polsku zřídil tzv. Generální gouvernement. Východní oblasti Stalin formálně přičlenil k Bělorusku a Ukrajině. Koncem listopadu vtrhla Rudá armáda i do Finska, avšak tuhý odpor obránců jí znemožnil zabrat celé jeho území a podpisem Moskevského míru z března 1940 získal SSSR „jen“ Karelskou šíji a východní část Karélie.
Politikům pobaltských zemí se slabými armádami nezbylo než podepsat se Sověty tzv. smlouvy o obraně a vzájemné pomoci, které rudoarmějcům povolovaly postavit základny přímo na jejich území.
Parcelování na základě tajného dodatku Stalin dokončil ještě během roku 1940, když za pomocí páté kolony představované litevskými, lotyšskými i estonskými komunisty pobaltské státy anektoval. Tisíce obyvatel, které okupanti vyhodnotili jako rizikové pro nový režim, putovaly do gulagů nebo rovnou na smrt. Ani Rumuni nedokázali vzdorovat nátlaku a postoupili ruskému medvědovi Besarábii, z níž se v srpnu 1940 stala Moldavská sovětská socialistická republika.
Miliony tragédií
O autoroviMiroslav Mašek Narodil se roku 1983. Absolvoval magisterské studium žurnalistiky a moderních dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2013 se věnuje převážně publicistice se zaměřením na vojensko-historická témata a problematiku outdoor & survival. Rád hledá dosud neznámé souvislosti mezi událostmi. Zajímá se především o každodenní život na frontě i v zázemí za druhé světové války a o pozemní, námořní i letecké konflikty druhé poloviny 20. století. |
Jakmile se Hitler rozhodl ukončit komedii o přátelství se Sovětským svazem a wehrmacht 22. června 1941 vyrazil na východ, Pobaltí se rychle ocitlo pod německou okupací a tisíce tamějších židů za to zaplatily životem. V létě 1944 dobyla Rudá armáda oblast zpět a nešťastní obyvatelé Pobaltí opět jen vyměnili jednu diktaturu za druhou. V područí Moskvy zůstali až do začátku 90. let, kdy SSSR zkolaboval, a v téže době se dočkali samostatnosti i Moldavané.
Obyvatelstvo Německem zabrané části Polska čelilo po celou válku brutálnímu teroru od germanizace po hromadné popravy, ukrutnostem se neubránili ani civilisté žijící v regionech začleněných do SSSR. Právě Polsko se stalo hlavní obětí paktu Molotov-Ribbentrop a do roku 1945 kvůli oběma okupantům ztratilo přes pět milionů obyvatel.
Po osvobození navíc vzhledem k politickým hrátkám velmocí zůstalo v sovětské sféře vlivu a až do rozpadu SSSR podléhalo komunistické diktatuře. To Finové si sice uhájili nezávislost, avšak neblahé zkušenosti se silným východním sousedem je přiměly k potupnému přizpůsobování zahraniční politiky Moskvě známému jako finlandizace.
Stručný pakt ze srpna 1939, který sestával z pouhých sedmi několikavětých článků a čtveřice bodů tajného dodatku, tedy tragicky ovlivnil osudy milionů lidí. Zůstává smutnou pravdou, že západní demokracie mu kvůli své nejednotnosti a nerozhodnosti nedokázaly zabránit, takže i ony svým dílem přispěly k nadvládě totalitních režimů nad středovýchodní Evropou.
Plánované a uskutečněné změny na základě paktu Molotov-Ribbentrop
Sovětsko-německé námluvy
Versailleská mírová smlouva, která završila první světovou válku, odsunula poražené vilémovské Německo a nestabilní bolševické Rusko na okraj evropského dění. Tato křivda vedla ke sbližování, jež roku 1922 vyústilo v podpis smlouvy v italském Rapallu.
Oba státy jejím prostřednictvím obnovily dosud přerušené diplomatické styky, vzájemně se vzdaly válečných reparací a zavázaly se k hospodářské i vojenské spolupráci.
Zatímco Moskva získala přístup k moderním německým technologiím, Berlín – usilující o tajné obnovení své vojenské síly – mohl na sovětském území mj. testovat nové obrněnce a cvičit piloty, tankové osádky i dělostřelce (všechny tyto aktivity Versailleská smlouva Výmarské republice zapovídala).
Znění tajného dodatečného protokoluU příležitosti podepsání paktu o neútočení mezi Německou říší a Svazem sovětských socialistických republik podepsaní zplnomocněnci obou stran vedli přísně důvěrné rozhovory o otázkách hranic jejich daných sfér vlivu ve východní Evropě. Tyto rozhovory vedly k následujícím závěrům:
|
„Zničit životní sílu Polska“
Těsně před podpisem paktu se v Berlíně konala porada režimních špiček, na které Hitler jednoznačně formuloval své záměry vůči východnímu sousedovi. Právě ty se klíčovou měrou podílely na ochotě nacistů dočasně se „usmířit“ s komunistickým Sovětským svazem:
„Poměr Polsko-Německo je nadále neudržitelný. Naše návrhy ohledně Gdaňska a koridoru byly na popud Anglie odmítnuty. Nyní musíme udeřit. Jde o zničení Polska, o rozdrcení jeho životní síly. Nejde o dosažení určité linie nebo nové hranice, nýbrž o likvidaci nepřítele, o kterou je třeba usilovat stále novými cestami. Vítěze se nikdo nebude ptát, zda byly jeho důvody oprávněné – nejedná se o to mít na své straně právo, ale výlučně o vítězství.“
Zdroje:
- Gebhart, J.: Kronika druhé světové války. Praha 2000
- Mencl, V. a kol.: Křižovatky 20. století. Praha 1990
- Müller, H.: Dějiny Německa. Praha 1995
- Nálevka, V.: Světová politika ve 20. století. I. díl. Praha 2000
- www.moderni-dejiny.cz
