Už během první světové války se začalo experimentovat s parazitními letouny. Nejprve se do toho pustili Britové a ještě před koncem války se přidali i Němci. Nový rozměr dostalo experimentování s parazitními letouny v období meziválečném, což souviselo s rozvojem leteckých konstrukcí obecně.
Jen pro vysvětlení, parazitním letounem rozumíme takový, který je po určitou dobu mise připojen ke svému nosiči. V řadě případů ovšem označení „parazitní“ kulhá, zvláště měl-li malý velkého chránit. Nosičem bývá zpravidla větší letoun, ale v historii se jimi staly i vzducholodě.
 |
Parazitními letouny byly nejčastěji stíhačky, ať už měly sloužit k ochraně nosičů, případně svazů takové nosiče obsahujících (dolet stíhaček byl tehdy v porovnání s těžkými bombardéry markantně omezen), nebo právě nosič měl dopravit stíhačku do oblasti jejího ofenzivního použití (už za první světové války Britové pracovali s myšlenkou stíhaček „na číhané“ proti německým vzducholodím). Ale známe i parazitní letouny s jinými úkoly, například pro námořní průzkum (vzducholodě plus malé průzkumné letouny) nebo pro civilní poštovní dopravu (britská sestava hydroplánů nazvaná Mayo Composite).
Od počátku třicátých let, se parazitním letounům a jejich nosičům v relativně velké míře věnovali Sověti, kteří to dovedli až k bojovému použití v prvních fázích tzv. Velké vlastenecké války.
Řada zvěn
Otcem sovětských sestav s parazitními letouny se stal konstruktér Vladimír Sergejevič Vachmistrov. Ten v roce 1930 navrhl vzdušný terč určený k výcviku protiletadlových dělostřelců. Jednalo se o malý bezpilotní kluzák vynášený do vzduchu průzkumným dvojplošníkem Polikarpov R-1. Kluzák byl k nosiči připojen pomocí primitivních úchytů. Než přišli na řadu dělostřelci, stačilo kluzák jednoduše vypustit.
Když Vachmistrov viděl, jak je to jednoduché, napadlo ho osadit dvoumotorový bombardér Tupolev TB-1 dvojicí stíhaček Tupolev I-4 (po jedné na obě poloviny křídla). Tak vzniklo už v roce 1931 Zvěno-1 (v sovětském letectvu zvěno znamenalo roj, v originále Звено). A ono to i zde fungovalo dobře, a tak letectvo projevilo zájem o další experimenty ze strany Vachmistrova. V roce 1933 tak vzniklo Zvěno-1a, kde byly stíhačky I-4 nahrazeny modernějšími Polikarpovy I-5, nosič TB-1 zůstal.
Zvěno-1 se skládalo z bombardéru TB-1 a dvojice stíhaček I-4. Letouny byly náležitě upraveny. Původně tzv. jedenapůlplošníkům I-4 bylo navíc „odřezáno“ téměř celé malé spodní křídlo.
Jen drobná vsuvka: pod kódy tehdejších typových označení sovětských letadel nehledejme žádné složitosti, bylo to podobné, jako to mají Američané. Takže například „I“ byla stíhačka (Istrebitěl), R průzkumník (Razvědčik) nebo TB těžký bombardér (Tjaželyj bombardirovščik)
A protože do výzbroje sovětského letectva vstoupil v roce 1932 velký čtyřmotorový bombardér Tupolev TB-3, další experimenty už probíhaly na něm. Ostatně výkonnější (především tedy z pohledu nosnosti) TB-3 převzal po menším TB-1 jeho roli, navíc pro nošení stíhaček představoval samozřejmě šikovnější platformu.
Celokovový čtyřmotorový těžký bombardér Tupolev TB-3
V roce 1934 se objevilo Zvěno-2, tedy bombardér TB-3 s třemi stíhačkami I-5, kdy dvě byly na křídle a jedna nad trupem. Další v pořadí, Zvěno-3, se skládalo z bombardéru TB-3 a dvojice stíhaček Grigorovič I-Z nesených pod křídlem. A Zvěno-4 uvádíme pouze pro ucelení řady, byl to pokus o zvýšení výkonu TB-3, kdy bombardéru připevnili na konstrukci za pilotním prostorem samotný trup I-5 s motorem.
Mezitím však došlo v roce 1934 k nehodě Zvěna-3 (zahynul jeden z pilotů stíhaček) kvůli složitějšímu úchytnému systému. Co naplat, že to byla jediná tragická událost v celém experimentálním provozu zvěn, Vachmistrovův tým „dostal černý puntík“.
Zvěno-5
V roce 1935 vzniklo Zvěno-5, tedy TB-3 s jednou stíhačkou I-Z pod trupem. Po samostatném vzletu se stíhačka zavěsila ve vzduchu pod letící bombardér. Když se tak 23. března 1935 poprvé stalo, bylo to vůbec první úspěšné spojení dvou letounů za letu v historii. Mluvíme tedy o připojení k letounu, protože se vzducholodí se už podobné manévry dříve odehrály.
Ještě v tom samém roce přišlo Zvěno-6, které si zapamatujme, protože se stalo přímým předchůdcem zvěn později nasazených za války. Skládalo se z TB-3 a dvou stíhaček Polikarpov I-16 pod jeho křídlem.
Létající vejce bránící bombardéry. Nenaplněný příběh parazitní stíhačky |
Dosud uvedená Zvěna-1, 2, 3, 4 a 6 představovala bombardér se stíhačkami na jeho obranu. Vše tedy zatím v rámci experimentů, bez „sériové“ výroby a zařazení do služby. Pro zařazení do výzbroje bylo nakonec schváleno Zvěno-6, ale to už běžela druhá polovina třicátých let a bombardér TB-3 začal rychle zastarávat. Nakonec se tedy ani žádná „sériová“ Zvěna-6 neobjevila.
Zvěno Aviamatka
Trochu jiného zaměření bylo Zvěno zvané Aviamatka se zamýšleným uplatněním u protivzdušné obrany, také toto zvěno vzniklo už v roce 1935.
TB-3 zde nesl pětici stíhaček, z toho dvě I-16 pod křídlem, dvě I-5 nad křídlem a jednu I-Z pod trupem (ta opět startovala samostatně a připojila se až ve vzduchu). Také Aviamatka skončila ve fázi experimentů, navíc tři různé typy různých stíhaček v jedné sestavě už byly trochu moc.
Zvěno-SPB
Snad i kvůli zmíněné nehodě se Zvěnem-3 se musel Vachmistrov pracovně přestěhovat z Moskvy do vesnice Podlipky. Na druhou stranu mohl dopadnout daleko hůře, Podlipky nebyly daleko a stal se šéfem konstrukční kanceláře č. 29. A právě tam se rodilo nejúspěšnější z rodu zvěn – Zvěno-SPB.
Co se skrývá pod tajuplným označením SPB? V originále je СПБ zkratkou pro составной пикирующий бомбардировщик, česky tedy „složený“ střemhlavý bombardér. Nosič TB-3 zkrátka nesl dva Pilikarpovy I-16 SPB, což byly stíhačky I-16 upravené pro danou aplikaci tak, aby mohly nést po dvou relativně těžkých 250kg pumách (FAB-250). Přesné bombardovací údery na bodové cíle tak bylo možné provádět na velké vzdálenosti. Zde si jen můžeme připomenout, že sovětské letectvo v době vzniku SPB ještě žádné střemhlavé bombardéry nepoužívalo.
Během startu a letu k cíli pracovaly i motory nesených I-16 SPB jako u předchozích zvěn, palivo bylo samozřejmě čerpáno ze speciálních nádrží nosiče. Tyto nádrže byly od nádrží s vlastním palivem pro nosič odděleny, protože letouny I-16 používaly benzin B-3, ale TB-3 zpravidla benzín B-2 s menším oktanovým číslem.
Několik desítek kilometrů od cíle se střemhlavé bombardéry I-16 SPB oddělily a pokračovaly splnit úkol, TB-3 se otočily na cestu domů. Po shození pum se z I-16 SPB staly klasické stíhačky a také je čekala cesta domů. Navíc se počítalo i s možností, že mohou svého nosiče při návratu chránit.
Po zkouškách prvního Zvěna-SPB ztratilo letectvo o tento program nečekaně zájem. Nebyly v tom ovšem důvody technické, ale politické. Ruské zdroje to dávají i do souvislosti se zatčením Vachmistrovova bratra obávanou NKVD.
Zvěno-SPB tvořil těžký bombardér TB-3 s dvojicí malých střemhlavých bombardérů I-16 SPB, což byly adaptované stíhačky I-16.
Později však program zaujal námořnictvo disponující také leteckou složkou. Stalo se tak po ukázce střemhlavého náletu na plátěnou atrapu bitevní lodě. V lednu 1940 bylo objednáno tucet Zvěn-SPB, po čtyřech je měly obdržet černomořská, baltská a tichomořská flotila.
Právě ve věci bombardování těžkých válečných plavidel se začalo pracovat i na verzi střemhlavého bombardéru I-16 SPB vyzbrojeného jednou pumou o hmotnosti 500 kg (BRAB-500), protože 250kg pumy nemusely být proti silně pancéřovaným lodím nejvhodnější. Tyto práce však skončily s útokem ze strany Německa.
Ale už předtím byly vývojové práce na Zvěnech-SPB víceméně utlumeny, a to v souvislosti s přicházejícími dvoumotorovými střemhlavými bombardéry Petljakov Pe-2 a Archangelskij Ar-2.
Zvěna-SPB v boji
Námořnictvo nakonec dostalo pouze pět Zvěn-SPB. Potom vypukla válka a dalších už se nedočkalo.
Všechny operovaly ze základny na Krymu, používala je 2. speciální letka 32. stíhacího leteckého pluku černomořské flotily. Hned po napadení Německem přišel sice rozkaz Zvěna-SPB jako nepotřebná „rozložit“, letouny TB-3 a I-16 SPB by se potom používaly klasicky samostatně, ty velké možná pouze jako dopravní, ty malé jako stíhačky.
Speciální zařízení pro spojení letounů se mělo zničit. Naštěstí ho jeden moudrý, ale možná ještě více statečný člověk schoval. Zakrátko se dokonce podařilo předmětný rozkaz anulovat, bombardéry klasické černomořského námořnictva totiž měly například problém zasáhnout malé cíle ve strategicky důležitém rumunském přístavu Constanta a v jeho okolí.
Zvěno-SPB
Nejslavnější akcí Zvěn-SPB bylo zničení důležitého černovodského mostu přes Dunaj, stojícího právě nedaleko přístavu Constanta. Most sloužil nejen jako téměř nezastupitelná dopravní tepna pro vojenské transporty v dané oblasti, ale nesl i ropovod. Při prvním náletu dne 10. srpna čtveřice I-16 SPB most silně poškodila, při druhém náletu o tři dny později šestice těchto strojů deseti přímými zásahy most prakticky zničila.
Do konce léta 1941 provedla Zvěna-SPB celkem devětadvacet bojových vzletů, přičemž střemhlavé bombardéry I-16 SPB docílily řady úspěšných zásahů. V akci byly ztraceny „pouze“ tři I-16 SPB, ale žádný nosič TB-3.
První nálet I-16 SPB na černovodský most podle vzpomínek Borise Litvinčuka Naše letka dostala za úkol zničit černovodský most na Dunaji. Dalo by se říci nejdůležitější strategický objekt. Bombardéry na něj už několikrát zaútočily, ale úzký cíl se ukázal téměř nezranitelným. Nebylo v silách klasických bombardérů takový cíl z velké výšky zasáhnout. Čtveřice z nás, pilotů I-16 SPB, se tedy vydala za stejným cílem. Vedoucím byl Šubikov a ještě tam byli Filimonov a Kasparov. Na úkol jsme se pečlivě připravili. Fotografie pořízené vzdušnými průzkumníky nám poskytly informace o konstrukci mostu, o příletových trasách a o rozmístění protiletadlových zbraní. V podvěsu pod dvěma TB-3 jsme vzlétli uprostřed noci. Každý z nás čtyř potom na své I-16 nesl pod křídlem po dvou 250kg pumách a mezi nimi pod trupem ještě přídavnou nádrž, bylo totiž rozhodnuto odpoutat se od nosičů ve větší vzdálenosti před cílem. Palivo muselo stačit na zpáteční let do Oděsy, kam to bylo blíže než na naši základnu na Krymu. Protivzdušná obrana chránící most byla v neustálé bojové pohotovosti. Ohnivá bouře šlehala vstříc těžce naloženým jestřábkům (jedna z přezdívek pro I-16 od sovětských letců). Hlavně protiletadlových kanonů a kulometů se ježily z obou břehů Dunaje, ze speciálních kolébek zavěšených na konstrukci mostu, dokonce i z vrcholů mostních vazníků ve výšce 75 metrů nad hladinou. Přesto jsme prorazili. Při střemhlavém letu se most rychle přibližoval. Výška čtyři sta metrů. Bomby se řítí na cíl. Zásah přímo do středu. Obrovský příhradový nosník z oceli se zlomil a jako krk žirafy zabořil do zpěněné vody. Z přerušeného ropovodu se valila po vodě hořící ropa... |
