Saint-Philibert s palubami přeplněnými lidmi | foto: Public Domain/Wikipedia

Měl to být výlet za odměnu. S parníkem Saint-Philibert utonuly celé rodiny

  • 24
Pobřežní parníček Saint-Philibert se převrátil v bouři nedaleko nanteského pobřeží. Zahynulo okolo pěti set lidí, zachránilo se jen osm pasažérů. Moře ještě dlouhé dny na pobřeží ostrova Noirmoutier vyplavovalo rozbitá těla, mnoho z nich dětských.

Na obzoru šedé moře splývalo se zamračenou oblohou. Nad pobřežím ostrůvku Oléron v Biskajském zálivu se táhl spodní okraj mračen. Dnes už bezejmenný rybář procházející po rozbahněné pláži si všiml něčeho nezvyklého. Na chování vln bylo něco nezvyklého a podivného. Místo aby se plazily po písku a rozpouštěly se v oblázcích jako každý den, na jednom místě vystřikovaly, jako by jim něco kladlo odpor. To, co zdálky vypadalo jako kus dřeva, bylo ve skutečnosti tělo nemluvněte.

Rybář vyděšeně uskočil. „Muselo být ve vodě několik dnů,“ pomyslel si. „Moře udělalo svoje: racci, ryby a nakonec smýkání po ostrých kamenech.“

Několikrát se zhluboka nadechl. Pak si všiml dalšího místa, kde se z bláta zvedaly spršky mořské pěny. A dalšího. Nepotřeboval se už o ničem přesvědčovat. Otočil se a utíkal ke své loďce, aby se co nejrychleji dostal z toho strašného místa, kde moře vyhazuje na břeh dětské mrtvoly.

Bylo 18. července 1931 a moře začalo vydávat utonulé z lodi Saint-Philibert.

Nebylo poznat, zda ještě pluje, nebo už se potápí

Od smrti svatého Filiberta uplynula staletí. Přes Noirmoutier se převalily pustošící a plenící hordy útočníků, kteří se přihnali s bouří ze severu na svých štíhlých lodích. Vikingové, Normani, Francouzi, Angličané a nakonec zase Francouzi se vystřídali v držení ostrova proslulého nádhernými dubovými alejemi a především záplavou mimóz.

Svatý Filibert

Svatý Filibert z Jumieges žil v letech 608 až 684, přičemž vročení světcova narození je velmi nejisté. Pocházel z rodiny dvořana franckého krále Dagoberta – toho Dagoberta, který se neúspěšně střetl se slovanskými vojsky kupce Sáma, vládce prvního státu na území dnešního Česka.

Jeho svátek se slaví 20. srpna, na začátku sklizně lískových oříšků, kterým se říká filiberty. Filibertovi se dostalo na svou dobu vynikajícího vzdělání, ale neměl dost pevnou ruku, aby dokázal plnit povinnosti opata ve významném klášteře Rebais. Filibert byl světcem v době, která od církevních hodnostářů chtěla především politické schopnosti.

Vzdal se úřadu a putoval po klášterech tehdejší francké říše, stíhán výčitkami svědomí a hněvem královské rodiny. Útočiště nalezl až na kousku země v Biskajském zálivu bičovaném bouřemi a vystavenému vší zběsilosti živlů. Na ostrově Noirmoutier.

A právě mimózy nejspíš mohou za všechno, co se odehrálo 14. července 1931 mezi ostrovem Noirmoutierem a francouzskou pevninou. Za smrt pěti set lidí totiž podle rozhodnutí soudů žádný člověk nenesl odpovědnost.

V roce 1923 spustili na vodu nejnovější přírůstek do vcelku podivuhodné sbírky plavidel tvořících flotilu Nanteské paroplavební společnosti.

Před pouhými pěti lety, 11. listopadu 1918, utichla vřava války, které současníci říkali Velká. Lidstvo nezažilo větší orgie masového vraždění za využití všech výdobytků technického pokroku. Jak si poznamenal Winston Churchill, válčící strany sáhly k těm nejbarbarštějším a nejodpornějším metodám jak zničit soupeře. K hromadnému kanibalismu se neuchýlily jen proto, že nebyl dostatečně efektivní.

Teď se Francie, která za vítězství ve válce zaplatila strašlivou lidskou i materiální daň, vzpamatovávala. Díky válečným náhradám, které vítězové vyměřili poraženému Německu, mohli na zábavu pomýšlet i ti nejméně majetní. A právě pro ně nechali rejdaři z Nantes postavit Saint-Philiberta.

Loď, které osud přisoudil neblahou úlohu stát se Titanikem Biskajského zálivu, se s obřím plovoucím palácem, jehož potopení stálo v roce 1912 přes 1 500 životů, nemohla srovnávat. Titanik byl dlouhý 268 metrů, Saint-Philibert 32 metrů. To je mimochodem o metr méně, než kolik měřil Titanik v místě nejširšího zakřivení boků. Anglická velkoloď mohla dosáhnout rychlosti přes 22 uzlů, Saint-Philibert měl parní stroj – nebo spíš strojek – s výkonem 22 koní. Výtlak: 189 tun.

Proč říční lodě nesmí na moře?

Říční lodě by se na moře neměly pouštět z několika důvodů. Mívají nižší ponor, protože se na uzavřené ploše řeky nesetkávají s tak silnými poryvy větru nebo vln jako lodě určené k plavbě po moři. Trup říčních plavidel nemusí vykazovat takovou strukturální pevnost jako trup lodí mořských. Nástavby říčních lodí bývají vysoké, čímž vytváří velkou plochu. Pokud se do ní opře vítr a vlny na moři, je obvykle ke katastrofě vždycky jen krůček.

Saint-Philibert postavili jako výletní plavidlo sladkovodního typu s téměř plochým trupem pro snížení ponoru a tupou přídí. Nejvíc ze všeho se podobal vlečné lodi. Francouzská škola navíc v té době prosazovala tak dramatické konstrukční prvky, že nebylo na první pohled zřejmé, zda loď ještě pluje, nebo už se potápí. Nad průběžnou pasažérskou palubou malého parníku se tak tyčila kormidelnická budka a ještě nad ní vysokánský osmimetrový komín.

I při provozu lodi na klidné říční vodě stačilo, aby se cestující shromáždili na jednom boku a Saint-Philibert se naklonil až o deset stupňů.

Přes to všechno odpovědný orgán, Bureau Veritas, tuto loď s problematickými plavebními vlastnostmi a slabým pohonem schválil pro přepravu pěti set cestujících.

Osm let se Saint-Philibert plavil po řece Loiře. Až do osudné červencové neděle roku 1931.

Moře bylo zpočátku klidné

Ředitelství jedné z velkých tkalcoven v Nantes se v létě roku 1931 rozhodlo uspořádat pro zaměstnance a jejich rodinné příslušníky výlet na nedaleký ostrov Noirmoutier. Patnáctimílová projížďka z ústí Loiry tam, kde se její sladká voda mísí s mořem Atlantiku, a procházka po ostrově plném nádherně a omamně vonících mimóz měly dělníkům vyhnat z hlavy klíčící myšlenky na stávku. Uplynuly ani ne dva roky od černého pátku na newyorské burze a továrnami obcházeli agitátoři politických stran, které dnes označujeme za extremistické.

V sobotu 14. července se slavilo výročí dobytí Bastily a začátek Velké francouzské revoluce. V neděli ráno se tkalci, jejich ženy a děti začali naloďovat na palubu Saint-Philibertu.

Pršelo. Těžké kapky pleskaly o špinavou vodu v nálevkovitém ústí Loiry, ale kapitán Ollive si z toho nedělal těžkou hlavu. Sledoval, jak na palubu proudí další a další pasažéři. Podle výkazu, který se objevil jako důkaz u soudu, který v roce 1933 projednával ztrátu lodi Saint-Philibert, se parníček od mola odpoutal s 507 lidmi na palubě. Z toho sedm mužů tvořilo posádku.

Mimóza

Mimóza je rod rostlin z čeledi bobovitých. Nejrozšířenější je v subtropickém pásu, daří se jí ale i jinde. Je známo pět set různých druhů mimózy neboli stydlivky, některé z nich jsou liánovité, jiné mají podobu trnitých křovin a ještě jiné, třeba ty na Noirmoutieru jsou to rostliny s charakteristickými květy.

Číslo však není přesné. Na cestu k Noirmoutieru se prodalo pět set lístků, ale například děti měly vstup na loď zadarmo a navíc není vůbec jasné, kolik se nalodilo černých pasažérů. Posádka Saint-Philibertu měla před neobvyklou plavbou po slané vodě jiné starosti než si hrát na průvodčí.

Potom déšť ustal. Vysvitlo slunce a Saint-Philibert se vydal na poslední plavbu. Na nábřeží se shromáždilo snad až na tři tisíce lidí. Teď mávali na rozloučenou těm, které v tu chvíli považovali za šťastnější. Loď s dýmajícím vysokým komínem se zmenšovala, dokud z ní nebyla jen nepatrná tečka, která záhy zmizela za obzorem. Lidé se pomalu začali rozcházet.

Na přeplněné palubě Saint-Philibertu panovala v prvních minutách cesty dobrá sváteční nálada. Ale pak se začal zvedat vítr. Loď udělala krátkou zastávku ve velkém přístavu St. Nazaire a potom se její tupá příď znovu začala pracně zakusovat do vln Loiry. Vítr zesílil a hnal po hladině ostré krátké vlny. První cestující začali pociťovat slabost a nevolnost, neklamné příznaky začínající mořské nemoci. Zanedlouho se už snažili vyhledat nějaké odlehlejší zákoutí, aby ulevili rozbouřenému žaludku.

Po celkem pětihodinové plavbě se Saint-Philibert konečně doploužil k dřevěnému molu ostrova Noirmoutier. Cestující si ulehčeně oddechli a popadli koše, v nichž měli připravené jídlo a pití na pikniky. Mnoho z nich se vydalo sbírat mimózu.

Lidé se vrhli na závětrnou stranu lodě. To byl konec

Na Noirmoutieru se pět set výletníků zdrželo asi tři hodiny. Pak se nad dubovými háji a pláněmi porostlými mimózou rozlehl chraplavý zvuk sirény Saint-Philibertu. Lidé se pomalu zvedali k odchodu. Kapitána Olliva znepokojoval sílící jižní vítr a naléhal na pasažéry, aby urychlili návrat na palubu. Asi třicet lidí předchozí pobyt na zmítající se lodi příliš nenadchnul a rozhodli se počkat na pevnině do odlivu. Ten jim později umožnil použít úzkou dřevěnou lávku spojující ostrov se zemí.

Když Saint-Philibert odrážel od mola, stočil se vítr na západní. Parník mu vystavil levobok a okna salónu začaly záhy zalévat zpěněné vrcholky vln. Protože měl parník vysokou nástavbu a malý ponor, nakláněl se na vlnách čím dál více. Nízký výkon parního stroje nestačil na to, aby bylo možné loď ovládat. Stáčela se stále víc „pod vítr“. To znamená, že se Saint-Philibert nakláněl stále více na pravý bok, zatímco levobok zvednutý z vody vytvářel větší a větší plochu, do které se vichr mohl opírat.

Vzdálenost mezi Noirmoutierem a mysem St. Gildas není velká. Stačilo by jej obeplout a Saint-Philibert by se i s pěti sty lidmi na palubě dostal do závětří. Ale když poblíž mysu začal pomalu a těžkopádně měnit kurz, opřely se živly do jeho levoboku plnou silou.

Vlny vyrazily okna salónu a vyděšení lidé se instinktivně vrhli na pravou, závětrnou stranu. Na tu stranu, která byla už předtím výrazně nakloněná do moře. Mizerná stabilita lodě, která se neměla vůbec plavit po slané vodě, se teď projevila naplno.

Saint-Philibert se položil na pravobok a opřel se komínem o hladinu. Vlny v tu chvíli připomínaly vyjící chapadla, která nešťastnou loď stahovala do hlubiny.

Vzápětí přišla další velká vlna hnaná silným západním větrem. Když se přehnala, nebylo po Saint-Philibertu na rozbouřené hladině a 500 lidech na jeho palubě ani památky.

Při rozboru příčin, které vedly ke katastrofě, uvedl dozorčí ze záchranné stanice St. Gildas následující: „Sledoval jsem loď dalekohledem. Když se blížila k bójím označujícím mělčinu, na okamžik jsem se zahleděl jinam. Zdůrazňuji, že pouze na okamžik. Když jsem se opět podíval zpátky, nic už tam nebylo. Tato část zálivu byla pustá, všude jen vlny. Nejprve jsem si pomyslel, že mi parník zakrývají vrcholky vln, ale ten už ve skutečnosti zmizel pod hladinou.“

Saint-Philibert se potopil necelých osm mil od St. Nazaire. Přestože pomoc dorazila velmi rychle, během necelé půlhodiny, byl konečný účet katastrofy děsivý. Lodivodský člun vytáhl z vody sedm lidí, kteří se přidržovali dřevěné lavičky smetené vlnami z paluby tonoucího parníku. Osmý trosečník se několik hodin držel bóje vyznačující začátek mělčiny St. Gildas, než ho zachránci našli a vytáhli z vody.

Lodě na dně oceánu

Saint-Philibert, Andrea Doria, Costa Concordia, Empress of Ireland. Na světových mořích se odehrály a odehrávají námořní tragédie, které mají bez výjimky společného jmenovatele. Tak či tak za nimi stojí lidská chyba. Příběhy známých i méně známých námořních neštěstí od středověku až po ztroskotání lodi Costa Concordia vypráví kniha Lodě na dně oceánu. Napsal ji autor serveru Technet.cz Ondřej Fér, vyšla v nakladatelství Cpress.

Obálka knihy Lodě na dně oceánů

To bylo všechno. Nikdo další ztroskotání Saint-Philibertu nepřežil, ale to zatím ještě nikdo nevěděl. Zbývala naděje.

Vyšetřování

Budovu plavební společnosti v Nantes celý večer obklopoval dav lidí, kteří jen před několika hodinami mávali z nábřeží svým nejbližším, odplouvajícím na Saint-Philibertu. Jak se čekání prodlužovalo, vzrůstala nervozita. Lidé se dívali k ústí Loiry zahalené do vířící bouře.

Se snášející se nocí se narůstající nejistota měnila v děsivé vědomí, že se něco stalo. Ale co? Zdržel se Saint-Philibert na Noirmoutieru, kde kapitán vyčkává, než se bouře přežene? Cokoliv zjistit nebylo možné. Bouře rušila vysílání slabých vysílaček pobřežních pozorovacích stanic, takže v Nantes vůbec nevěděli o tom, co se odehrává jen pár mil od nich.

Až nad ránem vydalo ministerstvo námořnictví krátké prohlášení o tom, že se Saint-Philibert převrhl pod náporem větru, potopil se a vzal s sebou ke dnu 342 osob.

Což nebyla pravda a v nanteské tkalcovně to dobře věděli. Prodalo se pět set lístků, plná kapacita lodi. A děti lístky nepotřebovaly. Za několik dnů začal jejich mrtvá těla vyplavovat příboj na pobřeží biskajských ostrovů.

Majitelé lodi ani nikdo další se tehdy v roce 1931 ani kdykoliv později nevyjádřili k tomu, že loď určená pro provoz na sladké vodě vyplula na moře. Soud o ztrátě Saint-Philibertu, který se konal v roce 1933, rozhodl, že za ztrátu lodě nenese nikdo zodpovědnost. Všechno se svedlo na moře.

Ale to „neudělalo“ nic jiného, než že potrestalo pošetilou lidskou víru, že se nic nemůže stát. Ale může a stává se.

A jak nás historie učí, ani ta nejmodernější technika nedělá z dnešních lodí o nic bezpečnější kocábky než byly třeba řecké triéry se třemi řadami vesel. Viníkem není moře, vinen je člověk. Vždycky.