On si vyhlédne Ji. Případně Ona Jeho. Podrobnosti znáte, tak je přeskočíme. Ne dopředu, abychom viděli, jestli vztah vydrží, nebo zkrachuje. Ale do minulosti, kdy On a Ona byli dětmi. Tehdy se do jejich myslí vtiskl obraz jejich budoucích partnerů. Tehdy vzniklo to, co způsobilo, že podvědomě hledali partnera podobného svému rodiči opačného pohlaví.
Tomu jevu se říká sexuální vtištění, neboli imprinting a něco by na něm být mohlo. Například u lidí, kteří navazují časté a obvykle krátkodobé vztahy, si bývají různí partneři podobní a mívají shodné rysy s jedním rodičem.
Na druhou stranu je nutné uznat, že nevíme, čím to je. Sexuální imprinting je u lidí obecně málo prozkoumaný. Opírá se o představu nějakého "citlivého období" v raném dětství, snad nastává mezi třetím a pátým rokem věku. Tehdy by se podle některých měla každému do mysli na nevědomé úrovni otisknout podoba rodiče opačného pohlaví a ovlivnit výběr vlastního životního partnera.
Zatím je imprinting považován za prokázaný jen u zvířat. Jev zkoumal například slavný etolog Konrad Lorenz. Udělal pokus s čerstvě vylíhlými kachňaty, která si k němu během prvních hodin života vytvořila vazbu a poté všude Lorenze následovala, jako by byl jejich rodičem. Rakouský vědec ukázal, že u kachňat je pro vtištění důležité období prvních patnácti hodin života. Pokud by v té době v jejich blízkosti nebyl Lorenz, ale jezdící autíčko na dálkové ovládání (důležité je, aby se objekt pohyboval), pak by si jako rodiče vtiskla toto autíčko.
Etolog Konrad Lorenz s (už odrostlými) káčaty, která ho díky imprintingu považovala za svého rodiče.
U člověka je situace mnohem složitější. Například u zvířat už víme i to, ve které fázi jejich života ke vtištění dojde, ale u člověka nám tato informace uniká. Je to záhada stará přes sto let. Rozlousknout se ji rozhodla mladá doktorandka z 1. lékařské fakulty Zuzana Štěrbová. Využije moderní technologie, jimiž jiní odborníci loví kriminálníky.
Začátek jak z detektivky
Ve filmu jsme to viděli už mockrát: záběr na vyslýchaného, který se ztěžka rozpomíná. Policista přikládá na sklo promítacího přístroje fólie s různými vousy, nosy a očima, vzpomínka se upřesňuje, až je nakonec tvář kompletní. Kamera najíždí na detail projekčního plátna a do popředí vystupuje tvář hledané osoby. Tak to vypadalo ve filmu i v kriminalistické praxi před nástupem výpočetní techniky. Ale dnešní si policie nechává ve specializovaných pracovištích vytvářet na zakázku vlastní softwarové systémy, které zvládají sestavování hypotetických portrétů s daleko větší variabilitou a přesností než tradiční fólie.
Také česká policie si nechala vytvořit vlastní program Poridos (Portrétní imaginace delikventních osob), ale Štěrbová se rozhodla využít program EvoFIT, který vznikl na zakázku Scotland Yardu na univerzitách v Lancashiru a ve Stirlingu. Je to novinka a obsahuje řadu principiálních vylepšení.
Ve fóliích i v klasických softwarech musel svědek určovat jednotlivé rysy obličeje člověka, kterého letmo potkal. Tvar obočí, velikost rtů, to vše se měnilo zvlášť. EvoFIT naopak postupuje od celku k detailům. Byl vytvořen na základě dřívějších vědeckých poznatků a dokáže průběžně eliminovat nabídku rysů, které mají nízkou pravděpodobnost výskytu v dané kombinaci. Svědek proto není zahlcen detaily, a může se tak snadněji soustředit na svoji vzpomínku a rychleji se rozhodovat. Zvlášť důležité je to v kriminalistice, kde se svědkové nebo oběti mohou nacházet ve stavu značného rozrušení a jejich rychlá výpověď přitom může mít nedozírnou cenu pro dopadení pachatele.
Hledá se ideální partner (a portrét otce)
Právě takový program pomůže i Zuzaně Štěrbové na cestě do hlubin dětských vzpomínek lidí, které do svého výzkumu zahrne. Zkoumá jen ženy, protože u mužů by to bylo komplikovanější. Zatím jich má 30, ale účastnic bude muset být 300. Výzkum se zaměří na ty ženy, které od určitého věku nežily se svým biologickým otcem.
Zuzana Šterbová
"Fotografie svých vlastních rodičů, se kterými nevyrůstali, nemají všichni k dispozici," vysvětluje Zuzana Štěrbová, "ale i kdyby je měli, neradi je poskytují, je to pro ně příliš osobní. Ani z pohledu metodiky to není ideální, protože fotografie nejsou standardizované a mohou zachycovat danou osobu zcela jinak, než si ji žena z dětství pamatuje." A pro její výzkum je důležité zachytit podobu otce právě tak, jak ho má žena ve svých vzpomínkách.
Výzkum probíhá tak, že respondentky s pomocí EvoFITu vytvoří portréty osoby, která se v jejich případě mohla v raném dětství podílet na sexuálním imprintingu, tedy portrét biologického otce. Pro komplexnost budou tvořit i portrét nebiologického otce, dále současného partnera a nakonec podobu ideálního partnera.
Štěrbová na EvoFITu vyzdvihuje: "Nejsou to na rozdíl od jiných podobných programů perokresby, ale věrné počítačové 2D obrazy, vytvořené na základě reálných fotografií. Pracuje se s ním mnohem snadněji, proces tvorby obrazu je intuitivní, a díky tomu se dá dojít k mnohem přesnější podobě." Její respondentky budou pracovat s velmi starými vzpomínkami, a v detailech budou tudíž málo spolehlivé. Průběžná korekce pravděpodobných kombinací může hledání podoby tváře značně usnadnit.
Až bude práce s respondentkami u konce, Štěrbová provede analýzu získaných tváří metodami geometrické morfometriky. To je disciplína, která hledá způsoby, jak popsat složitě tvarované biologické objekty, například tváře. Štěrbová nejprve obecně stanoví anatomicky významné body, ty vynese do získaných portrétů a následně se u každé zkoumané osoby vyhodnotí podobnost mezi rodičem a partnerem.
Tváře v počítači
Vizualizace tváří zápasníků, podle rysů, které souvisí s jejich úspěšností v ringu. Vpravo je tvář s rysy typická pro úspěšné borce, vlevo pak tvář vytvořená tak, aby obsahovala hlavní rysy podprůměrně úspěšných.
Na morfometrické části výzkumu sexuálního vtištění se bude podílet Vít Třebický z Přírodovědecké fakulty UK, mezifakultního vědeckého centra Etologie člověka. Jeho úkolem bude provést analýzy získaných portrétů. Třebický má předchozí zkušenosti z vlastních výzkumů mužské tváře a agresivních rysů. U zápasníků, kteří se věnují smíšeným bojovým uměním MMA, zjistil vazbu mezi těmito rysy a počtem dosažených vítězství.
Třebický upozorňuje, že morfometrika vede k matematickému popisu. K práci se zde využívá jiný typ programů než ty, s kterými pracuje kriminalistika. Na rozdíl třeba od EvoFITu do nich lze vkládat data, zpracovávat je, provádět statistické analýzy a generovat obrázky. Při uvedeném výzkumu mužských agresivních rysů mohl například Třebický v programu Psychomorph navrstvit údaje o tvářích úspěšných zápasníků a tvářích neúspěšných a získal dvě "kompozitní", průměrné tváře, které shrnovaly úspěšné a neúspěšné rysy.
Třebický upozorňuje, že metody morfometriky jsou matematické a statistické, "ale my se snažíme najít vztah mezi čísly psychologií." Totéž podle něj platí i pro výzkum sexuálního imprintingu Zuzany Štěrbové. K samotné teorii vtištění dodává: "Je to jen teorie, byť respektovaná. Jedno z dalších možných vysvětlení, proč si vybíráme partnery podobné rodičům, je i to, že podvědomě vycházíme ze zkušenosti vlastní existence. Rodiče si byli navzájem atraktivní do té míry, že zplodili mě jako svého potomka. Proto vnímáme rodičovský vztah jako úspěšný vzor hodný následování, bez ohledu na to, jak dlouho pak tento vztah vydržel."
Aby Zuzana Štěrbová našla odpověď na otázku, kterou během posledního století nikdo nedokázal vyřešit, odhodlala se k odvážnému kroku. Vstoupila do crowdfundigového projektu vyhlášeného vědecko-populárním pořadem Českého rozhlasu Meteor. V něm se pokouší zaujmout pro svůj projekt veřejnost a po drobných částkách složit sumu 50 tisíc korun na zakoupení potřebného softwaru. Dárci za svůj příspěvek dostanou mimo jiné možnost nechat si profesionálním psychologem vyhodnotit osobnostní dotazník (stránka s projektem je dostupná zde).
Štěrbová věří, že se jí podaří prostředky na výzkum sehnat, a dokončit tak práci, která by mohla mít v budoucnu velmi zajímavý vliv na psychologickou léčebnou praxi.
3D není zapotřebíGeometrická morfometrika má v Česku specializované pracoviště. Je to Laboratoř 3D zobrazovacích a analytických metod při katedře antropologie Přírodovědecké fakulty UK. Její vedoucí Jana Velemínská představuje Laboratoř jako místo, kde se dnes mj. vyvíjejí 3D modelovací systémy. Ve spolupráci s dalšími institucemi tu pak například vznikají složité ukázky morfingu, jako třeba trojrozměrná počítačová rekonstrukce hlavy paleolitického člověka na základě nálezu jeho lebky pro výstavu Lovci mamutů v Národním muzeu v roce 2006. Bude jednou i v praxi vědců nebo kriminalistů běžné modelování pachatelů ve 3D? Antropoložka z kriminalistického ústavu Hana Eliášová by tuto možnost uvítala. "Málokdy se stane, že svědek vidí pachateli do tváře čelně. Proto by nám určitě pomohlo, kdyby bylo možné modelovanou tvář prostorově otáčet." Zuzana Štěrbová konstatuje, že modely ve 3D by asi přinesly o něco přesnější výsledky. "Ale trojrozměrné modely zatím nevypadají příliš přesvědčivě. Bude skvělé, až to bude technicky více propracované." Vít Třebický připojuje, že ani veřejnost zatím není na trojrozměrné modely zvyklá (na rozdíl od 2D zobrazení, které je kolem nás všudypřítomné, například v televizi). A není potvrzeno, jak přesně dnes dokážeme ve vědomí trojrozměrné modely vyhodnocovat. Štěrbové i Třebickému proto 2D plně postačuje. I tak by její projekt byl bez moderních technologií asi těžko realizovatelný. Kdyby neměla k dispozici počítače, musela by zajistit 300 malířek schopných vyjádřit svoji zkušenost s otcem pomocí výtvarného díla. Ale takové obrazy by se nakonec hodily spíš na výstavu než k matematickému vyhodnocení. |
