Telefon, přenos dat a další komunikace se v moderní době neobejde bez sítě podmořských kabelů. Jenže pokořit přírodu spojením zemí, které odjakživa dělily nejen hory a řeky, ale i oceány, nebylo vůbec jednoduché. Vždyť po tisíciletí definoval pozemskou rychlost lidský krok a běh koně, po tisíciletí byl odpor matérie silnější než lidská vynalézavost.
Teprve v 19. století dokázal parní stroj scvrknout časovou a prostorovou vzdálenost mezi zeměmi a kontinenty na zlomek té původní. A jestli byl člověk smysly schopen zachytit tehdy „závratnou“ rychlost železnice či parníku, jen těžko poté chápal sílu a možnosti nově objevené elektrické energie.
Vynález telegrafu byl jedním z prvních kroků na cestě spojení prostorově izolovaného světa v jeden celek. Vždyť najednou se slovo sotva napsané na jedné straně zeměkoule jako zázrakem dalo přečíst tisíce kilometrů daleko. Vědět během pár sekund, co se přihodilo v Římě, Bruselu či Londýně, změnilo pojem o čase a prostoru jako nikdy předtím a nikdy potom. Komunikace se později dostala i do kosmu, ale stále běží více než 90 % internetového spojení přes kabely na dně moří. Ty jsou sice nové, jejich stezky však vedou stejnými místy jako před jedním a půl stoletím.
Jak propojit kontinenty
Položit kabel napříč nevyzpytatelným drsným Atlantikem se v té době zdálo stejně proveditelné, jako postavit žebřík na Měsíc. Třeba už jen proto, že pro kabel spletený ze sedmi měděných drátů chyběla potřebná izolace. To se mění s objevením gutaperči, tedy gumy podobné kaučuku izolující i ve slané vodě.
I díky tomuto vynálezu byla v listopadu 1851 propojena Anglie přes Lamanšský průliv s evropskou telegrafní sítí. Ta se šířila Dánskem, Nizozemskem, Německem, Švédskem a samozřejmě i Irskem.
Jenže důležitý kontinent Amerika zůstává oddělen nepřekonatelnou překážkou, kterou je Atlantský oceán. Minimálně osm dní trvá, než se zpráva dostane parníkem z Evropy do New Yorku.
Ale je vůbec možné táhnout dráty pod vodní plochou oceánu? Vše je v té době velkou neznámou: topografie mořského dna, hloubka i mořské proudy. A padají i další otázky, jako ta, zda vedení vydrží tlak vody, nebo jak vlastně spustit „nekonečný“ kabel na mořské dno. A také bylo třeba najít loď, která by ho dokázala naložit. Další oříšek spočíval v zajištění dynam silných natolik, aby poslala elektrický proud do vzdáleností, na které běžný parník potřebuje dva týdny.
V součtu se to celé zdá jako absurdní, riskantní plán, o jehož proveditelnosti pochybuje dokonce i pionýr telegrafu Samuel Morse. Na jeho počátku tak stojí spíš zapálení pro věc a slušná porce naivity než praktické předpoklady. Ale jak tomu u velkolepých projektů bývá, je jejich realizace často báječnou souhrou štěstí a obrovské náhody.
Jednou z těchto náhod je objev gutaperči vyvinuté Wernerem Siemensem v izolační hmotu. Osudnou náhodou je pak v roce 1854 setkání anglicko-kanadského inženýra Fredericka Gisborna s mladým americkým milionářem Cyrusem W. Fieldem v New Yorku. První zmíněný byl kvůli nedostatku peněz nucen přerušit práce na kabelovém spojení mezi New Yorkem a kanadským městem St. John’s.
Field je absolutní laik, jenže co mu chybí na technickém vzdělání, to vyvažuje nadšením, elánem a podnikatelskou odvahou, která mu dovolí překročit hranice (v té době) možného. A jestli odborník Gisborn přemýšlí jen o 900 km dlouhém spoji, Field je v plánech už o krok dál.
Jeho ambiciózním cílem je propojení nejvýchodnějšího bodu nového světa s tím nejzápadnějším na starém kontinentě, tedy Irskem. Field však nejedná naslepo a pro svůj projekt kontaktuje nejen Morse jako poradce, ale i oceánografa Matthewa Mauryho. Ten nachází tzv. transatlantické plateau, jakýsi plochý horský hřeben na dně oceánu táhnoucí se od východní Kanady až k jihozápadnímu pobřeží Irska s měkkým bahnitým sedimentem ideálním pro položení kabelu.
Svou vizí téměř posedlý Field organizuje reklamní kampaně, verbuje odborníky, obstarává nezbytná povolení a sbírá finanční prostředky, a to jak mezi svými zámožnými přáteli v Americe, tak mezi investory v Anglii. Je to například oděvní magnát John Pender, který do projektu investuje značnou část svého jmění. Doba hraje naštěstí Fieldovi do karet, konec 19. století je dobou plnou změn a závratných vynálezů i přesvědčení, že novou technikou se dá podmanit i příroda.
Pro členy nově založené společnosti New York, Newfoundland and London Telegraph Company je atlantický kabel i jakousi morální povinností vůči společnosti. Odhadnout přitom dokážou maximálně náklady, ne technickou proveditelnost. Na rozdíl od zmapovaného kanálu La Manche, kde stačilo počkat na dobré počasí a poté v dohledu aspoň jednoho břehu během jednoho dne spustit z paluby klasického parníku 30 km kabelu, neexistoval v minulosti žádný podobný megaprojekt, který by mohl posloužit jako vzor.
A tak týmu anglických, irských a amerických inženýrů nechybí jen potřebné technické know-how, ale i jakékoli zkušenosti. V takových dimenzích se v 19. století zkrátka ještě nikdy nepřemýšlelo, natož realizovalo. Od začátku je jasné, že na transport gigantického svitku železa, mědi a gutaperči, který má jako pupeční šňůra spojit dva kontinenty, bude zapotřebí dvou lodí a doprovodného plavidla, které bude hlídat přesný kurz.
Tři lodě a „nekonečný kabel“
Britská vláda dává k dispozici největší vojenskou loď svého námořnictva Agamemnon, Američani posílají fregatu Niagara, což byl na tehdejší dobu mořský obr.
Aby bylo možné naložit do každého plavidla polovinu „nekonečné“ špulky, je nutné obě lodě nejdřív přestavět. Musí být vybavené speciálními brzdami a zařízením pro zpětný chod s možností plynulého spouštění kabelu na dno oceánu.
Nejdůležitější je ovšem vhodný kabel. Ten musí být sice pevný, aby se nepřetrhl, zároveň natolik elastický, aby se dal lehce odvíjet, a přesto natolik masivní, aby v hloubce vydržel enormní tlak. Zároveň musí být naprosto precizně vyrobený, bez jakékoli trhliny či nerovnosti, aby dokázal vést sebemenší elektrický impuls.
K tomu jsou zapotřebí hory železa a mědi a lesy perčovníků krvácejících pro izolaci 587 200 km jednotlivých drátů, které jsou potřeba ke spletení konečného kabelu. Mimochodem, je to množství, kterým by se dala Země propojit s Měsícem.
 |
Na palubě lodí jsou kromě Morsea a dalších odborníků i reportéři a ilustrátoři, jejichž úkolem je informovat o plavbě veřejnost.
Celý svět najednou hledí na nejzápadnější obydlené místo Evropy, kterým je 11 × 3 km velký ostrov Valentia ležící před jihozápadním pobřežím Irska. S pevninou je tento malý ostrůvek v blízkosti světoznámé panoramatické silnice Ring of Kerry spojený z rybářské osady Portmagge mostem. Na východě jezdí v sezoně od dubna do října pravidelně trajekt do hlavního města Knighstown.
Valentia Island se zapsal do historie již dříve. V jeho pravěké historii před 385 miliony let, když se oblast nacházela v blízkosti rovníku, se po zdejší bahnité půdě proběhl tetrapod. Tento čtyřnohý obratlovec zde zanechal světově jedinečné fosilizované stopy. Po tisíciletí byl ostrůvek západním koncem tehdy známého světa. Jednoznačně nejznámější událost s ním spojená však bylo položení prvního telegrafního kabelu.
První telegrafní kabel s krátkou životností
Desítky lodí kotví pátého srpna 1857 ve malé zátoce, tisíce rukou mávají ze břehu a lidé jsou svědky slavnostního vyplutí Niagary odvíjející za sebou kabel opatrně jako pavouk pavučinu. První pokus končí bohužel fiaskem. Nejdříve se kabel trhá kousek od pobřeží, poté monotónní zvuk cívky utichá před pobřežím Newfoundlandu, kde se kabel v hodnotě dnešních 25 milionů dolarů vymotává a mizí v hlubinách oceánu.
Jedinou útěchou katastrofální bilance je celá řada praktických zkušeností pro druhý pokus, s nímž je ovšem kvůli počasí v severním Atlantiku nutné počkat zase až do léta.
Oproti prvnímu pokusu, kdy byl kabel pokládán nejdřív Niagarou, v půlce Atlantiku pak spojen, a teprve poté položen Agamemnonem, mají u pokusu číslo dvě v červenci 1858 lodě doplout společně doprostřed oceánu a odtud začít pokládat současně. Bohužel plán, který má ušetřit čas a snížit náklady, nakonec končí katastrofou. Po opakovaném přetržení kabelu už nestačí palivo, a tak nezbývá, než se vrátit do Irska. Nikdo, absolutně nikdo už není pro pokus s pořadovým číslem tři. Tedy až na Cyruse Fielda, který přes všechny útrapy a problémy nehodlá projekt transatlantického spojení pohřbít.
A tak je 17. července 1858 odstartován další pokus. Tentokrát už bez jásotu, slavnostních proslovů i modliteb, zato s kvalitnějším kabelem. Už 11 dní po vyplutí z Quennstownu dosahují obě lodě požadovaného středu oceánu, kde se k sobě otáčejí zádí, aby dokončily začaté.
Po spojení kabelu bere Niagara kurz na Ameriku, zatímco Agamemnon se s nekonečnou pupeční šňůrou neúnavně klesající na mořské dno vrací k břehům Irska. Dva malinkaté body uprostřed nekonečných vod oceánu rýsující neviditelnou silnici budoucí mezikontinentální komunikace, která změní svět.
Jako blesk z čistého nebe se dostává zpráva o zdařeném projektu na veřejnost. Projektu, na který svět už skoro zapomněl a který jinak zdrženlivý deník The Times tituluje „největším krokem pro lidstvo od objevení Ameriky Kolumbem“. A jestli je Londýn v naprosté euforii, panuje v New Yorku výjimečný stav. Přes noc se z neznámého muže jménem Cyrus W. Field stává národní hrdina, který svou neotřesitelnou odhodlaností dokázal spojit tehdy mladou Ameriku se „starou“ Evropou. Dva světy stejného jazyka i náboženství. Jenže povedl se vůbec sňatek kontinentů?
Nekonečné dny se čeká na první zprávu, která kvůli technickým problémům v St. John’s přichází až 16. srpna. Poselství královny Victorie americkému prezidentovi Buchananovi hlubinami Atlantiku obsahuje 103 slov a putuje do New Yorku 16 hodin. Tehdy mnohem rychleji než tou nejrychlejší lodí. A zatímco oba kontinenty ještě oslavují obrovský lidský triumf miliony jásajících hlasů, ten nejdůležitější najednou utichá: podmořský telegraf.
Místo zpráv uhánějících oceánem jen tu a tam sotva citlivé impulsy, a nakonec nic než hrobové ticho. Domněnka inženýrů, že více voltů znamená lepší přenos, se ukazuje jako naprostý omyl, a tak na konci leží na dně oceánu zčernalý kus spáleného drátu. Teprve po několika dnech se hrstka zasvěcených odhodlá prezentovat veřejnosti tu katastrofální zprávu.
Ze dne na den se strhující nadšení mění v trpké zklamání a z nevinného viníka Cyrus W. Fielda je najednou šarlatán, který nepodvedl jen akcionáře, ale celý svět. Některé hlasy dokonce tvrdí, že kabel nikdy položen nebyl, a pokud ano, od začátku nefungoval.
Tentokrát není ztracena jen hromada času a peněz, ale něco mnohem podstatnějšího, a tím je důvěra a energie pro další pokus. Osm let mlčí kabel na dně oceánu, osm let je přetržena pupeční šňůra mezi spřátelenými kontinenty, teď znovu oddělenými bariérou vody. Na osm let se vrací staré známé mlčení. Slovo ještě před chvílí poslané vlnami Atlantiku je najednou víc mýtem než nedávnou realitou. A na další pokus není pomyšlení.
Amerika je ochromená občanskou válkou, v Anglii je zase jakýkoli návrh už v zárodku udušen otupující byrokracií. Jenže proti technickému vývoji je každý byrokrat krátký, navíc mezitím už je každý kontinent pokryt telegrafní sítí. Jelikož se i Evropa přes dno Středozemního moře propojila s Afrikou, není nový pokus transatlantického spojení už žádným utopickým snem, ale nutností, a realizace tudíž jen otázkou času. A Field? Ten mezitím překonává 31krát oceán, aby v Londýně našel potřebné investory, a to i přesto, že jeho vlastní podnik se stává obětí požáru.
Největší parník své doby
Nakonec získá dostatečný kapitál a tentokrát i loď natolik velkou, aby zvládla uvézt 3 800 km dlouhý a 9 000 tun těžký kabel najednou. To, co se ještě včera zdálo neproveditelné, z nové perspektivy vypadá jako hračka. Loď Great Eastern s výkonem 8 000 koní, délkou přes 200 metrů a dvěma 20metrovými lopatkovými koly je největší a nejmodernější parník své doby, ale i ten nejprokletější.
Jeho konstruktér Isambard K. Brunel umírá následkem pracovního vytížení krátce po dokončení projektu. První spuštění je tak trochu katastrofou, kromě utonulého kapitána a díry v trupu chybí od začátku pasažéři, což vede k insolvenci majitelů.
Cyrus využívá náhody, loď najímá, přestavuje a 23. července 1865 vyplouvá z ostrova Valentia s kurzem na Ameriku. Ještě jednou se transkontinentální pupeční šňůra trhá a lano o hodnotě dnešní čtvrt miliardy dolarů mizí 600 mílí před Newfoundlandem. Devět dní krouží Great Eastern se spuštěným hákem ve snaze lano vylovit. Marně.
Cyrus se však nevzdává,13. června 1866 vyplouvá ještě jednou a tentokrát má štěstí. Přesně 27. července, tedy po 12 letech úsilí, se konečně dostavuje zasloužený úspěch: položení kompletního kabelu a trvalé propojení kontinentů jasným, srozumitelným slovem.
Transatlantický kabel coby technický triumf člověka nad časem a prostorem teď pojí nový a starý svět v jeden společný. Utopická vize včerejška se stává samozřejmostí dneška a ještě včera izolovaný svět se ze dne na den mění v globální vesnici se vším pozitivním i negativním.
