Mrazivý prolog
V srpnu 1939 byla podepsána mezi Německem a Sovětským svazem smlouva o neútočení, známý Pakt Ribbentrop-Molotov. Na základě tajného dodatku o sférách vlivu spadlo do sovětské zájmové sféry Finsko, které na konci roku 1917 vyhlásilo samostatnost a nezávislost na Rusku.
Od 9. října 1939 pak probíhala jednání Sovětského svazu s Finskem o vojenské a hospodářské spolupráci, ve které však byly i sovětské územní požadavky. Ty zahrnovaly posunutí části hranice na Karelské šíji (zajistilo by lepší obranu Leningradu od severu), předání pěti malých ostrovů ve Finském zálivu (kontrola mořské cesty k Leningradu) a finské části Rybářského poloostrova (což se někdy prezentuje jako lepší ochrana přístupů k Murmansku, ale evidentně by to spíše pomohlo kontrolovat přístav Petsamo). Nejtroufalejším požadavkem pak byl třicetiletý pronájem přístavu Hanko. Jako kompenzace bylo nabídnuto větší, ale chudší a ze strategického hlediska téměř bezcenné území Repola a Porajorpi.
Neznámý vojákDo českých kin vstupuje 3. května nové filmové zpracování románu Neznámý voják (v originále Tuntematon sotilas). Děj tohoto díla se odehrává v období pokračovací války. Přečtěte si recenzi Mirky Spáčilové.   |
Finové s částí požadavků souhlasili, ale především pronájem Hanka byl pro ně neakceptovatelný. Jejich názor byl konzistentní i přes následné vyhrožování válkou. A tak se výhrůžky Sovětského svazu změnily ve skutečnost, přestože měl od roku 1932 s Finskem podepsanou smlouvu o neútočení.
Posledního listopadového dne roku devětatřicátého Sovětský svaz Finsko napadl, rozhořela se tzv. zimní válka. Ta trvala do 13. března roku následujícího, kdy ji Sověti přes vlastní obrovské ztráty vyhráli. Úprava hranic a podmínky pak byly pro Finy oproti původním sovětským požadavkům o poznání nevýhodnější. Mimo jiné přišli o velkou část Karélie a o významné průmyslové město Vyborg (fin. Viipuri).
Krátké období míru
Během zimní války se dostávalo Finům podpory ve formě slibů ze strany Francie a Velké Británie. Po utišení zbraní po podepsání Moskevské mírové smlouvy ukončující zimní válku však Finové stále cítili potenciální tlak ze strany východní velmoci a rozhodně nenalezli v nové situaci žádný pocit bezpečí.
A je pravda, že sovětská generalita na Stalinovo přání již nedlouho po ukončení zimní války vytvářela nový plán případného příštího útoku na Finsko. Na druhou stranu útočné plány obecně vznikaly a vznikají v mnohem větších počtech, než jsou pak realizovány.
Jak šel čas, stalo se v nadcházejících měsících problémem nalézt silného spojence. Francie padla a Velká Británie měla dost starostí sama se sebou. Situaci se vyostřila, když se v létě 1940 začali podél finských hranic opět množit po zuby ozbrojení rudoarmějci.
Finové proto v krajní nouzi přijali 19. srpna návrh na vstup německých jednotek z okupovaného Norska na severní výspu své vlasti, čímž se, aniž by si to tenkrát uvědomovali, vydali na cestu do pekel.
Němcům totiž nešlo o nějakou altruistickou ochranu severského státu, ale počítali s ním v plánech na válku na východě. Jednak chtěli využít sever Finska jako nástupní prostor svých vojsk – především k postupu na přístav Murmansk, ale také počítali s aktivním zapojením finské armády k postupu k Bílému moři a ze severu na Leningrad. Alespoň částečnou indicii o německém směřování k rozkolu se Sovětským svazem představovalo přes prostředníka už v únoru vedené Göringovo naléhání na Finy, aby přistoupili na Sověty navrhovanou mírovou smlouvu ukončující zimní válku s tím, že Finsko později získá ztracená území zpět i s úroky.
Pokračovací válka
Když 22. červa 1941 zahájili Němci operaci Barbarossa a v ranním prohlášení vysílaném německým rozhlasem před světem prezentovali, že finská armáda stojí po boku armády německé, byli tím finští představitelé zaskočeni. Němci tak Finům, kteří se snažili držet status neutrality (ať už vážně či na oko), přiřkli nálepku agresora. Kostky byly vrženy.
Pozemní síly Finska v samém úvodu operace Barbarossa zůstaly nečinné. Ne tak skromné námořnictvo, to již na samém počátku podporovalo Kriegsmarine při zaminovacích akcích a podobné akce provedlo minimálně pomocí tří ponorek samo.
Již 22. června podnikli Sověti proti Finsku akce omezeného rozsahu v podobě dělostřeleckých přepadů a náletů menšími skupinkami letounů. O tři dny později, 25. června, provedlo sovětské letectvo masivnější nálety celkovou silou 460 bombardovacích a stíhacích letadel, a to jak na cíle vojenské, jako byla letiště, tak civilní v podobě měst. Stejného dne večer finský premiér Rangell deklaroval, že se jeho země nachází ve válečném stavu se Sovětským svazem. Tak začala pokračovací válka.
Na konci června se daly do pohybu německé jednotky na severu Finska, na začátku července pak zahájily útočné operace jednotky finské na Karelské šíji a ve východní Karélii (na západ od Oněžského jezera a Bílého moře). Finové postupně získávali zpět své území odevzdaná Sovětům po zimní válce. Vyborg dobyli už 29. srpna. Ve východní Karélii to však trochu přestřelili a než svůj útok zastavili, ocitli se hlouběji v sovětském území až na břehu Oněžského jezera.
Slavnostní vojenská přehlídka finských jednotek v dobytém městě Vyborg, které museli Finové rok předtím postoupit po zimní válce Sovětskému svazu. (31.8.1941 / pokračovací válka 1941 až 1944)
Dále už Finové neměli zájem svůj postup rozvíjet, zastavili ho v prosinci 1941. Marné bylo naléhání Němců, kterým tuhli vojáci na každém kroku mrazem, aby jejich uměle vytvořený spojenec postupoval na Karelské šíji hlouběji na jih až na Leningrad a v oblasti Bílého moře až na murmanskou železnici.
Od roku 1942 až do první poloviny roku 1944 se tak Finové pouze snažili udržet dosažených pozic bez podnikání útočných operací. V roce 1942 dokonce částečně demobilizovali armádu, mužů bylo třeba v národním hospodářství. Ani Rudá armáda se zde zatím nepouštěla do svých megalomanských akcí, své priority měla na strategicky důležitějších úsecích fronty.
V tomto období relativního klidu se činnost obou stran omezila vedle menších výpadů například na průzkumnou činnost a občasné dělostřelce přepady. Volný čas finským vojákům zpestřovala kulturní představení, konaly se sportovní soutěže pro zvýšení kondice, karbanící se věnovali hře v karty, případně se posilovala obranná postavení (polní opevnění).
Zato v Helsinkách tolik radosti nebylo. Jak Němcům postupně teklo do bot (Moskva, Stalingrad, Kursk apod., na druhé straně pak severní Afrika, Sicílie), uvědomovali si vedoucí představitelé země i armády, že je nejvyšší čas se z války vyvázat a uzavřít se Sovětským svazem opět příměří. S každou další německou prohrou bylo toto nutkání intenzivnější. Finům docházelo, jakou chybou byla účast po boku Německa na jeho troufalém a krajně riskantním podniku s válkou na východě.
Návrhy na jednání o ukončení války přicházely dokonce i ze sovětské strany přes Švédsko. Němečtí agenti však nespali a Hitlerovi se pomocí výhrůžek zatím dařilo držet prezidenta Rytiho i vrchního finského velitele maršála Mannerheima na uzdě.
Finští vojáci při tvorbě polního opevnění na Karelské šíji
Finští vojáci s pancéřovou pěstí
Tři dny po invazi v Normandii se na Karelské šíji po mohutné dělostřelecké přípravě a se silnou leteckou podporou vrhly masy sovětských vojsk proti Finům. Ti neměli dostatek sil na odražení tak masivního útoku a postupně realizovali organizovaný ústup do dalších a dalších předem připravených obranných linií. 24. června došlo opět k pádu Vyborgu do sovětských rukou. K tomu Rudá armáda zahájila už 21. června také postup v oblasti mezi Ladožským, Oněžským a Segozerským jezerem.
Sovětská strana však při vyhánění Finů utrpěla těžké ztráty a postup začal váznout. Obráncům pomohly i dodávky německých pěchotních protitankových zbraní – Panzerfaust a Panzerschreck. V červenci navíc Rudá armáda přesunula některé jednotky z finské fronty na hlavní směr svého postupu do Německa.
Prezident Ryti odstoupil 4. srpna takticky z funkce, v úřadu ho nahradil Mannerheim. Ryti totiž nedlouho předtím slíbil Hitlerovi setrvání své země v boji na straně Německa, ale Mannerheim neslíbil nic, a tak mohlo konečně začít vyjednávání se Sověty o ukončení války.
Příměří bylo podepsáno s platností od 5. září 1944. Sověti, kteří nechtěli ponechat nic náhodě, však vedli palbu ještě jeden den. Nakonec se i oni uklidnili. Finové souhlasili s opětovným přenecháním již jednou (po zimní válce) ztracených územních oblastí Sovětskému svazu (jen místo přístavu Hanko si teď Sověti na nějaký čas pronajali Porkkalu), plus s dalším územním nádavkem na severu a k tomu s povinností splácet válečné reparace (které jim později Sověti částečně ponížili). Na druhou stranu si svým hrdinným odporem v létě 1944 nadále uhájili svobodu své země.
Podepsané příměří navíc zavazovalo Finy k vytlačení německých jednotek z Laponska na severu země. Na základě dohody příslušných velitelů obou stran docházelo během pomalého stahování Němců směrem do Norska k předstíraným bojům, to mělo zabránit zbytečným krveprolitím. Spojeneckou komisi vedenou Sověty to však neuspokojilo, aby se Finové vyvarovali pomoci sovětských jednotek při boji s Němci, museli přikročit k rázné vojenské akci. Mezi bývalými spolubojovníky se tak rozhořela v Laponsku regulérní válka, válka jménem laponská, která probíhala až do dubna 1945, naštěstí za relativně malých ztrát.
Klíčovou postavou Finska byl během zimní i pokračovací války maršál Mannerheim. O jeho životě, vztahu s Hitlerem i Stalinem pojednává další díl videoseriálu Před 100 lety:
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvFinská obrněná technika v pokračovací válcePřed zimní válkou bylo zařazení obrněné techniky ve finské armádě méně než symbolické. Jednalo se o francouzské zastaralé prvoválečné lehké a k boji už prakticky nepoužitelné Renaulty FT-17 ve verzi kanonové i kulometné v celkovém počtu 34 kusů. K tomu v letech 1938 a 1939 dorazily dvě zásilky po šestnácti kusech britských lehkých tanků Vickers E, ty však byly kvůli omezeným finančním prostředkům zakoupeny bez výzbroje, která se následně instalovala až ve Finsku z vlastních zdrojů. Až teprve v průběhu bojů byl určitý objem potřebné obrněné techniky ukořistěn Sovětům (k odtahu posloužily i ty Renaulty FT-17) a po zprovoznění, případně i po technických úpravách (po stránce instalované výzbroje) byla tato technika použita Finy v následné válce pokračovací. V pokračovací válce 1941 až 1944 tak disponovalo Finsko oproti zimní válce větším objemem obrněné techniky, a to především sovětské provenience. K technice ukořistěné za zimní války přibýval také materiál nově ukořistěný. Jenom lehkých tanků T-26 (sovětské modifikace Vickers E) různých verzí získali Finové více než sto kusů. Pochybnou bojovou hodnotu mělo 29 kusů lehkých plavacích tanků T-37 a 19 kusů T-38. Oblibě se zde kupodivu těšily velké třívěžové tanky T-28, celkem disponovali sedmi kusy. Za exota pak můžeme považovat jeden lehký tank T-50, kterých Sověti vyrobili pouze necelých sedm desítek. Zvláštní zmínku si zaslouží rychlé tanky BT-7 („bystrochodnyj tank“), protože osmnáct kusů z celkových asi pěti desítek Finové přestavěli v roce 1942 na samohybná děla vyzbrojená 4,5“ (114 mm) britskou houfnicí, která značili jako typ BT-42. Z obrněných automobilů nesmíme zapomenout na 24 dvounápravových BA-20 a 18 třínápravových BA-10 (především ten první typ byl silou spíše papírovou). V relativně velkém počtu více než dvou stovek exemplářů skončily ve finských rukou malé a lehce pancéřované pásové dělostřelecké traktory T-20 Komsomolec. Nejlepšími sovětskými tanky, které Finové postupně nasadili do boje, byly T-34/76 v počtu sedmi kusů a stejný počet T-34/85 (některé zdroje uvádí 9 + 9 kusů). K tomu je třeba ještě připočíst dva tanky KV-1 a tři monstrózní samohybné kanony ISU-152. Během pokračovací války došlo také k navýšení bojové hodnoty původních v Británii zakoupených tanků Vickers E, když do nich byly nainstalovány sovětské kanony ráže 45 mm. V roce 1942 byla ve Švédsku zakoupena šestice samohybných protiletadlových kanonů Landsverk L-62. Mezi vůbec nejlepší zbraně finské armády - hodnoceno i z hlediska konzistence dodávek a použité verze - patřilo útočné dělo StuG III Ausf. G (StuG = Sturmgeschütz). V roce 1943 a 1944 dodali Němci 30 a 29 těchto útočných děl. Výčet je třeba doplnit neoblíbenými tanky PzKpfw IV Ausf. J. Ty v počtu patnácti kusů přišly navíc pozdě na to, aby mohly být nasazeny proti Sovětům.  T-38  T-34/85  Landsverk L-62  StuG III Finská obrněná technika byla stejně jako letadla označena svastikou, byť v mírně odlišném provedení. I když to může některé pozorovatele svádět k domněnce, že to má souvislost se svastikou zneužitou německými nacisty, není tomu tak. Finové používali svastiky na svých letadlech již od roku 1918. To bylo tak. Během finské občanské války daroval v březnu 1918 švédský hrabě Eric von Rosen bílé straně jeden parasol Morane z licenční švédské výroby. A právě na trup tohoto letounu nechal von Rosen namalovat svůj osobní symbol štěstí – modrou svastiku. A ta se stala na základě rozkazu generála Mannerheima z vděčnosti k dárci letounu oficiálním výsostným znakem finského letectva. Odtud byl později jen krůček k podobnému označení finských tanků a příbuzné techniky. |
Finská letadla v pokračovací válceO poznání lépe než s tanky na tom byli Finové s bojovými letadly. Relativně slušným letectvem disponovali již za zimní války, do války pokračovací tak vstupoval letecký personál řádně ostřílen. Hlavními typy letadel finského letectva byly na počátku pokračovací války stíhačky Morane-Saulnier M.S.406 (původ: Francie), Fokker D.XXI (Holandsko), Brewster Buffalo (USA), Curtiss Hawk (USA) a Fiat G-50 (Itálie). Bombardovací letectvo představovaly především dvoumotorové lehké třímístné bombardéry Bristol Blenheim (Velká Británie). Mnoho z těchto strojů se předtím účastnilo zimní války, též morálně byly tyto typy v roce 1941 již zastaralé. V průběhu války byly zařazeny do výzbroje v množství více než 150 kusů německé stíhačky Messerschmitt Bf 109G, v menším rozsahu pak bombardéry Junkers Ju 88A a Dornier Do 17Z.. Jinak v té době měli Finové desítky různých typů letadel, některé pouze v zanedbatelném množství jednoho až několika málo (v řádu jednotek) kusů. Zvláštní kapitolu tvoří ukořistěné letouny sovětské výroby, jednalo se například o stíhačky Polikarpov I-15bis, I-153 a I-16, Lavočkin LaGG-3 a bombardéry Tupolev SB, Iljušin DB-3 a Iljušin Il-4. Mnohé z těchto strojů musely být opraveny a zprovozněny po nouzovém přistání sovětských letců na finské straně po poškození v boji.  Morane-Saulnier M.S.406  Bristol Blenheim  Messerschmitt Bf 109 G-6  Iljušin Il-4 |
