Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Útoky polské jízdy šavlemi a píkami proti německým tankům jsou mýtus

aktualizováno 
Příběhy chrabré polské kavalerie vrhající se sebevražedně na německé tanky a bušící do jejich pancířů chladnými zbraněmi jsou hluboce zakořeněny. Přestože byly mnohokrát vyvráceny, laiky jsou zarputile opakovány a dokonce občas i v odborných vojenských časopisech jsou vydávány za pravdivé.

Polská jízda v září 1939 | foto: public domain

Zrod mýtu

Před 78 lety bojovalo o svou holou existenci Polsko, které bylo 1. září 1939 napadeno Německem a sedmnáctého dne války i Sovětským svazem. S německo-polskými boji se pojí jeden z velkých válečných mýtů, jehož semínko začalo klíčit na samém počátku války. Mýtus o tom, jak se polští huláni snažili zastavit nepřátelské tanky pomocí šavlí a pík.

Na počátku byl střet části 18. hulánského pluku ze sestavy Pomořanské jezdecké brigády s částí německé 20. pěší divize (motorizované) na jižním ústí Pomořanského koridoru u vesnice Krojanty, asi pět kilometrů severovýchodně od města Chojnice.

Fotogalerie

Dnes se ono místo nachází asi 200 km od hranice s Německem, tenkrát však leželo nedaleko ní (po válce se Polsko posunulo trochu na západ na úkor Německa a ve prospěch SSSR). A Pomořanský koridor byl necelých 100 kilometrů široký pruh země mezi Německem a německým Východním Pruskem (po válce rozděleno mezi Polsko a SSSR, sovětská část je dnes ruská Kaliningradská oblast). Koridor zajišťoval Polsku přístup k Baltskému moři, přičemž právě jeho přímořská část byla ještě na přibližně polovinu redukována městským státem Svobodné město Gdaňsk.

Ale zpět od zeměpisně-historické vložky do sedel. První den války, tedy 1. září, vyrazily v 19 hodin, s blížícím se západem slunce, dvě eskadrony 18. hulánského pluku a po jedné četě ze zbylých dvou eskadron pluku do klasické jízdní zteče proti postupující koloně II. praporu 76. pěšího pluku 20. pěší divize. Cílem hulánského protiútoku bylo zdržet Němce a umožnit tak ústup pěších polských jednotek z oblasti. Navzdory následujícím odstavcům protiútok svého cíle do jisté míry dosáhl.

Německý prapor v roztažené formaci na nekrytém terénu byl nemile zaskočen jezdci tryskem k nim mířícími z nedalekého lesíka. Nad hlavami hulánů se hrozivě blýskaly jejich šavle. Zdroje se rozcházejí, kam až přesně se jezdci dostali, nemluvě o ztrátách na obou stranách. Útok kavalerie měla ukončit až kolová obrněná vozidla, která se čirou náhodou pro změnu vynořila z lesa směrem od Chojnic. Obrněnce spustily na Poláky palbu z kulometů (případně 20mm rychlopalných kanonů) a ti se museli se ztrátami na životech dát na rychlý ústup. Vozidla mohla patřit průzkumnému oddílu 20 (Aufklärungs-Abteilung 20, oddíl byl průzkumnou jednotkou 20. pěší divize), ale ani tato informace není jistá. A tato epizoda stojí na počátku onoho mýtu.

Velké disproporce mezi zdroji panují v udávaných ztrátách. Neurčité kvantifikace ve smyslu: „Němci byli zdecimováni“, „padla polovina útočících Poláků“ nebo „z tohoto útoku se nevrátil každý třetí hulán“ budou mít k realitě pravděpodobně daleko. Více se jí budou blížit jinde udávané počty kolem tuctu padlých Němců a dvojnásobku Poláků plus nějací ti ranění. Dokonce se objevují názory, že se huláni před zmařením útoku nedostali ani ke zmiňovanému II. praporu 76. pěšího pluku a německé ztráty, v tomto případě pouze zranění, měla na svědomí vlastní palba.

Propagandistické zobrazení fiktivního boje polské jízdy s německými tanky. Tank...

Propagandistické zobrazení fiktivního boje polské jízdy s německými tanky. Tank je typu PzKpfw Nb.Fz. neboli Neubaufahrzeug, který byl vyroben pouze v několika prototypech a operačně byl nasazen jen v Norsku, a to nouzově. (Titulní strana německého časopisu Der Pimpf)

Mezi padlými na polské straně byl i velitel pluku, plukovník kavalerie Kazimierz Mastalerz, a velitel 1. eskadrony pluku, rotmistr Eugeniusz Świeściak. Plukovník Mastalerz tím dosáhl nezáviděníhodného primátu, když se stal prvním zabitým velitelem pluku ve druhé světové válce.

Jestli jsou informace o průběhu a detailech této v podstatě malé a nevýznamné bitvy dávno zapomenuty, tak o tom, co se dělo dne následujícího, není pochyb. Vojáci na pole s padlými Poláky s tasenými šavlemi a mezi nimi ležícími mrtvými koňmi přivezli skupinu německých a dva italské válečné dopisovatele a vyprávěli jim o divokém a bezhlavém útoku se šavlemi proti tankům.

Vymyšlená zpráva o jízdě útočící na tanky šavlemi a píkami obletěla celý svět. Zatímco Italové, kteří snad informaci vypustili jako první, viděli v polských kavaleristech hrdiny, německý tisk je zesměšňoval. Německá propaganda začala příběh líčit oficiálně. Po válce se pevně zakořeněný mýtus objevoval i v odborné literatuře, psaly o něm časopisy včetně vojenských a vyučoval se na školách. Mýtus živila i polská komunistická propaganda, která tak chtěla ukázat nekompetentnost velení buržoazní armády druhé Polské republiky.

Polská jízda 1918 až 1939

Polská armáda před druhou světovou válkou nepatřila v Evropě k nejmodernějším. A více než svou výzbrojí pokulhávala v těch záležitostech nehmotných, jako jsou organizační struktury jednotek a samotná bojová taktika. Bylo by však chybou se domnívat, že polské velení v roce 1939 třeba jen uvažovalo o jízdních ztečích kavalerie proti obrněným jednotkám.

Skutečnost, že v polské meziválečné armádě měla kavalerie poměrně velké zastoupení, které se pohybovalo kolem 10 % celkového stavu mužů, vycházela z dominantní role jízdních jednotek během polsko-sovětské války v letech 1919 až 1921. Ceněna byla především mobilita jízdy v rozsáhlých prostorách východního Polska a západní Ukrajiny. A protože nejpravděpodobnější protistranu při dalším případném bilaterálním konfliktu viděli polští vojenští představitelé v Sovětském svazu, považovali za logické si silnou kavalerii nadále držet.

V průběhu 20. let sice Poláci dospěli k názoru, že klasický jízdní útok by se horko těžko vypořádal s kulomety zaváděnými ve stále větších počtech do výzbroje Rudé armády, nicméně kavalerii považovali za nezastupitelnou v rozsáhlých východních oblastech právě pro její mobilitu. Kavalerie byla navíc preferována tradicionalistickou částí velitelského sboru a v podstatě platila za elitu meziválečné polské armády.

Už někdy od těch 20. let se pak začalo uvažovat s bojovým nasazením polské jízdy po vzoru dragounském. To znamená, že kůň měl sloužit pouze jako čistě dopravní prostředek a samotní kavaleristé měli bojovat jako pěchota, což mimo jiné znamená i určité početní oslabení, neboť ti šťastnější museli hlídat koně v přibližně kilometrové distanční vzdálenosti od místa střetu.

Jízdními jednotkami disponovaly v té době i jiné státy, vzpomeňme například na Partii krásného dragouna z Hříšných lidí města pražského jakožto nepřímého důkazu o její existenci v naší prvorepublikové armádě. A kůň ve funkci tažného zvířete se ve stejném období používal v různém zastoupení snad ve všech armádách (v sovětské a německé tak sloužili koně v obrovských počtech až do konce války).

Polští kavaleristé během vojenského cvičení koncem 30. let

Polští kavaleristé během vojenského cvičení koncem 30. let

Během druhé světové války používali kavalerii i Němci. Na fotografii jsou...

Za druhé světové války měli kavalerii i Němci, na fotografii jsou příslušníci SS-Kavallerie-Brigade v SSSR v září 1941.

Když se vrátíme k polské jízdě, tak vedle logického směřování k „dragounské“ taktice se stále počítalo za příhodných podmínek i s klasickým útokem jízdním, samozřejmě proti pěchotě. Naštěstí od roku 1934 se v případném bojovém nasazení upustilo od použití pík, přestože při výcviku stále své místo píky měly, ale pouze v omezeném rozsahu. K boji však zůstávala šavle, která i nadále doplňovala hlavní výzbroj - karabinu (jezdeckou pušku) ráže 7,92 mm.

Ve 20. letech se polská jízda na boj s tanky vůbec nepřipravovala. Důvodem byly minimální počty tanků v Rudé armádě, obrat v oboru sovětských tankových sil pak nastal na přelomu 20. a 30. let (v roce 1929 vyrobili v SSSR 96 tanků, v roce 1930 už to bylo 332 tanků, v roce 1931 pak 980 a v roce 1932 už závratných 3 078 tanků, přičemž tyto rané sovětské tanky, vycházející z francouzských a anglických vzorů, byly většinou vyzbrojeny pouze kulomety a jsou v nich započítány i tančíky T-27). A Německo ve 20. letech na základě Versailleské mírové smlouvy žádné tanky ještě nemělo.

Situace si v tomto směru vyžádala řešení v letech třicátých. Nejprve byl důvodem již zmiňovaný raketový nárůst počtu tanků v SSSR a od poloviny 30. let se k tomu přidružil rozvoj tanků v Německu, když Hitler začal bezostyšně zbrojit navzdory kapitulačním dohodám po Velké válce.

Rokem 1933 jsou datovány první směrnice pro boj (obranu) jízdních jednotek proti obrněncům. Revidované směrnice byly vypracovány v roce 1937, kdy už se do polského velení vkrádal regulérní strach z transformace německé kavalerie na tankové jednotky a masové produkce sovětských tanků s nástupem i těžších typů. Ale protože Poláci, a nebyli sami, tápali ve způsobu organizace a nasazení tankových jednotek (vlastní tankové jednotky utvářeli maximálně v rozsahu praporu), nemohli samozřejmě ve svých teoriích protitankové obrany obsáhnout vše, co je potom potkalo v roce 1939.

A jakými zbraněmi mohla polská jízda s tanky bojovat? Jako první musíme chtě nechtě uvést protipancéřovou munici do kulometů, která prorážela kolmý pancíř tloušťky 9 mm na vzdálenost 250 m, což mohlo ohrozit tzv. tančíky, ale proti lehkým tankům to už nebylo dostačující. Později, od roku 1935, se vyráběla lehká protitanková puška vz. 35 ráže 7,92 mm konstruktéra Joszefa Maroszka, projektil dokázal prorazit kolmý pancíř tloušťky 22 mm na vzdálenost 300 m. Polská protitanková puška vz. 35 byla ve své kategorii výbornou zbraní a v září 1939 se ukázala jako velice účinná. Zbraň byla utajovaná do té míry, že i pro mnohé polské jednotky bylo její nasazení ve válce překvapením, v tomto případě překvapením milým.

Polský hulán s protitankovou puškou vz. 35

Polský hulán s protitankovou puškou vz. 35

Nejúčinnější protitankovou zbraň polské kavalerie představoval protitankový kanon vzor 36, ráže 37 mm, vyráběný licenčně podle švédského vzoru od firmy Bofors. Kanon byl relativně lehký a nízký, čili se s ním dalo v prostoru bojiště rychle a nenápadně manipulovat (hmotnost činila 380 kg a výška 1,01 m; v pochodové konfiguraci pro tah koňským trojspřežím pak jeho hmotnost s kolesnou a municí byla 930 kg). V září 1939 stačil tento kanon na všechny typy německých tanků. Různé zdroje udávají různé penetrace, například na vzdálenost 100 m prostřelil 40 mm pancíř skloněný pod úhlem 30° od svislé roviny (maximální tloušťka pancíře u do té doby vyráběných verzí středních tanků PzKpfw III a PzKpfw IV byla 30 mm) a na vzdálenost 1 km ještě prostřelil kolmý 25mm pancíř.

Jednotky polské jízdy v září 1939

Při vstupu do války v září 1939 disponovalo Polsko jedenácti jezdeckými brigádami, v poměrném zastoupení vojáků to činilo asi 8 % celkového stavu polské armády. Hlavní silou jezdecké brigády byly zpravidla tři nebo čtyři jezdecké pluky, celkem měli Poláci 37 jezdeckých pluků.

Polská jízda v září 1939

Jednotky polské jízdy bojovaly jako pěchota a za použití standardních střelných zbraní, koně sloužili pouze jako dopravní prostředek. Jen za příhodných podmínek (např. proti pochodovým kolonám pěchoty nepřítele apod.) mohl být proveden klasický jízdní útok v sedlech koní.

Útoky polské kavalerie se šavlemi a píkami proti německým tankům jsou válečný mýtus.

Počtem mužů nedosahoval jezdecký pluk síly pluku pěchotního. Když měla jezdecká brigáda stejný nebo i vyšší počet pluků než pěší divize, tak z hlediska množství personálu a výzbroje se jí rovnat nemohla.

Jezdecké těleso obsahovalo oproti pěší divizi i menší sílu v tzv. pomocných jednotkách.

Mezi pomocné jednotky brigády patřily především oddíl jízdního dělostřelectva, obrněná korouhev, motorizovaná protiletadlová dělostřelecká baterie, spojovací eskadrona, cyklistická eskadrona nebo zdravotnická četa.

Když to shrneme, početní stavy jezdecké brigády čítaly 6000 až 7000 mužů, z toho jeden jezdecký pluk asi 420 mužů.

Obrněná korouhev mohla do jisté míry bojovat s lehkými pancéřovými vozidly protivníka. Tvořila ji eskadrona průzkumných tanků se třinácti tančíky (používali se typy TKS vyzbrojené kulometem ráže 7,92 mm a v menších počtech TK-3 s kanonem ráže 20 mm) a eskadrona obrněných automobilů, zpravidla s osmi obrněnými automobily vzor 34 (vyzbrojené krátkým kanonem Puteaux ráže 37 mm nebo kulometem ráže 7,92 mm. Uváděné počty výzbroje příslušných druhů jednotek jsou tabulkové (i v dalších odstavcích), reálné počty u konkrétní jednotky se mohly od těchto čísel odlišovat.

Motorizovaná protiletadlová dělostřelecká baterie disponovala dvěma protiletadlovými 40mm kanony Bofors, kanony a muniční přívěsy tahaly lehké dělostřelecké tahače C2P, obsluhy seděly na tahačích, ostatní materiál a personál převážely nákladní vozy Polski Fiat 621. Naproti tomu oddíl jízdního dělostřelectva byl hipomobilní a skládal se ze tří až čtyř baterií po čtyřech polních kanonech ráže 75mm. Jednotlivé baterie polních děl byly přímo včleněny do jezdeckých pluků příslušné brigády. Obě tyto dělostřelecké zbraně bylo možné použít proti tankům.

I samotné jezdecké pluky, jejichž hlavní síla spočívala ve čtyřech jezdeckých eskadronách, měly své pomocné jednotky. Zmínit musíme alespoň protitankovou četu se čtyřmi 37mm protitankovými kanony vychvalovanými výše.

Polský kulometný vůz vzor 36 (taczanka wz. 36)

Kulometný vůz vzor 36 (taczanka wz. 36)

A pro zajímavost uveďme ještě kulometnou eskadru s těžkými kulomety vzor 30 (Browning), z důvodu jejich přepravy na koňmi tažených kulometných vozech - taczanka vzor 36. Vzhled vozu s kulometem svádí k domněnce, že taková sestava byla určena pro bojové použití. Ale není tomu tak, vozy opět sloužily „pouze“ jako dopravní prostředek kulometu a jeho obsluhy. Nicméně střelba z vozu byla realizovatelná, dokonce i proti letadlům. Kulometná eskadra měla celkem ve třech četách dvanáct těžkých kulometů a logicky i stejný počet „taczanek“.

Hlavní zdroje:

  • ARMOR The Magazine of Mobile Warfare, January - February 1984

  • valka.cz




Nejčtenější

Okamura má na fotce z posilovny přifouknuté svaly. Jak poznat fotomontáž

Ukázka nepovedené fotomontáže z posilovny. Mřížka v pozadí ukazuje, k jakému...

Předseda SPD se na svém oficiálním profilu na Facebooku pochlubil fotkami z posilovny. Komentátoři si všimli, že fotka...

Prahu by zatopila radioaktivní voda. Ihned by umřely desítky tisíc lidí

Celkový pohled na Prahu zatopenou vodou z Orlické a Slapské přehrady v rámci...

Píše se rok 1982 a Prahu zasahuje mohutná přívalová vlna z protržené Slapské a Orlické přehrady. Je to dílo nepřítele...



Dvakrát přežil ohnivé peklo a vrátil se do boje. Chybu udělal po válce

František Truhlář před válkou

Letec RAF František Truhlář přežil dvě těžké havárie při návratech z bojových letů. Při obou utrpěl těžké popáleniny,...

Proč chtěl Hitler Svatý grál a archeologie za ČSSR nebyla marxistická

Svastika na archaické řecké keramice (8. století před Kr., Archeologické muzeum...

Jedním z oblíbených triků propagandy a propagandistů je návrat k mýtům a ohýbání historie do podoby, která politickému...

Tohle astronomové ještě neviděli. Přiletěla první mezihvězdná planetka

Rekonstrukce možné podoby planetky 1I/2017 U1 (‘Oumuamua) na základě údajů...

V naší soustavě už více či méně dobře známe 750 tisíc různých planetek a dalších menších těles. Ale žádný z nich se...



Další z rubriky

VŘSR: Revoluční „teror proti hmyzu“. Začíná komunistická hrůzovláda

Útok na Zimní palác. Panorama na palubě křižníku Aurora (4.listopadu 2017)

Ve čtvrtek osmého listopadu 1917 v pět hodin ráno schvaluje II. sjezd sovětů převzetí moci v Rusku. Původně byli...

Zatykač na špiona Lenina. „Máme ho přivést celého nebo po kouskách?“

Oholený Lenin v paruce ve Finsku (11. dubna 1917)

Bolševici v Rusku získali od Němců miliony. Vyzbrojili za ně armádu a rozšířili stranický deník Pravda. Ne vše se však...

„Moci se ujali buržousti!“ V paruce a s falešným vousem zažehl Lenin VŘSR

Komunistické oslavy výročí bolševické revoluce v ruském Stavropolu (7....

V úterý šestého listopadu roku 1917 za úsvitu obsazují junkeři – mladí posluchači důstojnických škol – tiskárnu...



Najdete na iDNES.cz