Americká občanská válka se sice nakonec rozhodla na pevnině, ale důležitost námořních bojů pro její výsledek by se neměla podceňovat. Jih byl velkým producentem bavlny, která byla hlavní surovinou největšího průmyslového odvětví své doby, textilního průmyslu, a po které byl na světových trzích (hlavně anglických) neustálý hlad.
Obě strany si toho samozřejmě byly dobře vědomy, a tak Sever přikládal velkou důležitost blokování jižanských přístavů - a Jih se na oplátku pokoušel všemi prostředky tuto blokádu prolomit všemi možnými prostředky. Díky tomu nakonec poražená strana zaznamenala i jedno vojensko-historické prvenství: jižanské námořnictvo provedlo 17. února 1864 první úspěšný ponorkový útok.
Provedla ho malá ponorka Hunley, která byla do značné míry duchovním a také finančním dítětem bohatého právníka Horace Lawsona Hunleyho. Ponorka vznikla z upraveného parního kotle; její trup ze svářkové oceli byl dlouhý zhruba dvanáct metrů s maximální šířkou jen zhruba 1,2 metru. Pohon ovšem z pochopitelných důvodů nebyl parní, ale obstarávala ho posádka, která vlastními svaly roztáčela středem ponorky se táhnoucí hřídel na zádi umístěného šroubu. Loď měla v boji plout těsně pod hladinou, aby velitel mohl kontrolovat z malé věže její polohu a směr plavby.
Zabiják v každém ohledu
Hunley se tak dočkala nasazení i přesto, že už během zkoušek se ukázala být smrtelně nebezpečnou pro svojí posádku. Uskutečnila celkem tři ponory a při každém z nich skončila na dně: během prvních dvou cvičných zahynulo celkem 13 ze 16 mužů obou posádek, včetně jejího hlavního tvůrce a mecenáše.
Třetí ponor, a svou první a poslední bojovou akci Hunley provedla v noci 17. února 1864 a jejím cílem se stala nepřátelská loď Housatoni, šalupa s dvanácti děly, která byla součástí jednotky blokující vjezd do přístavu v Charlestonu a kotvila zhruba pět kilometrů od vjezdu do něj. Osm mužů posádky, kterým velel jistý poručík George E. Dixon, vlastními silami dostalo stroj na správné místo a útok provedlo podle plánu.
Na zhruba sedm metrů dlouhém bidle na čele ponorky byla umístěná 60kilogramová prachová nálož (pro představu velikosti zhruba malého pivního sudu). Vybuchla těsně pod hladinou u šalupy Housatoni, která šla ke dnu i s pěti členy posádky.
Ponorka se z úspěšné akce ovšem nevrátila a o jejím osudu se mezi milovníky vojenské historie a historiky čile spekulovalo. Podle některých ji možná potopila střelba posádky potopené lodi, podle jiných se možná srazila s lodí Canandaigua, která připlula zachránit posádku seveřanské lodi. Často se také spekulovalo, že Hunley prostě byla příliš blízko místa výbuchu, a to ji mohlo poškodit či zabít posádku.
Ponorku se dlouho nedařilo najít, a tak šlo jen o spekulace. Ale v 90. letech konečně hledači slavili úspěch (ponorku odnesly mořské proudy dále od vraku, než se čekalo) a v roce 2000 se ji konečně podařilo vyzvednout. Ve vraku se našly i ostatky posádky, a také se ukázalo, že nebyla prostřílená či jinak poškozená tak, aby se musela nutně potopit v důsledku poničení nepřítelem.
Mohlo jít tedy o nějakou technickou závadu? Nebo se opravdu posádka zabila vlastní náloží? Podrobnější průzkum vraku naznačuje ovšem spíše to druhé. Před několika lety se při rekonstrukci vraku ukázalo, že nálož byla k bidlu na předku lodi připevněna napevno. Na místě byly objeveny měděné úchyty, které nálož pevně spojily s tyčí. Nově pak hypotéze dodaly na důvěryhodnosti ještě výsledky experimentů provedených na „místní“ Dukově univerzitě v Severní Karolíně (publikované v časopise PLoS ONE a zdarma dostupné zde).
V rámci studentského projektu tam připravili zmenšený model ponorky i nálože a jejího cíle. Měření tlaku při odpálení zmenšených modelů pak ukázalo, že uvnitř ponorky v důsledku exploze musela posádka utržit vážná zranění. Tlaková vlna byla příliš silná, a s největší pravděpodobnost jim způsobila vážné poškození plic (ty jsou po ušních bubíncích v podobných případech nejzranitelnější). Podle biomedicínských modelů se muselo jednat o zranění velmi vážná, s velmi velkou pravděpodobností smrtelná.
Posádka ovšem těžko zemřela v jejich důsledku, na to asi nebylo dost času. Zkušenosti vojáků a válečných lékařů říkají, že je tlaková vlna zbavila vědomí, což v jejich případě znamenalo, že ponorka přišla o svůj „pohon“ i řízení a nejspíše šla ke dnu. Ale v tomto ohledu nejsou odhady tak přesné, abychom si mohli být jistí: experimenty byly v tak malém měřítku, že na jejich základě lze dělat jen obecné závěry, ale řada detailů zůstává nejasných. S velkou pravděpodobností se dá říct, že smrt první ponorkové posádky byla přesnou předzvěstí hrůz příštích ponorkových válek.
Informace: U článku jsme změnili původní titulek, který nepřesně naznačoval, že Hunley byla první bojově nasazenou ponorkou. Tento primát patří s největší pravděpodobností ponorce „Želva“, která se nepříliš úspěšně zúčastnila války o americkou nezávislost v 70. letech 17. století. Děkujeme čtenářům v diskusi za upozornění na náš omyl.
