"Columbie, tady Houston. Jen vám chceme všem poděkovat za práci, kterou jste odvedli."
"Díky, moc si toho vážíme," odpovídá sedmičlenná posádka a připravuje se na přistání. To se však nezdaří. Může za to závada, která o sobě do této chvíle nedala vědět. Za několik minut, v 9:16 východního času, je jasné, že raketoplán havaroval. "Zamkněte dveře," zazní rozkaz otřeseného velitele mise v řídícím středisku.
Unikátní mise
Mise raketoplánu Columbie s názvem STS-107 byla v mnoha ohledech specifická. Od katastrofy raketoplánu Challenger, který v roce 1986 vybouchl krátce po startu, měla americká vesmírná agentura NASA problém při obhajování provozu raketoplánů. Ty původně měly sloužit pro vědecké a komerční účely, jenže katastrofa z roku 1986 a následný zákaz využití raketoplánů pro komerční účely zasadily této představě těžkou ránu. Provoz raketoplánů byl neúnosně drahý a pro další rozvoj bylo nutné je vylepšit. A vylepšení stojí peníze.
Mise raketoplánu Columbia tak měla opět ukázat, že výzkum může být vysoce užitečný, a tedy i komerčně atraktivní. Posádka se chystala na 16 dní nepřetržitých vědeckých pokusů: "Chceme tam nahoře vědecky využít každou minutu."
Kromě tří astronautů, kteří se do kosmu vydávali již podruhé (velitel R. Husband, letová specialistka K. Chawl - první Indka ve vesmíru - a velitel užitečného zatížení M. Anderson) se letu účastnili i čtyři "nováčkové": pilot W. McCool, letový specialista D. Brown, letová specialistka L. Clarková a I. Ramon (první izraelský astronaut). Na let se všichni těšili. "Všechno, co během letu děláte, je jako zázrak. Nemůžete uvěřit, že je to pravda."
Jak už jsme řekli, na NASA byly vyvíjeny tlaky, aby se opět uskutečnil vědecký projekt, namísto neustálého stavění Mezinárodní vesmírné stanice. Na palubu Columbie, nejstaršího z raketoplánů, se tak dostaly nejmodernější laboratorní přístroje.
|
Tento článek vychází z dokumentu BBC Poslední let raketoplánu Columbia, který můžete zhlédnout dnes od 20:00 na stanici ČT1. Ve článku prozradíme některé dějové zvraty filmu - proto nečtěte dál, pokud se chcete nechat překvapit. Článek vydáváme v rámci naší spolupráce s Českou televizí. |
Neúspěšné přistání
Po šestnácti dnech naplněných vědeckými pokusy vedenými na tři směny vypadala mise nanejvýš úspěšně. Zkoumaly se fyziologické procesy v nulové gravitaci, ozonová vrstva nebo aerosoly. Už zbývá jenom se vrátit a vyhodnotit výsledky. Start je sice náročnou částí letu, ovšem ne tak náročnou, jako je přistání. Raketoplán bude muset zpomalit z rychlosti 27 tisíc kilometrů v hodině na rychlost pod 400 km/h.
"Columbia je nádherná loď a vede si úžasně," jsou jedna z posledních slov před vstupem atmosféry. Je 1. únor 2003, krátce před devátou hodinou východního času.
Pouhých 22 min před přistáním se objevují první potíže. Některá čidla v levém podvozku vypovědí službu. Houston okamžitě hlásí chybu nahoru.
Už je pozdě. Columbia havarovala. Pokusy o spojení jsou neúspěšné. 61 km nad zemí raketoplán Columbia explodoval. Všech sedm lidí na palubě zahynulo. Velící středisko, otřesené strašlivou nehodou, slyší velitelův hlas: "Zamkněte dveře." Na jeho tváři jsou zřetelné slzy.
Příkaz "Zamkněte dveře" kromě jiného také znamená: ničeho se nedotýkat. Vše musí zůstat na svém místě, nikdo nesmí měnit konfiguraci počítače. Dokonce by si měl každý zaznamenat svoje myšlenky, aby se zachovalo co nejvíce informací z momentu havárie. Ty mohou pomoci skupině vyšetřující nehodu. Ta se dává do činnosti jen několik minut poté.
Posádka raketoplánu Columbia
zdroj: Wikipedia.org "Stvořitel, který pojmenoval hvězdy, zná také jména sedmi duší, pro něž dnes truchlíme. Posádka raketoplánu Columbia se nevrátila v pořádku na Zemi. Přesto se můžeme modlit a doufat, že jsou nyní v pořádku doma." (prezident Bush po havárii) |
"Ihned po nehodě si samozřejmě říkáte, to snad ne!" říká specialista na vesmírné lety James Oberg. Dodává, že se podle jeho přesvědčení muselo jednat o lidské selhání. "Někdo z našeho týmu neudělal dobře svoji práci. Máte pocit hrozné ztráty. Ale také zrady."
Kde se stala chyba?
Admirál Hal Gehman, velitel vyšetřovací komise, se se svým týmem pustil do dlouhé práce. Vyšetřování nebylo vůbec jednoduché. Tak především, trosky letounu byly rozprostřeny po stovkách kilometrech čtverečních napříč třemi státy. Šlo o časově i fyzicky náročný úkol. Vyšetřovatelé prošli v rojnici mnohé neprostupné oblasti, na něž léta nešlápla lidská noha. Dodnes se nepodařilo shromáždit o mnoho více než třetinu všech trosek.
Fotografie z naexponovaného filmu, který se údajně našel mezi troskami raketoplánu
Měli však k dispozici jeden klíčový údaj: okamžik letu, kdy ke katastrofě došlo. Jednalo se totiž o specifickou fázi letu, o chvíli, kdy letoun vstoupil do atmosféry a teplota dosáhla svého vrcholu. Pro vyšetřovatele to bylo důležité vodítko - chyba musela souviset s tepelným štítem.
Duralová kostra raketoplánu nesnese příliš vysoké teploty. Raketoplán je tudíž chráněn třemi prvky. Trup je pokryt bílými keramickými dlaždicemi. Ty, ač křehké, jsou schopné vydržet teplotu až 600 stupňů Celsia.
Spodní část je chráněna odolnějšími černými dlaždicemi.
A náběžné strany křídel, které jsou vystaveny největšímu tření vzduchu, jsou chráněny nejdůkladněji. Pokrývají je tzv. RCC panely (uhlík-uhlík) a při jejich konstrukci se dbalo na to, aby byly prakticky nezničitelné.
Přesto ale tepelný štít nějakým způsobem selhal. Hypotéz bylo několik. Mohlo jít o meteorit, o nějaký typ blesku, požár, kosmické smetí obíhající kolem planety?
Selhání
Na řadu přišla další fáze vyšetřování - analýza dat. Raketoplán sice nemá tzv. černou skříňku (více zde), kterou známe z letadel, ale to ani není potřeba. Všechny údaje se totiž neustále přenášejí na zem, kde se zaznamenávají a ukládají. Vědci se tedy pustili do pátrání po všem, co bylo nějakým způsobem neobvyklé. Zaměřili se především na cokoli, co by mohlo souviset s narušenou tepelnou ochranou.
Ukázalo se, že v posledních minutách se vyskytla alarmující čísla z čidel u levého podvozku. Další čidla se přidávala, nebo přestávala fungovat. Bylo tedy jasné, že cokoli se s Columbií stalo, začalo na levém křídle. To byl první úspěch Gehmanovy komise, a ta se tak mohla zaměřit na specifickou událost.
Při startu se totiž utrhla část izolační pěny z velké oranžové nádrže. Rychlost nárazu odhadli vědci na 800 km/h. Přestože se jednalo o asi kilogram těžký kus, vysoká rychlost mu mohla dát smrtící sílu. O tomto tématu se ostatně mnozí konstruktéři bavili už před startem raketoplánu po e-mailu. Nebezpečí tedy bylo známé. Proč se NASA nezajímala o potenciální poškození raketoplánu, když měla k dispozici videozáznam ukazující, že do raketoplánu narazil kus izolační pěny? A když ke všemu měla i studii, která upozorňovala na nebezpečnost takové situace?
Chyba byla v zdrojových datech simulace
NASA ale záznam zanalyzovala. Počítačový model "Kráter" ale na základě odhadované hmotnosti a rychlosti sdělil, že se nemůže jednat o vážné poškození. Jenže každý model je jen tak dobrý, jako byla data, na základě kterých je zkonstruován.
Při programování a "učení" simulačního programu "Kráter" vědci ostřelovali dlaždice kousky pěny a poté měřili jejich poškození. Jenže vědci tehdy nezahrnuli všechna měření. Jakmile začali ostřelovat dlaždice většími kusy, bylo poškození tak velké, že je nešlo měřit, a tak toho zanechali. Ale to následně znehodnotilo budoucí výsledky - kus pěny byl totiž v případě Columbie asi 700krát větší než největší kus pěny, který program "Kráter" zaznamenal. To vedlo ke zkreslení výsledků.
Pěna prorazila snad nejtvrdší část raketoplánu
Vedení NASA se ale těmto závěrům bránilo. Na tiskové konferenci vyjádřili její šéfové pochybnosti, že by takový kousek pěny (mluvčí držel v ruce ukázku) mohl zničit něco tak velkého a odolného jako je raketoplán. Hlavní překvapení je ale teprve čeká.
Tým ještě jednou prozkoumal videozáznam, a za použití speciální zvětšovací techniky došli k šokujícímu zjištění. Pěna neprorazila černé dlaždice na dolní části trupu, ale přímo jeden z ultraodolných RCC panelů z kompozitního uhlíku. Nikdo nevěřil, že by to bylo možné, ale pokusy na zemi dokázaly, že to skutečně reálné je - simulované nárazy pěny na kus náběžné hrany křídla ukázaly, že bombardování má za následek skutečně masivní poškození.
Otvor mohl mít asi 30 cm na délku a několik centimetrů na šířku. Kousek od podvozku, u panelu 9, byla tato díra kritická. Vznikla sice už při startu, ale dalších šestnáct dní letu nijak nevadila provozu. Při přistávání ale tudy vnikly žhavé plyny a oslabily hliníkovou konstrukci. Vypukl požár, křídlo se rozpadlo, raketoplán vybuchl.
Mohlo to skončit jinak?
Stále větší počet odborníků se domnívá, že astronauti nemuseli zahynout. Kdyby NASA nespoléhala na výsledky programu "Kráter", mohla si nechat ověřit, jak závažné poškození je. Buď pomocí dalekohledů, nebo poslat kosmonauty do kosmu, aby rozsah škody ověřili vizuálně.
| Jak o tragédii informoval v únoru 2003 iDNES.cz ČTĚTE: Trosky raketoplánu pokryly Texas |
Ani pak by nebylo vyhráno. Raketoplán by sice mohl riskovat přistání řekněme s natočením na pravé křídlo, ale to by bylo příliš velké riziko. Ani výskok padákem by nepřicházel v úvahu (ten lze bezpečně aplikovat až z výšky 13 km).
Jim Oberg navrhoval i jiný scénář. Raketoplánu mohli přiletět na pomoc kolegové z raketoplánu Atlantis, kteří byli teoreticky připraveni vystartovat během několika týdnů. Ještě by zde byla otázka vzduchu, tedy vlastně spíše oxidu uhličitého. Ten by se během týdnů v Columbii nahromadil ve smrtelném množství. Ale i to by se prý dalo vyřešit, třeba vysláním zásob v samostatné, nepilotované raketě. I samotný přechod mezi raketoplány v okamžik záchrany by byl problematický. Astronauti z Atlantis by napnuli lano a kosmonauti z Columbie by po něm přešplhali do druhého raketoplánu. "Je to spíše sci-fi," uznává Oberg, "ale naši lidi by to zvládli."
NASA byla bohužel natolik přesvědčená o bezchybnosti zabezpečení, že se o žádné z těchto variant neuvažovalo. Astronauti možná ani nevěděli, že tepelný štít může být poškozen. Pro agenturu NASA to do budoucna znamenalo a znamená zcela přepracovat systém zabezpečení, aby se podobná událost nemohla opakovat.
Odkazy
- Havárie raketoplánu Columbia (anglicky)
- Památník posádce lodi Columbia (anglicky)
