Tvrzení, že na Soči bojovali na straně Italů i čs. legionáři je nesmyslné. Bitvy na Soči ukončil průlom u Caporetta na konci roku 1917,který frontu přesunul blíže k Benátkám, na řeku Piavu.

Jedním z důsledků tvrdé porážky Italů na Soči bylo mj. i následné vytváření čs. legií, k němuž došlo zhruba březen-duben 1918. Na frontu se nevycvičené a mizerně vyzbrojené (vesměs ze zestaralé výstroje) čs. legie dostaly až v červnu 1918 a to už se dávno nebojovalo na Soči, ale Piavě. Ale navzdory odvaze se vojenské vystoupení legionářů neslo vesměs ve znamení jejich porážek, zajímání a poprav. Důsledkem byl přesun čs. legionářů na klidnou část fronty, kde se odehrálo pouze jediné drobné střetnutí - přepad na Doss Altu, při němž padlo 7 legionářů (půlka z toho byla zabita vlastní dělostřeleckou palbou) a 4 zajatí legionáři byli následně popraveni. Za první republiky byl tento drobný přepad, nafouknut na mnohahodinovou grandiózní bitvu s mnoha mrtvými.

A čeští vojáci na straně Rakouska? Obrovské, ale zcela zapomenuté hrdinství. Mnohdy jednotky z českých zemí čelily mnohonásobné přesile, aby za cenu tisíců mrtvých dokázaly italské útoky odrazit. Bitvy jako např. u Iamiana, Hudi Logu, návrší San Gabriele (Škabrijel), kde české jednotky obstály na výtečnou, by v každém národě byly oslavovány, děti se učily o nich v dějepise, byly o nich napsány knihy a natočeny filmy. U nás byly vymazány z paměti a nahrazeny poněkud uměle glorifikovanými bitvami jako např. na Doss Altu, ale i Arrasu, Zborova či Bachmače.

Naštěstí po sto letech už se objevují první vlaštovky a začínají narovnávat i tuto část zapomenuté a pokřivené historie. Za všechny alespoň knihy od J. Fučíka "Doss Alto-mýtus a skutečnost" či J. Vričana "Po zapadlých stopách českých vojáků".

Nicméně i přes drobný omyl v popisu účasti čs. legionářů hodnotím tento dokument na Technetu jako přínosný. Minimálně jako připomínku bojů, kterých se čeští vojáci účastnili a na které by se zapomenout nemělo.

Plný souhlas s tím, že i za první republiky byly záměrně glorifikovány i naprosté nicotnosti.

Jinak průlom u Karfreitu byl umožněn díky nesmírnému logistickému vypětí v drsném říjnové počasí plném sněhových vánic. Dalším významným faktorem bylo posílení ofenzivy rakouských vojsk (Borojevič von Bojna) německými bojovými jednotkami (von Below). Zajímavá je episoda E.Rommela, který za dobytí Monte Matajuru dostal, nedostal a zase dostal nejvyšší německé vyznamenání.

Rakouská vojenská historiografie oprávněně pokládá bitvu za "Wunder von Karfreit", protože Italové byli zahnání až k Piavě (kde jim pomohly francouzské a anglické jednotky) a na bojišti v zázemí zanechali veškerý válečný i proviantní materiál.

Opětovně se ukázali jako "bojovníci", i když omluvou pro ně bylo, že neúspěšného válčení na Soči měli plné zuby a radostně prchali nebo se vzdávali.