Vážený pane Hejmo,

"osvobození" Podkarpatské Rusi bylo nezkresleně popsáno již v řadě publikací, mimo jiné i v mé nedávno vydané knize Podkarpatská Rus - stoleté výročí vzniku.

O budoucnosti Podkarpatska se západní mocnosti dlouho nemohly rozhodnout. Teprve po vzniku Maďarské republiky rad, jejíž vojska pro neschopnost italského vedení československé armády obsadila východní část Slovenska a Podkarpatskou Rus, dal ministr obrany Klofáč v polovině dubna 1919 nově jmenovanému veliteli Karpatské skupiny vojsk generálovi Hennocquovi rozkaz zahájit vojenskou okupaci Podkarpatska a útok proti republice rad. 6. brigáda se zmocnila Užhorodu. 5. brigáda Čopu a 1. brigáda Mukačeva. V polovině května byla značná část Podkarpatska československou armádou obsazena. Teprve tehdy nezbývalo Centrální ruská radě nic jiného, než souhlasit s připojením Podkarpatska k Československu. V polovině června bylo po dlouhém diplomatickém jednání vyhlášeno příměří. a koncem srpna 1919 byla převážná část Podkarpatska vojensky obsazena. Nešlo o nic "mírového". Pro neustálé ozbrojené konflikty a sabotáže obyvatelstva bylo nutno vyhlásit vojenskou diktaturu. Připojení Podkarpatsk=é Rusi k Československu bylo mezinárodně potvrzeno v září 1919 Saint-germainskou smlouvou, hranice pak až Trianonskou smlouvou v červnu 1920.

Přebírání civilní správy nebylo jednoduché, protože převážná část správního aparátu byla obsazena Maďary. Takže vojenská diktatura mohla být zrušena až počátkem roku 1922.

Také další text popisující složitý vývoj Podkarpatské Rusi v Československé republice by potřeboval mnoho upřesnění, ale na to již zde není místo. Ale stále platí, že pro Československou republiku byla Podkarpatská Rus, nejchudší, nejubožejší, nejzaostalejší a alkoholismem nejvíce prolezlá země bývalého Rakousko-Uherska, danajským darem, bezednou dírou na finanční prostředky a neustálým zdrojem nejrůznějších konfliktů, které vyvrcholily vynuceným odtržením od Československa v roce 1939.