Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvWilson vyrůstal na jihu USA, v otevřeně rasistickém prostředí. O Wilsonově despektu k emancipaci černochů svědčí například jeho působení ve funkci rektora Princetonské univerzity, kde bránil tomu, aby na ni měla přístup černošská mládež.
Niagarské hnutí a Ku-klux-klan
Po občanské válce z let 1861 – 1865 sice bylo zrušeno otroctví, ale jak konstatoval afroamerický aktivista a zakladatel Niagarského hnutí William Du Bois, rozvoj kapitalismu na konci 19. století prohloubil diskriminaci černošského obyvatelstva.
V Mississippi nebo v Severní Karolíně byly bohatnoucí bílou většinou postupně schvalovány zákony, které upíraly černým Američanům politické i občanské svobody. V Tennessee vznikl Ku-klux-klan a na jihu se šířily projevy segregace a lynčování. Mnoho rodin před otevřeným rasismem prchlo z jihu na sever USA. I tam však černoši bojovali s diskriminací.
Woodrow Wilson neměl nejmenší zájem na této neblahé situaci cokoliv měnit. Před prezidentskými volbami v roce 1912 si však jako kandidát Demokratické strany uvědomil, že by mu přehodnocení jeho dosavadních postojů mohlo pomoci. Setkal se proto s několika černošskými aktivisty a slíbil jim, že nebude zájmy afroamerického obyvatelstva opomíjet.
„Upřímný“ slib černošské menšině
Du Bois Wilsona dokonce přiměl k písemnému prohlášení, že si „upřímně přeje spravedlnost pro barevné obyvatelstvo ve všech otázkách“. Wilson ještě Niagarské hnutí a Národní asociaci pro pokrok barevného obyvatelstva ujistil, že „mohou spoléhat na absolutně nezaujatý postoj“. Stejné přísliby dával i ženám, které na začátku 20. století ještě neměly uzákoněno volební právo.
Lze jen těžko dokázat, zda mu prohlášení přinesla rozhodující většinu v listopadových volbách. Každopádně svého republikánského rivala Roosevelta porazil o více než dva miliony hlasů.
Ženy se nakonec dočkaly
Wilson dlouho odkládal odstranění nerovnosti ve volebním právu žen. Jedním z důvodů byla zřejmě jeho konzervativní výchova, podle které spočívala hlavní úloha žen ve společnosti v zajištění rodinného klidu a pořádku.
Většina demokratů i opozičních republikánů navíc byla příliš zaměstnána 1. světovou válkou, a tak se požadavky ženských spolků začaly řešit až v roce 1918. Trvalo však dva roky, než byl devatenáctý dodatek Ústavy spojených států amerických schválen a vstoupil v roce 1920 v platnost, navíc až po Německu, Polsku, Velké Británii a Československu.
Nenaplněné naděje
V případě černošského obyvatelstva však během Wilsonovy prezidentské éry zůstalo jen u proklamací. Jejich postavení se zlepšilo jen minimálně, v mnohém se ještě zhoršilo. V době jeho úřadování došlo například k zavedení segregace černochů ve vládních institucích.
Řada Afroameričanů byla propuštěna ze státní služby a černošské organizace marně protestovaly. Jejich veřejná vystoupení byla většinou ignorována, nebo dokonce úřady zakázána.
K definitivnímu odstranění segregace došlo až v 60. letech 20. století na základě tlaku Hnutí za občanská práva v čele s později zavražděným Martinem Lutherem Kingem.
Vnitropolitické otázky USA však zůstaly při příjezdu Woodrowa Wilsona do Francie 13. prosince 1918 stranou. Wilson byl vítán jako zachránce dohodových velmocí a těšil se obrovské pozornosti evropské veřejnosti. O jeho pobytu v Paříži budou pojednávat další díly videoseriálu Před 100 lety.
