Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvV polovině května 1917 si povolal ministr války Newton Baker generála Johna Pershinga. Sedmapadesátiletý důstojník netušil, co mu ministr chce. Věděl, že se chystá Expediční sbor pro boje v Evropě, měl ho vést jeho nadřízený Frederick Funston, ale ten v únoru náhle zemřel. Ministr mu oznámil, že velitelem této armády bude on – dohodil se na tom s prezidentem Woodrowem Wilsonem. Pershing přijal. Uměl francouzsky a znal Evropu.
Spojené státy měly na jaře 1917 pouze 135 tisíc mužů ve zbrani. Ohlásily proto nábor nových vojáků, v květnu zavedly všeobecnou brannou povinnost. Ministr chtěl vědět, kdy se bude moci vylodit s prvními vojáky ve Francii. „Koncem příštího měsíce,“ odhadoval generál.
Prezident se rozhodl vyhlásit válku Německu, které bojovalo s Francií, Británií a Ruskem, až po dlouhém rozvažování. Vždyť loni ho Američané podruhé zvolili díky heslu „Uchráním vás před válkou“. Nyní byli obyvatelé Spojených států v názoru rozpolceni – jedni chtěli pomoci Velké Británii a Francii, s nimiž je spojovala společná kultura, druzí, především Němci, Rakušané a Skandinávci, kteří se nedávno vystěhovali ze svých evropských domovů, nesouhlasili.
Inzerát nestačil
Na jaře 1915 však měla americká neutralita namále. Německé ponorky potápěly nejen válečné lodi nepřátelských států, ale i plavidla osobní. Německé vyslanectví uveřejnilo 22. dubna 1915 v amerických novinách inzerát, ve kterém varovalo lidi, aby necestovali britským parníkem Lusitania – mohl by být v britských vodách potopen. Lusitania opustila newyorský přístav 1. května a o týden později se blížila k britským ostrovům. V pátek 7. května odpoledne zasáhlo loď torpédo vypuštěné ponorkou U-20. Během 18 minut se parník potopil – zahynulo takřka 1200 cestujících a námořníků, z toho 124 Američanů.
Washington ostře protestoval. Rovněž americkou veřejnost tento útok zaskočil. Přesto zůstaly Spojené státy neutrální. Naproti tomu Wilsonův předchůdce Theodore Roosevelt proklamoval nezbytnost vyhlásit válku militaristickému Německu: Jeho ambice ohrožují ostatní svět!
V lednu 1917 se Berlín pokusil přimět Mexiko, aby zaútočilo na Spojené státy – po vítězné válce dostane část jejich území. Tajný telegram s touto nabídkou však zachytila britská tajná služba a po dešifrování ho dala Američanům. Noviny ho uveřejnily. Nový šok, nové volání po vstupu do války. V únoru přerušil Washington diplomatické styky s Berlínem. A když koncem března potopily německé ponorky čtyři americké lodě, svolal Wilson Kongres, který vyhlásil Německu 6. dubna 1917 válku. USA se tak přidaly ke státům Dohody – Francii, Velké Británii, Itálii a Rusku. A John Joseph Pershing, zvaný „Black Jack“ (Černý Honza) dostal novou práci.
Muž, který jim velel
Pershing se narodil 13. září 1860 v městečku Laclede ve státu Missouri v rodině podnikatele, jehož prarodiče se přistěhovali do USA koncem 18. století z Německa. Stal se učitelem, ale když spatřil výzvu ke studiu na vojenské akademii ve West Pointu, přihlásil se. Po jejím absolvování v roce 1886 se osvědčil v bojích s indiány, Španěly, na Filipínách a s mexickými bandity. Jednu dobu vyučoval vojenskou taktu na univerzitě v Nebrasce a ve West Pointu. V Nebrasce také vystudoval práva a těšil se na návrat do civilního života.
Nakonec však podepsal závazek k trvalé vojenské službě. V létě 1903 ho povolali do Washingtonu do generálního štábu a prezident Theodore Roosevelt ho povýšil z kapitána na plukovníka. Potom ho vyslali jako pozorovatele rusko-japonské války. Když se vrátil, získal v září 1906 hvězdičku brigádního generála – tím přeskočil takřka devět set důstojníků s vyšší hodností než on.
Mnozí mu záviděli, poukazovali na jeho politické styky, jiní mu to přáli, protože znali jeho schopnosti. K tomuto povýšení patrně přispěla i jeho svatba s Helen Warrenovou, dcerou senátora, který byl předsedou vojenského výboru Kongresu. Ministerstvo války ho posílalo na různé zahraniční mise – jednu dobu pracoval v Paříži, kde se naučil francouzsky. V srpnu 1915 zahynuly při požáru v jeho domě v San Francisku žena a tři dcery, jenom šestiletý syn Warren vyvázl. Pershinga tahle tragédie hodně poznamenala.
Generál se svým štábem připlul do Francie 13. června 1917. O dva týdny později vystupovali v přístavu St. Naziere první američtí vojáci. A v Den nezávislosti USA, 4. července, zavedl Pershing prapor 1. divize ulicemi Paříže k hrobu markýze Gilberta du Motiera Lafayetta. Tento francouzský šlechtic pomáhal Američanům v jejich boji za nezávislost a přitom se spřátelil se zakladatelem Spojených států Georgem Washingtonem.
„Lafayette, už jsme tady!“ hlásil Pershingův pobočník plukovník Charles Stanton před náhrobkem. Tahle věta, přisouzená samotnému generálovi, obletěla Francii a stala se symbolem americké vojenské pomoci.
Národ ve válce
Do válečného úsilí se musel zapojit celý americký národ. „V tomto zápasu, v tom smyslu, v jakém jsme byli zvyklí přemýšlet o armádách, armády neexistují,“ uvědomil si Wilson. „Existují jenom celé národy, které jsou vyzbrojeny. Není to jenom vojsko, které musíme formovat a vycvičit pro válku – je to celý národ.“
Takřka všichni američtí vojáci byli nováčci, a proto se na evropské půdě ještě cvičili před tím, než zasáhnou do bojů. Složitější bylo prosadit jejich nasazení na frontu.
Francouzi a Britové chtěli, aby tyto čerstvé oddíly zacelovaly spojenecké ztráty. Pershing nesouhlasil. Tím se dostal do rozporu i s britským premiérem Davidem Lloydem Georgem a francouzským Georgesem Clemenceauem, stejně jako s generály Dohody. Wilson jeho názor podporoval: Americké divize budou bojovat pod americkým velením jako celek!
Jednou se kvůli tomu pohádal s náčelníkem generálního štábu Ferdinandem Fochem. Francouz požadoval, aby Pershing předal velení svých vojáků francouzským důstojníkům. „Já na tom rozhodně trvám!“ „Generále Fochi, můžete trvat na všem, co je vám libo, ale já s vaším plánem absolutně nesouhlasím,“ bouchl Pershing do stolu.
Nová realita
Bolševická revoluce v Rusku v listopadu 1917 změnila strategickou situaci. Na východě se přestalo bojovat. A začátkem roku 1918 podepsali bolševici s Němci a Rakušany příměří. Německé divize se mohly přesunout na západní frontu.
Poprvé zasáhli Američané do bojů 20. října 1917 u města Lunéville v severovýchodní Francii. Bylo to však drobné střetnutí. Fronta se nehýbala z místa. Němci byli na svém území na Hindenburgově linii, kterou Spojenci považovali za nedobytnou. Koncem roku měly USA v Evropě pět divizí, každou o 28 tisících mužích, a další útvary přibývaly.
Na jaře 1918 zahájili Němci, posílení o statisíce mužů z Ruska, generální ofenzívu. Na severní frontě, kterou hájili Britové, postoupili velmi rychle o pětašedesát kilometrů. Pershing si uvědomil, že účinné obraně může velet jenom jeden generál, a proto nabídl Fochemu, že americké divize se mu podřídí.
Vzápětí německá vojska postoupila i ve středu fronty a přiblížila se na sedmdesát kilometrů k Paříži. Němci nasadili i tři dalekonosná děla nazvaná Tlustá Berta, která měla dostřel 120 kilometrů. Jejich granáty vybuchovaly ve francouzské metropoli, na ulicích padali první mrtví a ranění. Vypukla panika.
Americké divize se účastnily obrany a později přešly spolu s ostatními spojeneckými silami do protiútoku. V létě 1918 se Pershing rozhodl, že všechny divize spojí a vytvoří z nich První armádu. Foche souhlasil.
Křest ohněm
Američané měli v polovině září vyhnat Němce z města Saint Mihiel na severovýchodě země, které obsadili už v roce 1914. Drátěné překážky prorazilo několik desítek tanků, překonaly hluboké zákopy, za nimi následovala pěchota. Po tvrdých bojích se to půlmilionové armádě podařilo. Poprvé se bojů účastnilo také bombardovací letectvo – Američané měli 600 z 1500 letadel Dohody.
„Byla to velkolepá bitva,“ chválil zaoceánské spojence Foche, povýšený v létě na maršála. A vyzval své důstojníky, aby se jeli poučit k První americké armádě, jak účinně využívat tanky a letadla v boji s nepřítelem.
Nyní měli Američané zničit nepřítele, který se opevnil v oblasti mezi řekou Másou a Ardenským lesem. Němci byli ve výhodě – hornatý a hustě zalesněný les byl jedinečným úkrytem pro kulomety. V centru byl kopec Montfaucon, který nepřátelé přeměnili v pevnost.
Koncem září zahájilo devět amerických divizí útok. Dlouhotrvající déšť rozbahnil silnice a pole, vojáci a tanky se obtížně pohybovali, letadla nemohla vzlétnout. Přesto Američané postupovali.
Uprostřed října Pershing expediční sbor reorganizoval. Vedle První armády, jejíž velení převzal generál Hunter Liggret, vznikla Druhá armáda. Její divize ležely okolo St. Mihielu pod generálem Robertem Bullardem. Pershing zůstal nadřízeným obou sborů. Američané nyní odpovídali na 160 kilometrů fronty, čtvrtiny celé západní fronty.
V pátek 1. listopadu zahájila První armáda třetí fázi ofenzívy. Francouzi a Britové útočili na dalších úsecích fronty. Německá obrana se zhroutila. Dne 6. listopadu požádal Berlín o příměří. Druhý den uprchl německý císař Vilém II. do Holandska, kde žil dalších dvacet let. A 11. listopadu podepsali zástupci Spojenců a Německa v železničním vagonu u Compiègne příměří – Velká válka, později přejmenovaná na první větovou válku, skončila.
Více než milion
Posledních bojů, které trvaly 47 dnů, se účastnilo 1,2 milionu Američanů. Pershing závěrečné období shrnul: „Mezi 26. zářím a 11. listopadem se na frontě rozprostírající se od jihovýchodní oblasti Verdunu až k Ardenskému lesu zapojilo 22 amerických a 4 francouzské divize, které rozhodujícím způsobem porazily 46 německých divizí představujících 25 procent veškeré síly nepřítele na západní frontě. Zajala 20 tisíc nepřátel, zmocnila se 847 děl, 3 tisíce kulometů a velkého množství vojenského materiálu.“
Američané ztratili 320 tisíc mužů, z toho bylo před 53 tisíc mrtvých v boji, 63 tisíc mrtvých z jiných důvodů a 204 tisíc raněných. Kromě toho na španělskou chřipku, která jako pandemie řádila po celém světě, zemřelo 25 tisíc vojáků.
Mezi důstojníky, kteří sbírali ve Francii bojové zkušenosti, byla řada budoucích generálů, kteří se vyznamenali za druhé světové války: Douglas McArthur, George Patton, George Marshall, Dwight Eisenhower, Omar Bradley a další.
Američané poprvé zachránili Evropu. Kdyby nebojovaly na západní frontě jejich divize, oslabení britští a francouzští vojáci by podlehli Němcům, kteří nasadili do bojů vojska přivezená z Ruska. Brestlitevský mír mezi Ruskem a Německem i Rakousko-Uherskem, prosazený šéfem bolševiků Vladimírem Leninem, tedy mohl přispět ke zničení demokracie v západní Evropě.
Po návratu do USA navrhl prezident Kongresu, aby Pershinga povýšil do hodnosti generála armády USA – nejvyšší vojenské hodnosti, vytvořené speciálně pro něho. V roce 1921 se stal náčelníkem generálního štábu. Když dosáhl v září 1924 čtyřiašedesáti let, odešel do penze. Začátkem třicátých let vydal memoáry, za které mu byla udělena Pulitzerova cena.
Na jaře 1940, ještě před pádem Francie, doporučil Pershing, aby Spojené státy pomáhaly Paříži a Londýnu v boji s Adolfem Hitlerem. Jeho jediný syn Francis Warren sloužil jako plukovník u náčelníka generálního štábu George Marshalla. Vnuk Richard zahynul jako nadporučík ve válce ve Vietnamu. Vnuk John dosáhl hodnosti plukovníka v generálním štábu ve Washingtonu.
Generál John Pershing zemřel 15. července 1948 ve Washingtonu na srdeční příhodu. Před tím požádal, aby ho pohřbili na Arlingtonském národním hřbitově, kde leží vojáci ze všech válek, ale bez pomníku, který by ukazoval na jeho roli v první světové válce. Připomíná ho tedy malý náhrobní kamen, který je stejný jako mužů z jeho okolí, příslušníků Amerických expedičních sil.
Kapitola z knihy Karla Pacnera Nevšední kapitoly dějin (2014).
