V polovině šedesátých let, kdy práce na lunárním projektu vrcholí, zaměstnává po celé zemi 300 000 – 400 000 lidí. A tak se toto úsilí stává vskutku všenárodním. V pátek uplynulo 45 let od jedné z největších tragédií amerického kosmického programu. Kvůli spěchu a mnoha trestuhodným nedodělkům uvnitř kabiny lodi uhořeli tři kosmonauté. Zpráva o nehodě měla přes 3 000 stran.
Začátkem roku 1966 se technici na kosmodromu učí obsluhovat maketu Saturnu 5 s Apollem. V květnu převážejí cvičně toto 111 metrů vysoké a 227 tun těžké těleso z montážní haly na rampu. První stupeň Saturnu 5 pohání pět motorů F-1 na kapalný kyslík a kerosin, každý o tahu 6 270 kilonewtonů čili 6,27 meganewtonu, dohromady tedy přes 31 meganewtonů. Také druhý stupeň je osazen pěti motory, avšak typu J-2 na kapalný kyslík a kapalný vodík, každý o tahu 1 030 kilonewtonů, což dává dohromady přes pět meganewtonů. Třetí stupeň vystačí s jedním J-2. Celkem tedy má tento nosič úžasnou sílu přes 37 meganewtonů.
Zdokonalená raketa Saturn 1B o nosnosti 14 tun poprvé startuje na oběžnou dráhu v červenci 1966. Nese maketu lodi Apollo. Letí dokonale. Hlavním úkolem však je zjistit, jak se bude chovat kapalný vodík v nádrži druhého stupně ve stavu beztíže. Koncem srpna Saturn 1B opět vynáší Apollo, ale pouze na suborbitální dráhu. Tentokrát se zkouší hlavní manévrovací motor kosmické lodi. Oproti původnímu plánu je zpoždění asi půl roku.
Po pěti letech nezdarů se konečně umoudřily i lunární automatické sondy. Od počátku roku 1964 na Měsíc úspěšně dopadly čtyři rangery, které předtím fotografovaly povrch, měkce dosedlo pět ze sedmi vypuštěných surveyorů a na jeho oběžnou dráhu se dostalo všech pět orbiterů. Informace nezbytné před návštěvou našeho nebeského souseda mohou tedy američtí vědci včas zpracovat.
Posádka Apolla 1 během výcviku v bazénu v červnu 1966
Uvažovali jsme o tom, že bychom nechali přistát výsadkový člun na Měsíci pomocí automatů, vzpomínal později Robert Faget, šéfkonstruktér Apolla. Vždyť už jsme získali tuhle zkušenost se surveyory. Avšak kosmonauti protestovali. Nezbylo nic jiného než jim přistání svěřit.
První Apollo se třemi lidmi na palubě, označované jako Apollo 204 (známé jako Apollo 1), má vyrazit k předváděcímu letu okolo Země 21. února 1967. A potom za rok, těší se optimisté, první výprava zamíří k Měsíci. Plavidlo pro premiéru právě prochází zkouškami na floridském kosmodromu.
Hoří... po jedenácti sekundách se přerušuje spojení
Jenže inženýři v továrně North American Aviation v kalifornském městě Downey udělali v samotné lodi tolik úprav, že se dost liší od simulátoru, v němž kosmonauti cvičili. A to je velká komplikace. Posádka si totiž zvykla na jiné rozložení přístrojů, než má teď před sebou. Ovšem nějak to zvládnout musí.
Na rampě 34 na Kennedyho základně se tyčí Saturn 1 s lodí Apollo 204. V pátek 27. ledna odpoledne vyjíždí výtahem do kabiny ve výšce šedesáti metrů posádka ve složení Virgil Ivan Grissom, Edward Higgins White a Roger Bruce Chaffee. Všichni ve skafandrech.
Mají ověřit, jak se budou chovat přístroje během startu. Uléhají do svých křesel. Technici zavírají dveře. Začíná předstartovní procedura, která má trvat tři a půl hodiny. Nejdřív vhánějí do kabiny čistý kyslík místo běžné atmosféry. Posádka a pozemní velitelství, vzdálené osm kilometrů, si navzájem vyměňují údaje.
Spojení pořád zlobí. "Co tam proboha děláte?" rozhořčuje se velitel Grissom. "Jak s námi chcete mluvit, až budeme na Měsíci, když nás neslyšíte pár metrů tady na Zemi?"
Ano, to je pravda, musíme spojení opravit, připouští vedoucí zkoušek Skip Chauvin. Jedenáct minut před simulovaným startem přerušuje přípravu, která se protáhla na víc než pět hodin. Jeden inženýr mu navrhuje: "Měli bychom to dneska zrušit. Bude lepší, když uděláme celou zkoušku znovu." Šéf odmítá, protože ví, jak na vedení NASA tlačí Bílý dům. Probíhá válka ve Vietnamu, kvůli níž v ulicích protestují miliony Američanů, zvláště mladých, ve městech se nedá dýchat, zhoršuje se životní prostředí, Johnson chce být na podzim znovu zvolen do Bílého domu, a proto potřebuje nějaký triumf.
Posádka Apolla 1 na fotografii pořízené deset dní před osudnou nehodou. Zleva doprava stojí Gus Grissom, Ed White a Roger Chaffee.
Je 18 hodin pryč. Odpočítávání bude pokračovat v 18.31. Posádka má krátkou přestávku.
Najednou Chaffee s hrůzou hlásí: "Požár v kabině!"
Nemá smysl pokoušet se o jeho uhašení. "Hoří!" křičí White. Také Grissom: "V kabině hoří!" Zatímco Chaffee sedí předpisově v křesle, aby udržoval rádiové spojení, Grissom a White se pokoušejí odšroubovat dveře. Jenže to vyžaduje 90 sekund. "Vytáhněte nás ven!" volá někdo z nich. Po 11 sekundách se přerušuje spojení.
Začíná zmatek. Zvenku přibíhají na pomoc technici. Z kabiny lodi se valí hustý černý kouř. Nikdo nemá masky. Lidé, kteří chtějí do kouřové clony proniknout, se rychle vracejí – lehce přiotráveni. Ostatní odhazuje tlaková vlna zpátky. Protipožární prostředky nemají žádné, jenom ruční hasicí přístroje. S požárem v lodi při těchto zkouškách nikdo nepočítal.
Teplota uvnitř přesahuje stupnici v kontrolním středisku, tlak se vyšplhal na dvojnásobek. Najednou silná rána: kabina praskla a vyprskla ze sebe žár. Od Chaffeeho prvního výkřiku uplynulo 14 sekund.
Popravčí komora vznikla kvůli mnoha nedostatkům
Pohled do ohořelé kabiny Apolla 1
Plášť lodi je tak rozžhavený, že se na něj nedá sáhnout. Teprve po 13 hodinách mohou záchranáři vytáhnout ohořelá těla tří kosmonautů.
"Uvnitř bylo všechno spálené, pokryté černým popelem," řekl později Deke Slayton. "Popravčí komora. Posádka se zřejmě pokoušela dostat ven. Všechna tři těla byla nakupena před hermetickým uzávěrem průlezu. Ed byl vespod, Gus s Rogerem zhrouceni na něm. Skafandry je sice ochránily před plameny, takže ani jeden z nich neutrpěl fyzické popáleniny. Byl to ten za***nej systém řízení složení kvality vzduchu. Udusil je. Nemohl jsem se na to dívat."
Všechny další zkoušky s lidmi NASA zastavuje. Nejdřív musíme zjistit, co se stalo v kabině AS 204!
Komise vedená náměstkem ředitele NASA Seamansem dokončuje vyšetřování 5. dubna. Skutečný důvod nezjistila. Pravděpodobně vadou materiálu ve vodiči hlavního rozvodného kabelu B vznikl elektrický oblouk, od kterého se vzňala izolace. Ohnisko bylo nejspíš pod sedadlem Grissoma. Kyslíková atmosféra a vznětlivé materiály v kabině plameny podporovaly. S takovou havárií nikdo nepočítal. Možnost vypuknutí požáru v kabině Apolla naplněné čistým kyslíkem se několikrát testovala už v létě 1962. Vždycky s úspěchem.
Jenže to je jenom polovina pravdy. Větší péče továrny North American Aviation a důslednost vedení NASA mohla tak tragickým následkům předejít. Špatné řízení, nedbalost, lehkomyslnost, nedostatky v konstrukci a kontrole, vady elektrické instalace, špatně svařované trubky… Bylo toho mnoho. Zpráva měla přes 3 000 stránek.
Necelého půl roku před havárií žádal Joseph F. Shea z houstonského střediska, kosmonaut Grissom a další specialisté konstruktéry, aby z kabiny odstranili všechny vznětlivé materiály. Jenže to by vyžadovalo její částečnou přestavbu. Proto hlavní inženýr North American Aviation George W. Jeffs oponoval: "To by trvalo tak dlouho, že bychom nedodrželi termín daný Kennedym!" Před tímto argumentem zástupci NASA couvli.
Apollo je křáp skutečně mizerné pověsti
Kosmonauti považovali kabinu Apolla za "křáp skutečně mizerné pověsti", jak později napsal James Lovell. "Existují různé rozhrkané rachotiny, některá mohou být vcelku neškodným krámem," vysvětloval.
"Ale Apollo bylo vyloženě nebezpečné. V ranějších fázích vývoje a testování této lodi se stalo, že když se inženýři pokoušeli spustit hlavní motor servisního modulu – toho, který měl pracovat tak dokonale, aby loď dopravil na oběžnou dráhu okolo Měsíce a pak ji poslal na zpáteční cestu domů – rozklepala se jeho tryska jako čajový hrníček. Při jedné zkoušce přistání na vodu praskl tepelný štít kabiny a velitelský modul za 35 milionů dolarů se potopil na dno tovární testovací nádrže. Kontrolní systémy systému pro zajištění života už zaznamenaly na 200 jednotlivých selhání. Kosmická loď jako celek jich už nahromadila zhruba 20 000. Gus Grissom během jedné zkoušky ve výrobním závodě posadil na špici velitelského modulu citron a znechuceně odešel."
Příště už ne
Bezpilotní lety Apolla a Saturnu pokračují i nadále. George Low, dosavadní zástupce ředitele houstonského střediska, dostává od Webba za úkol, aby vedl rekonstrukci lodi. Zdokonaluje se její konstrukce a vybavení. Všechny kabely, skříňky a zařízení z umělých hmot, které se snadno vznítí, musí pryč! Přestavba stojí 70 milionů dolarů.
Příště poletí Walter Schirra, Donnald Eisele a Walter Cunningham. Tahle trojice se do fabriky v kalifornském Downey takřka nastěhovala. Prohlížejí všechny součástky své kosmické lodi přímo během výroby. "Chlapi, kdyby někdo z vás narazil na nějakou potíž nebo když se někde něco zasekne, dejte mi vědět, a pošleme je k čertu!" říká Schirra kolegům. Franku Bormanovi, který tam dohlíží oficiálně, chování nové posádky vadí. Ty změny se musí dělat spořádaně a promyšleně, ne nakvap! Nakonec se kosmonauti domluvili.
Nicméně šéf kosmonautů Slayton nachází v této strašlivé katastrofě i určitý přínos: "Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo tohoto Apolla, padli bychom na hubu mnohokrát, než by se nám podařilo dostat na Měsíc, nemluvě o tom, že jsme se tam nemuseli dostat vůbec. Tím jsme narazili na klubko hadů, které nám později mohlo způsobit mnoho nepříjemností. Kousek po kousku bychom všechno opravovali a pravděpodobně by během téhle cesty vzhůru zařvalo i pár lidí. Až ten požár nás donutil projekt zastavit a probrat všechno opravdu pořádně od základů."
Úryvek je z knihy Karla Pacnera, KOLUMBOVÉ VESMÍRU – SOUBOJ O MĚSÍC
