Téměř od počátku se však z francouzštiny do ostatních jazyků šířily dva významem rovnocenné termíny. Jak je přijala čeština? V diskusi k mému minulému článku se jeden z čtenářů pozastavuje nad tím, proč se "tolik používá různě ohnuté cizí slovo kosmos (kosmický), když je tu krásné české slovo vesmír?"
Vše kolem nás
Český jazyk, tak velebený Karlem Čapkem jako "nejkadencovanější" (hm, a námi opravdu často ohýbaný a všelijak kroucený) přijal jako cizí slova termíny oba. Ostatně, i sám prostor kolem nás můžeme vyjádřit dvěma způsoby. Především je tu krásné, vše objímající slovo – vesmír (archaické "všehomír" nás vede ke slovanskému původu, např. polsky "wszechświat", rusky "mir" vedle "vselennaja"). Lépe si obě části složeného slova uvědomujeme u německého "Weltall" - všesvět a jako výstižné vnímáme anglické "Universe" - univerzum. Je to označení pro veškerý prostoročas a hmotu i energii v něm, od elementárních částic až po supergalaxie. Jinými slovy je to soustava všech fyzikálně vzájemně na sebe působících těles a polí, která jsme schopni obsáhnout svým výzkumem, ať už teoretickým, nebo experimentálním (pozorováním).
Podobně jako ve většině cizích jazyků existuje ovšem další pojem – kosmos – který je často považován za ekvivalentní. Tento termín preferovaný zejména ve filosofii je užíván v původním významu jako v Řecku, kde znamenal především řád. Tedy kosmos jako něco dokonalého, dovršeného, uspořádaného; ucelená jednota světa a člověka, opak neuspořádaného chaosu.
Poznáváním vesmíru, tj. vznikem, vývojem a stavbou vesmíru jako celku i jednotlivých objektů a jejich soustav včetně pohybů a vzájemných interakcí, se zabývá přírodní věda zvaná astronomie. Patří mezi nejstarší vědní obory a vznikla již před sedmi tisíciletími. Termín použil poprvé Platon ve 4. stol. př. n. l.; Albertus Magnus ve 13. stol. rozdělil obor na tzv. teoretickou část (astronomii) a praktickou (astrologii), od pol. 17. století je astronomie považována za samostatnou přírodní vědu.
Český alternativní termín je hvězdářství. V současnosti se astronomie větví podle cíle, předmětu a metod výzkumu do mnoha oborů, např. sférická astronomie a astrometrie, astrodynamika (nebeská mechanika), astrofyzika, stelární (hvězdná) astronomie... Studiem vývoje vesmíru jako celku se zabývá kosmologie.
Prostor – ale jaký?
Prostor mezi objekty ve vesmíru označujeme jako vesmírný nebo kosmický, tedy v češtině vždy s přídavným jménem (Angličanovi stačí "space"). Z hlediska astronomie hovoříme o vesmírném prostoru. Je vyplněn poli (gravitačním, magnetickým a elektrickým), elementárními částicemi, neutrálními atomy (plynem) a ionizovanými atomy (plazmou), molekulami a radikály, zářením (elektromagnetickým a korpuskulárním) a prachovými částicemi. Přirozené (rozumějme přírodní) objekty ve vesmírném prostoru jsou označovány jako vesmírné, příp. kosmické (zastarale nebeské).
Obvykle rozeznáváme (už bez přídavného jména vesmírný) prostor meziplanetární (interplanetární), mezihvězdný (interstelární) a mezigalaktický (intergalaktický), lišící se zejména hustotou látky. Použití spojení "vesmírný prostor" v nás obvykle vyvolává pocit obrovských vzdáleností; literárně můžeme hovořit o hlubokém vesmíru, ale "hluboký prostor" (anglicky "deep space") patří mezi otrocké překlady.
Hovořit o letech do vesmíru je tedy určitě na místě. Ostatně již první česká kniha na toto téma, kterou napsal dr. Vilém Santholzer a kterou vydalo nakladatelství Reis v Praze roku 1928, se jmenovala Raketové lety do vesmíru.
Do vesmíru - nebo do kosmického prostoru...
Ovšem, ruku na srdce, porovnáme-li své skromné technické možnosti (jakkoliv na ně můžeme být právem hrdí) s nesmírnými vesmírnými vzdálenostmi, je při letech mimo Zemi mnohem přesnější říkat kosmický prostor (termín "světový prostor" až příliš připomíná německý "Weltraum"). Rozkládá se mimo podstatnou část zemské atmosféry, jejíž horní hranice reálně neexistuje a musí být stanovena dohodou odborníků. Nejčastěji jde o tzv. dynamickou hranici ve výškách 110 až 120 km, nad níž ještě umělá družice může vykonat úplný oběh Země, aniž by shořela třením o atmosféru. Níž se nachází většina atmosférické hmoty a začíná působit měřitelný aerodynamický odpor; dráha družic přestává být stabilní v důsledku jejich nadměrného atmosférického brzdění. Např. pod označením "vstup raketoplánu do atmosféry" se rozumí přechod z jednoho podprogramu v hlavních počítačích raketoplánu na jiný, k němuž dochází ve výšce 122 km (přesně 400 tisíc stop). Podobně loď Sojuz začíná svůj sestup od průletu výškovou hladinou asi 100 km.
Prostor v rozmezí 110 až asi 2 mil. km od Země je považován za blízký kosmický prostor. Ten je významný mj. pro právníky, protože jde o prostor za hranicemi vzdušného prostoru, na který se nevztahuje jurisdikce jednotlivých států pod ním ležících. Právní režim, zejména právo jeho výzkumu a využívání umělými kosmickými tělesy všemi státy bez omezení a zákaz umísťování a zkoušek zbraní hromadného ničení v něm, je upravován mezinárodními úmluvami a dohodami. O hranici mezi vzdušným a kosmickým prostorem (zhruba ve výšce 100 km) vedou v rámci OSN diskuse odborníci na tzv. kosmické právo.
Většina původních anglických názvů spojených s lety mimo Zemi nyní používá termín "space". Takže NASA (National Aeronautics and Space Administration) bude v češtině nejpřesněji Národním úřadem pro letectví a kosmický prostor a ESA (European Space Agency) bude Evropská agentura pro kosmický prostor. Navzdory slovníkům se "vesmírná" příliš nehodí, protože agentura nemá bezprostředně nic společného s astronomií (tou se zabývá Evropská jižní observatoř). V tomto smyslu pak často zkracujeme přívlastek pro kosmický prostor na pouhé "kosmický", např. Evropská kosmická agentura a ve stejném duchu překládáme Česká kosmická kancelář jako Czech Space Office.
Tělesa, zhotovená člověkem a vyslaná na déle než 90 minut (což je nejkratší plný oběh kolem Země) do prostoru nad dynamickou hranici atmosféry, nazýváme umělá kosmická tělesa. Mohou být bezpilotní, nebo pilotovaná (s posádkou nebo též s osádkou). Udělíme-li umělému kosmickému tělesu rychlost nejméně kruhovou (vztaženo k povrchu Země tzv. 1. kosmickou rychlost; 7,105 km/s), dostane se na dráhu umělá družice (neboli umělý satelit). Nefunkčním objektům (posledním stupňům raket, "vysloužilým" družicím) a drobným částem odděleným od užitečného zatížení nebo vzniklým jeho destrukcí říkáme kosmické smetí, příp. kosmický odpad.
Plavby vesmírem
Jak tedy označovat lety mimo zemské ovzduší , tj, do horních vrstev atmosféry a do kosmického prostoru? Pomocí dostatečně výkonných vícestupňových kosmických raket a kosmických raketoplánů schopných překročit 1. kosmickou rychlost uvádíme na kosmické dráhy umělá kosmická tělesa, která se pohybují v kosmickém prostředí a jejichž cílem je mj. kosmický výzkum... Takže v češtině je určitě nejsprávnějším termínem kosmické lety a KOSMONAUTIKA.
Poprvé ho použil Ario Abramovič Šternfeld ve své knize "Initiation à la Cosmonautique", vydané roku 1934 v Paříži. Vzniklo složením řeckých slov "kosmos" a "nautiké", tj. plavba, podobně jako slovo aeronautika – obojí představuje výraz pro plavbu ve spojení s příslušným prostředím. "Tehdy i to slovo jsme si museli vytvořit," vzpomínal autor později.
Ary Šternfeld (1905 -1980) pocházel z polské židovské rodiny, v polovině 20. let odešel studovat do Paříže a po návratu do Lodže napsal francouzsky shora jmenovaný "Úvod...". Nakonec přijal práci v Sovětském svazu, jehož občanem se stal r. 1935 a kde posléze vyšel ruský překlad. Termín "kosmonavtika" však razili i jiní, v novější době je v Rusku jako autor uváděn raketový odborník G. E. Langemak (1898 – 1938), popravený v aféře maršála Tuchačevského. Účastnící pilotovaného letu jsou pak označováni jako kosmonauti.
Poznamenejme, že v v němčině se pro kosmický let užívá termín "Raumfahrt" (příp. "Weltraumfahrt") a v angličtině "spaceflight". Umělé kosmické těleso je "spacecraft"; jazykový cit nám napovídá, že český překlad „kosmidlo“ je pouhou recesí a jazykovědci potvrdí, proč taková slovní spojení nelze tvořit).
Astronautika: 1927 – 2007
Ovšem Šterfeld neměl úplně pravdu, protože ještě dříve byl vytvořen jiný termín se stejným významem. Užíval ho otec nového vědecko-technického oboru Konstantin E. Ciolkovskij: "zvezdoplavanije", česky přeloženo "hvězdoplavectví". Leč o tom věděl ve světě jen velmi omezený okruh rusofilů a ani v sovětském Rusku se obecně nevžil...
O vánocích 1927 pořádal mecenáš A. Louis Hirsch v Paříži slavnostní večeři, na níž pozval řadu vědců a techniků, mj. též leteckého a raketového průkopníka Roberta Esnault – Pelterie. Mezi hosty nechyběl ani dnes již nepříliš známý spisovatel Joseph-Henri Boex starší (1854-1940), který vstoupil do literatury pod pseudonymem J.-H. Rosny (podle pařížského předměstí Rosny-sous-Bois) a tehdy byl ve Francii považován za nástupce Julese Verna. Společnost se bavila o možnostech meziplanetárních letů a hledala název nového oboru. Rosny prý navrhl termín "astronautique", slovo vzniklé spojením řeckého "nautiké" s "astér", tj. hvězda, v doslovném překladu "hvězdoplavectví". Zřejmě ho ovšem nevymyslel na místě, jak se traduje, nýbrž o dva roky dřív, když psal povídku "Les Navigateurs de l'Infini".
Mimochodem, někteří jazykovědci toto spojení nepovažují za zcela "čisté", protože k druhu činnosti se lépe hodí prostředí než cíl. Nicméně termín "l´astronautique" byl poprvé vytištěn v březnu 1928 ve francouzštině, o rok později v angličtině ("astronautics") a postupně zdomácněl v řadě dalších jazyků. Účastníci letu do kosmického prostoru jsou označování jako astronauti – v této podobě byl termín použit poprvé roku 1930 N. R. Jonesem v povídce "The Death's Head Meteor".
Rozčeřený český rybník
V padesátých letech minulého století jsme při úvahách o budoucích letech do vesmíru hovořili ještě o astronautice; první sovětské Sputniky odborníci oslavovali jako úspěchy nového oboru – astronautiky, umožňující kosmický výzkum, a zásluhou především prof. Rudolfa Peška vznikla roku 1959 Astronautická komise ČSAV....
Avšak počátkem 60. let začalo v praxi převládat užívání termínu kosmonautika, převzatého z ruštiny. Motivace k tomu byla sice nesporně politická, avšak výsledek (jak jsme rozebírali výše) nikterak násilný. Tak jsme vítali prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina a později i 78. kosmonauta – "interkosmonauta" Vladimíra Remka; na Měsíci přistávali američtí kosmonauti, zatímco sovětští kosmonauti k tomu nakonec nedostali příležitost.
Slovo "astronautika" mělo v češtině zůstat ponecháno v zásobě na později, až bude účelné rozšířit význam oboru o skutečné mezihvězdné lety, přičemž bylo doporučeno užívat je pouze v překladech mezinárodních institucí, kde může už dnes mít onen rozšířený význam (např. Mezinárodní astronautická federace, astronautická sekce České astronomické společnosti apod.).
Nicméně žurnalisté (a nejen čeští) začali v 70. letech odlišovat: z amerického břehu kosmického oceánu vzlétali astronauti, z ruského kosmodromu kosmonauti. V roce 1975 si na oběžné dráze podali ruce astronauti a kosmonauti... Ovšem přišla doba, kdy z Floridy startovali i Rusové a několik jedinců absolvovalo výcvik jak v Hvězdném městečku, tak v Houstonu. Na oficiálních stránkách Johnsonova kosmického střediska NASA (www.jsc.nasa.gov/Bios) najdeme nyní životopisy rozdělené na aktivní profesionální astronauty NASA, astronauty – kandidáty, astronauty – letové specialisty, bývalé astronauty, kosmonauty, internacionální astronauty...
Francouzi někdy označují své kosmické cestovatele jako "spationauty" (spatium je latinsky prostor) nebo "spacionauty" ("l´espace" francouzsky totéž jako "space" anglicky) bez ohledu, kde absolvovali výcvik a zda letěli spolu s Rusy, nebo s Američany. Objevilo se rovněž pojmenování "euronaut", ale nikdo ho pro kosmonauty nepreferuje – spíše se s ním setkáme pro plavby na ponorkách. Označení rakouského kosmonauta Franze Viehböcka "austronaut" lze považovat jen za půvabnou slovní hříčku (Rakousko – Österreich – latinizovaná podoba Austria).
V tomto století vzlétli i první "tajkonauti", jak bývají někdy označováni kosmonauti z Číny (taikong – obloha, vesmír). V jejich rodné zemi jim říkají "yuhangyuan", ale čínská oficiální prohlášení v angličtině uvádějí "astronaut".
Chybou tedy určitě nebude, když se v překladech sjednotíme na termínu kosmonaut. Politické důvody k preferenci termínu kosmonautika už dávno pominuly, ale chybějí logické důvody k tomu, abychom ho přestali užívat. Kromě toho je s ním v češtině spojena celá řada odvozených termínů (např. kosmická raketa, kosmický raketoplán, kosmodrom), které v návaznosti na "astronautiku" chybějí...
 O autorovi:
Ing. Marcel GrünNarodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou. Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál. |
