Muž nejlépe známý jako Zdeněk Toman se narodil se jménem Asher Zelig Goldberger v chudé židovské rodině v Sobrancích v Uhersku (dnes východní Slovensko) 2. března 1909. Po ukončení střední školy v Užhorodu absolvoval jako Zoltán Toman práva na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1926 vedl pod jménem Vasil po deset let propagační oddělení Kominterny v Praze 2. Oženil se s Peslou Gutmanovou.
Na jaře 1939 emigrovali manželé přes Polsko do Velké Británie. Od roku 1941 působil Toman na exilovém ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník, kde se musel občas radit s předními politiky a diplomaty. Při přesunu exilové vlády do Košic vedl repatriační komisi. Po válce vydával v Košicích československé osobní doklady lidem z Podkarpatské Rusi, kterou si přisvojili Sověti, a příslušníkům Svobodova armádního sboru. Mnozí mu za ně platili.
Stát se hroutí, šéf rozvědky prchá ...... a co z toho plyne Když uteče čili defektuje zpravodajský důstojník k protivníkovi, je to vždycky malér. Většinou tím naznačuje, že jeho mateřská služba prochází hlubokou krizí, která jí otřásá v základech, anebo se k ní nebezpečně blíží. To se stává, když se mění společenské zřízení – po demokracii nastupuje diktatura či se vyměňují diktátoři. Avšak někdy bývá útěk příznakem osobního selhání zpravodajce – nesplnil to, co sám nebo jeho nadřízení od něho očekávali a východisko vidí v přeběhnutí. Zvláštním případem jsou defektoři, kteří už dřív pro cizí tajnou službu pracovali a teď se obávají dopadení. Naprosto výjimečnou událostí je útěk zpravodajce z vězení, ať už tam sedí z jakýchkoliv důvodů. Pro zpravodajskou službu, k níž se takový důstojník uchýlí, je jeho příchod darem z nebes. Během výslechů, které trvají několik měsíců, ho zpravodajci důkladně vyždímají, dozví se od něho všechno, co věděl a co si myslel, opakovanými a křížovými dotazy si ověří jeho pravdomluvnost. Nejdřív samozřejmě prozradí všechny agenturní sítě, které zná – a kontrašpionáž je okamžitě rozbije, pokud ovšem vyzvědači včas nezmizí. Tajná služba, z níž uprchlík pochází, musí důkladně zamíchat svou vlastní organizací, případně propustit některé důstojníky. I když se snaží co nejdřív zacelit vzniklé škody, nebývá to snadné a laciné. A někdy je to dokonce nemožné. |
V Praze jmenovali Tomana, který se začal podepisovat jako Zdeněk, šéfem odboru zahraničního zpravodajství známého pod krycím označením BAb. Brzy naznačili sovětští poradci ministru vnitra Václavu Noskovi, že tento funkcionář ztrácí jejich důvěru. Druhou světovou válku prožil v Londýně – a to samozřejmě vzbuzovalo u Rusů různá podezření. Není vyloučeno, že v pozadí snahy o Tomanovo odstranění stáli Bedřich Reicin a jeho zástupce Karel Vaš, kteří v něm mohli vidět potenciálního konkurenta ve hře o vysoká vládní křesla.
Toman přitom podle všeho ovšem nebyl snadno odstranitelný cíl; měl ve své - samozřejmě neoficiální - gesci mimo jiné i financování KSČ. Peníze vydělával především prodejem různých věcí, hlavně šperků, které vozili do Londýna jeho lidé.
Oficiálně šlo o „vývoz bižutérie“. Zboží převáželi v diplomatických zavazadlech, takže je celníci nemohli kontrolovat. Část těchto peněz utráceli jeho agenti za cigarety a alkohol – vhodné prostředky pro uplácení různých funkcionářů.
Dokumentarista a historik Martin Šmok z nadace Šoa předpokládá, že z těchto černých příjmů budoval Toman svou výzvědnou službu, velkou část dával do pokladny ÚV KSČ a menší díl si nechával. Tím samozřejmě vzbuzoval závist u ostatních vedoucích pracovníků Státní bezpečnosti a není vyloučeno, že právě tento vedlejší příjem vedl k jeho zatčení. Ovšem rozdáváním západního zboží si budoval ochrannou síť z vládních a stranických funkcionářů. Stal se nepostradatelným a současně jedním z nejmocnějších lidí v Československu, o jeho služby ho prosili i někteří ministři.
4. října vstupuje do českých kin film o Zdeňku Tomanovi:
Za co to bylo?
V zimě 1947–1948 se údajně vynořilo několik velmi pádných důvodů, proč se Tomana zbavit. Své sestře Aurelii, provdané za doktora Imricha Rosenberga, údajně řekl jméno jednoho svého agenta vyslaného na Západ a ona předala v Belgii tuto informaci manželovi. Tvrdila prý, že od bratra zná jména všech československých agentů, kterých je dohromady jenom dvanáct. Rosenberg byl původně diplomat a nyní vlastnil dovozní a vývozní firmu; patřil také k mezinárodnímu sionistickému hnutí. Krátce nato začaly západní kontrašpionážní služby zavírat agenty československé civilní rozvědky.
Určitou roli v obvinění sehrál patrně i agent kontrarozvědky F-7 Amon Tomašoff, předaný na výpomoc rozvědce ke krátkodobým výjezdům. Tento dobrodruh pocházející z bohaté židovské rodiny v Bratislavě ovládal kromě slovenštiny patnáct jazyků. Za války sloužil u amerického námořnictva.
Poprvé ho jeho řídící důstojník Vlastimil Rollo-Rott z BAb, tedy z rozvědky, vyslal začátkem ledna 1948 do Švýcarska, aby zjistil, co tam dělá známý obuvnický průmyslník Jan Baťa, který odešel z Československa. Podruhé mu v polovině února podepsal cestovní příkaz do Belgie. Za pomoci Ladislava Brodáka-Textiláka, bývalého zahraničního vojáka a nyní obchodníka s textilem, jehož autem jeli, se měl Tomašoff seznámit se synem generála Prchaly Ladislavem – samotný generál byl pořád republice nebezpečný.
Kontakt s Ladislavem Prchalou opravdu navázal. Avšak únorový převrat Tomašoffa zmátl, jak vyplývá z jeho dopisu Emilu Orovanovovi-Olivovi z BAa, což byla kontrarozvědka. Zdráhal se vrátit do Prahy a podle Prokopa Tomka to odůvodnil „tím, že Ladislav Prchala pro něj znamená cenný zpravodajský zdroj ve třetím odboji (pozoruhodný výskyt tohoto termínu tak záhy)“.
Nakonec přece jenom přijel. Mladý Prchala mu dal několik tajných úkolů, které měl splnit jak v západním Německu, tak v Československu. Šlo především o vybudování trvalého kurýrního spojení s ilegálními skupinami prchalovců v republice a o zorganizování ilegálního přechodu jednoho člověka přes hranice. To všechno bylo pro rozvědku hračkou.
Konec agenta F-7Amon Tomašoff byl velice aktivní ve své službě kontrarozvědce. Dokonce hrál amerického důstojníka v akci „Kameny“. V ní československé tajné služby postavily na našem území fingovanou stanici kontrašpionážní služby CIC. Tam vodili převaděči StB uprchlíky a vzápětí je po výslechu jakoby cestou do západoněmeckého vnitrozemí estebáci zatkli. Vzhledem k Tomašoffově rozkolísané a dobrodružné povaze ho v roce 1949 hodila Bezpečnost přes palubu. Potom se na Karlovarsku živil jako dělník, referent ve státním filmu a zase dělník, přitom se snažil spolupracovat s StB. Zemřel jako jednatřicetiletý v roce 1953 v košické nemocnici na nádor mozku. |
Znovu odjel agent F-7 do Belgie 20. března. Avšak Imrich Rosenberg se od své ženy, sestry Tomana, dověděl, že Tomašoff je vyzvědačem a hned to oznámil Ladislavu Prchalovi. „Jste spolupracovníkem československé rozvědky?“ udeřil Prchala bez okolků na Tomašoffa. „Po připravené Tomašoffově odpovědi byl údajně zmaten, ale přesto poté podnikl u belgických úřadů kroky k jeho zatčení,“ zjistil Prokop Tomek. „Ale F-7 stačil ještě předtím z Belgie odjet a bezpečně se vrátit do ČSR.“
Po návratu do Prahy ohlásil údajnou indiskreci svého šéfa na ministerstvu vnitra. Velitel StB Jindřich Veselý potom dokonce označil Tomana za „amerického špiona“ a „velezrádce“.
Nicméně Jiří Šindelář při našem rozhovoru v roce 1995 vyloučil, že by šéf byl tak neopatrný a doma mluvil o tajných služebních záležitostech. „Jindřich Veselý mi už dřív řekl, že se mu Toman nelíbí,“ dodal Šindelář. Proto se ho při první příležitosti zbavil. Snad mu vadila jeho uzavřenost a povýšené chování. A proval řady agentů mohlo zavinit úplně něco jiného, co se třeba Praha vůbec nedozvěděla.
Vážná, avšak neprůhledná obvinění
V oznámení pro státní zastupitelství z 9. září 1948 uvedla StB kromě prozrazení „spolupracovníka vyslaného do zahraničí“ ještě další obvinění vůči Tomanovi. V kurýrních zavazadlech nechal do Velké Británie propašovat bižutérii a prodával ji na černém trhu. Za úplatu opatřil válečnému zločinci Marianu Kargulovi, jehož hledalo Polsko, povolení k pobytu v republice. A konečně – chystal se k útěku na Západ.
Když víme, jak komunistický režim překrucoval fakta, musíme se ptát: A co z toho byla pravda? Nevíme. Šmelinařil, ale nejen pro sebe, nýbrž i ve prospěch komunistické strany – jejímu pokladníkovi odevzdával část utržených peněz. Mohl prozradit agenta i opatřit beztrestnost pro válečného zločince – ale co když za tím byla nějaká zpravodajská hra mířící do budoucnosti? Vždyť nacistické zločince běžně používaly všechny zpravodajské služby. Tato obvinění jsou příliš neprůhledná, než abychom jim mohli plně věřit.
Martin Šmok přišel na další zajímavý možný důvod při shromažďování podkladů k filmům o válečném a poválečném sionistickém hnutí. Po pogromu v Kielci v létě 1946 začali polští Židé prchat přes Československo dál. Poprvé o tom jednala schůze vlády v Praze 26. července – to dnes není tajné. Brzy bohužel následovaly židovské pogromy v Maďarsku i na Slovensku. Hranice mezi Maďarskem a Rakouskem byly zaminované, proto Maďaři museli volit cestu přes Československo. Tudy jezdily celé zvláštní vlaky se Židy, kteří hledali novou životní jistotu, do amerického pásma Německa. Odtud putovali buď do jihoevropských přístavů a do Palestiny, anebo na nějaký čas do britské okupační zóny.
Už 16. srpna tvrdil ministr Zdeněk Nejedlý na mimořádné poradě kabinetu, že naším územím prošlo asi 60 tisíc polských Židů a celkem se jich chystá na tři čtvrtě milionu. V říjnu požádal ministr Jan Masaryk Tomana, aby těmto uprchlíkům navzdory usnesení vlády, která chtěla hranice uzavřít, pomáhal. Stejný názor zastával i premiér Gottwald.
Za půl roku požádal šéf židovské záchranné organizace American Joint Distribution Committee (známé jako Joint) v Praze a potom v Budapešti Israel Gaynor Jacobson československou vládu, aby dočasně anebo trvale umístila část těchto lidí, kteří už přešli do amerických okupačních pásem, na své území. „Tito Židé uprchli přes Československo do amerických oblastí v Rakousku a v Německu a s pomocí československé vlády, která dovolila průchod…, byli s to zachránit své životy,“ psal Jacobson 18. března 1947. „Mezi těmito uprchlíky je určitý počet jak vyučených, tak pomocných dělníků.“
Paní Jacobsonová předala Šmokovi záznam rozhovoru svého manžela, v němž se zmiňuje o tom, že tento přechod umožnil právě Toman. Rovněž Jacobsonův nástupce ve vedení pražské kanceláře Julius Levine to v dopisu ze 2. července 1948 potvrzuje, byť se zmiňuje pouze o polských Židech. Bohužel v českých archivech se žádné podrobnější údaje o této akci nedochovaly.
Toman, který tehdy byl podle Jacobsona stoprocentním stalinistou, tuto akci zorganizoval za pomoci svého švagra Imricha Rosenberga. Šmokovi to řekli při interview na kameru rovněž někteří pracovníci Jointu, kteří pracovali v Praze. Tranzitní střediska z Polska byla v Náchodě a Broumově.
RECENZE:Mluvící encyklopedie, kde je Toman jen jedna tvář na schůzi Přečtěte si recenzi na film o Tomanovi zde. |
Samozřejmě průchod těchto lidí nebyl zadarmo. Kromě nákladů za pobyt, které přišly asi na 250 tisíc dolarů měsíčně, údajně platil Joint Tomanovi pokutu za ilegální přechod hranic ve formě paušálu. Kolik korun či dolarů to bylo? To se Martinu Šmokovi nepodařilo zjistit. Ovšem Joint ještě v roce 1948 ručil za jednu dolarovou půjčku Československu. Později však komunistické úřady zavíraly jednotlivé pracovníky této židovské záchranné organizace a propouštěly je na kauce dvou milionů dolarů a více. V roce 1950 byl Joint z Československa vykázán a svá konta zde musel zanechat.
Šmok předpokládá, že Toman peníze mohl použít svou výzvědnou službou a kromě toho si menší díl ponechával pro sebe. Tím samozřejmě vzbuzoval závist u ostatních vedoucích pracovníků Státní bezpečnosti a není vyloučeno, že právě tento vedlejší příjem vedl k jeho zatčení.
Dokonalý útěk z vězení
Zatykač na Tomana nesl datum 12. ledna 1948. Přesto sekční šéf pořád ještě zůstával ve své funkci. Až koncem února ho poslal Nosek na nucenou „zdravotní dovolenou“ a teprve 27. dubna dopoledne si pro něho přišlo zatýkací komando. Šest týdnů předtím se dostal do vězení i Adolf Püchler – prý aby se nemusel obávat o svou bezpečnost.
Zadržení Tomana vysvětlil Veselý pracovníkům rozvědky jednoduše: Při domovní prohlídce jsme u něj našli dva vzácné obrazy, spoustu perských koberců, zlato a další cennosti... Jenže proč museli tak vysokému činiteli ministerstva vnitra prohlížet byt? To už neřekl.
Paní Pavla Tomanová intervenovala za manžela na všech stranách, ale neúspěšně. Se švagrovou mluvila o sebevraždě. Po návštěvě ministerstva národní obrany v Dejvicích skočila 8. května z verandy jednoho domu, kam občas chodila, a zabila se. Zanechala po sobě sedmiměsíčního chlapečka Ivánka. Z dopisu na rozloučenou čišela důvěra v komunismus.
Podle tvrzení Püchlera byl Toman více vězněm ústředního výboru KSČ, jmenovitě Karla Švába, než StB. Šváb rozhodoval o tom, kdo ho bude vyšetřovat a na co se ho má ptát. Bývalý velitel rozvědky věděl příliš mnoho o zákulisním životě špiček komunistické oligarchie, než aby k němu mohl mít kdokoliv přístup. Když mu věznitelé oznámili smrt jeho manželky, propadl zoufalství a trudomyslnosti, anebo je aspoň simuloval – kvůli tomu odmítal chodit na výslechy.
Vzhledem k přetíženosti Pankráce drželi Tomana v malé věznici StB v justičním paláci na Karlově náměstí. Avšak tam prý panoval poměrně volný režim. Když měli strážci náladu, dokonce dovolovali vězňům, aby si zatelefonovali domů nebo přátelům. Toman přitom hovořil anglicky, aby muž v uniformě nerozuměl – a ten mlčky souhlasil.
Jednoho strážmistra Sboru národní bezpečnosti Toman přemluvil, aby odnesl dopis se žádostí o pomoc při útěku příteli. Když 22. června dostal bývalý šéf BAb ponižující příkaz, aby umyl záchody, strážce ho na nich zamkl. Potom bušili na dveře vězňové z jedné cely a esenbák za nimi odešel. Toman, který měřil
Po chvíli začali strážní vyšetřovance Tomana postrádat. Našli jenom otevřené okénko. Vyhlásili poplach. Prohlídky na výjezdech z Prahy, celostátní pátrání a zpřísněné kontroly na hranicích neměly úspěch.
První přednosta poválečné československé civilní ofenzivní výzvědné služby zmizel. Potrestání jedenácti strážných včetně velitele věznice na Karlově náměstí už nic nezachránilo. Jak se zdá, někteří byli podplaceni. Při tomto krkolomném útěku museli Tomanovi pomáhat i přátelé zvenčí, z nichž šest bylo zatčeno. Nepochybně přispěli rovněž příslušníci Jointu a dalších spřízněných organizací, ale o nich archiv ministerstva vnitra mlčí.
První týdny po útěku se Toman skrýval na chatě svého známého nedaleko Prahy. Vyčkával, až pátrání po něm poleví. Podle oficiální americké zprávy překročil Toman hranice do západního Německa až za měsíc – 18. července v prostoru Cheb–Markredwitz. Podrobnosti o jeho cestě přesně neznáme. Na druhou stranu zřejmě přešel jednou z tajných stezek, které používali jeho agenti.
Ostatně tajemník Svazu přátel SSSR Jan Kác to napsal Slánskému naplno: „...polovina ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby zmizel, a proto pátrání sabotovala...“ Veselý však tvrdil, že uprchlíka zahlédli agenti StB před velvyslanectvím USA, takže prý ho nejspíš dostala ven americká tajná služba.
Syn jako rukojmí
V Německu se Tomana ujala vojenská kontrašpionáž CIC. Podle jedné zprávy prozradil svou síť v Bavorsku a Američané ji okamžitě zlikvidovali. Historik Karel Bartošek se domnívá, že se zmínil i o Arturu Londonovi, protože se o něm rozepsaly západní noviny jako o „agentu Informbyra“. Následkem toho mu francouzské úřady zakázaly návrat do Paříže z dalšího ozdravného pobytu ve Švýcarsku. O ostatních agentech Toman patrně nemluvil, rozhodně ne o všech – v Praze zůstal syn, o něhož velice stál.
Na Štědrý den 1948 spatřil Tomana jeden československý špion ve Vatikánu. Do Prahy poslal hlášení, podle něhož se prý chce jeho bývalý šéf odstěhovat do Izraele. Ve skutečnosti odplul do Venezuely, kde žili jeho příbuzní – strýc tam měl dobře zavedený podnik. On sám se vrátil ke křestnímu jménu Zoltán a obchodoval se stroji, což mu vyneslo nemalé jmění.
StB si ponechala malého Ivánka jako rukojmí. Kapitán Alois Samec, který dostal dítě na starost, ho vyzvedl ze sirotčince a předal na vychování do rodiny řidiče MV Jiřího Rohana, která neměla vlastní děti. Před tím mu úplně změnil totožnost – vymyslel datum jeho narození i původ a přejmenoval na Michala.
Přibližně ve stejné době adoptovala chlapečka ze sirotčince tajemnice ministra Valentina Milerová. Zdálo se, že je to Ivánek. Mnozí lidé, kteří znali Tomanovu rodinu, ji chválili za humánní gesto. Později Milerová z ministerstva odešla, znovu se provdala a pod jménem Holubová emigrovala do Švýcarska.
Marně se snažili Toman a jeho příbuzní dostat chlapce zpátky – StB striktně odmítala. V březnu 1961 měl tento čtrnáctiletý Michal-Ivan vážný úraz ve Stromovce. Po padesáti dnech v kómatu zemřel. Úřady však ponechaly Tomana v naději, že syn stále žije – mladý Miler toho měl být důkazem.
Teprve v roce 1992 se podařilo Josefu Slaninovi z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (ÚDV) celou záležitost uzavřít. Prokázal, že jak paní Tomanová, tak její syn nebyli zavražděni. Slanina odjel za Tomanem do Venezuely, aby ho se smutným koncem obou seznámil.
Začátkem devadesátých let Tomana v Praze rehabilitovali. I v tom je kus ironie, která provází mnohé revoluce. Tento muž s několika křestními jmény zemřel v mexickém Cabo San Lukas 20. prosince 1997.
Martin Šmok, který se tomuto případu intenzivně věnoval, ho vidí realisticky: „Nešlo o mecenáše, filantropa, jak ho vidí Izraelci, ale spíš o sebestředného pána zaslepeného mocí a penězi. V tom ho formovalo jeho dětství. Za žádných okolností nechtěl být znovu chudý. Nikdy nepřekročil svůj stín.“
„Tomana nepovažuji za žádného hrdinu protikomunistického odboje,“ řekl mně první polistopadový ředitel archivní správy ministerstva vnitra ČR Jan Frolík. „Spíš naopak, velice aktivně přispěl ke vzniku komunistického režimu.“
Text je upravenou verzí kapitoly připravované knihy „Čeští vyzvědači“, která má vyjít v roce 2020.
