Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Proč astronomové ztrácí planetky a jak těžko se jim hledal Járacimrman

aktualizováno 
Každý občas něco ztratí, obvykle maličkost. Zkuste si představit, že byste ztratili něco o velikosti několika desítek kilometrů. Nemožné? Jste na omylu! Astronomům se podobné věci občas stanou a nejsou to jen ojedinělé případy. Ve vesmíru je totiž měřítko „malých objektů“ poněkud jiné než na Zemi.

Snímek planetky Ida ze vzdálenosti zhruba deseti tisíc kilometrů pořízený přístroji sondy Galileo. Fotoaparát zaznamenával i infračervené světlo, a výsledný snímek tak má trochu nepřirozené barvy - lidskému oku by se jevila planetka v podstatě výhradně šedá. Všimněte si malého objektu vpravo - to je měsíček Daktyl, první známý měsíc nějaké planetky. | foto: NASA/JPL

Mezi takzvaná „malá tělesa“ Sluneční soustavy patří mimo jiné i planetky neboli asteroidy. Když to hodně zjednodušíme, jsou to objekty větší než drobné meteoroidy a menší než trpasličí planety. Zároveň nemohou obíhat kolem žádné planety, nebo v blízkosti Slunce vytvářet ohon. V prvním případě by se totiž jednalo o měsíce, v druhém o komety. Přesné rozměry planetek nejsou jednoznačně definovány. Obvykle se spodní hranice udává v metrech nebo desítkách metrů, ale můžeme narazit i na hodnoty nižší než metr nebo naopak stovky metrů. Horní hodnota se pohybuje někde v řádech stovek kilometrů, ale i u ní panuje určitá nejistota.

Značná část asteroidů se pohybuje v prostoru mezi planetami Mars a Jupiter, ale vyskytují se i v jiných částech sluneční soustavy. První těleso tohoto typu objevil 1. ledna 1801 italský matematik a astronom Giuseppe Piazzi. Dostalo jméno Ceres, obíhá mezi Marsem a Jupiterem a jeho zařazení do kategorie se několikrát měnilo. Nejprve jej astronomové považovali za klasickou planetu, později jej přeřadili do nově vzniklé skupiny planetek a od roku 2006 se dostalo mezi tzv. trpasličí planety.

Pohled na trpasličí planetu Ceres v téměř pravých barvách. Snímek pořídila...

Pohled na trpasličí planetu Ceres v téměř pravých barvách. Snímek pořídila sonda Dawn ze vzdálenosti 13 641 km.

Jak se takové těleso může „ztratit“? Jednoduše tak, že není spolehlivě známa jeho dráha a přes několik pokusů se jej delší dobu nedaří najít v blízkosti vypočítaných souřadnic. Taková situace může nastat i v současnosti, ale mnohem častěji k ní docházelo koncem 19. století a v první polovině 20. století. Tehdejší přístroje nebyly zdaleka tak citlivé jako dnešní, takže slabé objekty se často podařilo sledovat jen krátce a pak zmizely z jejich dosahu. Protože tenkrát získávaly planetky označení snáze než dnes, ztratila se takto i některá již očíslovaná či pojmenovaná tělesa.

Jednou z prvních již pojmenovaných a pak znovu ztracených planetek se stala (132) Aethra. Číslo v závorce je katalogové číslo od Minor Planet Center (Středisko pro malá tělesa sluneční soustavy). Planetku objevil 13. června 1873 kanadsko-americký astronom James Craig Watson, ale po krátké době přestala být pozorovatelná a téměř půl století ji nikdo nespatřil. Znovu byla nalezena až roku 1922.

Osm ztracených

V pozdější době se na „pohřešované“ planetky zaměřilo několik astronomů a snažili se je znovu objevit. Díky tomu se dařilo pomalu redukovat jejich seznam. Poměrně úspěšná byla 70. léta 20. století, ale nejúspěšnější se stalo až desetiletí další.

Pokud bychom listovali časopisem Říše hvězd z ledna 1981, našli bychom zde informaci, že po téměř 45 letech byla 13. prosince 1979 znovu vypátrána planetka (1370) Hella a díky tomu počet ztracených planetek s definitivním číslem klesl na osmnáct. V následujících letech se jejich množství stále zmenšovalo. Zasloužil se o to například Leif Kahl Kristensen z dánské univerzity Aarhus, který roku 1981 kromě několika menších těles znovu nalezl planetky (452) Hamiltonia a (1357) Transylvania.

S planetkou (452) Hamiltonia je to trochu zamotanější. V některých materiálech se uvádí, že byla znovuobjevena roku 1987, ale to je špatně. Zmínku o její identifikaci je možné najít už v oběžníku Mezinárodní astronomické unie (IAUC) číslo 3595 z dubna 1981.

Když Leif Kahl Kristensen ukončil své pátrání po ztracených planetkách, zanechal svým následovníkům jen devět nenalezených těles s číslem a jménem. Konkrétně se jednalo o tyto planetky: (330) Adalberta, (473) Nolli, (719) Albert, (724) Hapag, (843) Nicolaia, (878) Mildred, (1009) Sirene, (1026) Ingrid a (1179) Mally.

Zvláštní příběh se váže k planetce (330) Adalberta. Tu se totiž nikomu nepodařilo znovu spatřit. Při důkladném prověřování okolností jejího objevu vyšlo najevo, že pravděpodobně nikdy neexistovala. Objevitel Adalberty, Max Wolf, zřejmě za obraz asteroidu považoval dvě slabé hvězdy.

Po odečtení Adalberty zbylo osm očíslovaných ztracených těles. Ještě roku 1981 ubyla další položka. Jednalo se o planetku (843) Nicolaia, o jejíž znovuobjevení se postarali pracovníci Astronomisches Rechen-Institutu v německém městě Heidelberg, kteří pracovali s metrovým dalekohledem.

Planetku (1009) Sirene objevil roku 1982 J. Gibson na fotografii, pořízené dalekohledem o průměru 1,2 metru na Palomarské observatoři. O čtyři roky později přišla řada na další dva asteroidy. Japonský astronom Syuichi Nakano našel (1026) Ingrid a na znovuobjevení planetky (1179) Mally se podílela dvojice německých astronomů (Hans-Emil Schuster, Lutz Dieter Schmadel) spolu s jedním dánským (Richard Martin West).

Roku 1987 byl po dlouhých 86 letech opět nalezen ztracený asteroid (473) Nolli. Dlouhá desetiletí čekala na své znovuobjevení i planetka (724) Hapag. Našli ji astronomové Tsutomu Hioki a Nobuhiro Kawasato z japonského města Okutama až v roce 1988, tedy 77 let od jejího „prvního“ objevu. Na konci 80. let 20. století tak zbývaly k dohledání poslední dvě planetky – (719) Albert a (878) Mildred.

V roce 1991 se podařilo najít (878) Mildred a to díky metrovému dalekohledu na Evropské jižní observatoři. Pomocí něj byly 10. dubna získány tři pozice tělesa a při propočítávání dráhy se našla i další pozorování z dubna 1984 a listopadu 1985. Informace o nálezu a identifikaci vyšly v květnu 1991 v IAUC číslo 5275. Původní objev se uskutečnil 6. září 1916 na observatoři Mount Wilson, kdy planetku objevili dva američtí astronomové – Seth Barnes Nicholson a Harlow Shapley.

Posledním a nejdéle vzdorujícím objektem se tak stal asteroid (719) Albert. Ten objevil 3. října 1911 česko-rakouský astronom Johann Palisa a podařilo se jej pozorovat i z hvězdáren v Heidelbergu, Greenwichi, Johannesburgu a Kodani. Přibližně po měsíci zmizel z dosahu dalekohledů těchto observatoří a velmi dlouho unikal dalšímu spatření. Astronomové po něm pátrali již v letech 1913 a 1915. Další hledání probíhalo od 70. let 20. století, ale ani to nebylo úspěšné.

Úspěch zaznamenal až americký projekt Spacewatch (Vesmírná hlídka), díky kterému se v květnu 2000 konečně podařilo Alberta vypátrat. Poprvé byl detekován 1. května, ale nejprve se předpokládalo, že je to nové těleso a dostal předběžné označení 2000 JW8. Až při výpočtech dráhy si astronomové všimli, že jeho dráha je nápadně podobná ztracenému Albertovi. Došlo tedy na pečlivé přezkoumání a porovnání, které ukázalo, že se opravdu podařilo vypátrat poslední ztracenou planetku s katalogovým číslem. Mezi jejím „prvním“ a „druhým“ objevem uplynulo bez několika měsíců 89 let.

Planetka Mathilde vyfocená sondou NEA Shoemaker v roce 1997 ze vzdálenosti...

Planetka Mathilde vyfocená sondou NEA Shoemaker v roce 1997 ze vzdálenosti zhruba 2 400 kilometrů. Těleso obíhá mezi Marsem a Jupiterem a má průměr zhruba 50 na 60 kilometrů.

Více než jen do počtu

Aby byl článek kompletní, nesmíme zapomenout na asteroid (69230) Hermes. Ten se někdy také počítá mezi ztracené očíslované planetky, ale neprávem. Objevil jej roku 1937 německý astronom Karl Wilhelm Reinmuth a poté jej zaznamenali i na dalších astronomických observatořích. Trochu kuriózní je, že získal nejen předběžné označení 1937 UB, ale i jméno Hermes po poslu bohů z řecké mytologie. Způsobil to pravděpodobně fakt, že tehdy prolétl rekordně blízko Země. Problém byl v tom, že planetka byla pozorována jen pět dní a získané údaje nestačily k vypočítání přesné dráhy. Definitivní číslo tak roku 1937 nezískal právě proto, že byl brzy opět ztracen. Až když jej roku 2003 opět vypátral Brian A. Skiff v rámci projektu LONEOS (Lowell Observatory Near-Earth-Object Search), mohla být spolehlivě vypočítána jeho dráha a konečně získal od Minor Planet Center definitivní číslo 69230.

Zastavme se ještě u tří zajímavých planetek. První z nich objevil roku 1928 čínský astronom Zhang Yuzhe. Nejprve dostala provizorní označení 1928 UF, později pak číslo 1125 a objevitel jí dal jméno China, neboli Zhongguo, což je také jeden z názvů Číny. Těleso se však ztratilo z dohledu techniky dříve, než se podařilo vypočítat jeho přesnou dráhu.

Po nějaké době astronomové usoudili, že je navždy ztracené a tudíž číslo i jméno použijí pro nějaký nový objekt. Volba padla na asteroid 1957 UN1 objevený roku 1957 na čínské observatoři Purple Mountain. Zhang Yuzhe souhlasil, a tak dostal katalogové číslo 1125 a jméno China. Roku 1986 však čekalo na astronomy překvapení. Ukázalo se, že tehdy „nově objevený“ asteroid 1986 QK1 není nic jiného, než původní těleso 1928 UF, které již vědci prostě odepsali. Jak z toho ven? Nakonec problém vyřešili tak, že planetce 1957 UN1 už zůstalo číslo 1125 i jméno China a znovuobjevené původní těleso 1928 UF obdrželo číslo 3789 a jméno Zhongguo.

Druhý zajímavý objekt nalezl 23. února 1950 americký astronom Carl Alvar Wirtanen na Lickově observatoři a získal předběžné označení 1950 DA. Dařilo se jej pozorovat jen 17 dní a poté zmizel. Získané polohy nestačily na spolehlivý výpočet dráhy a tak se těleso na půl století ztratilo. K opětovnému nalezení došlo až roku 2000 a když se podařilo zpřesnit dráhové elementy, přišlo se na to, že roku 2880 se asteroid přiblíží Zemi nebezpečně blízko. Stal se dokonce tělesem s největší známou pravděpodobností, že se srazí s naší planetou – udávala se hodnota 0,3 %. Po dalším zpřesnění dráhy v prosinci 2015 poklesla pravděpodobnost srážky na 0,012 %.

Poloha planetky Jaracimrman v naší soustavě k 22. květnu 2017. Jak vidno,...

Poloha planetky Jaracimrman v naší soustavě k 22. květnu 2017. Jak vidno, planetka obíhá po mírně eliptické dráze, v tzv. hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem (jeho dráha na obrázku není, nevejde se na něj). Vzdálenost mezi dvěma body na oběžné dráze Jarycimrmana je 0,13 astronomické jednotky (au, což je v podstatě průměrná vzdálenost Země-Slunce), a odpovídá tedy zhruba vzdálenosti, kterou světlo ve vakuu uletí za jednu minutu.

Poslední zmíněná planetka je úzce svázána s Českou republikou. Objevil ji 16. ledna 1996 Zdeněk Moravec z hvězdárny na Kleti a nejprve získala označení 1996 BG. Při výpočtech dráhy se zjistilo, že už byla pozorována dříve, konkrétně 12. prosince 1973. Po nějaké době se však ztratila. Podruhé ji astronomové nalezli v létě roku 1990, ale ani tentokrát se nepodařilo dostatečně přesně vypočítat dráhu. Až třetí pokus z roku 1996 byl úspěšný a planetka byla pozorována delší dobu. Díky tomu byly dráhové parametry určeny s takovou přesností, že asteroid mohl získat katalogové číslo a objevitel jej mohl pojmenovat. Jeho volba padla na fiktivního českého génia Járu Cimrmana a díky tomu teď kolem Slunce obíhá planetka s označením (7796) Járacimrman (více o jejích parametrech najdete na této stránce).

Pokud jste po přečtení článku získali dojem, že všechny ztracené planetky už byly znovu nalezeny, jste na velkém omylu. Až na malé výjimky se celou dobu jednalo o příběhy asteroidů, které v době ztráty již měly svá definitivní čísla. Ty se opravdu nakonec podařilo všechny znovu najít, ale kromě nich existuje velmi velká skupina těles, která získala jen provizorní označení a po nějaké době byla ztracena. Vzhledem k tomu, jak se stále zdokonaluje technika i programové vybavení, je pravděpodobné, že řada z nich bude dříve, či později také nalezena. Každopádně těchto objektů, které astronomům ještě „unikají“ je stále ohromné množství; některé odhady hovoří, že je jich více než 150 tisíc. I kdyby se astronomové zaměřili jen a jen na pátrání po těchto tělesech, mají postaráno o zábavu ještě na mnoho let.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Snímek pořízený Stanislavem Danišem v létě 2017 během zatmění Slunce v...
Perly a přilbice. Pohled na zatmění Slunce, jak jste ho ještě neviděli

Američané ho nazvali pro nás trochu velikášsky Velké americké zatmění. Astronomický úkaz letos 21. srpna vytáhl miliony Američanů na "venkov" a spolu s nimi...  celý článek

Kojenec s mikrocefalií během fyzioterapie
Stačila tři písmena. Jak jednoduše se zika „naučila“ napadat mozek

Tým čínských vědců popsal, jak virus zika získal schopnost způsobovat u novorozenců výrazné zmenšování lebky, mikrocefalii. Stačila malá změna před necelými...  celý článek

Rick Doblin se směje velmi často, ale na této fotografii má spoustu důvodů....
Terapie s pomocí drog funguje. A je jedno proč, říká tahoun výzkumu

Stále ilegální droga „extáze“ by se mohla během několika let stát lékem. Do značné míry je to zásluha jediného muže, Ricka Doblina, kterého v tuto chvíli...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.