Sir Henry Walter Bates vešel před 150 lety do dějin přírodovědy díky originální myšlence o napodobování. Jako první (alespoň v moderní vědě) přesvědčivě zdůvodnil, proč je živá příroda plná druhů, které si hrají na jiné druhy. Často jedovaté, bodavé nebo alespoň agresivní. Takzvaná Batesovo-batesiánské mimikry mají od té doby pevné místo v učebnicích biologie jako příklad vynalézavosti evoluce.
Má to svůj háček. Jak si může všimnout každý, kdo se chvíli rozhlíží i po českých luzích a hájích, živočišní i rostlinní napodobitelé nejsou ve svém oboru všichni stejně dobří. Najdou se druhy, které jsou téměř přesnou kopií svých vzorů. Najdou se ovšem i další druhy, u kterých podvod snadno odhalí i necvičené oko.
Chyba je v nás nebo v samičkách
Jak může evoluce tak zjevnou nedokonalost trpět? Jako vysvětlení na první pohled nepovedených mimikry se zatím navrhovalo několik vysvětlení. Například, že nás jenom klame lidský zrak, zvířata všechno vidí jinak a na jeho oklamání stačí i nepovedená kresba nebo nápodoba tvarů. Jiní biologové přišli s nápadem, že někteří napodobitelé chtějí imitovat hned několik druhů najednou. Jinými slovy že nahrazují kvalitu kvantitou.
Vyloučena nebyla ani myšlenka, že v některých druzích se setkávají dvě protichůdné tendence, třeba ochrana a sexuální výběr. Pokud by se samičkám jednoho druhu much z nějakého důvodu (který může být "iracionální") nelíbili samečci příliš dobře připomínající vosy, tak by vosí kresba sice chránila nositele před dravci, ale zároveň by ho připravila o možnost rozmnožování. Moc rozšířená by tedy nebyla i přes svou prospěšnost.
Což mimochodem není nic nepředstavitelné, protože jak si všiml už Darwin (a věnoval vysvětlení tohoto jevu hodně času a práce), pohlavní znaky nebývají vždy vhodné pro přežití. Slavný je příklad pávů, jejichž ocasy jsou při úniku před dravci naprosto nepraktické, ba doslova smrtící. Bez nich ovšem žádný samec u opačného pohlaví neuspěje. Je tedy na světě sice dlouho, ale z biologického hlediska úplně zbytečně.
Většina z hypotéz o příčinách prospěšnosti mimikry nebyla přesvědčivě experimentálně potvrzena (či vyvrácena). Nyní se několik z nich najednou pokusil "potopit" tým Toma Sherratta z Carletonské univerzity v kanadské Ottavě. Jejich práce vyšla v časopise Nature (zde je výtah, plná verze je jen pro předplatitele).
Tabule zachycující všechny druhy much, kterými se kanadští vědci zabývali ve své studii. Hodnota označená jako HR označuje míru podobnosti s jejich vzory podle lidských hodnotitelů (HR=human ranking). Čím vyšší je hodnota, tím věrnější je podle hodnotitelů moucha podobnější "původnímu modelu", ať už jde o vosu, čmeláka nebo včelu.
Odborníci zkoumali něco přes třicet druhů z řádu dvoukřídlých: tedy obyčejných much. V této skupině je údajně necelých patnáct set druhů, které se více či méně úspěšně snaží připomínat některé své nebezpečnější hmyzí příbuzné, od čmeláků či včel až po vosy.
Jak se zdá z výsledků jiných studií, dravci živící se hmyzem a lidé se zřejmě shodují v hodnocení kvality mimikry hmyzu. Platí to alespoň u holubů, které vědci vytrénovali, aby označovali pravé a falešné mouchy za odměnu. Problém nebude v odlišném lidském vnímání. Při testech neobstála ani hypotéza o podobnosti několika druhů najednou. Při důkladném srovnání se zdá, že většina muších mimikry je určena k nápodobě jediného druhu, byť se velmi liší kvalitou výsledné iluze.
Ze statistik vyšla nejlépe další hypotéza, kterou jsme zatím nezmínili. Ta považuje evoluci za velmi úspornou: říká, že kvalita mimikry stoupá hlavně u těch druhů, po kterých je mezi dravci největší poptávka, tedy především těch velkých. Vědci zjistili, že čím šťavnatější sousto daná moucha představuje (tedy čím je větší), tím spíše se přesně podobá nějakému nebezpečnému hmyzu.
Naopak malé druhy, kvůli kterým se dravci nejspíše nebudou tolik namáhat, mají mimikry spíše nedokonalá. Hrozí jim od ptáků menší nebezpečí (spíše je zabije něco jiného), a tak u nich geny pro dokonalá mimikry nejsou tak výhodné, aby se šířily.
A to má stačit?
Jak už to v biologii bývá, práce na pohled vypadá trochu "vycucaná z prstu". Není to vlastně nic než trocha statistiky. S tím ovšem nikdo nic nenadělá: biologové nemají naději, že by se jednou mohli dobrat nějaké teorie Všeho. Jejich předmět (celá živá příroda) je v podstatě náhodný výtvor; nebýt třeba vyhynutí dinosaurů, mohla vypadat jinak. Vědci si nemůžou být jistí, jestli to, co zkoumají, je projev nějakého evolučního zákona, nebo jen takového dějinného mimikry (náhoda, která se jako zákon jenom tváří).
V případě imitací ovšem kanadští vědci zřejmě natrefili na něco závažnějšího, přesto se nedá říct, že jejich pozorování vysvětluje všechny otázky kolem mimikry. Jak ukázaly už starší práce, kvalitu imitací hraje například i konkurence mezi jednotlivými druhy. Čím více je v prostředí napodobitelů, tím menší je pravděpodobnost, že dravec má tu smůlu a "vylosuje" si nebezpečnou kořist. V tu chvíli se musí také imitátoři snažit o co nejlepší nápodobu. Pokud dravec nemá vážné pochybnosti, nemá mnoho důvodů zkusmo si neklovnout.
Nové výsledky také neodpovídají na otázku, proč vlastně v přírodě existují špatní napodobitelé. Dokonalá mimikry jsou z nějakého důvodu pro některé druhy zřejmě příliš nákladná. Tady se může uplatnit hypotéza, že se nelíbí druhému pohlaví. Dokonce je možné, že by se mohly až příliš líbit špatnému opačnému pohlaví, tedy samičkám nebo samečkům napodobovaného druhu. A možná je to také úplně jinak.
