Proč na faktech nezáleží? Náš mozek panikaří a brání se cizím názorům

Dohodnout se s tím, kdo s vámi nesouhlasí, je nesmírně těžké. Fakta budou dost možná překřičena emocionální reakcí. Lidský mozek se totiž cítí „novými“ fakty ohrožen a odpovídá vyděšeně až agresivně. Podívejte se, proč je tak těžké najít společnou řeč. A co dělat, když chcete argumentovat rozumně.

„Ty jsi fakt volil Mažňáka? To si snad děláš srandu, jsi padlý na hlavu? Toho přece může volit jen naprostý idiot!“ (Poznámka redakce: Mažňák není skutečné jméno prezidentského kandidáta.)

Hádky na sociálních sítích

Sociální sítě nabízejí lidem pečlivý výběr takových příspěvků, informací a zpráv, které se danému člověku líbí, nebo, který jej přiměje k reakci. Lidé se tak postupně uzavírají do své názorové bubliny (komnaty ozvěn), kde je jejich názor přijímán.

Když už takový člověk náhodou narazí na názor z opačné strany barikády, je to už názor zabalený speciálně na míru pro ně - tedy přehnaný a s přiloženým návodem, jak emocionálně reagovat. To vede k silné názorové polarizaci a pocitu, že druhá strana je úplně mimo realitu.

Sociální sítě nám dávají možnost žít v naprosto odlišných světech.

Volební výsledky jsou skvělou připomínkou toho, že lidé kolem nás - často i lidé, které máme rádi nebo je známe a respektujeme - mají úplně jiné názory, než my. Co, jiné! Pitomé, šílené, evidentně špatné názory, chtělo by se vám křičet. Vůbec nechápete, jak někdo může mít tak odlišný názor, než máte vy.

Jediné vysvětlení, které vás v tu chvíli napadá, je, že je ten člověk úplně mimo a vy jej tedy nemusíte poslouchat.

Věřte, že stejné nutkání má ale i druhá strana. Důvody toho, proč je nesmírně těžké rozumně debatovat s lidmi, kteří s námi nesouhlasí, se ukrývají hluboko v našem mozku.

Nejde ostatně jen o názory politické. Další kontroverzní témata se týkají ekonomiky, vzdělávání nebo medicíny. Přesvědčení typu „očkování způsobuje autismus“ nebo „zbraně zvyšují/snižují kriminalitu“ si lidé většinou úzkostlivě brání. Navzdory faktům.

Možná si říkáte, že přece víte, jak z toho ven. Stačí, když lidem z druhé strany ukážete čistá fakta. Jenže se ukazuje, že to, co jsou pro jednoho „objektivní fakta“, to může být pro druhého „útok na jeho identitu“. Mozek pak taková fakta emotivně, v podstatě reflexivně odmítne.

Proč je tak těžké přesvědčit někoho fakty?

Lidé si často své názory tvoří nikoli na základě racionálního zhodnocení objektivních dat a argumentů. V jejich rozhodování hraje roli celá řada dalších věcí. Důležitou roli například hraje, jaké názory jsou obvyklé ve skupině, jejíž je daný člověk členem. Tento způsob rozhodování můžeme nazvat třeba „skupinovou dynamikou“ nebo „kmenovými instinkty“ (viz výzkum Richersona a Boyda v PDF).

Z vnějšku může takové rozhodnutí vypadat iracionálně. Pro daného člověka ale je jednodušší zůstat v rámci své skupiny - je to méně náročné jak mentálně, tak emocionálně.

Podívejte se na video ilustrující, proč je těžké argumentovat fakty:

Například řekněme, že je někdo členem skupiny, ve které jsou lidé pevně přesvědčeni o tom, že Američané nikdy nepřistáli na Měsíci. Takový člověk zřejmě nebude otevřený důkazům, které přistání člověka na Měsíci jasně dokládají. Místo toho je označí za padělky nebo manipulaci, aby nemusel měnit svůj názor, a bude selektivně číst jen ty zdroje, které jeho názor potvrzují.

Takový závěr je iracionální, protože ignoruje dostupná a ověřitelná fakta. Z pohledu skupinové dynamiky ale takový závěr dává smysl. Je bezpečnější souhlasit s ostatními soukmenovci a zůstat zajedno s těmi, kdo vás obklopují. A to třeba i navzdory ověřitelným faktům. Izolovat se od zbytku vlastní skupiny kvůli tomu, že s nimi nesouhlasíte, je nepohodlné a nepříjemné.

Jednodušší je vybrat si fakta podle toho, jaký názor už zastáváte. Vědci tomuto jevu říkají „potvrzující zkreslení“ (confirmation bias) a patří mezi známé kognitivní omyly.

Mozek zahnaný do kouta se agresivně brání. Nebo rovnou zdrhá

Problém je ale i v naší hlavě – náš mozek se nás neustále snaží uchránit před novými informacemi, které jsou v rozporu s našimi názory a mohly by znamenat ohrožení naší identity. Když se dostaneme do styku s informacemi, které jdou proti našim názorům, mozek se chová podobně, jako kdybychom se fyzicky ocitli v ohrožení. To je důvod, proč řada lidí reaguje tak agresivně na informace, které je usvědčují z omylu. A proto je tak těžké debatovat třeba o politice racionálně a kultivovaně.

Ověřovali jsme spolu s vámi

Náš nejnovější experiment sloužil mimo jiné i k ověření některých kognitivních omylů, které zde popisujeme. O výsledcích experimentu budeme postupně informovat v následujících týdnech.

Řada studií také ukázala na „efekt opačného účinku“, tvz. backfire effect. Když se lidé setkají s fakty, která jsou v rozporu s jejich pohledem na svět, mohou zareagovat velmi emotivně, s velkou vervou a ve výsledku se naopak ještě více utvrdí ve svém původním, mylném přesvědčení.

Například studie Brendana Nyhana a Jasona Reiflera z roku 2010 ukázala, že je velmi těžké „opravit“ něčí mylný názor. Když přijde na ideologicky zatížená témata, mohou mít naopak fakta trochu nečekaný efekt a utvrdí člověka v opačném názoru.

Vědci ve studii z roku 2005 zjišťovali, kolik lidí si po prezentaci faktů „opraví svůj omyl“ ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku (v roce 2005 se již vědělo o tom, že se žádné funkční zbraně hromadného ničení nenašly, a naopak se dosud veřejně nevědělo o tom, že se tam našly zbytky chemických zbraní z 80. let, pozn.red.). Zatímco liberálové – kteří obvykle nevolili prezidenta Bushe, kterého se „omyl“ především týkal – neměli problém si svůj názor opravit, konzervativci naopak po „korekci“ v přítomnost zbraní hromadného ničení v Iráku o to více věřili.

Rozdíly nebyly velké, ale byly rozhodně větší, než statistická chyba.

Netýká se to samozřejmě jen konzervativců a liberálů. Sklon k této „obraně předem vydobytých názorových pozic“ máme ve svém mozku všichni. Podle týmu Jonase Kaplana je dokonce možné změřit mozkovou aktivitu člověka ve chvíli, kdy jsou mu prezentovány důkazy protichůdné s jeho názory: „Zpochybnění politického přesvědčení vedlo ke zvýšené mozkové aktivitě v oblastech mozku spojených se sebe-reprezentací a odpojení od reálného světa,“ píší ve své studii. Zaznamenali také zvýšenou aktivitu v části mozku zvané amygdala, která hraje roli v prožívání emocí, jako je strach nebo radost. „Ukazuje se, že emoce hrají velkou roli při snaze uchovat si současný názor.“

Tento efekt opačného účinku samozřejmě nefunguje vždy a všude, a některé studie jeho prevalenci zpochybňují. Je pravděpodobné, že záleží na tématu. Pokud jde o takovou záležitost, se kterou daný člověk spojuje svou identitu (typicky politika, medicína, víra, stravování), pak je velká šance, že se daný člověk bude různými způsoby bránit tomu, aby se vyhnul novým datům, která by jej přiměla změnit názor.

Další kognitivní omyly, které nám brání se dohodnout

Většina lidí alespoň někdy podléhá následujícím chybným úvahám, iluzím, které nám brání vidě svět takový, jaký je. Pro tyto systematické chyby v úsudku se zažil termín „kognitivní omyl“

• Potvrzující omyl (confirmation bias) - Máme tendenci ignorovat data a názory, která jsou v rozporu s tím, čemu věříme. Naopak data, která náš názor potvrzují, považujeme za důvěryhodnější.
• Skupinová dynamika (in-group bias) - Máme tendenci důvěřovat více „našim“ lidem, tedy lidem z naší skupiny (jakkoli si tu skupinu definujeme). A máme také tendenci vnímat ty „ostatní“ jako jednolitou masu bez schopnosti představit si různorodost této skupiny.
• Strategické ignorování faktů (též pštrosí efekt, selektivní vnímání) - Fakta, která jsou pro nás nepohodlná nebo která nezapadají do našeho pohledu na svět, umí náš mozek snáze přehlédnout, pozapomenout nebo alespoň najít důvod, proč je ignorovat.
• Zpětné posuzování (hindsight bias, choice-supportive bias) - Náš mozek umí racionalizovat, často si přitom ani neuvědomíme, že tato racionalizace probíhá. Výsledkem je určitý dvojí metr. Máme pocit, že jsme féroví, ale ve skutečnosti vybíráme data tak, abychom dospěli k závěru, který jsme si už předtím vybrali. Případně máme pocit, že jsme vždycky měli ten názor, který zastáváme nyní, nebo že jsme vždy věděli to, co víme nyní.

V následujících týdnech se na tyto kognitivní omyly podíváme podrobněji. Už nyní si ale můžete sami na sobě zkusit experimentovat. Dokážete najít případy, kdy váš mozek dělá ukvapené, pohodlné závěry?

Nevěříme těm, kdo nejsou z „naší“ skupiny

Svou roli hraje také nedostatek empatie k lidem, kteří nejsou „jedním z nás“, tedy patří - tak či onak - do jiné skupiny. Lidé, kteří patří do naší skupiny, jsou pro nás automaticky důvěryhodnější. Máme pocit, že mají stejné zájmy, jako my, a můžeme jim tedy věřit. Psychologové Everett, Faberová a Crockettová v roce 2015 shrnuli řadu experimentů, které ukázaly, jak se lidé chovají odlišně k jedincům ze své skupiny a jak k jedincům, které vnímají jako „ty druhé“.

Lidé, kteří vypadají jinak, než my, jsou v našich očích „méně lidé“. Dokonce stačí, když jenom fandí jinému fotbalovému týmu, a už s nimi automaticky máme menší soucit.

Obzvláště alarmující jsou třeba studie, které ukazují, že k lidem „z jiné skupiny“ cítíme méně empatie. Myslíme si třeba, že lidé ostatních ras pociťují méně bolesti, než lidé, kteří vypadají více jako my (jak ukázali psychologové například v této studii, v této studii nebo v tomto měření).

Pomocí funkční magnetické rezonance mohou dokonce vědci studovat, co se děje v našem mozku, když sledujeme video člověka pociťujícího bolest. Ve studii amerických vědců, publikované v PLOS One (PDF), sledovali lidé videoklipy herců, jejichž tváře se někdo dotýká buď jehlou, nebo vatou. Na základě těchto měření vědci spekulují, že jsme přirozeně empatičtější k lidem, kteří „jsou jako my“.

Herci si zachovali neutrální výraz a souhlasili s použitím jejich tváře pro vědecké účely. Část herců byla bělošského a část herců čínského vzezření.

Nemusí jít ale jen o rasové rozdíly (kde je navíc ve hře zřejmě více faktorů, viz studie výše). Stačí, aby někdo fandil jinému sportovnímu týmu, a můžeme jim přisuzovat jiné vlastnosti, než lidem, kteří patří do „naší skupiny“, jak ukázal tým Richarda Crispa. „Emoce, které k lidem cítíte, mohou být kvalitativně odlišné podle toho, jestli je vnímáte jako členy své skupiny, nebo nikoli,“ píší vědci v závěru studie (PDF).

Jak z toho ven? Fakta jsou důležitá až v druhé řadě

Pro řadu lidí může být zjištění, že „jen holá fakta“ na přesvědčení protivníka nestačí, dost překvapivé. Nebo dokonce frustrující. Co tedy zbývá, když ne objektivní, ověřitelná fakta?

„Existuje bod zlomu - moment, kdy je názor neudržitelný navzdory nepohodlí, které změna názoru přinese.“

Podle odborníků na komunikaci ale není důvod k naprosté rezignaci. „Výzkumy ukazují, že existuje bod zlomu, a ani lidé, kteří odmítali změnit svůj názor, nejsou vůči nepohodlným informacím zcela imunní,“ píše Redlawsk, Vicettini a Emmersonová ve studii z roku 2010. Taková změna názoru je ale emocionálně vyčerpávající, což částečně vysvětluje, proč se do ní člověku nechce.

Pamatujte, že lidé, které chcete o něčem přesvědčit, mají reálné (ať už racionální nebo iracionální) důvody k tomu, aby u svého přesvědčení zůstali. Dokonce i přesvědčení, které se vám zdá naprosto nesmyslné, může mít z pohledu někoho jiného (vycházejícího z jiných dat) logický smysl nebo dokonce přínos.

Australští psychologové John Cook a Stephan Lewandowsky ve své knize Debunking Handbook (“Návod pro uvádění informací na pravou míru“, PDF) doporučují prezentovat nikoli fakta, ale také narativ, který vysvětluje, proč jsou tato fakta důležitá. „Například při obhajobě podezřelého nestačí jen říci, že je nevinen. Aby byla obhajoba účinná, je také důležité ukázat, kdo tedy zločin spáchal,“ píší autoři. Varují také před přehlcením informacemi - efektivnější je vybrat několik jasných informací, než se snažit vyjádřit se úplně ke všemu naráz.

Důležitá je nakonec i ta empatie. Pokud vás bude daný člověk vnímat a priori jako nepřítele, těžko bude poslouchat vaše argumenty s otevřenou myslí. Naopak pokud ukážete, že jste na jedné lodi - nebo minimálně, že jej za nepřítele nepovažujete a rozumíte jeho názoru - otevíráte možnost efektivní komunikace.

Jen proto, že nyní o těchto omylech víte, nebudete vůči těmto omylům imunní.

Nakonec připomeňme důležitý - byť nepohodlný - fakt. Všechno to, o čem jsme dosud mluvili, se týká i nás samotných. Byť o tom nevíme, máme i my v hlavě hloupá a nepravdivá přesvědčení. A ty, kteří nás chtějí přesvědčit o opaku, máme tendenci odsuzovat nebo aspoň ignorovat. Vědci tomu říkají kognitivní slepá skvrna (bias blind spot). Nestačí, že o těchto omylech teoreticky víme. Vyhnout se jim v praxi vyžaduje ohromné a vědomé soustředění.

Tak na to myslete, až se zase s někým budete hádat. Možná nejsou fakta na vaší straně a váš mozek vám to jen vší silou tají.

Doplnění 13.2. 2020: Do článku jsme doplnili vysvětlení studie.