Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové? Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

aktualizováno 
O vysazení lidí na Měsíci toužili všichni odborníci – inspiroval je hlavně Jules Verne. Jakmile si sovětští a američtí vědci v průběhu padesátých let uvědomili, že k tomu budou mít i silné rakety, začali načrtávat první plány.

Raketa N-1 na startu

O Američanech jsme si už povídali. Ani architekt sovětské kosmonautiky Sergej Pavlovič Koroljov, šéf Zvláštní konstrukční kancelář 1 (Osoboje konstruktorskoje bjuro No. 1 – OKB-1) v Kaliningradu-Podlipkách na jižním okraji Moskvy, nezůstával pozadu. V letech 1958–1959 rozpracovával nejen plány na výpravy automatů k Měsíci a planetám a na vyslání člověka na oběžnou dráhu okolo Země, ale i na novou silnou raketu N-1, která měla vozit lidi na Měsíc. Nicméně pro začátek počítal pro lunární operace se zdokonaleným nosičem R-7, který vynášel první družice.

Historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli

Soupeření konstrukčních kanceláří

Na jaře 1960 předložil Koroljov Kremlu program úkolů do roku 1967. V něm plánoval oblet Měsíce dvoučlennou či tříčlennou posádkou, později i přistání člověka. V další etapě by se vytvořil most Země–Měsíc a na našem souputníku kosmonauti vybudují stálou základnu. Také k Marsu a Venuši by zamířila pilotovaná plavidla.

Koroljov byl geniální manažer a projektant, kterého však opojily první úspěchy. Netušil, jaké potíže bude muset při uskutečňování svých záměrů zdolávat. Nebyl však výjimkou – to se vynálezcům, kteří otevírají obzory novému oboru, často stává.

Ovšem nebyl sám, kdo v Sovětském svazu usiloval o Měsíc. Také dva jeho konkurenti, hlavní konstruktéři vojenských raket Vladimir Nikolajevič Čeloměj a Michail Kuzmič Jangel, se chtěli proslavit.

Největším konkurentem Koroljova byl Vladimir Čeloměj
Největším konkurentem Koroljova byl Vladimir Čeloměj

Čeloměj chytře do své Zvláštní konstrukční kanceláře 586 (Osoboje konstruktorskoje bjuro No. 586 – OKB-586) v Reutově u Moskvy nalákal čerstvě vystudovaného syna Nikity Chruščova Sergeje, kterým se zaštiťoval. Díky tomu postupně získal zakázky na tři nosiče: UR-200 pro 3–4 tuny užitečného nákladu na nízkou dráhu, UR-500 pro 20 tun a UR-700 pro 150–230 tun. Jangel, který vedl Zvláštní konstrukční kancelář 586 (Osoboje konstruktorskoje bjuro No. 586 – OKB-586) v Dněpropetrovsku na Ukrajině, byl skromnější – jeho R-56 měla vynášet na nízkou dráhu něco přes 45 tun. Později ho však Kreml z téhle soutěže vyřadil, měl se soustředit pouze na balistické rakety.

Někdy Koroljov soupeřil i s Michailem Jangelem
Někdy Koroljov soupeřil i s Michailem Jangelem

V roce 1961 Koroljov svůj záměr zpřesnil – nejprve vyvine N-1 pro náklady 20–40 tun a v letech 1963–1970 mohutnější N-2 pro 60–80 tun. Loď, kterou by tyto rakety nosily, už dřív načrtl jeho šéfprojektant Konstantin Petrovič Feoktistov. Třídílné plavidlo 7K se skládalo z orbitální kabiny, přistávací kabiny a přístrojového úseku. Postupem času se vykrystalizovaly tři jeho varianty: Pro lety okolo Země 7K-OK (orbitalnyj korabl), který známe jako třímístný Sojuz. Pro oblet Měsíce 7K-LOK (lunnyj orbitalnyj korabl) – jako Zond létal až po Koroljovově smrti. A dvoumístný 7K-LK (lunnyj korabl) pro vysazení člověka na Měsíc – tento stroj zkoušeli také jen v automatické verzi.

N-1 hlavně pro bojovou stanici

Ovšem jak budou kosmonauti na Měsíc létat? V první etapě Koroljov počítal s pouhým obletem Měsíce kosmonauty. K tomu mu stačilo několik raket 11A511, odvozených od R-7. K motorovému modulu 9K na vyčkávací dráze okolo Země postupně přiletí čtyři cisterny 11K, které do něho přelijí 25 tun paliva. Teprve potom se k 9K připojí loď 7K se dvěma muži a toto soulodí se vydá na cestu k Měsíci.

Náměstek hlavního konstruktéra pro letové zkoušky Leonid Alexandrovič Voskresenskij se snažil Koroljova od tohoto plánu odradit. Vždyť koordinace činnosti těchto strojů dohromady by mohla být složitá! Nemáme vyzkoušené ještě žádné spojení na oběžné dráze! Je to riskantní! I další inženýři protestovali.

Ale hlavní konstruktér se nedal a 7. března 1963 podepsal rozhodnutí o výrobě všech komponentů.

Přesto někteří uvažovali o další variantě. Veškerou techniku vynese raketa UR-500, dnes známá jako Proton, z Čelomějovy dílny, zatímco lidi R-7, a na oběžné dráze okolo Země se obě tělesa spojí.

V zákulisí tahal za nitky Čeloměj. Podařilo se mu přesvědčit Chruščova, aby lunární projekt rozdělil na dvě části: on zajistí oblet Měsíce lidmi, Koroljov ať se postará o přistání. Takže času dost.

Od Koroljova chtěl Chruščov raketu, která by unesla 75 tun – kosmickou stanici vyzbrojenou několika atomovými hlavicemi. Na takovou kapacitu musí zdokonalit N-1. Aby unesla jadernou bombu o gigantické síle 100 megatun trinitrotoluenu a dokázala ji shodit za deset minut od vydání rozkazu. Tahle superbomba, kterou zatím nikdo nevyrobil, by mohla sežehnout menší stát.

Začátkem roku 1961 na poradě v Soči s Nikitou Chruščovem konstruktéři Ivan Makejev a Michail Jangel
Začátkem roku 1961 na poradě v Soči s Nikitou Chruščovem konstruktéři Ivan Makejev a Michail Jangel

Začátkem července 1962 dokončili projektanti v OKB-1 ideovou představu takového nosiče. Měl by tři stupně a vzletovou hmotnost 2400 tun. První stupeň by byl osazen 24 motory, každý o tahu 1 510 kN (1,51 MN). Kreml nový projekt N-1 schválil mimořádně rychle, už v září. Vojáci potřebovali novou zbraň, protože americké atomové ponorky, které pluly ve všech oceánech, mohly odpálit své bojové rakety prakticky okamžitě od vydání rozkazu a na cíl by letěly pouhých třicet minut. Naproti tomu nosiče R-7, postupně zařazované do výzbroje, potřebovaly k přípravě celý den. Inženýři počítali i s tím, že N-1 bude vozit lidi na Měsíc.

Roztržka hlavních konstruktérů

Valentin Petrovič Gluško, šéf OKB-456 v Chimkách u Moskvy, tradiční dodavatel motorů pro Koroljovovy rakety, věděl, že nový nosič bude potřebovat velké a vysoce efektivní pohonné jednotky. Větší spalovací komory stavět neuměl, proto se rozhodl, že k pohonu vyzkouší různé exotické látky. Ke kyslíku nakonec vybral nesymetrický dimetylhydrazin. Ten je však vysoce toxický – kdyby raketa havarovala, výpary z ní by mohly poškodit zdraví anebo úplně otrávit jak obsluhující personál, tak kosmonauty.

Koroljov, podporovaný odbornými komise Akademie věd, tuto kombinaci odmítl. Gluško se strašně rozzlobil. Dělají spolu od třicátých let a teď s ním nesouhlasí! Jak si to může dovolit? A další spolupráci odmítl. Žádný jiný konstruktér raketových motorů v Sovětském svazu není, Koroljov musí pěkně poprosit, aby je pro něj zase dělal.

Padala ostrá slova, která se dala vzít jenom těžko zpátky. Koroljov připomněl Gluškovi, že ho koncem třicátých let udal, takže šel sedět – ve svém rozhořčení si zřejmě neuvědomil, že tuhle výpověď z něho nejspíš vytloukli. Mezi oběma konstruktéry najednou ležel ohromný příkop.

Když se o tom dověděl Chruščov, povolal si oba na daču a pokoušel se je smířit. Marně. Koroljov Gluška nepotřeboval. To Gluško netušil a čekal, že ho odprosí.

Hlavní konstruktér raket se na tuhle situaci už dlouho připravoval. O Gluškově snaze prosadit dimetylhydrazin slyšel. Teď na něj vyzrál. Požádá o pomoc Nikolaje Dmitrijeviče Kuzněcova, který staví vynikající letecké proudové motory v Kujbyševu (dnes opět Samara).

Kuzněcov však do téhle zakázky neměl příliš chuti. Nakonec ji však přijal. Dověděl se, že Chruščov chce omezit bombardovací letectvo a nahradit je raketami. O jeho letecké motory by tedy neměl nikdo zájem.

Jenže mohutný motor o tahu 6–7 MN, čtyřikrát silnější než jednotka, již vyvinul Gluško pro Čelomějův UR-500, postavit neumí. Zkusí něco menšího, třeba pohonnou jednotku o tahu 1,544 MN. Ovšem to znamená, že v prvním stupni jich musí být přes dvacet. A synchronizovat jejich činnost – to bude složitý úkol.

V Kujbyševu začali motor NK-15 rýsovat na podzim 1962. V březnu 1964 dokončili hlavní dokumentaci.

Stačí jedna superraketa?

Ani superraketa N-1 by lidi na Měsíc nedovezla! Ukázaly to výpočty, ke kterým dospěli v OKB-1 na jaře 1963. Nejlepší bude, když vyšleme dvě tyto rakety s nákladem, na oběžné dráze se spojí a pak odtud odletí plavidlo s lidmi na Měsíc.

Koroljov nejdřív souhlasil, ale potom tuhle možnost zamítl. Najednou se mu setkání ve vesmíru nezdálo bezpečné. Lepší bude zvýšit nosnost na 80–85 tun větším počtem motorů v prvním stupni – místo 24 jich tam dáme 30, také zvýšíme tah motorů druhého a třetího stupně. První dva stupně osadí motory poháněné kerosinem a kapalným kyslíkem, pro třetí vyvine Semjon Arijevič Kosberg, šéf konstrukční kanceláře OKB-154 ve Voroněži, motor na kyslík a kapalný vodík. Samozřejmě raketa bude víc vážit – 2900 tun. Výšku bude mít 77 metrů.

Raketa N-1 v montážní hale - všimněte se 30 motorů prvního stupně
Raketa N-1 v montážní hale - všimněte si 30 motorů prvního stupně

Ani tento kolos nedokáže vynést k Měsíci tři muže jako americký Saturn 5. Stěží uveze dva lidi. A na Měsíci tedy přistane jeden, zatímco druhý na něj počká v mateřské lodi na oběžné dráze. Většina sovětských konstruktérů považovala tuhle představu za neobyčejně riskantní – co když ten průzkumník na Měsíci zakopne, zlomí si nohu a nikdo mu nepřijde na pomoc? Jenže silnější raketu Sověti v té době postavit neuměli. Hlavní konstruktér podepsal její projekt 25. prosince 1964.

Pořád byl tak optimistický, že požádal hlavního konstruktéra pozemních zařízení Vladimira Pavloviče Barmina, aby vyprojektoval stálou základnu pro Měsíc. On ji tam po částech dopraví. Později pokřtili tuto lunární laboratoř krycím jménem Zvezda.

Mezitím vymýšleli v Podlipkách různé způsoby využití R-7, která se osvědčila, k výzkumu Měsíce. Dvě tyhle rakety se spojí a umožní dvojici kosmonautů oblet tohoto nebeského tělesa, rovněž tak tam dopraví dálkově řízené průzkumné vozidlo. Také se mohou spojovat N-1 a R-7. Možností se nabízela spousta.

Všechny tyhle plány byly samozřejmě tajné. Západ neměl žádného vyzvědače v Kremlu či v konstrukčních kancelářích, který by ho o nich informoval. Američané se museli spolehnout na pozorování svých špionážních družic.

Když na Bajkonuru začali v září 1963 stavět rampu a montážní halu pro novou superraketu, analytici CIA tyto objekty na kosmických snímcích okamžitě spatřili. „My jsme v té době dostávali stále lepší a lepší fotografie shora,“ vzpomínal náměstek ředitele NASA Robert Seamans. „Nevzpomínám si na den, kdy jsme viděli nové budovy jejich startovacího komplexu. Sověti vždycky stavěli své rakety horizontálně, to znamená dlouhou velkou budovu, a potom jsme si uvědomili, že musí stavět raketu o mnohem větší kapacitě než dosud, a ta může být použita pouze na některý druh lunárního programu. Naší družici se podařilo vyfotografovat takový stroj na rampě. Byl velký, byl větší než náš Saturn. Byl větší, protože neuměli využívat kapalný vodík jako my, a to jsme věděli.“

Bezzubé usnesení Kremlu

Velká bitevní kosmická stanice, jak si ji představoval Chruščov, byla fantazií. Generálové si uvědomili, že ji nepotřebují. Proto ztratili zájem i o stavbu N-1. A podle toho se chovali – dávali na ni méně peněz, než přikazoval Kreml, oháněli se tím, že musí financovat vývoj bojových raket. Ani Chruščov nejevil velký zájem – pořád žil v představě, že Kennedyho výzva, která spustila projekt Apollo, je jenom propagandistickou vějičkou. Ostatně byl přesvědčen o tom, že Sovětský svaz brzy předežene Spojené státy ve výrobě oceli, cementu a dalších důležitých materiálů, jak před lety vyhlásil.

Stavba superrakety a jejích komplexů se opožďovala. Na zkušební stavy pro první stupeň žádné peníze nezbyly. Musí je vyzkoušet – stejně jako R-7 a ostatní rakety – přímo během prvních startů. Zato Američané dávali do testování motorů a ostatních systémů stamiliony dolarů.

Když se Koroljov dostal 24. března 1964 ke Chruščovovi, snažil se ho přesvědčit, že Američané myslí lunární závod vážně a že by měl jeho projekt mnohem líp financovat.

To se mu podařilo, ale jen částečně, protože i Čeloměj zůstal ve hře. Výsledkem jednání bylo tajné usnesení ÚV KSSS a vlády číslo 655-268 nazvané „O pracích na výzkumu Měsíce a kosmického prostoru“ ze 3. srpna 1964. Čeloměj musí uspíšit oblet tak, aby se uskutečnil v prvním pololetí roku 1967. Koroljov tam vysadí kosmonauta v letech 1967–1968. Peníze, které měl dostat Jangel na R-56, si oba moskevští hlavní konstruktéři rozdělí.

V OKB-1 dál propracovávali projekt N-1. Ve verzi z konce roku 1964 má vynést náklad vážící 92 tun na nízkou dráhu okolo Země. Dva lidi v kabině L3-LOK pak dopraví na dráhu okolo Měsíce, jeden přestoupí do výsadkového člunu L3-LK a na několik hodin navštíví povrch tohoto tělesa.

Byl to tedy stejný způsob, s jakým počítali Američané. Ti však měli silnější raketu, a proto tam mohli vyslat tři lidi, z toho dva na povrch.

Čelomějovi se podařilo 16. července 1965 vypustit dvoustupňovou verzi 8K82 rakety UR-500, a to hned napoprvé. Nesla družici Proton o váze 12 tun, proto se mluví o raketě Proton. Gluško do prvního stupně prosadil šest motorů RD-253 s hypergolickými, tedy po smíšení samozápalnými pohonnými látkami, a to nesymetrickým dimetylhydrazinem a oxidem dusičitým. Měl přitom podporu vojáků, neboť obě látky se daly skladovat na rozdíl od kapalného kyslíku při normální teplotě. A rakety UR-500 měly původně také sloužit jako těžké mezikontinentální balistické rakety a mohly čekat plně natankované v pohotovosti mnohem delší dobu než střely první generace. Čtyři Kosbergovy motory RD-0210 ve druhém stupni spalovaly stejné pohonné látky.

Samozápalnost také velmi zjednodušila konstrukci motorů, byť za cenu mírného snížení jejich výkonu. Malér však spočíval v tom, že obě látky byly prudce jedovaté a výpary z nich by člověka otrávily.

Koroljov pořád doufal, že Čeloměje ze závodu o Měsíc vyšachuje. Když v říjnu 1964 padl Chruščov, začal se nový pán v Kremlu Leonid Brežněv postupně zbavovat i jeho lidí.

Čeloměj však v projektu svojí lodi LK (lunnyj korabl) pro prostý pasivní oblet Měsíce pokračoval. Tvar tohoto stroje se nápadně podobal americkému velitelskému modulu Apolla s připojeným servisním modulem. Při jediném startu ho měla vynést třístupňová raketa 8K82K odvozená od UR-500, nazývaná též UR-500K. Vývoj tohoto nosiče požadovali také vojáci, kteří jej chtěli použít k dopravě vojenských družicových stanic Almaz. Když však Čeloměj 11. listopadu 1964 referoval o předběžném projektu LK na konferenci hlavních konstruktérů, představitelů vládních komisí i výrobních závodů a zástupců Akademie věd v čele s Keldyšem, Koroljov opět Čeloměje napadl. Znovu strašil nebezpečím jedovatých pohonných látek. Když Feoktistov projevil zájem o možné využití některé z variant rakety UR-500 pro svůj projekt Sojuzu, tak ho Koroljov jako nadřízený tvrdě umlčel.

Jiný názor však zastávala odborná technická hodnotitelská komise pod Keldyšovým předsednictvím. Na poradě 19. srpna 1965 doporučila projekt 8K82K-LK k realizaci. Pouze zástupci Korolovova OKB-1 Bušujev, Krjukov a Raušenbach nesouhlasili. Poukazovali na to, že by se neměly tříštit síly a že by se i pro oblet Měsíce měly použít prvky vyvíjené pro hlavní cíl, tedy pro přistání na Měsíci. Zcela nepokrytě tak lobovali pro upravenou verzi 7K-L1 lunárního Sojuzu. Ovšem s tím tříštěním sil měli pravdu.

Týden poté, 25. srpna 1965, se u místopředsedy vlády a předsedy vládní vojenskoprůmyslové komise Leonida Vasiljeviče Smirnova uskutečnila koordinační schůzka. Lunární projekty postupují velmi pomalu! – zlobil se Smirnov. A oběma konkurentům nařídil, aby mu do čtrnácti dnů předložili svoje návrhy na unifikaci lodí připravovaných jak pro oblet Měsíce, tak pro přistání na něm.

Když Čeloměj přijel 8. září 1965 do OKB-1, oba hlavní konstruktéři se konečně domluvili na kompromisu. Koroljov uznal, že jeho rakety na bázi R-7 jsou příliš slabé. Ale ani silnější UR-500K nestačila na vynesení jeho lodi 7K-L1 na dráhu k Měsíci. Proto navrhl: Na Čelomějův třístupňový nosič přidáme čtvrtý stupeň D na kyslík a kerosin, který vyvíjíme v Podlipkách. Vznikl tak společný projekt, který později vstoupil do dějin kosmonautiky pod názvem Zond.

Návrh prozkoumala komise složená z odborníků Vědecko-výzkumného ústavu číslo 88 (Naučnoissledovatělskij institut – NII-88), vědeckotechnické rady Ministerstva všeobecného strojírenství a jeho vedení, samozřejmě pod dohledem dalších představitelů strany a vlády. Ano, tento projekt je reálný – konstatovala. Definitivní tečku za Čelomějovým projektem lodi LK pak udělalo 25. října 1965 usnesení strany a vlády číslo 841-303 „O soustředění sil průmyslových konstrukčních organizací na vytvoření komplexu raketokosmických prostředků pro oblet Měsíce“. Čeloměj měl vrhnout všechny prostředky na dokončení nosiče UR-500K ve čtyřstupňové verzi a Koroljov v co nejkratší době naučit létat loď Sojuz ve verzi 7K-L1.

Oba hlavní konstruktéři se znovu sešli již 13. prosince 1965, aby podepsali zadávací dokument „Základní principy kosmického komplexu UR-700K – 7K-L1“. Práce na společném projektu se mohly rozběhnout naplno.

Avšak ani ke konci Chruščovovy vlády, ani za Brežněva nedostával Koroljov dost peněz na lunární projekty. Přednost měli vojáci a jejich balistické rakety. Navíc měl hlavní konstruktér k novému generálnímu tajemníkovi lidsky daleko, líp si rozuměl s impulzivním Chruščovem.

Čelomějův pokus s Galaktikou

V lednu 1966 Koroljov nečekaně zemřel. Vedením jeho pracoviště, přejmenovaného na Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (Centralnoje konstruktorskoje bjuro experimentalnogo mašinostrojenija – CKBEM), byl pověřen dosavadní první náměstek Vasilij Pavlovič Mišin.

Vasilij Mišin vedl po smrti Koroljova neúspěšný sovětský program vysazení člověka na Měsíci
Vasilij Mišin vedl po smrti Koroljova neúspěšný sovětský program vysazení člověka na Měsíci

Koroljov se smrtí nepočítal, Mišina na jeho novou roli nepřipravoval – novému šéfovi spadlo do klína pětadvacet náročných projektů, na kterých se podílelo několik filiálek vlastní firmy a především stovky dalších institucí. Třebaže byl služebně nejmladším, z titulu své funkce měl vést radu hlavních konstruktérů, v níž zasedali samí akademici, zatímco on byl pouze členem-korespondentem Akademie věd, přitom členové rady byli rozhádaní staří ješitové, kteří se málokdy dokázali shodnout. Na spolupráci se musel dohadovat také s ministerstvem obrany a hlavně musel poslouchat tajemníka ústředního výboru komunistické strany Dmitrije Fjodoroviče Ustinova a ministra všeobecného strojírenství Sergeje Alexandroviče Afanasjeva, jemuž formálně podléhal. Mišin postrádal manažerské schopnosti, neměl autoritu a chyběly mu politické konexe – všechno, čím vynikal Koroljov.

Se zkouškami rakety N-1 se počítalo až v roce 1969. Toto třístupňové monstrum bylo vysoké přibližně jako Saturn 5, tedy 111 metrů, a vážit mělo včetně pohonných hmot 2735 tun. Objednávka zněla na dvě makety pro výcvik obsluhy a dvanáct raket. Starty měly následovat za sebou v rozmezí 3–4 měsíců.

Boris Čertok, náměstek Mišina a před tím i Koroljova, měl obavu, že závod o Měsíc už prohráli – přiznal to však až ve svých memoárech vydaných v devadesátých letech. Věděl, že Američané plánují první start Saturnu 5, který měl dopravit jejich kosmonauty na Měsíc, na podzim 1967 a první výpravu s lidmi, byť zkušebně okolo Země, na rok následující. Zatím o těchto svých pochybnostech nemohl veřejně hovořit, někteří by ho označili za pesimistu a tím by riskoval svou pozici.

V Kremlu zřejmě nechápali, jak daleko jsou Američané. Gluško, který se tam bravurně pohyboval, totiž neustále rozhlašoval, že konkurenti zápasí s mnoha obtížemi, které jenom těžko zvládají… Vzbuzoval dojem, že Sověti pořád mají naději.

Čelomějovi inženýři kromě usilovné práce na dokončení UR-500, jak měli nařízeno, pracovali na ideových návrzích většího nosiče UR-700. Tento projekt podporoval vlivný Ustinov.

Dmitrij Ustinov - člověk, který prakticky čtyři desetiletí řídil sovětský raketový a kosmický program
Dmitrij Ustinov - člověk, který prakticky čtyři desetiletí řídil sovětský raketový a kosmický program

V listopadu 1966 předložil Čeloměj projekt UR-700 v Kremlu. Přidal i návrh nové kosmické lodi, větší než Koroljovovův Sojuz, a představu přistání na Měsíci. Přímým letem, rovnou od Země, by se tam mohli vylodit dva lidé, nikoliv jeden! Tento projekt Galaktika by umožnil přistání v letech 1968–1969, předhoníme Američany!

Znělo to velmi přitažlivě. Čeloměje podpořil jak Ustinov, tak Gluško, který mu měl dodat motory. Ve skutečnosti by v tak krátké době tak komplikované projekty nezvládli. Přesto Kreml tento záměr v listopadu 1967 podpořil.

O vysazení kosmonautů na Měsíci tedy v Sovětském svazu závodily opět dvě konstrukční kanceláře, dvě koncepce.

Při důkladnějším rozboru se vynořovaly slabiny Čelomějovy Galaktiky. Předně výsadková kabina by mohla manévrovat velmi omezeně. Kdyby mířila do členitějšího terénu s mnoha balvany, museli by kosmonauti vybrat příhodnější místo během několika sekund. V horším případě by se museli vrátit. Let od Země na Měsíc by byl navigačně velmi náročný. Loď by uvezla zásoby jenom na 48 hodin pobytu na lunárním povrchu.

Většina odborníků, kteří se s touto koncepcí seznámili, ho odmítla: Fantazie! To se nedá zvládnout! A nosič UR-700 bude těžko realizovatelný!

Galaktika byla mnohem složitější než původní koncept Koroljova. Přitom vývoj N-1 už byl mnohem dál, stál stovky milionů rublů. I racionální politici si uvědomovali, že při stavbě UR-700 by se muselo začínat téměř od nuly. A na to nebyly peníze, ani čas. Těžiště prací se vrátilo do CKBEM v Podlipkách. Nicméně Čeloměj pracoval na UR-700 s tichou podporou Ustinova ještě několik let.

Starty na počest výročí!

Každé vítězství bolševické revoluce, které se připomínalo 7. listopadu, bylo třeba oslavit. Kreml počítal s tím, že v roce 1967 – k 50. výročí – obletí kosmonauti Měsíc a následující rok tam na počest revoluce přistanou.

Koncem roku 1966 byla zřízena státní komise pro oblet Měsíce, které předsedal generál Georgij Ťulin, náměstek ministra obrany. Na tomto záměru museli Mišin a Čeloměj podle zadání z prosince 1965 spolupracovat.

Trénovat na tuto cestu začalo šest kosmonautů: Alexej Leonov, Jurij Arťuchin, Valerij Bykovskij, Oleg Makarov, Vitalij Sevasťjanov a Nikolaj Rukavišnikov. Odstartovat měli 26. června 1967. I první posádku Kamanin určil: Leonov a Makarov, v záloze bude Anatolij Kuklin. Bykovskij a Rukavišnikov poletí jako druzí, náhradníkem bude Pjotr Klimuk.

Prvním Rusem, který měl vstoupit na Měsíc, byl Alexej Leonov
Prvním Rusem, který měl vstoupit na Měsíc, byl Alexej Leonov

Třetí se tam vypraví Popovič a Sevasťjanov, záložník Valerij Vološin. Úkol zněl: prostý oblet Měsíce ve vzdálenosti 1 950 km.

Na oběžné dráze měl na Leonova čekat Oleg Makarov
Na oběžné dráze měl na Leonova čekat Oleg Makarov

Opět však chybělo materiální zajištění – nebylo dost instruktorů a kosmonauti neměli trenažér, na kterém by průběh letu nacvičovali. Jeden nakonec nechal vyrobit Mišin v Podlipkách, druhý udělali v Ústavu leteckého a kosmického lékařství v Moskvě. Byly však velmi primitivní.

První odborník, který se odvážil poukázal na zpoždění za Američany, byl ředitel Ústředního výzkumného ústavu strojírenství Jurij Alexandrovi Mozžorin. Řekl to v prosinci 1966 na poradě u Ustinova. Sám Čertok si myslel, že mohou dopravit kosmonauty na Měsíc až v roce 1972.

Skafandr Zvězda připravený pro kosmonauta na Měsíci
Skafandr Zvězda připravený pro kosmonauta na Měsíci

Tajemník ÚV KSSS však nebral jeho varování vážně. Ostatně potvrdil to i sekretariát ÚV KSSS, když 4. února 1967 upozornil, že lunární operace jsou „otázkami zvláštního státního významu“. Oblet Měsíce se má uskutečnit letos v červnu či v červenci a přistání příští rok v září.

Zpoždění Moskvy však dobře znali Američané. „Sověti nejsou schopni soutěžit s časovým rozvrhem Apolla, jak o tom svědčí několik zjištění,“ uvedla analýza CIA 2. března 1967, určená pro nejvyšší washingtonské činitele. „Nosič pro sovětské lunární moduly N-1 nebude pravděpodobně v provozu až do poloviny roku 1968 a i potom očekáváme množství zkoušek bez posádky, které potrvají asi rok, než bude systém prověřen a schopen pokusu o přistání na Měsíci. Mezitím musí ještě vyzkoušet přistávací a návratovou techniku.“

Nicméně rozběh obou supervelmocí poněkud zdržely havárie: v lednu požár Apolla 1, při němž zahynuli tři kosmonauti, v dubnu tragické přistání Sojuzu 1, v němž našel smrt jeden muž.

Stále větší zpoždění

Než posadí dvojici kosmonautů v lodi 7K-L1 na vrcholek čtyřstupňové rakety UR-500K/Blok D, musí ji důkladně vyzkoušet.

První starty 10. března a 8. dubna 1967 se vůbec nezdařily. Čelomějovy první tři stupně pracovaly bezchybně. Další stupeň Blok D od Mišina sice lodě dopravil na oběžnou dráhu, ale jeho motor se znovu nenastartoval. Místo aby vylehčené sojuzy pokračovaly směrem k Měsíci, obíhaly jen nízko nad Zemí. Podle běžné utajovací praxe dostaly označení Kosmos 146 a Kosmos 154.

Plán na slavnostní oblet k výročí říjnové revoluce se hroutil. Třetí plánovaný test museli přesunout z července na září, chyběla raketa. A když ji konečně 27. září vypustili, havarovala. Kabina L-1 se sice snesla v pořádku na padácích, ale kdyby v ní seděli lidé, zadusily by je jedovaté páry z paliva. Stalo by se tedy to, čeho se tolik obával Koroljov. I čtvrtý pokus 22. listopadu skončil výbuchem nosiče. Oba výbuchy zachytily na fotografiích americké špionážní družice.

Teprve 2. března 1968 se podařilo raketě UR-500K/Blok D dopravit kabinu 7K-L1, výrobního čísla 6L, k obletu Měsíce – pod krycím označením Zond 4. Při zpáteční cestě však selhala navigace, plavidlo mířilo do Afriky nebo do Turecka, proto ho zničilo autodestrukční zařízení.

Podle nařízení stranických byrokratů nesměl žádný kosmický stroj dopadnout na cizí území – ještě by Američané zjistili, co děláme. Mnozí odborníci a kosmonauti s tím nesouhlasili, chtěli vidět, jak vypadá kabina po nezdařeném návratu. Se svými argumenty neuspěli.

Ani sedmá zkouška se 22. dubna nezdařila – raketa opět havarovala. Přesto Ustinov trval na tom, aby se kosmonauti vydali k Měsíci aspoň v listopadu 1968.

V červenci však zdržela další pokus havárie na rampě – zničený vrcholek rakety.

V září se podařilo Zondu 5 obletět Měsíc, ale navigační chyba ho zavedla do Indického oceánu. Naštěstí tam patrolovalo deset sovětských plavidel a jedno kabinu vyzvedlo.

Teprve Zond 6, vypuštěný 10. listopadu 1968, se vrátil z obletu Měsíce na sovětské území. Avšak zase selhaly některé aparatury, takže se pozdě otevřely padáky a kabina se při nárazu rozbila. Pokud by v ní seděli kosmonauti, zahynuli by.

Příslibem pro další expedice byla automatická spojení sojuzů na oběžné dráze pod krycím označením Kosmos. V říjnu 1967 se to povedlo na devadesát procent, v dubnu 1968 stoprocentně. Jenže všechno s velkým zpožděním.

Lunární městečko pro devět lidí

Koroljov byl fantasta. Přistání lidí na Měsíci považoval za začátek velké expanze člověka do vesmíru. Postaví tam stálou laboratoř, později také na Marsu a Venuši. Kreml tyto záměry posvětil až po jeho smrti, v listopadu 1967.

Hlavní konstruktér pozemních zařízení Vladimir Pavlovič Barmin, šéf Státní konstrukční kanceláře speciálního strojírenství (Specmaš), dostal za úkol takové mimozemské základny připravit. Celý projekt se nazýval Galaktika, lunární základna, která měla sloužit nejen vědcům, ale i vojákům, Zvezda.

Po dvou letech předložil Barmin první představu. V počáteční fázi tam postaví malou laboratoř pro čtyři lidi složenou z několika hermetizovaných modulů, každý dlouhý 4,5 metru. Postupem času tam dopraví další, nakonec jich tam bude devět – obytné prostory, laboratoře, sklady, zahrada. Budou propojené chodbami a uložené tři metry pod terénem, což je ochrání před kosmickým zářením i dopady meteoritů. K obsluze stačí devět lidí, kteří se tam budou střídat po roce – podobně jako v Antarktidě.

V roce 1971 konečnou představu schválil Ustinov.

Oblet v nenávratnu

Koncem listopadu si svolal Kamanin šestici vyvolených kosmonautů, aby jim oznámil další postup: Další 7K-L1 v automatické verzi poletí za dva dny a poslední 13. ledna 1969. První vaše dvojice se vydá po jejich trase na přelomu ledna a února.

Plánoval špatně. Listopadový start Zondu 6 se sice podařil, ale ne jeho přistání. Začátkem prosince vyvezli na rampu další raketu, ale kvůli závadám ji museli zase odtáhnout do montážní haly. I tuhle událost zachytily americké družice.

Když o Vánocích 1968 zakroužili okolo Měsíce tři Američané v Apollu 8, připustili vedoucí sovětští konstruktéři, že tento závod prohráli. A hledali způsob, jak by zaoceánskou konkurenci přebili. Mnozí z nich navrhovali, aby se přestalo počítat s obletem – vždyť bychom se tím jenom zesměšnili.

Američané tam chtějí poslat dvacet lidí a další plány zatím nemají. Pomocí rakety N-1 bychom tam mohli zakotvit natrvalo, postavit lunární laboratoř. Samozřejmě si to vyžádá čas a další peníze.

Nicméně program UR-500K-L1 setrvačností pokračoval, ale pořád bez úspěchu. Po několika odkladech 20. ledna UR-500K/Blok D opět vybuchla.

Lunární sojuzy 7K-L1 se zatím příliš nepředvedly. Také s Čelomějovou UR-500K počítat nemohou, ta je příliš nespolehlivá a při havárii pro své okolí nebezpečná. Ani prezident Akademie věd Keldyš ji nechtěl pro lidi používat. Jedině pro vypouštění automatů. A doporučil, aby se urychlil projekt automatického odvozu vzorků z Měsíce. Měli bychom přivézt 100 gramů horniny dřív, než Američané odtamtud začnou vozit desítky kilogramů vzorků. Licoměrně navrhl, aby Sovětský svaz vyhlásil, že nechce riskovat lidské životy, proto vystačí s automaty.

Kreml Keldyšův návrh uvítal a začátkem ledna 1969 schválil. Nicméně tím projekt obletu Měsíce nepohřbil.

V únoru raketa UR-500K/Blok D s dálkově řízeným vozítkem Lunochod opět havarovala, stejně jako v březnu dvě následující, které měly vynést sondy typu 2M k Marsu a v červnu automat Je-8-5 pro odběr vzorků měsíční půdy. Teprve 13. července 1969 vynesla úspěšně Lunu 15 k závodu s Apollem 11, ale tento automat se zřítil na měsíční povrch.

Luna 15 měla přivézt vzorky z Měsíce automaticky, bez lidí
Luna 15 měla přivézt vzorky z Měsíce automaticky, bez lidí

První oblet Měsíce a hladký návrat na sovětské území se podařil kabině označené jako Zond 7 až v srpnu 1969. Řada dalších raket UR-500K opět selhala. Až v říjnu 1970 zopakoval Zond 8 prostý oblet Měsíce, ale i tentokrát se vyskytly problémy. To byla labutí píseň projektu Zond. Z jedenácti pokusů se stoprocentně zdařil pouze jediný – Zond 7.

Pravda, teď existovala naděje, že sovětští kosmonauti by se tam mohli vydat v roce 1972. Ale mělo by to smysl obletět Měsíc, když se Američané po něm procházejí? Koncem roku proto Kreml projekt UR-500–7K-L1 zrušil.

Naděje v N-1

Koroljov si riziko vysazení jednoho kosmonauta dobře uvědomoval, proto chtěl jeho pobyt zajistit technickými prostředky. Nejprve na vybraném místě přistane lunochod, potom tam shodí prázdnou výsadkovou kabinu jako rezervu a teprve nakonec přistane člověk. A ten se rozhodne, který stroj použije k návratu.

Po smrti hlavního konstruktéra ustavila vláda zvláštní komisi, která měla tento projekt řídit. Do jejího čela jmenovala ministra Afanasjeva, členy se stali všichni významní hlavní a generální konstruktéři, prezident Akademie věd, několik ministrů a maršálů.

Třebaže se výroba všeho opožďovala, Mišin zůstával optimistický. Pořád si myslel, že je šance předehnat Američany. Začátkem roku 1967 si představoval harmonogram jejích startů takto: Zkušební start v září. V prosinci a v únoru 1968 výpravy okolo Země s lunární kabinou a přistávacím modulem. V dubnu a v červnu si to zopakují kosmonauti. Mezitím pošle na Měsíc lunochod s radiomajákem i záložní kabinu. V září 1968 přistane vedle nich první Rus.

Kamanin na rozdíl od hlavního konstruktéra počítal s obtížemi a myslel si, že projekt se asi o rok opozdí. Když si zaletěl na Bajkonur, aby se porozhlédl po stavu příprav, zhrozil se – nejdřív budeme na Měsíci v roce 1970 nebo 1971.

Vybral další skupinu kosmonautů, kteří na Měsíci přistanou. Měl jich dvacet, mezi nimi opět Leonova a Makarova. Do tréninku se pustili na jaře 1968. A zase se potýkali s nedostatkem simulátorů.

Na Bajkonuru cvičili technici obsluhu rampy a makety N-1. V prosinci 1967 ji tam vyfotografovala americká družice. Odborníci CIA vypočítali její výšku na 102 metrů a označili ji jako TT či Jay-bird (Sojka). Netušili však, že to není skutečná raketa a domnívali se, že ji vypustí v první polovině příštího roku.

V květnu tam N-1 opravdu vyvezli, celé léto ji kontrolovali, potom ji odvezli zpátky do haly, znovu ji přivezli v listopadu a zase vrátili.

Tyhle potíže Kreml znepokojily. Na poradě stranických funkcionářů, odborníků a vojáků v lednu 1969 Keldyš odhadl, že raketa dopraví prvního Rusa na Měsíc nejdřív v roce 1972. Náměstek ministra obrany Ťulin navrhl lunární operace ukončit a využít superraketu k expedici prvních lidí na Mars. Ve druhé polovině sedmdesátých let by se to mohlo podařit. Tím by Sovětský svaz opět srazil Spojené státy na kolena.

Na žádném závěru se neshodli. Domluvíme se, až N-1 poprvé úspěšně odstartuje.

Leninovu bustu na Měsíc!

Několik dnů nato přivezli superraketu opět na rampu. Testovalo ji tam 2300 techniků bez ohledu na pětačtyřicetistupňové mrazy.

Ve čtvrtek 21. února 1969 N-1, výrobní číslo 3L, poprvé vypustili. Vezla lunární loď 7K-L1A, která měla obletět Měsíc, vyfotografovat místa pro budoucí přistání lidí a vrátit se na Zemi. Ve výšce 14 km, 69 sekund po startu vybuchla. Většina konstruktérů to čekala, vždyť sladit činnost 30 motorů v prvním stupni není snadné – zkušební stav, na níž by to vyzkoušeli, neměli, museli počítat s experimentováním za letu stejně jako u R-7.

Raketa N-1 odstartovala a vzápětí vybuchla
Raketa N-1 odstartovala a vzápětí vybuchla

Kupodivu, Mišin zůstal optimistou: Koncem příštího roku přistanou naši kluci na Měsíci. A kdyby měli Američané potíže, mohli bychom je předstihnout!

Druhá superraketa 5L však vybuchla 3. července pouhých 200 metrů nad rampou a úplně ji zničila. Vyšetřování ukázalo, že se do kapalných pohonných látek dostaly nečistoty, které motory NK-15 v prvním stupni zanášejí. Hlavní konstruktér Kuzněcov o nich věděl a počítal s tím, že do jejich čerpadel bude v pátém exempláři rakety montovat filtry, do té doby to není možné. Poškozená rampa byla k nepotřebě, její rekonstrukce se protáhla na tři roky.

V dubnu 1970 bude Sovětský svaz slavit sté výročí narození svého zakladatele Vladimíra Lenina. Kreml požadoval od Mišina, aby v té době přistál na Měsíci kosmonaut a před kamerou tam zanechal jeho bustu.

Potíže s raketou však pokračovaly. Na rampě číslo 2 ji vztyčili na podzim 1969 a potom zase na jaře 1970. Třetí N-1/6L vypustili až 27. července 1971. I tentokrát havarovala po 50 sekundách – selhal řídící systém motorů prvního stupně. Lenin se na Měsíc nepodívá!

Konstruktéři museli udělat řadu úprav. Především do další rakety instalovali nový řídící systém a změnili regulaci motorů prvního a druhého stupně. Tyhle práce se protáhly na půldruhého roku.

Čtvrté vypuštění N-1/7L řídil Čertok, protože Mišin ležel se srdečními obtížemi v nemocnici. Vypustili ji až 24. listopadu 1972. Tentokrát vybuchla ve 107. sekundě. Čertok byl přesvědčen, že pátá raketa, tentokrát s novými kvalitnějšími motory, bude mít v dubnu 1974 úspěch.

Jangel mezitím připravil verzi výsadkového člunu L3-LK pro testy v kosmickém prostoru. Nesl označení T2K. Od listopadu 1970 do srpna 1971 všechny tři exempláře úspěšně vyzkoušel na dráze okolo Země, kam je vynesla třístupňová verze A11A511L, odvozená od Koroljovovy R-7. Všechny se ukryly pod roušku programu Kosmos.

Američané sledovali pokusy na Bajkonuru z družic. Jedině první explozi nezaznamenali, ale upozornila je na něj britská špionážní služba MI 6, která získala tuto informaci z nějakého spolehlivého zdroje v Moskvě.

Konec superrakety i Mišina

Mišin ztratil důvěru Kremlu. V květnu 1974 nařídilo nejvyšší politické vedení práce na projektu N-1 zastavit. Na Bajkonuru museli šest superraket zničit, v Krasnojarsku ukončili výrobu dalších deseti kusů. Tím byly pohřbeny i všechny velkorysé projekty včetně výpravy na Mars a orbitální stanice a gigantických družic.

Vzápětí Mišina odvolali z funkce. Na jeho místo jmenovali Valentina Gluška – CKBEM a Konstrukční kancelář energetického strojírenství (Konstruktorskoje bjuro eněrgetičeskogo mašinostrojenija – KBEM), jak se nyní nazývala OKB-456, se spojily dohromady pod novým názvem Eněrgija. A propaganda začala na Keldyšův podnět hlásat, že sovětští kosmonauti o přistání na Měsíci nikdy neusilovali – je to riskantní operace, k odvozu vzorků stačí automaty. Těžiště sovětské pilotované kosmonautiky se přesunulo na vytváření orbitálních stanic Saljut a později Mir.

Ve dnech, kdy Mišina vyhazovali, ležel opět v nemocnici. Když si přišel do Podlipek pro své osobní věci, nepustil ho Gluško dovnitř a poslal mu je po sekretářce. Profesor Mišin potom přednášel na Moskevské vysoké škole letecké. Stal se vedoucím katedry projektování a konstrukce kosmických aparátů, kterou v roce 1959 sám založil.

Také Gluško usiloval o vyslání lidí na Měsíc. Ve druhé polovině sedmdesátých let navrhl stavbu série mohutných raket, nejsilnější měla vozit 250 tun užitečného nákladu na nízkou dráhu, mnohonásobně použitelné kosmické plavidlo a velké lunární městečko. Tyhle velikášské projekty by stály desítky miliard rublů. Kreml je striktně odmítl, neměl na ně peníze, ani potřebnou průmyslovou základnu.

 Životy hlavních postav

Vasilij Pavlovič MIŠIN (* 5. 1. 1917 ve vesnici Byvalino u Pavlova Posadu v Moskevské gubernii, † 10. 10. 2001 v Moskvě)

Po absolvování Moskevské vysoké školy letecké v roce 1941 nastoupil do NII-1 (Vědecko-výzkumného ústavu číslo 1 – Naučno-issledovatelskij institut) v Moskvě, který se zabýval raketovou technikou. V letech 1945–1947 pracoval ve východním Německu, část dokumentace V-2 našel na území Československa.

Jako náměstek hlavního konstruktéra dálkových raket Koroljova vedl vývoj řady raket včetně R-7 a N-1. Po smrti Koroljova byl v roce 1966 jmenován jeho nástupcem – organizace dostala název Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (CKBEM – Centralnoje konstruktorskoje bjuro eksperimentalnogo mašinostrojenija). Neúspěchy s vývojem superrakety N-1 vedly v roce 1974 k jeho odvolání.

V dalších letech přednášel na Moskevské vysoké škole letecké. Napsal brožuru, v níž se snažil objasnit, proč se Sovětskému svazu nepodařilo poslat člověka na Měsíc.

Vladimir Nikolajevič ČELOMĚJ (* 30. 6. 1914 ve vesnici Siedlce, dnes Polsko, † 8. 12. 1984 poblíž Moskvy)

V roce 1936 absolvoval Kyjevskou techniku. Zůstal tam jako asistent a po třech letech získal hodnost kandidáta technických věd. V roce 1941 začal pracovat v Baranově ústředním ústavu leteckých motorů v Moskvě. Koncem druhé světové války se začal zabývat německou střelou V-2. Po smrti šéfkonstruktéra letadel Nikolaje Polikarpova byl v říjnu 1944 jmenován ředitelem a hlavním konstruktérem Konstrukční kanceláře číslo 51 v Reutovu u Moskvy. Věnoval se tam vývoji prvních sovětských okřídlených střel označených 10X, které byly vyzkoušeny na letadlech Pe-8 a Tu-2.

V roce 1955 byla jeho firma přejmenována na Zkušebně konstrukční kancelář číslo 52 (OKB No. 52 – Opytnoje konstruktorskoje bjuro). Stále se zabýval okřídlenými střelami. Od roku 1958 se zabýval rovněž mezikontinentálními raketami. Vyvinul raketu UR-500 Proton, která prošla zpočátku mnoha haváriemi, ale později se osvědčila. Jeho konstruktéři postavili několik exemplářů vojenské verze družicové stanice OPS (orbitalnaja pilotirujemaja stancija) s krycím názvem Almaz, z nichž tři vzlétly do vesmíru jako Saljut 2, Saljut 3 a Saljut 5, rovněž některé moduly stanice Mir. Pracoval i na dalších raketách a snažil se zapojit i do závodu o vysazení člověka na Měsíci. Některé jeho projekty však byly příliš fantastické, technicky nerealizovatelné.

Valentin Petrovič GLUŠKO (* 2. 9. 1908 Oděsa, dnes Ukrajina, † 10. 1. 1989, Moskva)

Po absolvování Leningradské státní univerzity v roce 1929 nastoupil do místní vojenské Laboratoře pro výzkum dynamiky plynů (Gazodinamičeskaja laboratoria – GDL), kde se zabýval vývojem kapalinových raketových motorů. V roce 1933 se GDL spojila se Skupinou pro výzkum reaktivního pohybu (Gruppa izučenija reaktivnogo dviženija – GIRD) v Moskvě do Reaktivního výzkumného ústavu (Reaktivnyj naučno-issledovatělskij institut – RNII). Tam začala jeho spolupráce se Sergejem Koroljovem. Za Stalinova velkého teroru byl v březnu 1938 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na osm let do vězení. Podařilo se mu přesvědčit vedení tajné policie NKVD, že by mohl být užitečný jako konstruktér raketových motorů – v roce 1941 pro něj založili v Kazani zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 (OKB-16 NKVD). Tam postavil několik motorů, které měly sloužit k urychlení letu letadel. V létě 1944 byl podmínečně propuštěn.

Na podzim 1945 ho spolu s dalšími inženýry v uniformě s nárameníky podplukovníka poslali do Německa, aby tam zkoumal raketu V-2. Po návratu do SSSR na jaře 1947 vznikla v Chimkách u Moskvy konstrukční kancelář OKB-456, kde se zabýval stavbou raketových motorů. Postavil většinu motorů pro rakety Koroljova, později je dělal i pro Čeloměje a Jangela.

Na jaře 1974 mu byla podřízena i bývalá Koroljovova kancelář, vznikla firma Energija. Pod jeho vedením vznikla superraketa Energija a raketoplán Buran.


 Proč Sověti nevyslali člověka na Měsíc?

Nad otázkou, proč Sověti, kteří měli na přelomu padesátých a šedesátých let takový náskok v letech do vesmíru, nakonec nevyslali člověka na Měsíc, se dodnes diskutuje. Důvodů bude víc, patrně žádný z nich není rozhodující, ale všechny k tomu určitou měrou přispěly.

 1. Třebaže Moskva a zvláště pak Chruščov, který se chvástal silou socialismu, tento závod vyvolali, vstoupili do něj oficiálně pozdě – až v létě 1964. Přitom však sovětské vedení, které tehdy procházelo krizí, jehož příznakem byl nástup Leonida Brežněva, nedokázalo zajistit plnění svého vlastního usnesení.
 2. Chybělo kvalitní manažerské řízení. Na superraketě N-1, která se měla jmenovat buď Lenin nebo Komunismus (nikdy nebylo rozhodnuto), se podílelo 500 podniků a výzkumných ústavů, které spadaly do 26 rezortů. Neexistoval jediný člověk, který by měl rozhodovací kompetence. Navíc o tento nosič neměli zájem vojáci, proto prosazovali své projekty na jeho úkor. Mišin v devadesátých letech, kdy mohl svobodně mluvit, konstatoval: „Zkrátka, organizace práce na projektu N1/L3 byla typická pro období stagnace naší společnosti.“
 3. Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov, který měl rozhodující slovo, nepodporoval spolupráci mezi jednotlivými hlavními konstruktéry, nýbrž jejich soupeření. Proto se tříštily síly a peníze, kterých ve srovnání s USA bylo málo. Chybou bylo i rozdělení projektů obletu Měsíce a přistání na jeho povrchu mezi dvě konstrukční kanceláře.
 4. Zatímco Spojené státy vynaložily na projekt Apollo přes 24 miliard dolarů, superraketa N-1 včetně lodí L-1 a L-3 stála pouze 4,5 miliardy, přepočty na dolary. Někteří analytici soudí, že Kreml nemohl srovnatelnou sumu vydat, protože by tím zabrzdil domácí ekonomiku a musel by omezit výdaje na armádu – obojí by vedlo k třenicím.
 5. Američané se také mohli opřít o širokou vědeckou a průmyslovou základnu, která byla v Sovětském svazu velmi úzká. NASA navíc mohla požádat o spolupráci i zahraniční partnery, což v Moskvě nepřicházelo v úvahu.
 6. Prokletí kybernetiky (a genetiky) Stalinem se stále projevovalo v zaostalosti sovětské elektroniky, zvláště pak výpočetní techniky.
 7. Koncepce superrakety N-1 byla špatná. Podle spisovatele Jaroslava Kirilloviče Golovanova, vzděláním raketového inženýra, měla N-1 poměrně malou nosnost, která se nedala zvyšovat jako u R-7. Ani Gluško, ani Kuzněcov neuměli vyvinout tak velké motory, jaké měl Saturn 5, a používat efektivnější kapalný vodík jako palivo. Nicméně další varianty motoru NK-15 byly nakonec tak kvalitní, že je později koupili Američané. Bylo chybou, že Kreml podcenil důkladné vyzkoušení všech motorů a nedal na ně peníze – naproti tomu NASA věnoval na testování aparatur včetně jednotlivých stupňů okolo 8 miliard dolarů.

Někteří pozorovatelé, zvláště ruští, se domnívali, že kdyby Koroljov žil, dokázal poslat na Měsíc svého kosmonauta dřív než Američané. Ale to je nesmysl. To by nebylo ani v jeho silách. Politický a ekonomický systém Sovětského svazu byl příliš rigidní, nepřátelský vůči všemu novému, kvalitní řízení nefungovalo a průmyslová základna byla slabá.

Technické údaje

N-1 (nosná raketa)

Raketa N-1 kuželového tvaru měla průměr základny 17 m, výšku 105 m a celkovou vzletovou hmotnost 2 825 t. První stupeň označovaný A měl 30 motorů NK-15 o vzletovém tahu 30 × 1,526 meganewtonu (MN) tj. 45,8 MN. Ve druhém stupni B bylo osm motorů NK-15V o tahu 8 × 1,648 MN. Třetí stupeň V měl pouze čtyři motory NK-21 o tahu 4 × 402 kN. Raketa mohla letět i v případě, že vysadí dva páry pohonných jednotek prvního stupně a jeden pár stupně druhého. Ve všech stupních se používal kerosin jako palivo a kapalný kyslík jako okysličovadlo. Tahle kombinace je laciná a není toxická. Na nízkou dráhu mohla superraketa dopravit maximálně 98 tun nákladu.

Pro operace okolo Měsíce měl ještě další tři stupně. Na translunární dráhu měl lunární loď navádět čtvrtý stupeň G s motorem NK-19 o tahu 446 kN. Pátý stupeň D s jedním motorem RD-58 měl sloužit ke zabrzdění stroje u Měsíce, aby se dostal na dráhu okolo něho, a potom navést kabinu na přistání. Ale 1 km nad povrchem odpadne a zapálí se motor šestého stupně, který umožní měkké přistání a zpáteční start. Odlet od Měsíce k Zemi obstará motor sedmého stupně. Šestý stupeň měl spalovat oxid dusičitý a jedovatý asymetrický dimetylhydrazin. Kosmonaut oblečený do skafandru se nemohl případnými jedovatými výpary otrávit.

Raketa UR-500 Proton

Základní sestava 8K82, která se dnes už nepoužívá, byla dvoustupňová a měla nosnost 12 t, průměr u základny 7,4 m. V prvním stupni bylo 6 motorů RD-253 o vzletovém tahu 6 × 1,474 MN, druhý stupeň byl vybaven 4 motory RD-0210 o tahu 4 × 528 kN. Nyní se používá jako třístupňová ve verzi 8K82K (Proton K), resp. 8K82M (Proton M) s nosností 19 až 22 t. Přidaný třetí stupeň má jediný motor RD-0212 o tahu 913 kN. Všechny tří stupně používají hypergolické (samozápalné) pohonné látky a to dimethylhydrazin jako palivo a oxid dusičitý jako okysličovadlo. Ve čtyřstupňové variantě se přidávají různé typy urychlovacího stupně (například Blok DM nebo Briz); tato verze se používá především k vypouštění stacionárních družic a kosmických sond o hmotnosti do 5 t. Na nízkou dráhu unese až 25 t. Celková délka nosiče podle varianty se pohybuje od 50 do 60 m a vzletová hmotnost dosahuje až 720 t.

Zond 7 - 1969-067A

Bezpilotní verze lunárního sojuzu typu 7K-L1 určená pro pasivní oblet Měsíce po dráze zajišťující bez většího motorického manévru automatický návrat do zemské atmosféry. Sestávala z přistávacího modulu zvonovitého tvaru o hmotnosti 2,9 t a průměru 2,17 metru, vybaveného ablativním tepelným štítem. Jeho tvar a umístění těžiště umožňovalo aerodynamické řízení sestupu, což omezovala maximální přetížení na hodnoty mezi 6 a 8 G. Závěr přistání zajišťoval padák s plochou 1 000 m2. K přistávacímu modulu byla připojena přístrojová a pohonná sekce s motorem pro korekce dráhy, radiátory klimatizačního a termoregulačního systému, větší částí elektrického a telekomunikačního vybavení, akumulátory a panely slunečních baterií o rozpětí 9 metrů a ploše 11 m2. Počáteční hmotnost celé lodi na dráze k Měsíci činila 5979 kg, její délka 4,5 m a maximální průměr 2,72 m. Na dráhu byla vynesena verzí 8K82K rakety UR-500 s přidaným urychlovacím stupněm Blok D. Celý let trval 6 dní.


 Prameny

- V. Gluško (ed.) Encyklopedija kosmonavtiky (Moskva 1985)
- J. Golovanov: Koroljov (Moskva 1994)
- P. Mišin: Počemu my ně sletali na Lunu? (Moskva 1990)
- Pacner: Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (Praha 2006), 2. díl Souboj o stanice (Praha 2007)

 Internetové zdroje

http://www.kosmo.cz
http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
http://www.astronautix.com/ - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Titan, Saturnův největší měsíc, jako by byl "navlečený" na prstenec (srpen 2012)
Nejlepší fotky Cassini: pestré prstence i nečekané detaily ze Saturnu

Sonda Cassini po dvaceti letech končí svou cestu. Připomeňme si její misi a podívejme se na výběr těch nejlepších fotek, které od Saturnu na Zemi poslala.  celý článek

Dalekohled se nachází se v Ondřejově u Prahy v areálu observatoře...
Hvězdárna v Ondřejově zve na lov „vesmírných geokeší“

Česká astronomická společnost chce v sobotu oslavit 100 let od svého založení lovem speciálních geokeší na hvězdárně v Ondřejově.   celý článek

Sputnik 1 na oběžné dráze
Pražské planetárium zve na setkání s ruským kosmonautem

V úterý 19. září od 18 hodin pořádá Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy veřejnou diskuzi s kosmonautem a ředitelem Roskosmosu pro pilotované kosmické...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.