Fyzici slibovali bombu velkou jako ananas. Boj o německou „atomovku“

aktualizováno 
Ve věku 99 let zemřel 21. října 2018 Joachim Rǿnnengerg, velitel norského komanda, které zaútočilo na továrnu vyrábějící těžkou vodu pro stavbu německé atomové bomby. Ke smutné příležitosti přinášíme pohled na historii vývoje německé atomové zbraně.

Rozebírání výzkumného jaderného reaktoru Haigerloch spojeneckými odborníky a vojáky v roce 1945 | foto: Brookhaven National laboratory

Historie nacistických snah o vytvoření atomové zbraně je tak košatá, že na roli Joachima Rǿnnengerga a jeho kolegů dojde až v druhém dílu našeho vyprávění - ani do té doby však nebude nouze o hrdiny, kteři riskovali život, aby program zastavili, nebo o něm alespoň vynesli informace Spojencům. 

Němečtí generálové projevují stále větší zájem o atomovou bombu. Na 16. září 1939 svolává Armádní zbrojní úřad velkou poradu fyziků v Berlíně. Vojáci a fyzici si ujasňují situaci ve výzkumu atomu. Ano, musíme sestavit plán na výrobu takové zbraně, vždyť zprávy ze zahraničí naznačují, že i tam se na ní pracuje. Všechny práce samozřejmě zůstanou tajné!

Vojáci žádají, aby bombu dokončili páni fyzici za deset, nanejvýš dvanáct měsíců. Samozřejmě, to je maličkost! Přítomní odborníci souhlasí.

O deset dnů později se tam koná ještě důležitější jednání. Účastní se ho rovněž špičkoví jaderní fyzici, chemici, úředníci a důstojníci. „Vědci debatovali o využití uranu z hlediska jak energie, tak zbraní,“ napsal Cornwell v knize Hitlerovi vědci, „a došli k závěru, že je zapotřebí dalšího teoretického a experimentálního výzkumu, než bude možné určit cíle a prostředky.“

Bývá obtížné určit okamžik vzniku nějaké neformální skupiny. Přesto můžeme 26. září 1939 považovat za dovršení vzniku německého Uranového spolku.

Pro odstrašení: „Virový dům“

Centrem výzkumů atomu se přirozeně stává berlínský Fyzikální ústav císaře Viléma. S ním spolupracuje několik dalších laboratoří. Brzy se jejich počet rozrůstá na dvaadvacet. Avšak jak zaručit maximální utajení a také pružnou součinnost mezi všemi? Generálové rozhodují prusky řízným způsobem: hlavu těchto prací, Fyzikální ústav v Berlíně, prostě přebírají do svých rukou.

Armáda má dost peněz. Továrny mohou dostat první zakázky. Koncern IG Farbenindustrie zahajuje výrobu potřebných zařízení včetně přístroje na oddělování izotopů uranu.

„Heisenberg se s nadšením pustil do sepisování stanoviska k situaci v teorii a využití jaderného štěpní,“ napsal Cornwell. „Tři měsíce po zářijové schůzce v Berlíně předložil první ze dvou přísně tajných zpráv nazvanou Technická proveditelnost získávání energie štěpením uranu, datovanou 6. prosince.“

V této základní teoretické studii o tepelném milíři čili reaktoru uvádí: „Celkově lze předpokládat, že ve směsi uranu a těžké vody v kouli o průměru 60 centimetrů, obklopené asi 1 000 kilogramy těžké vody a 1 200 kilogramy uranu začne uvolňování energie.“ A vedle toho je možné rovněž postavit milíř, ve kterém by se těžká voda a uran nesměšovaly, ale ukládaly ve vrstvách.

Musíme to ověřit! Na pozemku Biologického ústavu v Dahlemu, nedaleko Fyzikálního ústavu, se staví hala pro reaktor. Říká se jí „Virový dům“ – aby název odstrašil zvědavce, protože o virech snad každý člověk ví, že jsou nebezpečné. Druhý reaktor vznikne v Lipsku, v ústavu, kde Heisenberg přednáší. Firma Auergesellschaft dostává zakázku na výrobu nevelkého množství uranu a továrna Norsk Hydro objednávku na těžkou vodu.

Na počátku roku 1940 dokončuje skupina německých fyziků výpočet množství uranu potřebného pro jednu bombu – stačí 10 až 100 kilogramů. A to není příliš mnoho. Navíc vojáci splňují každou žádost vědců o peníze.

Zdá se, že Hitler dostane bombu jako dárek k Vánocům 1940.

První dvě rozčarování

Avšak přístroj na oddělování izotopů uranu, který se osvědčil při jiných separacích prvků, žádné izotopy uranu 235 nedává. Surovina, bez níž se neobejde ani milíř, ani bomba, najednou chybí. Všichni s aparaturou marně experimentují, marně ji předělávají a vylepšují. Začátkem roku 1941 je jasné, že tato metoda vede do pekla. Němci se upnuli na jediný způsob získávání čistého uranu a tím ztratili rok.

Druhý rozhodující neúspěch postihuje Heisenberga. Na dvoře berlínského ústavu nechává postavit na základě svých teoretických propočtů reaktor. Do hliníkového válce o výšce a průměru 140 centimetrů uložil sérii vrstev kovového oxidu uranu a jako moderátoru čili zpomalovače štěpné reakce parafínu, doprostřed dal zdroj neutronů. Válec pak spustili do šachty s vodou.

Když koncem roku profesor tento milíř zapnul, neutrony v něm získává, ale tak malé množství, že řetězová reakce uvnitř nemůže vzplanout. Předpoklady, s nimiž jsme počítali, jsou špatné, uvědomuje si Heisenberg po několika týdnech. Netuší, že parafín se pro jaderný reaktor nehodí.

Werner Heisenberg, bezpochyby jedna z největších fyzikálních postav 20. století...

Werner Heisenberg, bezpochyby jedna z největších fyzikálních postav 20. století vůbec

Heisenberg nyní experimentuje s novým reaktorem čili milířem, jak stále říká, z uranu a těžké vody, který vybudoval v Lipsku. Konečně 25. srpna 1941 zjišťuje, že v něm probíhá řetězová reakce – i když velmi nedokonalá, protože neustále zhasíná. Nicméně je přesvědčen, že právě překročil Rubikon. „V září 1941 se před námi otevřela cesta, která nás vedla k atomové pumě,“ napsal později.

Vzápětí dostávají fyzici studenou sprchu. Když Heisenberg oznamuje svůj triumf telefonicky Diebnerovi do Armádního zbrojního úřadu, slyší jenom suché blahopřání. A pozvání na naléhavou poradu do Berlína.

„Mají být sníženy finance jak na uranovou bombu, tak na rakety,“ sděluje důvěrně Diebner Heisenbergovi. „Naše armády postupují na východě takovým tempem, že vůdce už je přesvědčen o našem konečném vítězství.“

Koncem června 1941 zahájila třetí říše útok proti Sovětskému svazu, nyní její vojska obklíčila Leningrad a chystají se k útoku na Moskvu. Výroba těchto zbraní by byla zbytečným vyhazováním peněz. Kromě toho letectvo vyvinulo lacinou okřídlenou raketu s doletem 250 kilometrů. O dalším osudu uranového projektu rozhodne v prosinci generál Friedrich Fromm, šéf výzbrojní služby.

Spojenci na stopě

První zprávy o německém jaderném programu také prosakují ven. Obchodní atašé v Berlíně Samuel Edison Woods získal několik spolehlivých informátorů. Nejdůležitějším je profesor ekonomie Erwin Respondek, který má spoustu známých nejen mezi vědci z Ústavu císaře Viléma, ale i mezi důstojníky generálního štábu, průmyslníky a funkcionáři nacistické strany.

Křišťálová lupa

Koncem roku 1941, po vypuknutí války mezi USA a Německem, stačil Respondek oznámit Woodsovi ještě těsně před jeho odjezdem, že s ním zůstane v kontaktu přes švédského diplomata Augusta Ochsenbeina. V zimě roku 1942 mu touto cestou posílá seznam jmen německých vědců, kteří na uranové bombě pracují, a sdělení, že na tento projekt bylo uvolněno pět milionů marek a s dalšími 30 miliony se počítá.

Victoru Weiskopfovi, který uprchl z Německa v roce 1937, přichází v říjnu 1942 dopis od Wolfganga Pauliho. Jeho někdejší profesor píše, že Werner Heisenberg, věhlasný německý teoretik, byl jmenován ředitelem Fyzikálního ústavu císaře Viléma a v prosinci má na programu přednášky ve švýcarském Curychu.

Dům je na kopci

„Kacíři mezi německými atomovými fyziky se nejraději setkávali v berlínské kanceláři vydavatele vědeckých publikací a časopisů dr. Paula Rosbauda anebo v jeho skromném domě v Teltowě,“ napsal Robert Jungk v knize Jasnější než tisíc sluncí. „Tento temperamentní Rakušan, osobní přítel většiny svých autorů, se choval vůči gestapu s nebojácností až neuvěřitelnou. Kdyby se vůbec mohlo o někom říci, že byl duší pasivního odporu německých vědců vůči Hitlerovu režimu, byl to tento srdečný člověk, který uprostřed války nejen myslel, ale i jednal v duchu sounáležitosti všech lidí dobré vůle. Například vstupoval, jak jen mohl, ‚omylem‘ do vozů městské dráhy určených pro cizince, kteří byli v Německu na nucených pracích, a dával jim potají potraviny nebo jiné dárky.“

Každý večer v devět hodin usedají Rosbaud v Berlíně a Bergh v Drážďanech k rádiu. Přijímač musí ztišit tak, aby jeho hlas slyšeli jenom oni – poslech nepřátelského rozhlasu se v Hitlerově říši trestá smrtí! Mají totiž vyladěnou stanici Londýn – vysílání BBC pro Německo.

„Griffin“, což je krycí jméno Rosbauda, potřebuje vědět, o jaké informace má londýnská centrála největší zájem. Proto mají domluvená hesla. Jakmile oba agenti uslyší na začátku relace větu „Das Haus steht am Hügel“ – „Dům je na kopci“, pak to znamená, že za chvilku přijde pro ně zpráva. Rosbaud rozděloval své informace obvykle do deseti částí. Jestliže Londýn potřebuje doplnit podrobnosti o 3., 6. a 9. části, vysílá větu: „Dům má troje dveře, šest oken a devět komínů...“

Na základě diskusí s kolegy, kteří ze třetí říše emigrovali, a tamních fyzikálních časopisů se pokouší odhadnout stav německých výzkumů v oblasti atomu dr. Arthur H. Compton, laureát Nobelovy ceny z roku 1927 za studie o kosmickém záření a nyní šéf Metalurgické laboratoře v Chicagu. Studii nazvanou Situace v Německu adresuje začátkem června 1943 majoru Arthuru V. Petersonovi. Upozorňuje, že Bothe a Hahn publikovali důležité práce, které by mohly napomoci vývoji bomby. Uzavírá: „Otevřené diskuse o neutronové difúzi však vedou k závěru, že tímto způsobem nelze pravděpodobně štěpné reakce dosáhnout.“ Jinými slovy: Němečtí kolegové jdou po špatné cestě.

Bomba velká jako ananas

V prosinci 1941, kdy se Sověti pokoušejí o protiofenzivu u Moskvy a kdy Japonci přepadají Spojené státy, jednají němečtí fyzici s vedoucími pracovníky Armádního zbrojního úřadu. Avšak na dalších výhledech uranového projektu se nemohou shodnout. Vojáci jsou zvyklí, že každá nová zbraň musí být vyvinuta za několik měsíců, nanejvýš za rok, a proto nejsou s tempem prací na bombě spokojeni. Vědci poukazují na těžkosti, které každý výzkum doprovázejí.

Nakonec se obě strany domlouvají na kompromisu: Fyzici uspořádají odbornou konferenci, na které shrnou dosavadní výsledky a vytyčí další cestu. Jednání se zúčastní rovněž představitelé armády a válečného průmyslu.

„Bude se jednat o řadě důležitých výzkumných prací v oblasti jaderné fyziky, prováděných tajně vzhledem k jejich velkému významu pro obranu země...“ říká se v pozvánce na jednání, která mají proběhnout od 26. do 28. února 1942. Fyzici na ně zvou maršály Hermanna Göringa a Wilhelma Keitela, šéfa Říšské bezpečnostní služby (RHSA – Reichssicherheitshauptamt) Heinricha Himmlera, vedoucího sekretariátu NSDAP Martina Bormanna, ministra válečného průmyslu Alberta Speera, ministra pro vědu, výchovu a školství Bernharda Rusta a některé další veličiny. Přijel jen Rust, ostatní se omluvili.

Není divu – taková zbraň už opravdu nebude zapotřebí! Vždyť tanky maršála Rommela pokračují v ofenzivě v severní Africe. Leningrad, kolébka bolševické revoluce, je obklíčen, sovětská vojska se pokoušejí o protiútok u Moskvy, ale na všech ostatních frontách se brání. Japonští spojenci dobývají města v jihovýchodní Asii a ostrovy v Pacifiku.

Výzkum atomu může způsobit převrat ve válce, tvrdí neúnavně němečtí fyzici. „Bude-li k dispozici potřebné množství kovového uranu a těžké vody, lze podniknout pokus o zkonstruování prvního samostatně fungujícího stroje jako čistě výzkumného zařízení,“ říká se v závěrečném usnesení. „Z jeho úspěšné činnosti vyplynou tři úkoly: 1. upravit stroj pro průmyslové účely, 2. využít stroj technicky, zejména vojensko-technicky, 3. produkovat uranovou výbušninu.“

Teplo uranového milíře by se dalo využít v parním kotli, upozorňují vědci. Bude rovněž možné postavit lodní motory, zvláště pro ponorky, které by nepotřebovaly kyslík, dále motory pro letadla i pro tanky. K výrobě uranové výbušniny budeme potřebovat velké množství prvku 94. Zprávy o nepřízni německých úřadů vůči atomové bombě dostávají díky tajným službám rovněž britští fyzici.

Avšak po několika měsících si uvědomuje Hitlerův oblíbený ministr Speer a po něm i někteří generálové: fyzici by nám mohli pomoct. Blesková válka selhala. Armády se vyčerpaly. Potřebujeme nová letadla, nové ponorky, nové zbraně! Vždyť troufalost anglických letadel, která napadají říši, nezná mezí. Speer svolává na 4. června 1942 novou poradu, neoficiální. Tentokrát přijíždějí zástupci všech druhů vojsk: za armádu generál Ernst Fromm, za letectvo polní maršál Erhard Milch, za námořnictvo admirál Carl Witzell.

Hlavní slovo má Heisenberg. Snaží se mluvit jednoduše a jasně. Měli se sejít už před měsícem, ale tehdy ministr a vojáci získali dojem, že schůzka bude příliš technická. Jestliže je chce získat na svou stranu, musí mluvit jejich řečí: „Výzkum v uplynulých třech letech neumožnil uvolnit pro technické potřeby ono velké množství energie, které se koncentruje v atomovém jádru,“ konstatuje Heisenberg. Bez odborných termínů seznamuje vzácné hosty s podstatou štěpení uranu a perspektivami jeho využití ve válce. Současně poukazuje na těžkosti, s nimiž on a jeho kolegové zápasí.

„Jaký rozměr bude mít bomba, která by mohla zničit milionové město?“ zajímá se letecký maršál Milch. „Nebude větší než ananas,“ říká sebevědomě Heisenberg. „Anebo jako fotbalový míč.“ Jeho odpověď vyvolává v sále obrovský zájem. Pan profesor už zřejmě ví, jak atomovou bombu vyrobit.

„Pracují na takové zbrani také naši nepřátelé?“ pokračuje Milch. „Samozřejmě!“ přikyvuje Heisenberg. „Zaměřili se na uranový milíř, který vyrábí energii, zřejmě ho brzy postaví. A potom asi za dva roky budou mít první bombu. Kdyby trvala válka s Amerikou ještě léta, musíme počítat s tím, že technické využití energie atomového jádra může sehrát rozhodující vojenskou úlohu.“

„Do té doby je porazíme na hlavu,“ upokojuje fyziky maršál. „Ale kdy Německu novou zbraň dáte?“ Heisenberg je opatrný: „Musíme vzít v úvahu omezené hospodářské možnosti Německa. Dosud se nepodařilo najít efektivní metody oddělování izotopů uranu. Nepřetržitá reakce štěpení naráží na problém čistého kovového uranu a zvláště těžké vody. Ne, v nejbližších měsících se nedá na bombu pomýšlet, k jejímu postavení potřebujeme ještě roky.“

„Buďte přesnější, pane profesore!“ žádá Speer. „Kolik času potřebujete?“ Po chvilce vykrucování šéf Uranového klubu odhaduje: „Výrobní a technické problémy vyřešíme nejdříve za dva roky. Ale jedině když budou splněny všechny naše požadavky! A potom další čas, možná až tři roky, potřebujeme na samotnou bombu.“

Ovšem celkově jsou vojenští hodnostáři zklamáni. Proto další výzkum svými penězi negarantují. Generál Fromm uvolňuje několik stovek vědců z armády. Milch spíš potřebuje létající bomby V-1. Nejvíc fyzikům pomáhá mocný ministr válečného hospodářství Speer – přiděluje jim peníze a nedostatkové materiály i požadovaných pět tun těžké vody z Norska, nařizuje urychleně postavit bunkr pro uranový milíř v Berlíně a vyrobit zařízení pro separaci izotopů.

S Hitlerem mluví Speer 23. června o této záležitosti jenom okrajově. „Krátce jsem informoval führera o poradě na téma štěpení atomů a o poskytnuté pomoci,“ píše si do deníku. Je to jeho šestnáctý bod v přehledu o zajištění výroby zbraní. Avšak ve spisu, který připravila po válce NKVD z výpovědí Hitlerova pobočníka a komorníka, není o atomové bombě ani zmínka.

Ve chvíli, kdy ministr hovoří s vůdcem, se roztrhl pokusný milíř v Lipsku. Přitom do té doby, tedy do léta 1942, měli Enrico Fermi v Chicagu a Werner Heisenberg a Robertem Döpelem v Lipsku na reaktorech přibližně stejné výsledky – oba týmy získávaly srovnatelná množství neutronů.

Avšak na tak gigantický projekt, jaký vývoj atomové bomby představuje, může Speer dávat jenom nepatrné množství peněz. A to je konec říšského uranového projektu. I němečtí fyzici si to začínají uvědomovat.

Bez těžké vody to nepůjde

„Zdá se, že v červnu 1942 přišla první pozitivní zpráva, která ukazovala, že se v Německu pracuje na bombě,“ uvádí historik špionáže F. H. Hinsley. „Z dopisu profesora Wallera ze Švédska příteli v Londýně vyplývá, že výzkum řídí profesor Heisenberg, experimentální práce na štěpení uranu probíhají v několika laboratořích a ‚výsledky nemohou být vyloučeny’.“ Ivar Waller byl teoretickým fyzikem v Uppsale.

Těžká voda vyráběna v Norsk Hydro, které bylo hlavním zdrojem těžké vody pro...

Těžká voda vyráběná v Norsk Hydro, které bylo hlavním zdrojem těžké vody pro německý jaderný výzkum.

Německo není schopno vyvinout atomovou bombu, oznamuje koncem léta 1942 Wergeland přes Stockholm do Londýna. Řekl to profesor J. Hans Jensen z univerzity v Hamburku, který nedávno uspořádal v Oslu kolokvium pro několik norských kolegů. A tuto informaci mezi ně neoficiálně pustil.

Těžká voda je podle názoru německých fyziků vedle uranu druhou nejdůležitější surovinou pro výrobu atomové bomby. Těžký vodík neboli deuterium obsažené v těžké vodě potřebují jako zpomalovač čili moderátor neutronů při štěpení jader uranu v reaktoru.

Tento závěr udělal už na počátku války profesor Walther Bothe při výzkumech na cyklotronu v Heidelbergu. Původně chtěl použít elektrografit. Avšak během několika měsíců zjistil, že se tento materiál nehodí. Proto se obrátil k těžké vodě.

Na Botheho studie okamžitě navázal profesor Wilhelm Hanle z univerzity v Giessenu. Zjistil, že grafit používaný v Německu je příliš znečištěn borem, který brání řetězovým reakcím. A v červnu 1940 o tom poslal zprávu Armádnímu zbrojnímu úřadu, který veškerou dokumentaci Uranového klubu soustřeďuje. Z jeho zprávy vyplývá zcela správný a logický závěr: grafit bez boru bude lepším moderátorem než těžká voda.

Proč se němečtí fyzici nevrátí k této látce, jíž má říše dostatek, a vytrvale požadují těžkou vodu, kterou musí dovážet z Norska? Nejspíše proto, že někdo jejich z autoritativních šéfů, pravděpodobně Heisenberg, tak rozhodl. A v německé vědě, prosáklé pruskou mentalitou, se o rozkazech nediskutuje.

Konec I. dílu. 

Text je upravenou kapitolou z knihy Atomovi vyzvědači (Praha, 2007). 

Autor:

Nejčtenější

Alza to zase zkouší. Zákazníkům do košíku „tajně“ přihodí nechtěné věci

Stačí chvilka nepozornosti a obchod vám do košíku přidá něco, co jste si...

Před odesláním objednávky v e-shopu si dobře zkontrolujte obsah košíku. Je možné, že vám tam bez vašeho vědomí něco...

Alza dostala pokutu za přidávání zboží do košíku. A není jediná

Česká obchodní inspekce pravomocně rozhodla o udělení pokuty pro společnost...

Společnost Alza.cz bude muset zaplatit 150 tisíc korun za to, že zákazníkům přidávala do košíku zboží, na které sami...

Vyzkoušeli jsme nejlepší způsob, jak sledovat televizi. Poradíme i vám

Test set-top-boxů pro televizi přes internet

Nezajímá vás kdy pořad jde, ani kolik je v něm reklam. Pustíte si jej kdykoli během i po odvysílání a reklamní bloky...

Raketa Falcon 9 neúspěšně přistála do moře, náklad ale letí dál k ISS

Nepovedené přistání Falcon 9

Porucha hydraulického čerpadla znemožnila přistání nosného stupně rakety Falcon 9. Přistál, či spíše spadl, do moře...

Žádná speciální jednotka se bez něj neobejde. Zkusili jsme noční vidění

Zkouška noktovizoru LPNVG (Low Profile Night Vision Goggle) s označením...

Neobešlo by se bez nich ani dopadení Bin Ládina. Brýle pro noční vidění používají speciální jednotky po celém světě....

Další z rubriky

Samopal vz. 58, který není samopalem, má vyšší kadenci než kalašnikov

Československý samopal vz. 58 V - verze pro výsadkáře se sklopnou opěrkou.

V Československu vzniklo několik typů palných pěchotních zbraní, které se mohly směle rovnat se zahraniční konkurencí....

Hvězda československého leteckého průmyslu L-39 Albatros dosud nezapadla

Prototyp L-39 X-02 přistává po prvním zkušebním letu.

Jeden z nejslavnějších československých letounů Aero L-39 Albatros poprvé vzlétl 4. listopadu 1968. Své nezastupitelné...

Vývoj evropské superstíhačky je na spadnutí. Není to příliš brzy?

Model letounu NGF na listopadové výstavě Euronaval v Paříži

Francouzská ministryně obrany Florence Parlyová na svém twitterovém účtu 20. listopadu oznámila dosažení shody s...

Najdete na iDNES.cz