Na přelomu 80. a 90. let se postupně rozpadl ekonomicky i politicky vyčerpaný blok socialistických států a s ním zaniklo i bipolární uspořádání světa, které se neslo ve znamení globální jaderné hrozby. Optimisté tehdy hovořili o světě zcela zbaveném jaderných zbraní. Jak vypadá situace téměř 30 let poté? Jaderný klub má dnes devět členů. Od roku 1989 přibyli dva noví – Pákistán a Korejská lidově demokratická republika. Jen jediný stát se svých vlastními silami vyvinutých bomb vzdal – Jihoafrická republika.
Po rozpadu Sovětského svazu se vzdaly svých funkčních jaderných zbraní další tři státy – Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán, které je zdědily jako nástupnické státy po Sovětském svazu. Zásadní otázka zní, jaké výhody vlastnictví nukleární zbraně vůbec poskytuje? Především bezpečnostní (zajištění obrany), dále technologické (ekonomicko-technologický rozvoj), politické (zvýšení prestiže), strategické (odstrašení protivníků) a zajištění mezinárodního vlivu.
Jaderný klub: členové, čekatelé i ti vyloučeníOficiálně uznávané ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, čili NPT)
Neuznané NPT
Dobrovolně zrušené úvahy o jaderných zbraních či částečné rozvinutý program
Podezření, že v současnosti má program
Vzdaly se zděděných zbraní
Vzdaly se svých vlastních zbraní
Byly donuceny zrušit program
|
Co leží na druhé misce vah, která má stát přesvědčit, aby se svých jaderných zbraní nebo touhy po nich vzdal?Většinou je to tlak mezinárodního společenství, respektive snaha se do něj začlenit. Roli hraje i míra demokracie dané země či probíhající demokratizace. Například Švédsko a Švýcarsko se demokratickým procesem rozhodly, že ve snaze o jaderné zbraně nebudou pokračovat. Demokratizace zase zasáhla programy například v Argentině či Brazílii. Dalším důležitým faktorem jsou individuální političtí hráči v jednotlivých zemích, kteří jdou tvrdě za cílem mít jaderné zbraně (P. Guillaumat – Francie, A. Q. Khan – Pákistán) nebo naopak úspěšně bojují proti (C. Menem – Argentina, F. Collor – Brazílie). V neposlední řadě je protiproliferační snaha (tj. snaha o nešíření jaderných zbraní, pozn. aut.) patrná také ze strany klasické jaderné pětky.
K proliferaci (tj. vývoji jaderného arzenálu, pozn. aut.) jsou náchylnější osobní diktatury (personal dictatorship), ve kterých drží reálnou moc konkrétní jedinec, jako například Libye (Muammmar Kadáffí), Irák (Sadám Husajn) nebo Sýrie (Háfiz Asad, otec dnešního syrského prezidenta Bašára Asada). Jaderná zbraň plní odstrašující funkci namísto velké konvenční armády, která by mohla provést vojenský převrat a ohrožovala by tak osobní moc diktátora. Roli tedy hraje nejen nedemokratická povaha režimu, ale zejména rozdělení moci. V diktaturách také existuje méně vnitrostátních aktérů (často žádní) typu nezávislých médií, opozičních stran a uskupení nebo nevládních organizací, kteří by proti proliferaci vystoupili.
Domácí nepřátelé apartheidu
O bývalém jihoafrickém režimu se hovoří jako o apartheidu. Samotné slovo pochází z afrikánštiny, ve které znamená oddělení. Politika apartheidu byla prosazována Národní stranou, která v roce 1948 právě s tímto programem zvítězila ve volbách. V jihoafrickém kontextu se jednalo o oddělení etnických skupin, konkrétně bílých, míšenců a černochů (označovaných jako Bantu). Oficiálně měl být apartheidní politikou zajištěn nerušený paralelní vývoj všech etnik, nicméně realita byla jiná a z režimu nejvíce těžila bílá populační skupina. Rasová segregace byla v jihoafrických podmínkách realitou již dříve, než se stala oficiální vládní politikou, která pak segregaci již jen posilovala a legalizovala.
Proti segregační politice se z pochopitelných důvodů zformovala vnitřní protirežimní opozice, nejznámější skupinou byl Africký národní kongres (ANC, African National Congress). Povaha protirežimních akcí se měnila od sabotáží a násilnějších protestních akcí v 60. a 70. letech (v roce 1976 dochází ke známému povstání v Sowetu, předměstí Johannesburgu, kde po policejní střelbě do davu protestujících studentů došlo k násilným nepokojům) až po nenásilné formy protestů (například hladovky) v 80. letech.
Jihoafričané na válečné stezce
O autorechTomáš Sůsa – student žurnalistiky a bezpečnostních a strategických studií, mezi jeho odborné zájmy patří kyberbezpečnost, evropská radikální pravice a zbraně hromadného ničení. Jako žurnalista působil již například v redakci portálu EuroZprávy.cz. Martin Zelinka – student historie a bezpečnostních a strategických studií, zabývá se moderními dějinami, historickou demografií a vojenskou historií. Publikoval v odborných periodicích Via Historiae, Security Outlines nebo Bezpečnost jaderné energie. |
Jihoafričtí vojáci se účastnili především dvou velkých vojenských kampaní, a to v Angole a Namibii. V Angole zuřila v letech 1975 až 2002 občanská válka, ve které proti sobě bojovaly organizace MPLA (marxistické hnutí podporované SSSR a Kubou – v Angole působilo až 50 000 kubánských vojáků) a UNITA (podporovaná USA a JAR). Jihoafrická republika s Angolou nesdílela přímou hranici, ale od roku 1915 vykonávala protektorát nad bývalou německou kolonií Jihozápadní Afrikou (dnešní Namibií), která s Angolou sousedila. Apartheidní režim se profiloval jako antikomunistický a z tohoto důvodu podporoval v angolské občanské válce hnutí UNITA. V letech 1974 až 1976 Jihoafrická republika v Angole přímo intervenovala a až do konce 80. let byly v Angole přítomny její vojenské síly jako protiváha kubánských jednotek podporujících MPLA.
Co se týká Namibie, v roce 1966 byl OSN ukončen jihoafrický mandát nad tímto územím, nicméně Jihoafričané odmítli toto území opustit. Namibijský boj za nezávislost pak trval až do roku 1988. Konflikt v Namibii byl velmi silně provázán s válkou v sousední Angole, neboť MPLA podporovala namibijské osvobozenecké hnutí. Prakticky bylo všem relevantním aktérům jasné, že se Jihoafričané nestáhnou, dokud budou v Angole přítomni kubánští vojáci. Nakonec byla roku 1988 mezi Jihoafrickou republikou, Angolou a Kubou (což svědčí o mimořádném kubánském vlivu v tomto regionu) podepsána mírová dohoda zprostředkovaná Spojenými státy, jihoafrické jednotky se stáhly a 20. března 1990 vyhlásila Namibie nezávislost.
Konflikt se sousední Angolou a protipovstalecká činnost byly nejvýznamnějšími konflikty, se kterými se musely Jihoafrické obranné síly vypořádávat, nicméně destabilizace regionu po dekolonizaci a snaha Jihoafričanů ovlivňovat dění v nově nezávislých státech vedla k další aktivitě, zejména výcviku vojenských jednotek pro vybraná hnutí, jejich zásobování a logistické podpoře. Za všechny můžeme jmenovat alespoň hnutí Mozambický národní odpor (RENAMO, Resistência Nacional Moçambicana), které vedlo partyzánskou válku v sousedním Mozambiku. Postupem času se i v důsledku tohoto vměšování vytvořila volná koalice afrických států, které vůči apartheidní Jižní Africe zaujímaly nepřátelský postoj a hrozilo, že s nimi propukne otevřený konflikt.
Tři fáze jaderné obrany
Za jihoafrickým jaderným programem stojí mezinárodní izolace a skutečné či domnělé ohrožení řadou vnějších i vnitřních nepřátel. Mezinárodní izolace byla také pojítkem mezi JAR a Izraelem, které donutilo od 70. let oba státy spolupracovat, a to i ve vojenské oblasti. Ačkoliv nebyla spolupráce nikdy plně dokázána, existuje množství nepřímých důkazů, že Jihoafrická republika a Izrael aktivně spolupracovaly na svých jaderných programech. Situaci nepřispěly ani sankce, které na zemi uvalila Rada bezpečnosti OSN a britský Commonwealth. Všechny tyto (pro režim) děsivé faktory vedly k poměrně masivní militarizaci a k rozhodnutí, že pouze nezávislý nukleární odstrašující prostředek dokáže zajistit bezpečnost země. Poté, co padlo rozhodnutí, vyplynul z něj také třífázový plán:
1. Odstrašit potencionální protivníky politikou, jejíž zásada je mlžit ohledně vlastnictví jaderné zbraně.
2. Donutit USA (veřejným odhalením jaderných zbraní) k intervenci ve prospěch JAR v případě, že by se ocitla pod přímým útokem.
3. Pokud vše ostatní selže, demonstrovat svou ničivou schopnost pomocí testů nukleárních zbraní.
ČASOVÁ OSA JIHOAFRICKÉHO JADERNÉHO PROGRAMU 50. a 60. léta 20. století 1969 Vytvořena skupina, která měla vyhodnotit technické a ekonomické aspekty výroby nukleárních výbušnin 1970 Jihoafrická komise pro jadernou energii (AEC) vydala report, který popisuje využití jaderných výbušnin 1971 Schváleno „mírové využití jaderných výbušnin”“ 1973 AEC preferuje práci na konstrukci typu „gun-type“ 1974 Schválené práce na nukleárním zařízení a testovací prostor Vastrap 1977 AEC dokončila bombu a připravila jí pro tzv. „studený test“ 1978 Vyprodukován první obohacený uran 1979 Vela incident*, vyrobena první bomba s jádrem z obohaceného uranu 1982 První skutečně použitelná (šla vyslat) bomba postavena, práce na zabezpečení zbraní 1985 Přezkoumání třífázové jaderné strategie 1987 Vyrobeno celkem sedm bomb a osmá v procesu výroby 1988 Příprava základny Vastrap na jaderný test 1989 Jaderné odzbrojení 1991 JAR se připojila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) * Vela Incident neboli Jihoatlantický blesk byl neidentifikovaný dvojitý záblesk, který objevil americký satelit Vela Hotel 22. záři 1979 poblíž Ostrovů Prince Edwarda. Obecně se věří, že šlo o společný test jaderných zbraní provedený JAR a Izraelem, který byl objeven díky špatnému plánování a shodě okolností (počasí). Existují různá svědectví potvrzující tuto skutečnost (mj. výpověď komodora Dietera Gerhardta, bývalého jihoafrického velitele námořní základny v Simon’s Townu), ale tvrdé důkazy nebyly nikdy předneseny |
Politickým cílem jaderného programu bylo odradit SSSR od vměšování do vnitřních jihoafrických záležitostí. Reálnou vojenskou hrozbu pro JAR představovalo soupeření s tzv. frontovými státy (Frontline states), což byla již zmíněná volná koalice afrických zemí mezi 60. a 90. lety 20. století, jejímž cílem bylo ukončit jihoafrický apartheidní režim. Členy koalice byly státy Mozambik, Botswana, Angola, Tanzánie, Zambie a Zimbabwe. Tyto státy mimo jiné podporovaly guerillový odboj v JAR. Na jejich území proto existovaly potencionální vojenské cíle – JAR totiž frontovým státům mohla hrozit odplatou, na rozdíl od vzdálených velmocí typu Sovětského svazu.
Máme bombu – ale k čemu?
Palčivou a znepokojující otázkou zůstává, zda mohla JAR své zbraně ze strategického hlediska smysluplně použít. Specifikum Jihoafrické republiky spočívá ve skutečnosti, že poměrně důsledně oddělovala různé populační skupiny, což byla sama podstata apartheidního režimu. Černošské obyvatelstvo tak bylo soustředěno v bantustanech, již zmiňovaných vyčleněných územích. Pokud přijmeme předpoklad, že až do 80. let bylo vnitřní opoziční hnutí dominantně v rukou černošského obyvatelstva, pak se nabízí myšlenka použít v případě pokusu o státní převrat organizovaný například Africkým národním kongresem jadernou zbraň v jednom z deseti bantustanů.
Ačkoliv tyto oblasti nebyly rozsáhlé, soustředila se v nich velká část populace a vykazovaly vysokou hustotu zalidnění. V bantustanu Ciskei například žilo na ploše pouhých 7,5 tisíc čtverečních kilometrů tři čtvrtě milionu lidí. Na cíl by mohla být jaderná puma dopravena (pravděpodobně) letecky, protože nehrozilo velké riziko sestřelení protivzdušnou obranou protivníka. Použití jaderné zbraně by tak mohlo vyvolat obrovské ztráty civilního obyvatelstva a odstrašit většinu černé populace od účasti na povstání.
Takový útok teroristické povahy proti občanům vlastní země by ale s naprostou jistotou vyvolal reakci mezinárodního společenství, které by se odhodlalo k vojenské intervenci, a k pádu režimu by došlo tak jako tak, takže toto použití jaderné zbraně je velmi nepravděpodobné. Proti tomuto použití jaderných zbraní hovoří také zamoření vlastního území radioaktivitou.
Hypotetické použití proti vnějším nepřátelům bylo v jihoafrickém případě limitováno především možností dopravit jadernou zbraň k cíli. V úvahu připadá využití balistických střel série RSA nebo letectva. Co se týká raket RSA, není jisté, zda byly s bojovými hlavicemi vůbec kompatibilní, a pokud ano, tak by svým dosahem mohly ohrozit pouze okolní africké státy, a nikoliv ostatní jaderné mocnosti. Použití letectva je problematické kvůli ohrožení ze strany protivzdušné obrany protivníka. V úvahu by teoreticky připadalo použití jaderných zbraní v konfliktu v Angole nebo v Jihozápadní Africe (Namibii). K tomu by mohlo dojít, pokud by hrozil postup kubánských nebo angolských jednotek na území Jihoafrické republiky. Jaderné zbraně by mohly být použity k zastavení tohoto postupu, a to přímým zničením postupujících jednotek nebo vytvořením radioaktivního zamořeného pásma na hranicích.
Stejně jako v případě útoku na bantustany by ale pravděpodobně následovala vojenská intervence mezinárodního společenství, které by jihoafrický režim vyhodnotilo jako hrozbu, a opět by tedy došlo k jeho likvidaci. Vzhledem k omezenému počtu hlavic by zřejmě došlo k útoku na proliferační zařízení a na místa, kde se již kompletní jaderné zbraně nacházely. Pouhých šest jihoafrických hlavic by nepůsobilo jako dostatečný prvek odstrašení, naopak pokud by jihoafrická vláda jednu z nich použila, vlastnictví dalších pěti by spíše urychlilo rozhodnutí tyto zbývající hlavice co nejdříve neutralizovat.
Bilancování
Jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč se státy vydávají na cestu jaderné proliferace, je posílení vlastní bezpečnosti. S tím je ale spojena paradoxní situace, kdy dočasně dojde v průběhu proliferačního procesu ke snížení bezpečnosti. Jaderný program totiž mohou okolní státy považovat za bezpečnostní hrozbu a záminku k intervenci. Stávající jaderné mocnosti pak mohou proliferaci vnímat jako ztrátu vlastního technologického a vojenského náskoku. Jak samotný proces získávání jaderných zbraní, tak jejich vlastnictví tedy snižují bezpečnost v regionu, protože poskytují záminku k vojenskému zásahu proti proliferačnímu aktérovi a předurčují strany potenciálního preventivního konfliktu.
Proto byla prvním bodem tzv. třífázového plánu (viz výše) politika, jejímž cílem bylo neodhalit svůj proliferační proces do posledního možného okamžiku. Tato část plánu JAR téměř dokonale vyšla – podařilo se jí přežít zranitelnou část a zbraně získat. Poté si navíc dávala velký pozor, aby nedošlo k provokaci mocností – o tom vypovídá například zrušení jednoho z plánovaných jaderných testů poté, co se o něm dozvěděla sovětská špionáž.
Druhý bod plánu (donucení USA k intervenci v případném konfliktu ve prospěch JAR odhalením zbraní) byl naplněn z části, neboť Spojené státy podporovaly v angolské občanské válce hnutí UNITA, které bylo zároveň podporováno právě ze strany JAR. Nicméně hlavní faktory zásahu ze strany USA byly politické, protože UNITA bojovala proti marxistické MPLA a šlo o jednu z tzv. proxy wars během soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. K americké intervenci došlo pouze na diplomatické úrovni, když Sověti chtěli podniknout omezený útok na jihoafrická proliferační zařízení, což Američané odmítli. Tato sovětská iniciativa ale potvrzuje teorii uvedenou v úvodu této kapitoly, že proliferační proces zvyšuje riziko vojenského zásahu proti proliferačnímu aktérovi.
Finální část jihoafrického plánu hovoří o veřejné demonstraci (test, o kterém by se všichni rivalové snadno přesvědčili) ničivé schopnosti jaderných zbraní, která by fungovala jako nejvyšší možný odstrašující prostředek (vedle skutečného použití). Na tuto část plánu nikdy nedošlo, JAR v průběhu své jaderné proliferace nikdy veřejně vlastnictví nukleárních zbraní nepřiznala a poprvé byly zmíněny až při projevu prezidenta F. W. De Klerka v parlamentu v roce 1993, zhruba tři roky poté, co proběhlo jaderné odzbrojení.
Můžeme říci, že hlavní linie jihoafrického plánu byla rámcově dodržena – byť nebyly využity všechny jeho části (nebo stupně, vzhledem k tomu, že opatření měla gradující intenzitu). JAR přežila zranitelnou část v začátcích proliferačního procesu, úspěšně získala nukleární zbraně, dařilo se jí velmi dobře balancovat na hranici mezi odstrašením svých rivalů a co nejmenší provokací velkých protivníků, a nakonec i odhadnout nejlepší možný čas, kdy se jaderných zbraní zbavit.
Článek původně vyšel jako recenzovaná studie v časopise Bezpečnost jaderné energie, 2017, roč. 25(63), 7/8, s. 225-236, pod názvem „Jihoafrický jaderný program ve strategické perspektivě.“
