Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


První část simulace cesty lidí na Mars pomalu končí. Už se chystá další

aktualizováno 
Blíží se závěr velké kosmické cesty. V tomto případě ale nikdo nikam ve skutečnosti necestoval. Letělo se pouze jako, a cílem byl Mars.

Mars 500 - celkový pohled na zkušební komplex

Byla to vlastně generální 105 dní trvající zkouška virtuální meziplanetární cesty, která začne, pokud se neobjeví nějaké svízele, ve stejném experimentálním komplexu NEK na sklonku letošního roku a bude trvat nejméně 520 dnů.

Úvodní etapa experimentu Mars 500 vrcholí

Zalistujme v deníkových záznamech obou zástupců Evropské kosmické agentury ESA, vojenského inženýra Olivera Knickela a dopravního pilota airbusů Cyrilla Fourniera. Vše začalo vlastně ještě před stanoveným dnem D. Všech šes, tedy čtyři Rusové a dva zástupci ESA, si pobyt v experimentální laboratoři NEK vyzkoušelo nanečisto. Po dvou měsících tréninku ve středisku výcviku kosmonautů v sousedství slavného Hvězdného městečka a v Institutu lékařských a biologických problémů v Moskvě vstoupila celá šestice do experimentálního komplexu NEK 26. března 2009, aby v něm pobyla pouhé čtyři dny. To jí mělo stačit k potřebnému seznámení se s jeho vybavením a provozem. V den zahájení 105denního pobytu už na nějaké seznamování nebyl čas. Okamžitě se spustil program přesně určené práce, výzkumů, odpočinku a opět práce, prostě neustálý koloběh.

Dva z ruské čtveřice z posádky měli tentokrát náskok, protože už v roce 2007 si ve dvou modulech, v obytném EU-150 a lékařském EU-100, vyzkoušeli 14denní pobyt. Tehdy Sergej Rjazanskij, který zná NEK dokonale už z dřívějších experimentů, a Oleg Artěmjev, spolu s techniky a vědeckými pracovníky institutu dolaďovali správné fungování zkušebního komplexu. Oba muži jsou přitom shodou okolností kosmonauti, kteří už absolvovali základní výcvik k letům v lodích Sojuz, a tudíž na ně někdy v budoucnosti čeká skutečná cesta do kosmického prostoru. Vedle Dmitrije Perfilova, Alexandra Kovaleva a Antona Artamonova byla v této zkušební posádce také jediná žena, která později úspěšně prošla i výběrem pro nynější program Mars-500, bioložka a vědecká pracovnice Marina Tuguševová.

Zbylí nováčci, Cyrille Fournier a Oliver Knickel, ale také Špakov a Baranov měli tedy čtyři dny na to, aby poznali svůj příští domov. Zkoušeli aparaturu určenou pro vědecké výzkumy, urovnávali zásoby, uvedli do provozu miniskleník a připravovali celý vnitřek komplexu NEK k přiměřeně pohodlnému pobytu.

Mars 500 - Oliver Knickel při přípravě na měření aktivity mozku a současně i činnosti srdce a systému krevního oběhu. Pomáhá mu Cyrille Fournier.

Oliver Knickel při přípravě na měření aktivity mozku a současně i činnosti srdce a systému krevního oběhu. Pomáhá mu Cyrille Fournier.

Cyrille Fournier si tehdy nestěžoval na poněkud stísněné prostory, přece jen je postavou nevelký, ale zato Oliver Knickel láteřil, že své dlouhé nohy bude muset v kajutě na krátké a úzké posteli o rozměrech 185 x 40 cm složit nejspíš do otevřené skřínky na knihy.

V roce 1988 jsme při experimentu dlouhodobé izolace „Štola 88 k Marsu“ na takové seznámení s budoucím „bydlištěm“ měli jen pár desítek minut. Stačily nám… Vnitřní prostory byly nesrovnatelně stísněnější a menší, než jsou prostory v komplexu NEK. Ale seznámení s nimi bylo stejně důležité. Aparaturu zajišťující podmínky života v uzavřeném prostoru sice prověřili technici, kteří nainstalovali také přístroje pro plnění vědecké části programu, ale bylo mi tehdy jasné, že jakmile za námi zapadnou vnější pancéřová vrata a my zavřeme i vnitřní pancéřová těsnící vrata od přechodové komory, nebude možné otálet. Jedna dvojice okamžitě nastoupí „do práce“ k obsluze výzkumné aparatury, druhá by měla mít podle harmonogramu spánek a třetí dvojice odpočinek, takže ta jediná by mohla mít alespoň trochu klidu a času na úklid svých osobních věcí. Proto jsme natrénovali „vstup“ a „začátek“. A když jsme pak vstoupili do podzemní laboratoře a experiment začal naostro, nemuseli jsme přemítat, co kdo udělá.

Místo postelí jsme měli skládací lůžka v ložnici a v přechodové chodbičce mezi minilaboratoří a obytnou místností stála podél zdi dvě provizorní skládací lehátka. Na těch jsem spával nejčastěji. Jednak jsem to měl blízko do práce, do své minilaboratoře, a jednak nedošlo k „vyostření vztahů v posádce“ vyvolaným mým hlasitým chrápáním. Nevýhodou této jinak individuální provizorní ložnice však bylo, že z ní vedly dveře na dvě WC a na protilehlé stěně bylo umyvadlo s přívodem vody. Náhodný návštěvník by si tam nejspíš připadal asi jako v nemocnici v laboratoři na oddělení urologie, protože pod umyvadlem stály plastové lahve s širokým uzávěrem, určené k odběru moči. Každý jsme měli několik svých, bylo to tedy docela úctyhodné skladiště, i když jsme plné lahve přes přechodovou komoru předávali ven laborantům.

Neměli jsme tehdy na konci 80. let žádné přístroje pro poloautomatickou analýzu vzorků, jaké jsou dnes k dispozici posádce Marsu-500/105 v komplexu NEK, vše jsme proto posílali ven přes přechodovou komoru, tedy vzorky odebrané krve a moči, výsledky měření teploty a tlaku – jediným tehdy moderním výdobytkem byly digitální teploměry, krevní tlak jsem ale kolegům i sobě měřil klasicky, což za občasného hukotu vzduchotechniky bývalo i k vzteku. Jenže vztekejte se, když se na vás prostřednictvím kamer neustále dívají zpytavé zraky psychologů… Proto jsem měřil s úsměvem ve tváři.

Nevím, jak se na provizorní lůžka vešel Miloš, který vedl druhou samostatnou a oddělenou skupinu, a je ještě o deset centimetrů vyšší než já, ale mohu každého ubezpečit, že únava mnohé rozdíly a nevýhody rychle smázne, takže jsem většinou usínal jakoby pádem do bezvědomí a bylo mi jedno, zda to bylo na krátkém lůžku nebo na provizorním neméně krátkém, a navíc ještě krajně nepohodlném skládacím lehátku. A časem si zvyknete. Nepohodlí se totiž změní ve standard života.

Už při zkoušce pobytu objevili členové posádky Mars-500/105 některé svízele, které na ně čekaly. O krátké posteli jsem už mluvil, ale nešlo pouze o podmínky ubytování, ale také o vlastní vědecké experimenty - například u italského experimentu, v němž se předpokládá sledování mozkové aktivity ve spánku. Součástí aparatury je čepička se 128 snímači a od nich vedoucími nezbytnými spojovacími kabely, také snímače a kabeláž EKG a nosní sonda pro záznam dechové aktivity.

Cyrille Fournier s neskrývaným pobavením vzpomínal:

„Vyzkoušeli jsme to s Alexejem Baranovem. Což o to, usnuli jsme docela rychle, protože jsme byli utahaní, ale noc nestála za nic. Často jsme se budili, nejen kvůli nezvyklé čepičce se snímači, ale protože jsme se na postelích převraceli a zamotávali se tím pádem do kabelů.“

Mars 500 - Tak usíná Oliver Knickel s čepičkou se snímači aktivity mozku,

Mars 500 - tak usíná Oliver Knickel s čepičkou se snímači aktivity mozku.

Čas nakonec vše vyřešil. Po pár dnech byly prostory komplexu NEK zútulněny klasickým lidským nepořádkem, papíry rozloženými na pracovních stolech, ale také poznámkami nalepenými na přístrojích i na stěnách nad nimi, také fotografiemi nebo plakáty – zajímavé je, že při všech těchto experimentech chybí klasické plakátování známé z plechových skříněk v pánských šatnách. Věřte nevěřte, myšlenky, které se vám honí hlavou, povětšinou nebývají o krasavicích celého světa. Osobní fotografie blízkých jsou samozřejmou součástí obytných kajut, takže ve společných prostorech jsou spíše oficiálnější fotografie a plakáty, povětšinou s kosmickou tématikou.

Po necelém týdnu už vnitřní prostory zejména obytného a pracovního modulu nebyly neosobní jako ve dnech, kdy experiment začínal.

Na konci druhého týdne začaly jako lahůdka přicházet na jídelní stůl výpěstky z miniskleníku.

Mars 500 - Úroda jahod z miniskleníku, vzadu jsou také papriky a rajčata.

Úroda jahod z miniskleníku, vzadu jsou také papriky a rajčata.

Mars 500 - V miniskleníku dozrála rajčata.

V miniskleníku dozrála rajčata.

Na každého člena posádky se dostal kousek ředkvičky nebo cibule, také list čínského zelí, ale všichni nedočkavě vyhlíželi dozrávající jahody, rajčata a papriky.

Oliver Knickel ve svých deníkových zápiscích popsal také zábavu ve vzácných chvílích volna. Mohli si do prostoru komplexu NEK vzít kytaru, měli různé stolní hry i karty, hráli poker o čipsy, přičemž Oliver žasl nad karbanickými výkony svých kolegů.

Mars 500 - Velký hráč pokeru Cyrille Fournier.

Mars 500 - velký hráč pokeru Cyrille Fournier.

Například 12. dubna, v den oslav výročí letu Jurije Gagarina, si také mohli přečíst spoustu pozdravů, které dostali z venku, a dokonce si s nimi po telefonu povídali moskevští školáci. Jindy měli telefonát se Simonettou Di Pippo, ředitelkou pilotovaných letů v ESA, která přijela do IMBP na oficiální návštěvu v doprovodu prof. Woernera, vedoucího Německého leteckokosmického střediska, a bývalého ESA kosmonauta Thomase Reitera.

Mars 500 - Simonetta Di Pippo hovoří s posádkou komplexu NEK

Mars 500 - Simonetta Di Pippo hovoří s posádkou komplexu NEK.

Další pozdravy byly do komplexu NEK odeslány v den, kdy Oliver Knickel slavil své narozeniny - mohl dokonce telefonovat se svou přítelkyní. Jindy zase přijeli do řídicího centra studenti moskevského francouzského lycea, aby si popovídali s posádkou. Společenský program byl tedy velice pestrý.

Vzpomínám, že když si kluci z mé skupiny v experimentu „Štola 88 k Marsu“ první dny vyrobili podomácku karty, okamžitě přišel rozkaz, abychom je odevzdali. Pak jsme zase museli odevzdat jednoduché šachy, také vyrobené z papíru. Později, kdy už jsme byli zase venku na denním světle, mi kdosi řekl, že to byl hloupý truc či přemíra zbytečné aktivity jakési psycholožky, která měla právě službu v řídicí a kontrolní místnosti a zřejmě ne zcela přesně pochopila smysl experimentu. Její aktivitu ale vedoucí experimentu nepochybně utlumili, nikdo už totiž po nás nechtěl, abychom „odevzdávali“ do přechodové komory další hry. A to jsme si vyrobili dokonce i papírové loutkové divadélko. Už nám ho nechali. Netrvali na tom, abychom ho odevzdali. Jenže my jsme si s ním nijak příliš nehráli, protože většinou jsme ve volných chvílích klábosili ve společenské místnosti u stolu, protože každý z naší posádky dělal v běžném životě něco zajímavého, a tudíž bylo o čem vyprávět.

Televizi jsme neměli, pouze z dnešního pohledu primitivní počítač, který sloužil k přehrání komplexu textů nazvaného Psycholab, a k registraci výsledků práce s testy psycholabu každého z nás. Pracovní aparatura, s níž všechny tři dvojice naší posádky v pravidelném střídání směn pracovaly, vedla spíše k pocitům unavující monotonie.

V porovnání s námi je na tom posádka Mars-500/105 lépe. Ve společenské místnosti mají velkoplošnou obrazovku, mohou si promítat filmy, směli si vzít nahrávky hudby, knížky, a dokonce i počítačové hry.

My jsme venku museli nechat dokonce i hodinky. A když jsme chtěli něco číst, tak jsme si to nejprve museli sami napsat…

Ani hlasový kontakt – a už vůbec ne obrazový - jsme s řídicí a kontrolní místností neměli, jako má nyní posádka Mars-500/105. Vlastně já ano, já ho měl či přesněji řečeno mohl jsem ho mít, protože ve skutečně nutném a mimořádném případě jsem totiž mohl zavolat „domácím telefonem“, který byl instalovaný ve společenské minimístnosti. Protože jsem však nehodlal zkoumat, kde leží hranice normality a kde začíná „nutná či mimořádná situace“, tak jsem telefonem nevolal. A ani ostatní takovou touhu neměli.

Kdo ale ví, co by s námi udělala dnešní doba mobilů, internetu, Skype, ICQ a v neposlední řadě Facebooku?

Telefon jsem použil jen v případě havárií – když nám selhala kanalizace, když začala hořet rozvodná deska, když se poškodila (prý nepoškoditelná) francouzská aparatura…

Obrazový kontakt měli z řídicí a kontrolní místnosti, kde byla velká plocha s monitory a na každém pohledu vždy z jedné kamery. Bylo těch kamer v našem nevelkém prostoru poměrně dost, pouze na WC a ve sprše kamery chyběly, jinak se jejich objektivy dívaly snad do všech možných i nemožných koutů. Nejvíc jich na jednom místě, pokud si dobře pamatuji, tak asi čtyři, bylo v místnosti sloužící jako ložnice. Nepochopil jsem proč. Měli jsme tam totiž trvale zhasnuto.

V jednom z dalších svých deníkových zápisů se Cyrille Fournier rozepsal o střídání 24hodinového cyklu a o jeho významu pro náš život, o vnímání dne a noci a o tom, co se stane, když se naše vnitřní biologické hodiny výrazně popletou. Psal také o vlivu barev na náladu člověka. Taková byla totiž součást jednoho z vědeckých experimentů, který připravili vědci z Rakouska, Nizozemí, Švýcarska a Francie.

Experiment "Štola 88 k Marsu" věnoval hlavní pozornost monotónní pracovní činnosti a vzájemným vztahům mezi členy obou posádek. Zajímavá byla tehdy nová metodika zkoumání stresu. Vyplňovali jsme nejrůznější dotazníky pro psychology a sociology. Bylo to často papírování jako na úřadu – dnes mnohé značně usnadnily počítače a získávání dat pomocím počítačů. Biorytmy jsme měli záměrně „rozhozené“, protože na něčem takovém měli zájem především fyziologové. Každá dvojice proto dodržovala cyklus „6 hodin práce – 6 hodin odpočinku – 6 hodin spánku“, takže sečteno, náš vnitřní „štolový“ den neměl 24 hodin, ale pouze 18 hodin.

Cyrillem zmíněné výzkumy barevného světla a jeho vlivu na náladu posádky uzavřené v dlouhodobé izolaci mi připomněly výzkumy, prováděné v sedmdesátých letech, kdy na pokusné osoby působila navíc ještě „barevná hudba“, spočívající v kombinaci emotivní uklidňující (nebo naopak burcující) hudby provázené pestrobarevným optickými projevy.

Největší čas v komplexu NEK zabírají vědecké experimenty, měření a sběr dat a jejich předávání vědcům k dalšímu vyhodnocování. Členové posádky absolvují například ultrazvukové vyšetření srdce, ledvin a hlavních tepen.

Odběry krve jsme dělali pravidelně také, k analýze jsme však získané vzorky odesílali ven, neměli jsme žádnou poloautomatickou, natož pak automatickou vyhodnocovací aparaturu. V plenkách tehdy byly také další dnes běžné vyšetřovací metody.

Oproti nám však dnes musí výzkumníci v komplexu NEK naopak výrazně šetřit vodou a elektrickou energií. My jsme žádná taková omezení neměli, sprcha fungovala, dokud byl bojler nahřátý, světla svítila dle naší libosti.

Omezení v experimentu Mars-500/105 je však poměrně přísné. Studená voda slouží k omytí hlavy a rukou, na zbytek těla jsou připraveny navlhčené ručníky, podobně jako dnes na palubě mezinárodní kosmické stanice ISS.

Fourniera vedl na běžný život nezvyklý způsob očisty pomoci navlhčených ručníků k zamyšlení nad tím, jak se vlastně díváme na takovou osobní hygienu. Zda zvolený způsob stačí k pocitu svěžesti a čistoty, který zpravidla spojujeme s proudy vody ve sprše nebo s napuštěnou vanou plnou příjemně teplé vody. Došel k závěru, že jde především o to, jak překonat letité návyky, a o to, jak přistoupit k novým způsobům.

Mars 500 - V druhé polovině fiktivní cesty k Marsu – zleva v horní řadě Artěmjev, Rjazanskij a Knickel, ve spodní řadě zleva Branov, Fournier a Špakov.

Mars 500 - v druhé polovině fiktivní cesty k Marsu. Zleva v horní řadě Artěmjev, Rjazanskij a Knickel, ve spodní řadě zleva Branov, Fournier a Špakov.

V jednom ze svých zápisů připomněl Cyrille Fournier, že podle některých odborných studií je zhruba 80 % naší komunikace mimoslovní, nebo jak se říká nonverbální, své poznání a pocity a informace o druhém tedy získáváme nikoli z jeho slov a vět, ale především ze zvuku jeho hlasu, z výrazu ve tváři a v očích, z gest rukou i z pohybu těla… V takovém případě záleží na kulturních návycích, proto je důležité zejména u mezinárodních posádek sladit výklad a chápání bezeslovní komunikace. I to je nutno podrobně prozkoumat a především naučit ty, kteří budou společně trávit dlouhé dny, týdny i měsíce v mezinárodním minispolečenství v izolovaném poměrně těsném prostoru meziplanetární kosmické lodi.

Cyrille Fournier podotkl, že nezáleží pouze na komunikaci, ale také na vzájemné důvěře, aby izolovaná skupinka zvládla svůj pobyt v přiměřené pohodě, bez napětí, nebo dokonce nějaké krize. I v tom s ním souhlasím. Potvrzují mi to vzpomínky na můj třetí a dosud nejdelší experiment izolace… *

A tak běžel čas a brzy vrcholily dny dlouhodobého experimentu, naplněné ve své podstatě jednotvárnou prací – odběry vzorků krve, slin, moči, analýzy, vyplňování psychologických a sociologických dotazníků, testy na počítačích, udržování fyzické kondice na strojích v tělocvičně.

Mars 500 - Alexej Špakov (vlevo) a Oleg Artěmjev při testech v tělocvičně.

Alexej Špakov (vlevo) a Oleg Artěmjev při testech v tělocvičně.

Ale také různé speciální experimenty, mezi nimiž nechybí přiblížení a spojení na počítači napodobené fiktivní lodi Sojuzu k neméně fiktivní orbitální stanici ISS anebo hra na spolupráci trojice členů posádky pomocí propojených osobních laptopů a také další prověrky a zkoušky, k nimž je nutno přičíst i pravidelnou technickou údržbu provozu komplexu NEK a kontrolu vnitřního prostředí jednotlivých modulů, aby se v něm nemnožily plísně, houby nebo nebezpečné baktérie.

Po skončení našeho dlouhodobého experimentu „Štola 88 k Marsu“ se mezi odborníky už tolik nemluvilo o „kritickém třetím nebo čtvrtém dnu společného pobytu“ ani o „ponorkové nemoci“, předtím poměrně dost oblíbeném tématu především novinářů. Nejsem si však ani jistý, zda účinným stimulem by byla přítomnost ženy v posádce, o čemž slýchávám zhruba od poloviny 90. let, protože v experimentu „Štola 88 k Marsu“ byly podmínky obou zkoumaných a od sebe oddělených skupin jednak výrazně odlišné, a jak mi potvrdil Miloš Čermák, který vedl druhou skupinu, v této jeho posádce, navíc neúplné o jednoho člena, dostali kolegyni Renátu vlastně náhodou a na poslední chvíli.

Když jsem s odstupem času měl určit, co je podle mého názoru největším protivníkem při dlouhodobé izolaci skupiny, byť její členové mají dostatečně vysokou motivaci, označil jsem za krajně nepříjemného a možná až velice nebezpečného nepřítele docela obyčejnou nudu. Nebyl jsem odmítnut, naopak o nudě při dlouhodobých meziplanetárních letech se od té doby v odborných kruzích stále častěji hovoří, a zatímco my jsme si všelijaké stolní hry museli vyrobit, dnes jsou součástí výbavy posádek. Jsem přesvědčen, že i to byl příspěvek našich experimentů ke komfortu dlouhodobých kosmických výprav.

Byť se doslova až „klasikou“ staly popisy důsledků „ponorkové nemoci“ mezi nesnášenlivými členy posádky, kteří jsou bez šance kamkoli z uzavřeného prostoru alespoň na chvilku jeden před druhým utéct, je podle mého přesvědčení největším nepřítelem každé posádky monotónnost jejího každodenního života v nevelkém prostoru meziplanetární lodi. Přelet z jedné planety na druhou bude provázen především nicneděláním, protože z obsluhy a kontroly činnosti systémů lodi se záhy stane rutina - plíživě se proto do posádky vkrade nuda, která dokáže napáchat často až nenapravitelné zlo. Po třech experimentech dlouhodobé izolace skupiny, jichž jsem se zúčastnil, mohu z vlastní zkušenosti ujistit, že monotónnost je záludnějším nepřítelem, než dramaticky popisovaný „děs z pohledu do hlubin vesmíru a svírající pocity z vědomí odloučení od vzdalující se Země“.

Na „pohledy do vesmíru“ jsou kosmonauti cvičeni, a navíc jde o součást jejich práce a života během kosmického letu. I když je nutno uznat, že „pohled do vesmíru“ nepochybně na člověka působí. Nikoli však negativně, či dokonce svíravě a nebezpečně. Mnozí z těch, kteří se vraceli z dlouhodobých pobytů na orbitálních stanicích nebo až z povrchu Měsíce - snad až na netečné povahy - mluvili o tom, jak se změnil jejich předchozí pohled na běžné starosti a příliš vážně pojímané problémy. I my jsme se s něčím takovým setkali. Docela jasně si vzpomínám, jak během našeho experimentu, v titěrné pracovně a laboratoři při rozsvícené stolní lampě, kdy kolem panující klid byl rušen jen tichým šumotem vzduchotechniky, jsem náhle nabyl dojmu, jako bych se odpoutal od Země a nacházel se v jakémsi blíže neurčeném prostoru. I s odstupem času si vzpomínám, že ten pocit nepůsobil nijak negativně, ale že naopak posiloval, a dokonce pomáhal překonat případné drobnější svízele.

Monotónnost pobytu jsme řešili a vyřešili nejrůznější zábavou – šlo však o pouhé tři týdny. Cesty k blízkým planetám budou trvat dlouhé měsíce i roky. Největším nepřítelem meziplanetárních výprav člověka proto bude monotónnost a z ní plynoucí nuda. Byť to na první pohled může vypadat úsměvně.

Je také otázkou, zda jsme také připraveni opustit tradiční způsob výběru posádek mezi zkušenými kosmonauty s dobrým fyzickým i psychickým zdravím, schopnými zvládnout extrémní zátěž dlouhého kosmického letu. Před lety jsem napsal útlou novelku „Experiment“, pojednávající o malém klukovi Davidovi, kterému vzali jeho klukovský svět a připravovali ho k letu do vesmíru. Šlo o příběh, jak se dají zneužít i nejčestnější úmysly vědy. David si poradil sám. Překazil start rakety. Možná však, že bude skutečně vhodné začít hledat účastníky meziplanetárních výprav mezi mladými lidmi, mezi vysokoškoláky, kteří prokážou nejen dostatečnou a skutečnou vážnou motivaci – kdo z mladých lidí netouží pouze po dobrodružných výpravách?! – ale také a především odpovídající vlastnosti a schopnosti, jež je předurčí k tomu, aby se stali „vesmírnými lidmi“. Prošli by totiž dlouhodobou náročnou přípravou, aniž by měli jistotu, že se na daleký kosmický let nakonec skutečně vydají, což by samo o sobě bylo prověrkou jejich osobnosti. Získali by nejen potřebné znalosti a návyky, ale jejich organismus by byl trénovanější na extrémní psychické vlivy dlouhodobého meziplanetárního letu. Jsem přesvědčen, že dlouhodobě připravovaný člověk, který svou identitu dokáže spojit s vesmírem, by mohl mít větší šance, jak se vyrovnat se všemi svízelemi. Proto sázím na včasný výběr, na „modelování vesmírného člověka“. O takové možnosti se však zatím nemluví, protože veškeré diskuse se zabývají hlavně tím, jakou zvolit techniku, jaké vybrat nejvhodnější způsoby pohonu, jakou zvolit variantu letu k Marsu… Přimlouvám se však, abychom v záplavě všech těchto technických úkolů nezapomněli na člověka - když už ho chceme poslat až na Mars.

Proto jsou experimenty jako je Mars 500, ale také jako byla naše „Štola 88 k Marsu“, tak důležité, třebaže někomu mohou připomínat úsměvnou klukovskou hru.

Závěr zkušebního pobytu šestice „pozemních kosmonautů“, který je důležitou předehrou před vlastní 520denní simulací letu člověka na Mars, probíhá zatím velice uspokojivě. Další informace na této stránce.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Navzdory válce vyrobili  ve firmě Laurin & Klement nový motor
Navzdory válce vyrobili ve firmě Laurin & Klement nový motor

VIDEO V roce 1917 musela mladoboleslavská automobilka Laurin & Klement spoléhat nejvíce na předválečné modely svých vozů a plnila hlavně válečné zakázky. Přesto v...  celý článek

Rozhněvaní černí vojáci zabili před 100 lety v Houstonu dvě desítky lidí
Rozhněvaní černí vojáci zabili před 100 lety v Houstonu dvě desítky lidí

VIDEO Černošská minorita v Houstonu nesla s nelibostí incident z 23. srpna 1917, kdy policie za nejasných okolností zadržela a zřejmě fyzicky napadla Afroameričanku...  celý článek

Před 100 lety vyhnali cara Mikuláše II na Sibiř
Před 100 lety vyhnali bývalého cara Mikuláše II. na Sibiř

VIDEO Abdikací cara Mikuláše II. skončilo na konci zimy 1917 panování dynastie Romanovců v Rusku. V srpnu téhož roku byla celá jeho rodina vyhnána do...  celý článek

Květákové pečené placičky
Květákové pečené placičky

Zdravá dobrota na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.