Záznamu zvuku jsme se v našem seriálu už věnovali ve článku o prvním mikrofonu. Od vynálezu fonografu roku 1877 se nahrávací médium několikrát změnilo. V roce 1912 Edison rozšířil možnosti válečku do fonografu - jeho "Blue Amberoll" teď při otáčkách 160 rpm přehrával až čtyřminutový záznam. To už byla ale jen labutí píseň válečkových záznamových médií, už od roku 1888 totiž Emile Berliner pracoval na gramofonové desce, kde jehla vedená drážkou snímala vyvýšeniny a převáděla je na zvukový signál.
Roztočte to! Hudební průmysl ovládaly vinylové desky
Nahrávání a kopírování těchto médií bylo zpočátku velice komplikované, brzo se ale elpíčka ujala a zcela ovládla hudební průmysl. V padesátých letech už desky LP nabízely velice vysokou kvalitu zvuku.
Ovšem zvuku analogového. Také pozdější kazety (které přehrával walkman) zaznamenávaly zvuk sice magneticky, ale analogově. Přesto se právě kazety (přesněji řečeno videokazety) staly prvními úložišti digitálního zvuku.
Laser? To bychom se na to podívali...
Rozvoj optického disku započal v roce 1969. Tehdy Klaas Compaan ve firmě Philips navrhl, že by se možná vyplatilo pracovat na optickém médiu pro ukládání obrazu (videa). Šest let poté přišla firma Philips na trh s produktem Laservision.
Vlevo vidíte LaserVision disk, vpravo dnešní DVD
Na vývoji optického disku spolupracoval Philips s MCA (Music Corporation of America) a výsledkem jejich snažení byl disk s průměrem 30 cm a přehrávač. Laserdisk byl pořád ještě úložištěm pro analogová data, vyvýšeniny a prohloubeniny zde byly uloženy ve spirále podobně jako na desce. Výhodou tak byla větší skladnost a přesnější čtení, jehlu totiž nahradil laser. Na trhu ale produkt ve srovnání s VHS propadl, nikdo neměl o začínající formát zájem (vysoká cena, málo nabízených titulů...) Z celkových čtyř set prodaných zařízení se jich ke všemu polovina vrátila zpátky - někteří lidé se totiž mylně domnívali, že jim zařízení umožní nejen prohlížení, ale i záznam videa. Technologie se ve větším měřítku ujala např. v Japonsku, a to i díky možnosti uložit na jeden disk více zvukových stop, třeba režisérský komentář. (Více o LaserVision najdete na Wikipedii.)
Zvukový disk - Sony a Philips společně
Už dříve probleskovaly nápady, jak využít systém pro uložení zvuku, nicméně tyto byly vedením nevyslyšeny. Zatím. "V sedmdesátých letech se konalo mnoho setkání zástupců firem Sony a Philips. V roce 1979 pak padlo klíčové rozhodnutí - spojit síly a vytvořit nový světově uznávaný standard zvukového optického disku," vzpomíná holandský vědec Kees A. S. Immink, který se na vývoji disku podílel od roku 1973. Immink mimochodem za svůj přínos digitální hudbě získal mezi mnoha dalšími oceněními například rytířský titul od holandské královny, cenu Emmy nebo zlatou medaili AES.
Mezi lety 1979 a 1980 se uskutečnilo mnoho setkání vývojových týmů obou firem, a to jak v Tokiu, tak v Eindhovenu. Oba týmy s sebou musely vždy přivézt nejnovější prototyp přehrávače. Protože šlo o experimentální a křehké přístroje, cestovaly prý na sedadlech v první třídě, pečlivě zabalené do beden. "Letušky nás měly rády, ona taková krabice si toho moc neobjednává," říká Immink.
Spojení sil obou společností se ukázalo velice plodné. Zatímco Philips poskytl propracovanou technologii záznamu a čtení z disku, Sony mohla nabídnout své zkušenosti s digitálním zpracováním zvuku.
Kvalita CD odvozená od televizního signálu
U digitálního zvuku se možná na okamžik zastavíme. Jeho nástup souvisel s vývojem studiového vybavení. První začala se zvukem digitálně pracovat anglická BBC (13bitový systém se vzorkováním 32 kHz). Thomas Stockham, zakladatel společnosti Soundstream, zase propagoval 40kHz vzorkování (někdy je uváděno 50 kHz) a 16 bitů. Jak už jsme zmínili, ukládal se digitální zvuk obvykle na videokazety. A tak měl datový tok formátů PAL a NTSC nepřímý vliv na volbu vzorkovací frekvence pro Compact Disc.
Frekvenci 44,1 kHz vybraly týmy prý proto, že na rozdíl od 44,056 kHz se lépe pamatovala. Ne všechna rozhodnutí byla takto jednoduchá. Zajímavé prý bylo dohadování se o rozměrech budoucího cédéčka. Zatímco první disketu vyrobili vynálezci podle velikosti ubrousku, nad průměrem kolečka si lámali hlavy vědci z obou společností na jednom ze setkání.
Beethoven a sako rozhodli o velikosti disku
Po mnoha experimentech už bylo jasné, jak ovlivní rozměry celkovou kapacitu disku. Pro představu, o deset procent větší poloměr navýšil kapacitu třeba o dvacet procent (záleželo na konkrétních rozměrech). Vývojáři z Philipsu se zasazovali o to, aby průměr disku nepřesáhl 11,5 cm, což byla uhlopříčka kazet, používaných už od roku 1962. Na takový disk by se vešla hodina hudby.
Sony navrhovala disk o půl centimetru větší. Tím by se kapacita vyšvihla na 75 minut. Za Sony tento názor obhajoval Norio Ohga, původně operní zpěvák. "Stejně jako opona nepadá uprostřed opery, kapacita našeho média by neměla být kratší, než Beethovenova Devátá," vysvětlil prý svůj názor.
"Ale vejde se dvanácticentimetrový disk do kapsy u saka?" opáčili pánové z Philipsu? "Tak to změříme!" Po krátkém měření kapes obleků japonských, evropských i amerických střihů (mohlo to vypadat zajímavě, zvlášť jestli třeba chodili s pravítkem po chodbách...) se ukázalo, že není kapsa, do které by se 12cm placička nevešla. Sony a Philips se tedy dohodli: 74 min 42 sec záznamu při 44,1kHz vzorkování, průměr 12 cm.
|
Jak to vidí Sony a Philips o dvacet let později? Je zajímavé sledovat, jak na svých stránkách na spolupráci vzpomínají obě korporace. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že zadání pro text znělo "Napište to, abychom z toho vyšli líp" Sony vzpomíná, jak jejich 16 bitů zvítězilo nad Philipsem požadovanými 14 bity. Philips naopak zdůrazňuje, že jejich přehrávače poskytovaly kvalitnější zvuk díky dodatečnému převzorkovávání. Zatímco Sony vzpomíná na vystoupení svého viceprezidenta Ohgy a jeho obhajobu Beethovenovy Deváté symfonie jako na opodstatněnou a prozřetelnou připomínku, Philips si stěžuje, že kvůli nesmyslu museli ustoupit ze svých opodstatněných technologicky založených argumentů. A doktor Kees Immink tvrdí, že pověstem o Beethovenovi nemáme věřit. |
CD - hudební revoluce
Poslední srpnový den roku 1982 společnosti Sony, Philips, CBS/Sony a Polygram představily první CD systém. Distribuce byla naplánována na podzim téhož roku. Přehrávač byl lehký a umožňoval přecházet mezi skladbami stisknutím tlačítka, což u kazety nepřicházelo v úvahu.
První zvukové disky formátu CD audio mířily na japonský trh, začátkem roku 1983 pak i na trh americký. Příchod CD bezpochyby změnil podobu hudebního světa a cédéčka si během následujících dvou desetiletí získaly obrovskou oblibu. V roce 2004 se např. celosvětově prodalo 30 miliard disků. A tak se možná teď v nějakém oděvním závodě právě návrháři dohadují, zda se do kapsy nového saka vejde cédéčko.
Odkazy:
- Vývoj CD podle Philipsu (anglicky)
- Vývoj CD podle Sony (anglicky)
- Compact Disc na Wikipedii (anglicky)
- Příběh kompaktního disku podle Imminka (anglicky, PDF 165 kB)
