Rok po nepříliš úspěšném pokusu Vanguardu 2 se tak konečně podařilo dopravit do vesmíru satelit, který byl schopen sledovat počasí a přenášet obraz na Zemi. První z řady Tirosů nesl na palubě dvě kamery, které snímaly obraz ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra.
Během 11 týdnů činnosti první meteorologická družice odeslala vědcům téměř 23 000 snímků Země a to byl jen začátek. Od druhého exempláře měly satelity Tiros na palubě infračervené radiometry, které nejen na dálku měřily teplotu vzduchu i povrchu, ale dodávaly data také o obsahu vodní páry v atmosféře.
Někdy je za první meteorologickou družici považována jiná americká družice Vanguard 2, která odstartovala již v únoru 1959. Ta se však nedostala na určenou oběžnou dráhu. Podrobně jsme se věnovali příběhu prvních meteorologických družic v exkluzivním seriálu o dobývání vesmíru.
První nápady z meziválečného období
Historie meteorologických družic sahá až do první poloviny 20. století. Již ve 20. a 30. letech se v tehdejší vědeckofantastické literatuře objevovaly myšlenky o umístění družic na oběžnou dráhu a možnosti nepřetržitého sledování počasí na obrovském území. Významným milníkem byla druhá světová válka a s ní spojený rozvoj raketové techniky.
Američané byli první, kdo se zkoumáním počasí z vesmíru zabývali, postupně se k nim přidaly jiné kosmické velmoci jako evropská mezivládní organizace Eumetsat, Rusko a další.
Mezi významná data patří: 7. prosinec 1966, kdy byla vypuštěna ATS-1, první geostacionární družice s meteorologickým přístrojovým vybavením, 16. říjen 1975, kdy začala pracovat první operativní ryze meteorologická družice na geostacionární dráze GOES-1, a 23. listopad 1977, tehdy do vesmíru odletěla první evropská geostacionární meteorologická družice Meteosat 1.
Meteorologické družice se dělí podle typu drah na družice polární a geostacionární.
Geostacionární družice, které nedohlédnou na póly, provozuje Eumetsat (Meteosat), USA (GOES), Japonsko (Himavari), Jižní Korea (Geo-Kompsat), Čína (FY-2, FY-4), Rusko (Elektro-L) a Indie (Insat). Tyto družice obíhají nad rovníkovou rovinou Země ve výšce 38 500 kilometrů. V této výšce se rychlost družice rovná rychlosti rotace Země a družice zůstává stacionární nad určitým bodem na rovníku. Tato oběžná dráha umožňuje, aby družice pozorovala stále stejnou oblast, asi 42 procent zemského povrchu. Globální pokrytí vyžaduje síť pěti až šesti družic.
Meteorologické družice s polární oběžnou drahou provozují Eumetsat (Metop), USA (NOAA), Rusko (Meteor) a Čína (Feng-jün-3). U tohoto typu stačí ke globálnímu pokrytí jedna družice.