V době druhé světové války došlo k rozvoji raketové techniky, což dalo pěšákům do rukou nevídaně účinné zbraně. Panzerfaust nebo Bazooka umožňovaly jednomu muži zničit tank na vzdálenost desítek metrů. To do té doby vyžadovalo protitankový kanon o váze několika tun.
Na konci války se Němci snažili dát svým vojákům obdobně účinnou zbraň proti letadlům – Fliegerfaust, ale reálně použitelná protiletadlová zbraň pro jednotlivce vznikla až po válce v USA.
Technologické možnosti na konci druhé světové války umožňovaly jen primitivní řešení. Fliegerfaust byl čtyřhlavňový nebo devítihlavňový raketomet. Neřízené rakety ráže 20 mm nesly 15 gramů trhaviny, hlavně opouštěly rychlostí zhruba 300 m/s a dokázaly zasáhnout cíl do výšky 500 m.
Vzhledem k tomu, že k zaměřování sloužila prostá kovová mířidla a rakety měly značný rozptyl (přibližně 10 % doletu), nebyla zbraň příliš přesná a tudíž ani účinná. Navíc bylo vyrobeno jen asi 80 kusů. Nicméně byl to první krok k tomu, aby armáda dostala zbraň, kterou jediný voják dokáže zničit letadlo.
Fliegerfaust v devítihlavňové verzi
Skládačka z dostupných dílů
Navzdory epizodnímu významu je Fliegerfaust poměrně známý. Méně se již ví o tom, že práce na podobně koncipované zbrani probíhaly po válce i v Sovětském svazu a USA. Šlo především o ověření využitelnosti některých německých poznatků, případně znalostí „ukořistěných vědců“.
Nicméně velmi brzy se ukázalo, že jediným způsobem, jak zasáhnout rychle se pohybující cíl, je využití řízených raket. Problém byl v tom, že tehdejší radiolokační naváděcí systémy měly velikost přívěsu za nákladní auto.
Řešení ale nakonec nabídly samotné letouny. Zavedení proudových motorů s velmi výraznou infračervenou (IR) stopou umožnilo využití nového principu samonavádění na zdroj záření. Rozvoj polovodičů potom umožnil miniaturizaci senzoru i celého naváděcího systému. Přesto byla cesta k operačně použitelnému přenosnému protiletadlovému systému dlouhá a složitá.
Vývoj nového systému protiletadlové obrany sahá ve Spojených státech do roku 1948. V té době si všechny složky amerických ozbrojených sil uvědomovaly, že dosud používané půlpalcové kulomety jsou proti rychlým proudovým letadlům neúčinné. Zvažovalo se několik konceptů, ale všechny neúspěšně, buď z technických, nebo finančních důvodů.
Mezitím došlo k rozvoji komponentů, které by se daly pro konstrukci nově koncipované zbraně použít. Letectvo používalo neřízené rakety FFAR (Folding Fin Aerial Rocket) ráže 70 mm. Raketa dlouhá 1,2 metru vážila 8,5 kilogramu a nesla bojovou hlavici zhruba 2,5 kilogramu těžkou. Účinný dosah byl něco přes tři kilometry. To byl dobrý základ, protože ji dokázal bez problémů odnést jeden muž.
Obrovskou zásluhu na urychlení prací má William McLean, který pro námořnictvo vyvíjel od roku 1945 infračervený senzor schopný detekovat tepelnou stopu proudového motoru. Přes počáteční nezájem zkušebního střediska NOTS (Navy Ordonance Test Station) nakonec dotáhl vývoj do úspěšného konce a na začátku padesátých let spatřila světlo světa řízená střela AIM-9 Sidewinder (původně GAR-8), která je spolu se svými klony nebo kopiemi z různých zemí ve výzbroji dodnes. Důležité je, že byl na světě dostatečně malý, levný a spolehlivý infračervený senzor a naváděcí systém.
Jedna ze zkušebních verzí odpalovací zařízení
Zbývalo vymyslet odpalovací zařízení, ale tady také existovala vhodná předloha v podobě ručních protitankových zbraní. K odpálení měl sloužit jednoduchý válcový kontejner se spouští, mířidly a elektrickou baterií pro zážeh motoru.
Stejně jako v případě Sidewinderu nemají hlavní zásluhu na vývoji nového systému a návrhu technického řešení ozbrojené složky, ale soukromá iniciativa lidí, kteří včas rozpoznali možnosti nové techniky a dokázali zkombinovat existující komponenty do funkčního celku.
Výsledkem byl první operačně použitelný přenosný protiletadlový systém kategorie, pro níž se ustálila anglická zkratka MANPADS (MAN Portable Air Defence System) a zavedený do výzbroje pod označením FIM-43 Redeye.
Na vlastní triko
Vývoj FIM-43 Redeye byl soukromou iniciativou společnosti Convair Pomona (později General Dynamics Pomona), zahájenou příslušnými studiemi v roce 1956. Návrhy koncepčních řešení byly v listopadu 1957 předložené zástupcům armády a námořní pěchoty. Ještě do konce roku dokázaly obě složky zformulovat požadavky, které Convair akceptoval, takže začátkem roku 1958 bylo možné vystavit objednávku. Roční kontrakt na posouzení proveditelnosti požadoval vytvoření funkčního prototypu.
Vzhledem k náročnosti technického řešení se výroba vývojového modelu protáhla do července 1959. Nicméně výrobce dostal zelenou k výrobě funkčního prototypu a v srpnu armáda, společně s námořní pěchotou, potvrdila finanční krytí dalšího vývoje. V březnu 1960 se uskutečnil první ostrý odpal řízené střely, zatím na dálku ze zkušebního stojanu umístěného na přívěsu.
V květnu 1961 došlo k odpalu z jednorázového kontejneru, jaký se měl používat při běžném nasazení. Po úspěšné sérii odpalů bylo možné ještě do konce roku uskutečnit odpal z ramene. Nejprve na dálku z figuríny, aby bylo možné posoudit vliv raketových motorů na člověka. Nakonec byl proveden odpal z ramene živého střelce. Potom již zdánlivě nic nebránilo sériové výrobě. Ale vojáci spokojeni nebyli.
Prototyp XM-41
Střela zpočátku reagovala příliš pomalu a změny trajektorie letu nebyly dostatečně razantní, aby dokázala zasáhnout manévrující cíl. Proto byla spuštěna jen výroba limitované série označované jako XM-41 Redeye Block I. Řízená střela nesla označení XMIM-43A. Odpalovací zařízení neslo označení XM-147 a bylo od pozdějších verzí viditelně odlišné. První blok sloužil prakticky výhradně k testům a zdokonalování.
Aby se situace zlepšila, vyvinula firma Atlantic Research odpalovací zařízení cvičných cílů MQR-16 Gunrunner. Prakticky nešlo o nic jiného než o trojité rámové odpalovací zařízení pro neřízené rakety ráže 510 milimetrů s hmotností 130 kilogramů. Jejich odpálením se simulovaly cíle pohybující se po balistické křivce rychlostí až 925 km/h. Později sloužil zdokonalený MQR-16A jako pomůcka pro výcvik střelců při ostrých střelbách FIM-43 Redeye a raket MIM-72 Chaparral. Ve výzbroji vydržel až do 80. let.
Odpalovací zařízení cvičných cílů MQR-16 Gunrunner
Nedostatky prvního bloku se dařilo postupně odstraňovat. Konstruktéři postupně zúžili zorné pole čidla, upravili jeho vnitřní optiku, aby zvětšili selektivitu. Gyroskopy vyměnili za spolehlivější. Upravili bojovou hlavici a zlepšili funkci zapalovače.
Původní čidlo nebylo chlazené, což bylo sice konstrukčně jednoduché, ale mělo velmi malou citlivost. Následně byl na chlazení senzoru použitý Peltiérův článek. Citlivost se zlepšila, ale celý proces trval tak dlouho, že cíl stihl střelce přeletět a zmizet z dosahu. Proto byla baterie doplněna malou tlakovou bombičkou s inertním plynem, který dokázal zchladit čidlo mnohem rychleji a na nižší teplotu.
Následné testy vypadaly slibně, takže se do konce roku 1964 podařilo ozbrojené složky přesvědčit, aby uvolnily peníze na výrobu 300 odpalovacích zařízení. Druhý blok nesl označení XMIM-43B. Dodávky začaly od dubna 1966. Armáda dostala první kusy určené pro výcvik budoucích instruktorů v únoru 1967. XMIM-43B stále nebyla považovaná za operačně způsobilou verzi a její výroba byla omezená.
Odpalovací zařízení (X)M171
Řez raketou FIM-43C Redeye z manuálu
V roce 1966 změnilo ministerstvo obrany systém značení tak, že pro individuální odpalovací zařízení zavedla prefix F. Tím pádem se označení XMIM-43 změnilo na XFIM-43, respektive MIM-43 na FIM-43 u sériových verzí. V literatuře je možné narazit ještě na XFEM-43B nebo C, což byla speciální verze s telemetrickou soupravou na měření parametrů řízené střely.
V roce 1965 byl zahájen vývoj XFIM-43C s novým, výkonnějším raketovým motorem M115 vyráběným ve firmě Atlantic Research Corporation. Tím se konečně posunuly výkony střely na požadovanou úroveň. V květnu 1967 se rozběhla plná sériová výroba FIM-43C. V roce 1968 dostaly první kusy finální verze jednotky armády a námořní pěchoty.
Výroba FIM-43C pokračovala do září 1973. Celkem bylo vyrobeno 85 000 kusů. Začátkem roku 1967 byly zahájené vývojové práce na druhé generaci MANPADS označené zpočátku Redeye II. V březnu 1972 však byl systém přeznačen na FIM-92 Stinger, ale to je již jiná kapitola.
Jak se z toho střílí
FIM-43C Redeye tvoří tři základní části. Jednorázové odpalovací zařízení M171, které slouží zároveň jako skladovací kontejner pro řízenou střelu M41. Střela se u jednotek nevyjímá, jen ve výrobním závodě. Třetí částí je komplet baterie a zásobníku chladicího plynu BCU (Battery Coolant Unit). Součástí odpalovacího zařízení je pistolová rukojeť se spouští a jednoduchý optický zaměřovač. Kontejner je vpředu uzavřen zátkou transparentní v infračerveném spektru.
Před použitím FIM-43 střelec zasune zespodu do pouzdra v odpalovacím zařízení válcový paket baterie a zásobníku chladicího plynu BA-628. Jakmile je cíl na hranici dosahu, aktivuje baterii a zahájí chlazení čidla. Střelec musí být uvážlivý, protože celá sekvence nesmí překročit 30 sekund. Déle nevydrží ani baterie, ani chladicí plyn. Na druhou stranu je možné paket BCU nahradit novým. V kompletu jsou celkem 3 kusy.
Řez raketou FIM-43C Redeye z manuálu
Odpalovací zařízení není vybaveno systémem na rozpoznání vlastních a cizích letadel (tzv. dotazovač). To je čistě na bedrech obsluhy, která bývá dvoučlenná. Pozorovatel zajišťuje vyhledávání cílů a jejich identifikaci, zatímco střelec připravuje zbraň a sleduje cíl v optickém zaměřovači. Ten má 7,5násobné zvětšení a poměrně úzký zorný úhel 25o, takže pomoc pozorovatele, který má volný rozhled, je téměř nezbytná.
Jakmile hlavice „vidí“ cíl, rozsvítí se střelci v zaměřovači kontrolka a zazní bzučák v rukojeti. Střelec levou rukou stiskne na boku umístěnou spoušť odemykání zaměřovací hlavice. Vzápětí může stisknout spoušť na pistolové rukojeti. Baterie vydá 0,5sekundový impulz s napětím 40 voltů, což stačí na zažehnutí prvního stupně raketového motoru M115.
Motor s tahem 3,5 kN hoří jen 60 milisekund, aby vyhořel dříve, než střela opustí kontejner. Za tu dobu raketa dosáhne s přetížením 28 G rychlosti 25 m/s. Přetížení aktivuje časový spínač, zajišťující pokračování celé sekvence. Po opuštění hlavně se vyklopí vzadu 4 stabilizátory, vpředu dvě řídicí a dvě pevné vztlakové plošky.
Ve vzdálenosti asi 6 až 7 metrů od střelce se zapálí druhý, letový stupeň motoru střely s tahem 1,1 kN, který hoří 5,8 sekundy. Za tu dobu dosáhne raketa 1,6násobku rychlosti zvuku. Poté, 1,25 sekundy po zapálení druhého stupně motoru, dojde k odjištění bojové hlavice. Zpoždění zajišťuje bezpečnost střelce.
Střelec FIM-43C, volné oko mu chrání sklopná clona, palcem levé ruku odemyká samonaváděcí hlavici
Cíl je sledovaný IR čidlem, jehož výchylka se převádí na elektrické signály, které upravují nastavení kormidel a tím pádem i směr letu. Raketa je ve vzduchu poměrně stabilní, protože se točí kolem své (podélné) osy (roztočí ji sklopné stabilizátory). Díky tomu stačí k řízení jen jeden pár aerodynamických plošek. Podle toho, jak je raketa zrovna natočená, opravuje odchylku buď směrovou, či výškovou.
FIM-43, stejně jako většina IR řízených střel, používá proporcionální přiblížení. Jeho největší nevýhodou je, že s klesající vzdáleností cíle rostou úhlové rychlosti manévrující střely. Přitom omezujícím faktorem je povolené přetížení z vlastního manévru, které u FIM-43 činí pouhá 3 G. Při jeho překročení hrozí zlomení těla střely.
Jinými slovy, rychlý cíl manévrující s velkým přetížením má poměrně slušnou šanci, že střela nedokáže jeho manévr zopakovat. Další nevýhodou je, že čidlo na bázi sulfidu olovnatého (PbS) je snadno zarušitelné flérami, aktivními IR rušiči typu L-166 na sovětské straně nebo západním ekvivalentem AN/ALQ-144 Hot Brick. Velmi účinný je také manévr do slunce, na jehož pozadí dokáže proudový letoun, za jasných dnů, čidlu FIM-43 zmizet.
Raketa nese dvoukilogramovou bojovou hlavici M222 s předfragmentovaným pláštěm obsahující 0,36 kg trhaviny HTA-3 (kompletní hlavice má tedy dva kilogramy, z toho 0,36 kg je trhavina a zbytek ocelový plášť, který vytváří střepiny). K iniciaci slouží kontaktní zapalovač. Pokud nedojde k zásahu cíle do 10 sekund po odpalu střely, autodestrukční zapalovač ji zničí ještě ve vzduchu, aby se předešlo sekundárním škodám.
Kompletní palebná sekvence FIM-43 z manuálu, jen je poněkud nestandardně zprava doleva a zespodu nahoru
V letech 1965 až 1966 proběhly testovací ostré střelby FIM-43C na cílový letoun QF-9F (odvozený od F9F Cougar). Pravděpodobnost zásahu dosahovala 0,51 při rychlosti pohybu cíle 796 km/h ve výšce 100 m. Propočtem byly stanovené pravděpodobnosti zásahu letounu MiG-21 letícího v podobné výšce na 0,403 a vrtulníku Mi-6 na 0,53. Maximální dosah systému je 4 500 m.
Export a dary
Prvním zahraničním uživatelem FIM-43 Redeye bylo Švédsko, které systém zavedlo pod vlastním označení Rb-69 (Robot). První nákup 10 zkušebních kompletů a výcvikového systému se uskutečnil v září 1966. Po úspěšných zkouškách objednala výzbrojní služba švédské armády 1 083 kompletů FIM-43.
Dalším významným zahraničním uživatelem byla Spolková republika Německo, která nakoupila 1 018 kompletů. Historie se uzavřela, když byla FIM-43 zavedena do výzbroje Bundeswehru pod označením Fliegerfaust-1 (FLF-1). Tisíc odpalovacích zařízení nakoupil ještě Izrael. Mezi menší uživatele patřilo Jordánsko a Saúdská Arábie (po 500 ks), Austrálie (260 ks), Dánsko (243 ks), Řecko (100 ks), Thajsko a Turecko. Většina zmíněných zemí později přezbrojila na novější systém FIM-92 Stinger a FIM-43 se používaly k výcviku, především k ostrým střelbám.
Prvním bojovým úspěchem FIM-43 bylo sestřelení syrského MiGu-23 v červnu 1982. Úspěšným střelcem byl příslušník izraelského letectva, dočasně přidělený k výsadkovému praporu.
Klasický propagační obrázek střelce a pozorovatele
V roce 1982 dostalo 100 odpalovacích zařízení Somálsko jako dar americké vlády v boji proti Etiopii. Neupřesněný počet FIM-43 obdržel Sudán jako pomoc v boji proti Libyi. V letech 1984–85 dostali systém Redeye afghánští Mudžahedíni jako obranný prostředek proti sovětskému letectvu. Za oběť jim padlo několik vrtulníků Mi-8, Mi-24 a dokonce i bitevní letouny Su-25, sestřelené nebo poškozené tak, že se je nevyplatilo opravovat.
FIM-43 Redeye je z dnešního pohledu primitivní, nicméně ve své době to byl výkřik techniky. Byl to první systém, umožňující sestřelení letadla jediným mužem, navíc s poměrně vysokou nadějí na úspěch. Bezpečnostní opatření při distribuci FIM-43 tomu odpovídala.
Všechna odpalovací zařízení byla očíslovaná a pečlivě hlídaná Armádním velitelstvím řízených střel (Army Missile Command). Z amerických skladů se neztratilo ani jediné. První ztracená FIM-43 chyběla v Belgii v roce 1974. Důsledkem byla zpřísněná bezpečnostní opatření na všech civilních letištích v Západní Evropě.
