Jako zbraň se dá použít prakticky cokoliv, dokládají lidské dějiny. Ze starých textů víme, že lidé používali ve válce mikroby před tím, než věděli, že existují. Třeba když během obléhání vrhali do měst mršiny uhynulých zvířat či dokonce lidská těla.
Podobně tomu bylo i s chemikáliemi. Řekové ani Římané nevěděli, co je přesně ona "naphta", ale jejích zápalných vlastností při obléhání podle dobových pramenů používali s oblibou, kdy to jen šlo. V roce 189 př. n. l. údajně také Řekové při obraně Ambracie použili proti Římanům kopajícím tunel do města dráždivého kouře z kuřecích per, který do tunelu vháněli kovářskými měchy.
Ale hmatatelná historie chemických zbraní začíná ve 3. století našeho letopočtu, trochu symbolicky na území dnešní Sýrie. Události z posledních týdnů jsou jen dokladem toho, jak moc se změnila technologie, ale jak málo lidská povaha.
Neklidná hranice
Ve 3. století nebyla Sýrie o mnoho klidnější než dnes. Nešlo ovšem o občanskou válku, ale boj dvou znepřátelených mocností. Proti sobě stáli Římané a vojáci Sásánovské říše. To byl státní útvar vzniklý na území dnešních Iráku a Íránu, dědic Parthské a ještě předtím Perské říše. Proto se označuje jako říše Novoperská. Sásánovci se od uchopení moci ve 3. století pouštěli do válek s Římany a konflikt mezi oběma říšemi opakovaně propukal v podstatě po celé 3. století.
Jednou z drobnějších epizod v něm bylo i obléhání města Dura, známého dnes jako Dura-Europos. Leží na území dnešní Sýrie, v jejím východním cípu u řeky Eufrat. Pohraniční město bylo tedy na "ráně". V 50. letech 3. století změnilo podle všeho majitele dvakrát. Peršané ho zřejmě dobyli někdy v prvních letech desetiletí, ale v roce 254 už bylo znovu v římských rukou.
Fotografie zasypaných trosek Palmýrské brány a věže číslo 19.
Římané ovšem tušili, že další útok na sebe nenechá dlouho čekat a město připravovali na další obléhání. Především zesílili hradby. Ale to si vyžádalo nakonec další razantní úpravy: Římané rozšířili opevnění natolik, že zasypali domy v ulici za nimi. Široké náspy zpevnily zdi proti podkopávání útočníky, ale také umožnily bránícím vojákům rychle a snadno se dostat na ten úsek hradeb, který zrovna potřeboval obránce nejvíce.
Dobro opevňovacích prací
I když rozsáhlé úpravy město nezachránily, v zasypaných domech a budovách se nám zachovalo cenné svědectví o životě a kultuře dané doby. Třeba i slavná místní synagoga, která je nejlépe zachovanou stavbou svého typu z této doby, včetně cyklu maleb z židovských dějin. |
Patrně v roce 256 došlo k očekávané katastrofě a Sásánovci město oblehli. Nevíme, jak dlouho obležení trvalo, ale nepochybně to byly týdny a spíše měsíce, protože útočníci během té doby udělali hodně práce: okolo města jsou stále vidět stopy jejich snahy, od zbytků útočných ramp po chodby pod hradbami.
Neviditelná válka
Práce probíhaly na několika místech, zřejmě najednou, aby obránce vyčerpaly. Jedním z center bojů byla i budova známá archeologům jako "Věž 19."
Už první výzkumné práce z 20. a 30. let století dvacátého ukázaly, že okolo věže se strhl boj vedený silou i lstí. Peršané se pustili do kopání tunelu, který měl zřejmě za úkol podkopat zhruba 15 metrů dlouhý úsek obranné zdi. Tedy dost široký na to, aby jím mohla do města napochodovat bojová formace. Podkop měl asi poškodit i věž, ze které by mohli Římané vojáky ostřelovat.
Kopání začalo zřejmě v jedné z hrobek za obvodem města (přesné místo se zatím nepodařilo najít), protože obránci se tak vyhnuli nepříjemné překážce: tvrdému vápenci u povrchu. Dura totiž leží na zhruba metr silné vrstvě velmi tvrdého vápence, který představuje problém i pro moderní těžkou techniku. V okolí města se tak mrtví nekladli do běžných individuálních hrobů, ale používaly se například společné městské hrobky, které vypadaly trochu jako láhev s úzkým hrdlem: pevným vápencem byl prokopaný jen tenký vchod, pod nímž se pak v měkkých vrstvách rozšiřovala. Pevný vápenec byl také důvod, proč město nemělo žádný obranný příkop.
Peršané se podkopali pod hradby a snaží se je narušit. Aby způsobili větší škodu, podkopané hradby podpírají dřevem, aby pak mohli strhnout větší úsek hradeb zároveň. Římané mezitím kopou svůj vlastní tunel, aby Peršanům v jejich počínání zabránili.
Chodba tedy začínala asi 30 metrů před hradbami. Útočníci měli podle všeho v plánu kopat pod vápencovou vrstvou přímo k věži 19. U ní pak "vystoupali" o něco výše k základům opevnění. Podél nich se pak chtěli stočit o devadesát stupňů do směru podél hradeb a vykopat ještě dalších necelých 20 metrů dlouhý tunel. Narušení základů po celé této délce pak mělo způsobit zhroucení zdi i větší části věže 19.
Římanům práce nezůstaly utajeny. Zřejmě je mohli sami slyšet, určitě ale také viděli narůstající hromadu zeminy, která se vršila v blízkosti vchodu do tunelu. Patrná je ještě dnes. Připravili proto protiopatření: začali kopat z druhé strany náspu a vytvořili vlastní tunel. Byl jen o něco výše než perský tunel – nad vrstvou pevného vápence – ale mířil přímo k nepříteli.
Obránci měli evidentně v plánu počkat si na perské sapéry (starší označení pro vojáky, kterým jsou v dnešních armádách blízko ženisté), v boji muže proti muži v tunelu je zahnat zpět a perský tunel zasypat. Ovšem události se podle všeho vyvinuly zcela jinak.
U věže 19 klid
Dodnes nevíme přesně, jak to bylo dále, tak začněme u toho, co je jisté. Římský protiútok neuspěl. Vlastně to byla katastrofa. Francouzští archeologové, kteří na místě pracovali v první polovině 20. století, objevili zřícený tunel a v něm těla zhruba 20 římských vojáků a jen jednoho Peršana. Římané se tedy museli z tunelu stáhnout úplně, ten byl pak na římské straně uzavřen.
Zajímavé jsou ovšem detaily, především záhadný nález těl mnoha Římanů jen na několika metrech chodby. Původně se archeologové jednoduše domnívali, že došlo k boji muže proti muži a Římané krutě prohráli. Možná zůstali pro neúspěchu protiútoku uzavření v tunelu a Peršané je pak zmasakrovali, domníval se ve 30. letech vedoucí prvních výzkumných prací na místě Robert Du Mesnil du Buisson.
Moderním archeologům ovšem taková interpretace neseděla. Mrtví Římané leželi podle všeho jeden přes druhého, téměř na hromadě. Nedaleko nich ležel osamělý Peršan, který si těsně před smrtí pokoušel sundat svou drátěnou košili. Jeho helma ležela v prachu opodál. Pozůstatky byly poškozené požárem, který Peršané zapálili, aby shořely opory tunelu, ale tohle bylo přinejmenším podivné a Du Mesnilova interpretace událostí byla nepochybně neúplná.
Schéma znázorňuje archeologické nálezy - vlevo jsou těla římských vojáků, vpravo tělo perského vojáka, který zřejmě nastraženou zbraň zapálil a sám pak nestihl utéci.
Přesvědčivým a velmi zajímavým způsobem ovšem před několika lety doplnil bílá místa britský archeolog a historik Simon James z univerzity v anglickém Leicesteru. (Článek s jeho interpretací události si můžete v originále přečíst zde.) James vycházel dokumentace Du Mesnilovy výpravy, sám archeologické práce na místě neprováděl a ani to dělat nehodlá. Francouzi pozůstatky padlých znovu pohřbili na původním místě, odstranili jen zajímavé předměty a britský archeolog tak místo považuje za válečný hrob.
Kouř v temnotách
Právě těla mrtvých Římanů jsou podle Jamese nejstarším dokladem použití prostředků, které dnes označujeme za chemické zbraně. V tunelu za těly Římanů, který jasně nese stopy požáru, se našly ohořelé měděné nádoby, stopy hořlavého materiálu a především stopy síry a bitumenu (či živice). Poslední zmíněný je minerál s vysokým obsahem těžkých uhlovodíků, který se v některých zemích těží jako zdroj ropných paliv. Spolu se sírou musel při hoření produkovat dusivý a jedovatý kouř, který dokázal každého v tunelu velmi rychle ochromit či zabít.
Právě ten, spíše než zbraně nepřátel, byl podle Jamese příčinou smrti Římanů v tunelu. Na základě dostupných nálezů se domnívá, že když měli Peršané svou práci v podstatě hotovou, Římané se přiblížili na dosah jejich tunelu. Peršané se stáhli, ale předtím připravili pro nepřítele nepříjemné překvapení. Ve své části tunelu připravili do později nalezených nádob směs bitumenu a síry, počkali, až se Římané dostanou do perského tunelu, a zapálili ji.
Většina římských vojáků v tunelu zemře. Peršané poté vejdou do tunelu a těla navrší na hromadu. Přidají také hořlaviny s úmyslem římský tunel zničit.
Kouř účinkoval rychle, zabil nebo ochromil velkou část vojáků a vyhnal Římany až na povrch. Chemická zbraň měla v tomto případě dokonalý úspěch. Vlastně se jednalo o její ideální nasazení: použití chemických zbraní bylo zřejmě dosti nečekané, jak naznačuje počet římských obětí. Zbraň byla také použita v těsných prostorách, kde ji útočníci měli pod kontrolou.
Římské štěstí v neštěstí
Peršané pak nepochybně počkali, až se kouř trochu rozptýlí, a pak zřejmě velmi rychle vyrazili. Odnesli či spíše odtáhli nepřátele (některé dost možná živé) do jejich části tunelu, kde z nich rychle vystavěli jakousi provizorní barikádu.
Je dost možné, že měla dvojí účel: za prvé sloužit jako překážka proti útoku římských vojáků, za druhé cynicky řečeno jako "pytle s pískem". Jak je známé z jiných pramenů i archeologických nálezů, v obléhacích bojí se používaly i balistické zbraně. K dobytí tunelů či podkopů se používaly metací stroje jako balisty (v podstatě velký samostříl), jejichž projektily zbroj nezastavila. Zdá se velmi pravděpodobné, že takové zbraně byly použité i při obraně Dury, a tak bylo v zájmu Peršanů vytvořit co nejlepší ochranu proti nim. Těla římských vojáků mohla k tomuto účelu téměř jistě posloužit.
Za "barikádou" pak Peršané připravili další zápalnou nálož. Celá akce zřejmě proběhla poměrně rychle, protože někteří římští vojáci měli u sebe ještě peníze z posledního žoldu. Kdyby byl čas, jistě by jim od nich někdo odpomohl.
Peršan, který oheň v tunelu zapálil, již nestihl uniknout. Požár zničí římský tunel.
Jeden z Peršanů zřejmě zůstal za ostatními, aby materiál zapálil. Tunel by se nejspíše nedal bránit trvale a podkop pod zdmi už byl zřejmě považovaný za dostatečně dlouhý. Voják se zřejmě na místě ovšem z nějakého důvodu zapomněl – možná kontroloval, zda oheň hoří, možná se jen kochal úspěchem nebo měl jiný důvod – a kouř ho ochromil také.
Snažil se ještě stáhnout drátěnou košili, ale zkolaboval. Pokud ho nezabil kouř, udělal to oheň nebo zával ve chvíli, kdy požár zničil dřevěnou výplň tunelů. Tak James vykládá nález osamoceného těla perského vojáka s částečně sundanou zbrojí nedaleko římských těl.
Zatímco obléhání trvalo týdny a kopání obranného výkopu nejméně dny, smrt dvou desítek můžu, jejichž pozůstatky archeologové v zemi našli, se odehrála nejspíše během několika minut. Přitom naplno ukazuje brutalitu války v dobách, které někdy máme sklon považovat za "hrdinské". Muži ve tmě zákopu umírali nejspíše stejně zmatení, bezradní a bezmocní jako oběti chemických útoků v posledních týdnech.
Po zapálení dřevěných podkladů se hradby sesunuly, ovšem nezbortily se úplně tak, jak Peršané plánovali. Římané tedy nepřišli o věž a mohli se vrátit na ochozy.
Jak už to také ve válkách obvykle bývá, jejich smrt byla nejspíše zbytečná. Z perského hlediska proto, že Římany zbudovaný obranný násep splnil svou funkci: hradba i věž si pouze "sedly", ale nezřítily se a dále se daly bránit. Z římského proto, že útočníci město stejně brzy dobyli, a to díky úspěchu na jiném, zatím neznámém místě. Obyvatele pak podle zvyklostí své doby nejspíše z části pobili, z části zotročili. O jejich osudu nic nevíme, ale brutalita bojů v podzemí nedává mnoho nadějí na to, že by byl příliš milosrdný.
