Když začalo kino v každém větším městě nabízet filmový týdeník nebo snímky české i zahraniční produkce, jednalo se o naprostou senzaci. Ozvučené pohyblivé obrázky se staly novou, populární formou zábavy. S příchodem pravidelného televizního vysílání před 2. světovou válkou se z televize stala stoupající hvězda hromadné zábavy, každý rok ukrajovala větší a větší kus z mediálního koláče. Obrazovka se stala novým centrem domácnosti.
Stále však měla jedno významné omezení - centralitu. Divák si nemohl libovolně vybírat, na co se bude dívat. Byl jaksi napojen na ústředí, které rozhodovalo, který pořad se mu bude líbit a kdy se na něj má podívat. Moderní domácnost už si v padesátých letech přehrává LP desky dle vlastního výběru, ale na co se budou dívat v televizi, ovlivnit nemohou.
První pásky
Ani televizní společnosti to nemají jednoduché. Rády by nahrávaly pořady na snáze použitelný formát, než je filmový pás. Není tedy divu, že mezi první zákazníky nahrávacích médií patřily právě televizní stanice. Nahrávaly na magnetické pásky, tehdy ještě neuzavřené do kazet.
Úplně první kazety představila firma Ampex. První přístroj, Ampex VRX-1000, přišel na trh v roce 1956. Páska byla široká přes pět centimetrů a cena 50 tisíc dolarů skutečně neumožňovala koupi nikomu kromě velkých mediálních firem. To společnost Sony svým přístrojem PV-100 zkoušela v roce 1963 oslovit i vzdělávací instituce nebo např. letiště. Teprve model CV-2000 byl zamýšlen pro domácí využití. Tentýž rok přišly společnosti Ampex a RCA s vlastním zařízením pro domácnosti za cenu pod tisíc dolarů.
Boj o zákazníky
V následujících desetiletích se velké firmy přetahovaly o zákazníky a vyvíjely své vlastní formáty videokazet. Sony se nejprve soustředilo na svůj slavný formát Super 8 pracující na fotochemické bázi, který letos slaví 40. narozeniny. V roce 1971 pak přišla Sony ve spolupráci s dalšími výrobci se standardem U-matic, který svým snadným ovládáním vytlačil ostatní videonahrávače své doby z trhu. Přesto však cena těsně pod 1.400 USD (v dnešních dolarech by to bylo asi pětkrát více) neumožnila, aby se tyto šedesátiminutové (později devadesátiminutové) kazety napevno usídlily domácnostech.
Holandský výrobce Philips zase vyvinul formát N1500 (znám i pod zavádějícím názvem VCR), a ten podporovali i Loewe a Grundig. Model z roku 1972 byl příliš drahý (600 liber) pro širší rozšíření. Zato model N1700 z roku 1977 se prý celkem uchytil na školách.
Betamax vs. VHS
Teprve v sedmdesátých letech se strhla ta pravá válka formátů. Evropa i Japonsko se v této oblasti dotáhly na americkou úroveň. Už tenkrát se video neobešlo bez časovače, vždyť právě možnost si nahrát pořad, o který by jinak přišli, vedla diváky k nákupu videa. O přízeň veřejnosti se ucházely kazety Betamax od firmy Sony a kazety VHS od firmy JVC.
Betamax přišel na trh v listopadu 1975. Přístroj přehrávající kazety Betamax zpočátku neměl zabudovaný časovač, pouze externí. Doba nahrávání - jedna hodina.
VHS se objevilo o necelý rok později a nabídlo dvouhodinový záznam. Sony, ve snaze vyrovnat se těmto dvěma hodinám, zpomalila rychlost navíjení kazety na polovinu. Tentýž krok ale zopakovala i JVC, čímž se VHS dostalo na čtyři hodiny nahrávání. A zase, když se firmě Sony povedlo díky ztenčení pásky a dalším úpravám prodloužit délku záznamu na pět hodin, JVC se podobnými kroky dostalo za hranici hodin šesti. K přístrojům Sony bylo možné dokoupit jakýsi měnič kazet (až čtyř), VHS zase nakonec umělo zaznamenat až 9 hodin záznamu.
Do hry se sice ještě v roce 1978 pokusil vstoupit Philips se svým V2000 formátem, ovšem neúspěšně. Zato obě japonské korporace spolu několik let soupeřily a nebylo jasné, který z formátů nakonec ovládne trh. My to už dnes víme. Zatímco VHS je stále ještě standardem a neochotně ustupuje DVD a HDD rekordérům, s Betamaxem se setkají snad jen nadšenci a profesionálové, a to ještě jen výjimečně. Co převážilo misku vah ve prospěch VHS?
Podle některých to je velká škoda, že se Betamax odporoučel. Prý byl technologicky vyspělejší a poskytoval kvalitnější obraz. Zdá se ovšem býti nesporné, že celkový obchodní model byl propracovanější ze strany JVC. Jednak dokázali prodat licenci na výrobu VHS zařízení více firmám, navíc se jim povedlo okupovat nově vznikající videopůjčovny. V Británii např. existovaly i půjčovny, které zákazníkům půjčily kromě videokazety i videopřehrávač.
Dnes můžeme sledovat podobný souboj formátů mnohem častěji. Příkladem budiž HD DVD a BluRay Disc. Podobných bitev se jako spotřebitelé a uživatelé účastníme denně i na poli souborových formátů a standardů.
Odkazy pro zájemce:
- Virtuální muzeum VCR (rozsáhlé, anglicky)
- Srovnání Betamaxu a VHS (anglicky)
- VCR na Wikipedii (anglicky)
- Videorekordér oslavil padesátiny (anglicky)
- Fotografie (velmi) starých videopřístrojů
- Fotogalerie videorekordérů
