Mezi hrstkou prvních letců české národnosti drží několik primátů Rudolf Holeka. Například je z nich nejméně připomínaný, v tom se mu mohou takoví Jan Kašpar, Evžen Čihák nebo Božena Laglerová těžko rovnat.
„Ticho po pěšině“ je však v případě Holeky vyloženě nezasloužené. Vždyť se stal prvním vojenským letcem české národnosti. Co na tom, že to bylo za císaře pána. Ještě před válkou potom podnikl zajímavé dálkové a výškové přelety, kde dálku a výšku samozřejmě musíme brát v kontextu doby. Po válce se potom podílel na rozvoji letectví v nové Československé republice. A nakonec byl jako první v československém letectvu povýšen do generálské hodnosti.
Dvojplošník Lohner
Od kolébky do c. a k. armády
V Nýřanech, malebné vsi západně od Plzně, se posledního dubna 1883 narodil manželům Holekovým syn Rudolf. Chlapec i obec zdárně rostli, Rudolf se stal školákem a Nýřany v roce 1892 městem. Jenže to už byli Holekovi přestěhováni do Prahy.
Po vystudování státní reálky na Královských Vinohradech se roku 1900 vydal do Vídně, aby odstartoval svou vojenskou kariéru. Po krátké přípravce ve Štýrsku nastoupil na vídeňskou Kadetní školu pěchoty, kterou s velkým úspěchem ukončil v létě roku 1904. Služba ho pak zavedla k pěšímu pluku č. 10 do Jaroslawi, polského města v Haliči patřícího tehdy také do habsburského mocnářství. Později se pluk přesunul na nějakou dobu do Bosny, kde nebyla vůbec jednoduchá situace. Především tedy pro místní obyvatelstvo. Zpět do Haliče se pluk vrátil v roce 1910.
Jako pěšák měl Holeka pocit, že se drží příliš při zemi. Byl technicky založen a tíhl k motorům. Snad by mu ke štěstí alespoň zpočátku stačil i motocykl, ale jedna událost ho nutila mířit výš.
Právě v souvislosti s návratem z horké Bosny do klidnějších držav si Holeka konečně mohl zařídit volno pro návštěvu rodičů v Praze. Tam se zrovna na začátek října chystalo vystoupení letců Jana Kašpara a Josefa Sablatniga. Se Sablatnigem, který se narodil v Klagenfurtu, je to také zajímavé. Rakušané ho označují za rakouského leteckého průkopníka a Slovinci za slovinského.
Rudolf Holeka se tedy vypravil s rodiči a sourozenci na letecké vystoupení. Jeho maminka, jíž věkem již sil ubývalo, tenkrát prohlásila: „Kašpara vidět musím, i kdybych měla jít z Letné do Vysočan a zpátky pěšky.“ Naštěstí většinu cesty jeli tramvají. Všichni byli létajícími aparáty nadšeni a nikdo nedával pozor věcem podružným. Když tedy ještě ve vysočanském poli poručík pěchoty prohlásil, že se stane také letcem, nikdo z rodiny ho nebral vážně, nebo to zkrátka v tom řevu davů jenom přeslechli.
Od pěchoty k letectvu a do války
Po návratu k pluku studoval Holeka ve volných chvílích vše, co se týká letadel a jejich stavby. Jak sám říkal, došel k názoru, že nejlépe si cestu k vysněnému cíli dobude „nějakým vynálezem nového druhu letadla“. Nakoupil si svazky špejlí do jitrnic, gumová lanka, hedvábí, lepidla a hromadu dalšího materiálu. Potom se pustil do díla. Přesněji do díla, které nic kloudného nepřineslo.
Ta pravá cesta k cíli stát se pilotem se však otevřela shora. Mezi důstojníky se začali hledat adepti pro první vojenský letecký kurz. Holeka chytl příležitost pevně do rukou, hned sepsal žádost a nechal si ji posvětit svým nadřízeným, který mu k žádosti přidal výtečné doporučení. Kladné vyřízení z Vídně na sebe nenechalo dlouho čekat.
Letoun Taube
Počátkem března 1911 Holeka dorazil vlakem do Vídeňského Nového Města, kde měl výcvik probíhat. Hned z nádraží spatřil „vysoko na nebi“ (něco přes pět set metrů, jak se později dozvěděl) letícího holuba, tedy jednoplošník Etrich Taube. V Holekovi trochu hrklo, protože když tenkrát obdivoval Kašpara a Sablatniga, létali tito ve výšce asi třiceti metrů.
Do prvního kurzu císařových vojenských pilotů, který tedy začal na jaře 1911, nastoupilo celkem 27 adeptů. Jediným Čechem z nich byl Rudolf Holeka. Kurz úspěšně dokončilo jedenáct mužů včetně Holeky.
Letecký výcvik nebyl zdaleka bez rizika, ti největší nešťastníci během nehod mohli lehce přijít o život. Letadla byla křehká.
A jak to bylo s finančním ohodnocením frekventantů? „Rakousko nás platilo královsky,“ vzpomínal Holeka. „Za každou čtvrt hodinu letu dvě koruny, za každou nalomenou další rovněž dvě koruny. Lítali jsme ovšem zásadně jen šestnáct minut, ale tolikrát za den, kolikrát to šlo. Ale to šlo zpočátku málokdy. Za přespolní lety, to jest za takové, které byly absolvovány za okruhem 20 kilometrů od letiště, náležely dvojnásobné pilotní přídavky.“ Vysoké byly odměny za různé zkoušky, taktéž přídavky na výstroj. U výstroje je pravda, že nebyl problém finanční dotaci na ni zužitkovat účelně bezezbytku.
Rudolf Holeka v létajícím aparátu těžším vzduchu před velkou válkou
Přestože výcvik nebyl bez rizika, jak již bylo zmíněno, tak obecně právě jeho praktickou část označoval Holaka jako jednoduchou. Přitom k dispozici neměli ani žádné cvičné letouny s dvojím řízením. Nejdříve se pilotní žáci učili se strojem jezdit po letišti, potom krátké skoky těsně nad zemí, potom delší skoky o délce sto metrů až do výšky pěti metrů. Když do té doby letadlo nerozbili, mohli při dalších vzletech do cca dvaceti metrů, a zkoušet mírné zatáčky. „Instruktor s námi nelétal, ten jen zděšeně běhal po letišti a spínal ruce.“
Vycvičení piloti z prvního kurzu se stali instruktory pro další kurzy v pořadí. Holeka tedy od října 1911 až do začátku války cvičil v pilotní škole ve Vídeňském Novém Městě nové vojenské piloty. Mezitím v březnu 1912 složil zkoušky polního letce (zde chápeme, že polní neznamená zemědělský).
Rudolf Holeka se během letu z Vídně do Prahy zastavil v Pardubicích.
A právě do tohoto období také spadají jeho průkopnické lety. Alespoň tedy z pohledu historie našeho letectví, do které samozřejmě zahrnujeme i činy a události před vznikem samostatné republiky. Zmiňme přelet alpského průsmyku Semmering nebo slovinského pohoří Kras. Za pozornost také stojí let z Vídně do Prahy, bez mapy a v psím počasí, se zastávkou v Pardubicích u Kašpara s Čihákem. Zpáteční let z Prahy do Vídně už byl kratší a rychlejší, bez zastávek.
Potom vypukla válka. Holeka hned putoval jako pilot na východní frontu, kde byl nasazen po dobu přibližně jednoho roku. Následně velel škole leteckých pozorovatelů, opět ve Vídeňském Novém Městě (jinak můžeme podotknout, že toto město bylo spjato s vojenstvím více, než je zdrávo). V září 1916 se ze strany Rakušanů něco pokazilo a Holeka byl převelen k pěchotě, a to ke „svému“ 10. pluku na ruskou frontu, potom k 3. pluku na italskou frontu. Ale pak se vše v dobré obrátilo a vyžádali si ho zase letci, nejprve jako štábního důstojníka. Na konci roku 1917 přišli opět velitelské funkce v leteckých útvarech na frontě, což znamenalo poslední rok války opět na válečném nebi.
Práce pro novou republiku
Na konci války přišel Holekovi telegram z Prahy od Jindřicha Kostrby, že jeho služby potřebuje nová republika a není tedy čas otálet s návratem domů. Kostrba, velitel Leteckého sboru, tedy rodícího se československého letectva, se z Holekou znal už před válkou. Oba byli důstojníky c. a k. armády a Holeka dokonce „zverboval“ Kostrbu k císařskému letectvu. Oba spolu na ruské frontě párkrát vyletěli i do akce a Kostrba si později vybojoval titul leteckého esa (má přiznáno celkem osm sestřelů).
Rudolf Holeka se zasloužil o rozvoj československého letectví.
Holeka tedy na nic nečekal, stavil se ve Vídni pro svou ženu milou a uháněl do Prahy. Od listopadu 1918 postupně zastával různé velitelské funkce v Leteckém sboru. Začátkem nové dekády na krátko armádu opustil a pokoušel se podnikat v letecké dopravě, neúspěšný podnikatelský pokus učinil i ve Vídni. V souvislosti s polskými nepříjemnostmi na společné hranici se k letectvu vrátil.
Přes různé vysoké velitelské funkce, u Leteckého pluku 1 v Praze, u Leteckého pluku 3 v Piešťanech, u olomouckých leteckých dílen a u Vojenského leteckého učiliště v Prostějově to k lednu 1934 dopracoval až na šéfa Velitelství zemského letectva v Brně. Když byl 1. srpna 1935 povýšen na brigádního generála, stal se prvním nositelem generálské hodnosti v československém letectvu.
Do výslužby odešel začátkem dubna 1936 a nadále se věnoval svému koníčku – malířství. Po vzniku protektorátu v březnu 1939 působil v domácím odboji a podílel se na odchodu našich letců do zahraničí. Rudolf Holeka zemřel po těžké nemoci 10. února 1946 v Praze.
