Toto odvětví odborného blogování zajímá firmy, marketingové specialisty a v zahraničí mají významní blogeři dokonce vliv na veřejné dění.
„Blogovat jsem začal, protože jsem neměl na českém internetu co číst,“ říká Martin Kuciel alias pan Cuketka, který před rokem a půl spustil tzv. foodblog, tedy blog o jídle. „Většina blogů byly osobní deníčky nebo technické blogy, což mě nezajímalo. Sice existovaly stránky s recepty, ale chyběla možnost se u nich zastavit, popovídat si.“ Tak vznikl nejúspěšnější český foodblog cuketka.cz, který je už druhý rok nominovaný na cenu Křišťálová lupa v kategorii blogů. Blog o jídle a trendech ve stravování přišel ve správnou dobu: o vaření, exotické kuchyně či na druhou stranu o lokální produkty, pocházející z biozemědělství, se zajímá čím dál víc lidí. Tištěná média nabízejí stále spíše klasické recepty než články o nových trendech v kuchyni, foodblogy kombinují obojí. Foodblogová scéna zažívá v Česku svůj rozkvět, ale vrchol má ještě před sebou. V zahraničí jdou počty foodblogů do stovek. "Pořád máme co dohánět," konstatuje Martin Kuciel - Cuketka, který se zahraničními stránkami rád nechává inspirovat.
Vznik blogů umožnil nástup internetu v novém pojetí, zvaný web 2.0. Zatímco klasický internet, tedy web 1.0, byl statický a tvořený jednostranně, tedy od tvůrců k příjemcům, web 2.0 je založen na spolupráci, na vytváření komunit. Na tvorbě stránek se tak nepodílejí pouze "autoři", ale i "čtenáři". Právě zkušenost obyčejných lidí, kteří se zajímají o stejné věci, je zajímavá. Na tomto principu fungují nejen webové stránky o restauracích, ale také třeba o běhání a podobně. Web 2.0. tedy uživatele, byť jen virtuálně, sdružuje.
Výhody blogerského života
Potřeba sdělovat své subjektivní názory je blízká všem blogerům. Ti nejúspěšnější mají texty na blozích na úrovni běžných zpravodajských článků, často ještě mnohem lepší. Ale většina se shoduje, že psaní blogů je zajímavější. "Mám rád bezprostřednost," říká Patrick Zandl, zakladatel Mobil serveru, který si v současnosti vede blog Marigold. "Na svůj blog si můžu psát o tématu podle sebe a článek si hned vydat. Navíc píšu pro lidi, které znám a oni zase mně," dodává další důležitou ingredienci úspěšnosti blogu. Většina úspěšných blogerů zná své čtenáře a píše hlavně pro ně. Kolem odborných blogů se vytvářejí komunity, které publikovaným tématům dobře rozumí. Autoři blogů zase oceňují svobodu psaní - nemusí se ohlížet na většinového čtenáře, ale jen na své specifické publikum. Martin Lér, bývalý šéfredaktor oficiálního serveru o počítačích firmy Apple serveru MujMac, nyní píše o počítačích Apple raději blog. "Z MujMacu jsem odešel kvůli vyčerpání. Na svůj blog můžu psát o věcech, které mě zajímají a baví," říká. Přestože blogování považuje za svůj koníček, na své stránce má umístěnou reklamu. „Slouží na pokrytí provozních nákladů. Ale blogování má i jiné výhody, například jsem si takto půjčil jeden z prvních iPhonů v České republice."
Že blogery berou firmy vážně, potvrzuje i autor dalšího technického blogu Well Done Radek Hulán. "Není problém si půjčit přístroje na testování," říká. Jeho blog je přitom často kontroverzní a autor se netají tím, že často vyslovuje záměrně provokativní názory zejména o populárních přístrojích. Díky tomu získal nejen příznivce a velké množství odpůrců, ale hlavně návštěvnost. Právě ta je klíčem k vydělání na blozích. Pokud vás čte množství lidí, začnete být zajímaví pro inzerenty. "Blog mi vydělá asi jeden nadprůměrný plat," říká Hulán, ale dodává, že něco ho stojí také provoz.
Podobnou částku vydělá na blogu Patrick Zandl. "Vydělám do 20 tisíc měsíčně, ale je třeba dodat, že i získání informací mě něco stojí. Například účast na mezinárodní konferenci stojí desetitisíce," konstatuje Zandl. Částka je tak spíše na přilepšenou a proto, aby pokryla náklady na jeho koníčky. Právě Zandl je dokonce tvůrcem původního reklamního systému, který vyzkoušel na svém blogu. I na něm dneska Zandl může vydělávat.
Povolání: bloger
Existují však i jiné možnosti, jak se blogeři mohou živit. "S nadsázkou se dá říct, že ke své současné práci jsem se dostal kvůli blogování a náplní mé práce je opět blogování," říká Adam Zbiejczuk, který má v popisu práce mimo jiné vedení firemního blogu banky mBank. Zbijeczukův případ je ale spíš výjimečný. Ve skutečnosti není úplně neobvyklé, že vás zaměstnají na základě vašeho blogu. Pokud máte dobré vyjadřování a zajímavě píšete, potenciální zaměstnavatelé zbystří. Nebo média.
"Z počátku jsem byl zájmem o můj blog zaskočen," říká Martin Kuciel. Nedávno si však uvědomil, že by se psaním o jídle mohl živit. Pan Cuketka má svůj pravidelný sloupek v časopisu Týden a zájem mají další média. Ale nejen ta. Řada firem by stála o reklamu na Cuketkově blogu, a to i o reklamu skrytou. Osobní doporučení pana Cuketky totiž má svou váhu. "Nedávno jsem pochválil italskou šunku v jednom obchůdku. Za nějaký čas jsem potkal majitele a ten mi sdělil, že vzápětí se objevili zákazníci, kteří požadovali právě tutéž šunku." Provázanosti s firmami nebo restauracemi se ale Martin Kuciel brání. Na stopy reklamy jsou totiž čtenáři velice hákliví a pokud na něco takového přijdou, popularita blogera rychle klesá.
Čtenáři totiž milují blogy také proto, že obsah nevytváří najatý a zaplacený novinář, ale znalec a nadšenec, prostě jeden z nich. Na doporučení na uznávaném blogu hodně dají. Agentura pro výzkum veřejného mínění Nielsen nedávno zkoumala důvěryhodnost informací v médií a blozích. Průzkum proběhl ve 46 zemích na 26 tisících respondentech. Za nejdůvěryhodnější informace spotřebitelé považují doporučení ostatních konzumentů - informaci od kamaráda nebo třeba souseda věří 78 procent lidí. Tištěná média si zachovávají stále velkou důvěryhodnost, jejich doporučením věří 63% lidí. Ale blogy je rychle dohánějí - nechá se jimi ovlivnit celkem 61 %. Pro srovnání, na reklamu na internetu dá jen 26% lidí. Firmy jsou si síly blogů dobře vědomy. Společnosti si blogery někdy najímají nebo dokonce sami zakládají zdánlivě nezávislé blogy. Uživatelé internetu všechny tyto tendence nesou velmi nelibě a "falešné" blogy bývají rychle odhaleny.
Některé společnosti využívají blogy jako nástroje marketingu. Například k hudebnímu festivalu Midnight Sun zřídili organizátoři speciální blog, který informoval o přípravách i o umělcích, kteří měli vystoupit.
Jsem bloger. A kdo je víc?
Ve Spojených státech existuje skupina velice prestižních blogerů. "Trochu ironicky se jim říká A-list blogeři, blogerská elita. Jejich názory jsou docela významné pro tvorbu veřejného mínění," říká Adam Javůrek, vedoucí internetové sekce Respektu, který se fenoménem blogování dlouhodobě zabývá. "Mezi politickými blogy jsou vlivní třeba Joshua Micah Marshall a jeho TalkingPointsMemo, Andrew Sullivan nebo blog Little Green Football," říká Javůrek. Zatímco někteří blogeři jsou bývalí novináři, občas jde i o lidi úplně mimo média, jako například Little Green Football. "Něco podobného u nás zatím chybí. Existují lidé, kteří jsou hvězdou ve svém oboru, jako například Patrick Zandl pro IT komunitu nebo Karel Veselý pro hudební publicistiku," hodnotí českou scénu Adam Javůrek. Zatímco různé obory mají své "mikrocelebrity", žádná obecně populární blogerská osobnost tady není, možná dříve Ostravak, ale ten nikdy neusiloval o vliv na veřejné mínění.
Proč jsou v Americe blogy tak úspěšné? Miloš Čermák z týdeníku Reflex na to hledá odpověď už poměrně dlouhou dobu. Většinu předpokladů pro úspěch blogu vidí v USA stejně tak, jako v Česku. "Nejvíc se kloním k tomu, že zde rozhoduje čistě kvantitativní hledisko. Americké blogové publikum (rozuměj: lidé zajímající se o politiku atd.) je mnohonásobně větší než to české. Aby se blog stal úspěšným, citovaným a aby zpětně ovlivňoval i klasická média, musí jeho čtenáři překonat určitou 'kritickou masu'," říká Čermák.
Čeští blogeři zatím nenašli dostatečně nosné téma, které by je dokázalo dostat na výsluní. Přestože byl třeba Neviditelný pes Ondřeje Neffa nejpopulárnějším blogem 90. let, nedokázal překonat kritickou masu čtenářů, nutnou pro výstup na výsluní. "Ondřej Neff byl tak úspěšný, že ho klasická média z webu vycucla a on se začal zase víc věnovat novinařině než blogování," komentuje Čermák. Jak navíc dodává "kvantitativně se řada blogů blíží kritické mase. Ale který blog nakonec bude "Áčkový", je spíše otázka náhody."
Soukromé detaily ze života cizích lidí nikdy nebyly dostupnějšíMilý deníčku, právě jsem se vyspala se ženatým chlapem. Takovou a podobné informace se můžete často dočíst na mnoha českých blozích. Ty si vedou často úplně normální lidé a popisují na nich veřejně své příběhy. Spoustu lidí po přečtení některých příspěvků určitě napadne, co vlastně ostatní vede k tomu, psát intimnosti veřejně na internet. Není to nechutné, proč se nesvěří třeba kamarádům? Životní blues „Myslím, že se nechci svěřovat nikomu blízkému,“ říká pětatřicetiletá žena, která před třemi a půl lety začala psát blog pod názvem Trittico Blues. Zpočátku jenom komentovala, co se kolem ní děje, ale později začala popisovat své problémy. S ženatými muži, uklidňujícími prášky i alkoholem. „Nejsem žádný exhibicionista, jakkoliv mě z toho kdokoliv podezírá,“ komentuje paní Trittico. Svou identitu tají, i když autor článku její pravé jméno zná. Podle psycholožky Markéty Čermákové blog většinou začínají psát lidé z přetlaku, který nemají možnost ventilovat jinak. „Když se ve vašem životě dějí závažné změny, střídají se ve vás často protichůdné emoce. Svými myšlenkami nechcete zatěžovat své blízké,“ říká Čermáková. „Rozhodně si nemyslím, že blogování je znakem nějak narušené psychiky,“ říká psycholožka, ale připouští, že i takové případy se mohou vyskytnout. Většina blogerů vystupujících pod přezdívkou má stejný důvod, proč svou identitu skrývají, a tím je svoboda. „Kdyby někteří lidé věděli, jak a co o nich píšu, začala bych se asi víc kontrolovat a cenzurovat,“ říká Trittico. Pokud vás čtou lidé ve vašem okolí, mohou se začít kontrolovat, takže blog rázem ztratí svou funkci. Selektivní upřímnost Podle psychologů je motivem k psaní osobních blogů kombinace anonymity, čtenářů a s nimi zpětné vazby. "Na internetu mohou lidé ukázat pouze takovou část svého já, kterou si sami vyberou," říká psycholožka. Všichni oslovení blogeři se shodovali, že používají určitou míru stylizace. Ať už tím, že volí určitý literární styl, nebo tím, že popisují jenom vybranou část své osoby a výseč života. Většinou nikdo není úplně upřímný sám k sobě, natož, aby se veřejně vykreslil v nejhorším světle. Terapeutickou funkci blogu připouští většina oslovených "blogískářů", což je termín, kterým blogerská komunita trochu ironicky označuje autory píšící často velmi osobní zápisky. Někteří lidé dokonce se svými problémy navštěvují psychologa, ale většinou se tomu brání. "Psycholog by ze mě zaručeně vytáhl kdeco. Takhle mám možnost ovlivnit množství a tvar informací," říká například blogerka asTMA. Psaní blogů má svůj předobraz v papírových denících, které naše prababičky schovávaly na tajném místě, aby se k nim nedostaly maminky a nepřečetly si intimnosti. Možná to působí jako protimluv, že místo anonymního papírového deníčku si vedou blogeři veřejný zápisník, který je poměrně dost odhaluje. Jenže blog svým autorům poskytuje možnost zpětné vazby. Podle psycholožky Čermákové jsou pro pisatele blogů důležití čtenáři, kteří si zápisky přečtou a vyjádří se k nim. "Z komentářů často zjistí, že podobné problémy mají i jiní lidé, že já nejsem takový exot a podobně," dodává psycholožka. „Jeden z hlavních důvodů mého psaní je zvědavost, jak mé jednání ohodnotí lidé, kteří mě vůbec neznají,“ říká paní Trittico, přičemž ji nezajímají jenom pozitivní reakce. „Občas mi lidé píší: seš hrozná, koukej s tím něco dělat. Zpočátku jsem nepříjemné komentáře mazala, dnes už to nedělám." Protože své čtenáře často dobře zná, může podle jejich reakcí poznat, když její jednání není úplně správné. Někomu poskytuje blog pouze literární příležitost ke tříbení svého stylu, pro jiné je to možnost zpětného pohledu. Možnost přečíst si, jak jsem se cítil v těžké životní situaci často napoví víc, než když mi podobnou informaci dává mé okolí. Člověk si tak třeba může uvědomit, co dělá špatně, jak dodává paní Trittico: "Píšu hlavně, když řeším důležité nebo složité životní situace. Až přestanu psát, budou mí čtenáři vědět, že jsem jsem konečně v pohodě." |
Jídelní trend přichází
Kromě toho, že česká blogová scéna nemá své velké hvězdy, je také poměrně pozadu v trendech. Zatímco u nás blogy o jídle začínají získávat popularitu, ve světě už autoři nejlepších foodblogů dokonce vydávají úspěšné knihy. Vlna foodblogové mánie v zahraničí ale podle Javůrka ustupuje - na výsluní se octily blogy o ekologii.
Nedávno se na webu objevila videa amerických prezidentských kandidátů. Měla za úkol představit jejich lidskou stránku. Kandidáti se tak svezli na vlně zájmu o videoblogy, neboli krátká videa natočená místo běžných příspěvků. Podobný přístup vyzkoušel dokonce i Patrick Zandl, který vytvořil krátký spot o aktualitách, které hýbou současnou spotřební elektronikou.
Dalším zajímavým fenoménem jsou mikroblogy, tedy blogování krátkých nesouvislých myšlenek, třeba i pomocí mobilního telefonu. Tento trend se odrazil i u firmy Google, která téměř okamžitě pohltila Jaiku, jednu z firem, které takové systémy provozují. I u nás již tento formát testují první zájemci, i když velký ohlas zatím nezaznamenal.
Důvodem zatím menšího rozšíření blogů, a tedy i objevení dobrých blogerů, je technologická propast. Zatímco mladá generace nemá s počítačem a internetem problémy, starší lidé stále cítí ostych. "Trochu mě překvapuje, že nezačal blogovat například nějaký významný domácí kuchař," uvažuje Martin Kuciel. Ale jak sám dodává, zřejmě půjde o určitou formu počítačové negramotnosti, kdy lidé netuší, že se nemusí učit nic složitého.
Přitom založit si blog opravu není nic těžkého. Stačí pět minut a je to, ani nemusíte nic vědět o tvorbě webových stránek.
Zajímavé odkazy
|
