Na konci roku 2011 laickou i část odborné veřejnosti zaskočila informace, že v laboratořích byla uměle vytvořena nebezpečná forma ptačí chřipky, která by snad mohla způsobit velkou pandemii. Přesněji bychom měli říci „v laboratořích“, protože šlo o dvě nezávislé studie dvou různých týmů.
První vedl Ron Fouchier z univerzity v holandském Rotterdamu, druhou Jošihiro Kawaoka (angl. transkripcí Yoshihiro Kawaoka) z Wisconsinské univerzity v Madisonu. Oba jsou uznávaní odborníci v oboru s rozsáhlými zkušenostmi a každý trochu jiným způsobem vytvořil nové kmeny ptačí chřipky H5N1.
Ke vzruchu přispěla skutečnost, že vědci patogenům přidají nové schopnosti v podstatě pravidelně. Označují se jako GOF experimenty („gain-of-function“, tedy „přidání funkce“) a mají různé a cíle a využití. Cílem může být například jako u Kawaokovy práce vytvořit virus, který bude lépe růst v laboratořích, aby se dala snáze vyrábět vakcína proti chřipce.
Tato informace se ovšem ve většině zpráv neobjevila, zato téměř nikde nechyběla informace, že „vylepšený“ virus měl mít schopnost šířit se vzduchem i mezi savci, konkrétně fretkami. Ty se k podobným experimentům používají, protože mají dýchací cesty v mnoha ohledech podobné lidem (na lidech se z pochopitelných důvodů takové patogeny jednoduše zkoušet nedají). Výsledkem tedy podle prvních nepotvrzených informací mělo být vytvoření toho, čeho se epidemiologové tak dlouho obávali: viru ptačí chřipky, který by se mohl účinně šířit mezi lidmi.
Alespoň takové byly zvěsti, protože konkrétních informací bylo málo. Vědělo se ovšem, že Fouchier a Kawaoka výsledky sepsali, při snaze o vydání ovšem narazili. Americká Národní vědecká expertní rada pro biologickou bezpečnost (NSABB) ji nedoporučila do tisku.
Tato rada se skládá z nezávislých odborníků a má hodnotit všechny biologické práce, které by mohly obsahovat zneužitelné informace. Funguje od roku 2001 a Fouchier a Kawaoka byli vůbec první vědci, jejichž práci z bezpečnostních důvodů rada doporučila nevydávat. Nešlo přitom pouze o obavy ze zneužití teroristy či jinými státy. Rada se evidentně obávala, že kdyby se experimenty pokusili zopakovat v jiných, hůře vybavených laboratořích s méně zkušeným personálem, mohlo by dojít k nehodám, včetně úniku viru.
Co se nesmí říkat
Na konci roku 2011 tak vypukl zmatek. O studii už nebylo možné otevřeně mluvit, protože představovala doslova ohrožení národní bezpečnosti. Vědci, kteří studii četli, o ní nesměli informovat. Novináři i veřejnost si tak museli vystačit jen s dohady a neúplnými informacemi a není divu, že divoké domněnky se šířily jako chřipkový virus v zimní sezoně (my jsme se pokusili s nejasnostmi vyrovnat v tomto článku, ze kterého asi nejlépe pochopíte, jak málo se v dané chvíli vlastně vědělo).
Nejhlasitěji bylo slyšet varovné hlasy, jak to v podobných situacích bývá. Ozval se tehdy například Donald Henderson, šéf skupiny, která vedla očkovací kampaň vedoucí k vymýcení pravých neštovic. Nestor oboru napsal spolu se dvěma slavnými kolegy text, ve kterém prohlásil, že rizika Fouchierova a Kawaokova výzkumu převažují nad jeho přínosy. Ještě větší dopad měla petice „Cambridgské pracovní skupiny“, pod kterou se podepsalo zhruba dvě stě vědců (byť ne nezbytně virologů či specialistů na chřipku), podle kterých rizika převažují nad možnými přínosy studie.
Během následujících měsíců ovšem výsledky zveřejněny byly. Třicátého března NSABB v novém vyjádření změnila rozhodnutí a obě studie doporučila zveřejnit. Změna měla několik příčin, tou nejdůležitější zřejmě ovšem bylo, že se vyjasnily některé předchozí nejasnosti kolem výsledků a ukázalo se, že virus zřejmě tak nebezpečný není.
Údajně především kvůli stylistice členové komise NSABB původně získali z textu nesprávnou představu o smrtelnosti viru, a studie tak de facto nebyla šťastně napsaná. Napravila to prý druhá, stylisticky, ale nikoliv fakticky, upravená verze textu, která jasně říká, že virus se nedokázal mezi fretkami účinně šířit vzduchem.
Šéf rady tehdy novinářům řekl, že pokud by rada dostala tyto verze obou prací hned na začátku, nikdy by nedoporučila, aby nebyly vydány. Radě také epidemiologové a virologové předložili nové argumenty vysvětlující přínos podobných pokusů (v tomto případě především pro poznání faktorů usnadňujících přenos viru vzdušnou cestou).
Otázky kolem výzkumu ovšem přetrvávaly. V říjnu 2014 se do věci vložil Bílý dům, který vyhlásil moratorium na podobné výzkumy v USA do chvíle, než pro ně americké ministerstvo zdravotnictví (HHS) vytvoří nová pravidla. Omezení se dotklo celkem 18 studií, které sloužily k „vylepšení“ chřipky i viru MERS (tzv. blízkovýchodní respirační syndrom).
To se stalo na podzim 2017 (pravidla jsou v PDF). Zhruba od konce tohoto roku si tak mohli vědci žádat o nové granty, a minimálně již zmíněný Ron Fouchier v té době novinářům řekl, že to nepochybně brzy udělá.
Možná by tak nemělo být překvapením, že v lednu letošního roku byly první granty uděleny a experimenty s „vylepšenou“ chřipkou mohou znovu začít. Nemělo by, ovšem je. Celý proces evidentně probíhal zcela nenápadně, samotní vědci (pochopitelně) i stát (již méně pochopitelně) o průběhu procesu a jeho výsledcích mlčeli, dokud se o nich nedozvěděla reportérka časopisu Science.
Podle jejích informací v lednu americké HHS udělilo grant Kawaokově skupině, aby vytvořila virus ptačí chřipky H5N1, který by se měl dokázat šířit kapénkovou infekcí z fretky na fretku. Fouchier by měl pracovat na grantu, který by měl přispět k lepšímu poznání faktorů ovlivňujících virulenci chřipkového viru, tedy jeho schopnost způsobovat nemoc u nakažených.
Vědci přitom musí splnit celou řadu nových podmínek, například musí okamžitě úřadům ohlásit, pokud se jim podaří vytvořit virus, který by se snadno přenášel a zvířatům způsoboval vážnější obtíže. Jinak řečeno, vědci musí splnit celou řadu standardních kritérií pro práci s patogeny, ale navíc jim k nim přibyla ještě řada dalších.
V obou případech jde jednoduše řečeno v podstatě o opakování, či rozvedení práce, která vzbudila takový rozruch před sedmi lety - jen tentokrát opravdu zcela stranou veřejného zájmu.
Druhé kolo
Ani jeden z experimentů ještě nezačal, ovšem jakmile se informace dostaly na světlo, rychle se znovu ozvaly varovné hlasy. Dlouholetý kritik podobných experimentů Marc Lipsitch, epidemiolog z Harvardu (a de facto tedy ne odborník na chřipkové viry), vydal ve vlivném deníku Washington Post, podle jehož titulku „USA platí nebezpečný experiment, o kterém byste podle ní neměli vědět“. Podobné výtky, byť obvykle méně expresivně podané, zazněly i v jiných médiích a z jiných úst (například Forbes či Vox).
Shrnují v podstatě všechny předchozí výtky, ale výraznější prostor věnují především nedostatečné informovanosti veřejnosti - a také samozřejmě jich samotných. Znovu se tak v některých ohledech vracíme do situace z roku 2011, kdy se o projektu vědělo, ale neměli jsme k dispozici podrobnosti. A kdy se tak dařilo doslova pandemickým fámám a dohadům až do chvíle, než byly zveřejněny podrobnosti a zvěsti o „superviru“ tak vzaly za své.
Zvolený postup je o to překvapivější, že skutečně existují velmi dobré odborné důvody, proč by podobné experimenty mohly být přínosné - i když zatím není jasné jak. Z technických důvodů je prakticky vyloučeno, že by přispěly k vytváření zásob vakcín proti případné budoucí pandemické chřipce, jak i sami jejich zastánci říkají.
Každý pochopí, že by bylo užitečné přesněji zjistit, proč se některé kmeny chřipkových virů tak dobře přenáší vzduchem a jiné ne a také proč jsou některé nebezpečnější než jiné. Experimenty s „přidáním funkce“ v tomto případě podle řady odborníků - a to především opravdu specializovaných virologů - opravdu mohou pomoci pochopit, jak se virus šíří.
Samozřejmě, stejně jako u jiného výzkumu platí, že výsledek není dopředu známý. A tak také jasné, zda na jeho základě bude lze podniknout nějaké další kroky, například vyvinout nové detekční metody možných pandemických kmenů atp.
Jak kritici upozorňují, podobné pokusy mají svá rizika. V principu nikdy nelze vyloučit, že virus unikne, nebo se někdo nepovolený dozví více, než by měl. I v těch nejlepších laboratořích může dojít k nehodám, vědci ovšem s extrémně nebezpečnými patogeny pracují v laboratořích desetiletí a vážných problémů nebylo mnoho (a k největší a nejnejasnější nehodě došlo v tajnůstkářském SSSR, zřejmě během tajného programu na vývoj biologických zbraní, což je přece jen jiný případ).
Jde tedy především o to, zda věříte schopnosti „systému“ podobné výzkumy kontrolovat a dozorovat. Ne všichni kritici se evidentně v tuto chvíli nechali přesvědčit, i když opravdu přesvědčivých důkazů o možných rizicích je pomálu.
