Když se Apollo 11 vrátilo z výpravy na Měsíc, přivezlo s sebou mezi vzorky jenom tři měsíční "exoty". Pouhé tři nerosty z naší oběžnice jsme neznali z průzkumů Země. Až do minulého týdne.
Pravda, bylo to po krocích. První dva z trojice neznámých nerostů se podařilo najít do deseti let od návratu Apolla. Šlo o armalkolit a pyroxferroit. Nové vzorky pocházely jak z meteoritů, tak i z hlubších vrstev zemské kůry. Třeba pyroxferroit se našel na několika místech (třeba v dolech) od Japonska po Finsko. Také se ho podařilo připravit i v laboratoři.
Ovšem celých 40 let trvalo, než se podařilo najít poslední chybějící "měsíční kámen": tranquillityit. Název je odvozený od Moře klidu (Mare Tranquillitatis), tedy oblasti přistání Apolla 11 v roce 1969. Pátrání po něm se zdařilo až Birgeru Rasmussenovi z Curtinovy univerzity v Austrálii a jeho kolegům. Ti nerost objevili v horninách západní Austrálie a objev popsali v časopise Geology (výtah z článku je zde, celý text je přístupný jen po zaplacení).
Proč to trvalo tak dlouho?
Tranquillityit je tvořen více či méně běžnými prvky (hlavně železem, kyslíkem, křemíkem, zirkoniem a titanem), ale těžko polapitelný je z jiného důvodu. Je podle všeho celkem vzácný, protože je téměř jisté, že vzniká jen za velmi určitých podmínek (během pozdních fází roztavených hornin v prostředí bez kyslíku). Také není příliš odolný vůči tlakům a vyšším teplotám. Pod jejich vlivem se rychle a ochotně mění na jiné nerosty. Pokud se tedy dostane při pohybech zemské kůry do větší hloubek, kde takové podmínky panují, rychle mizí.
Krystalky rutilu v křemeni. Podobně by mohl vypadat i tranquillityit, kdyby bez úhony přežil tlaky a teploty nutné ke vzniku křemene.
Navíc, když už vznikne a zachová se, těžko se hledá. Obvykle se vyskytuje v podobě malých jehliček, které jsou dlouhé kolem jedné nebo dvou desetin milimetru (polovina tloušťky lidského vlasu) a v horninách ho není tolik, aby tvořil nějaké velké, pouhým okem odhalitelné útvary. Podle jeho pozemského objevitele, Birgera Rasmussena, se také snadno zamění za rutil. To je známá přírodní podoba oxidu titaničitého, která se vyskytuje i ve formě jehličkovitých krystalů.
Objevitelé proto museli prokázat jeho přítomnost v australských skalách tzv. elektronovou difrakcí. V podstatě prosvětlovali vzorky proudem elektronů, které vytváří na zobrazovací ploše charakteristický vzorec.
Jen tak bylo možné spolehlivě dokázat, že jde skutečně o tranquillityit. Takhle pečlivě se ovšem vzorky zemských hornin obvykle nezkoumají. A tak je dost dobře možné, že měsíční kámen proklouzl pod rukama mnoha jiným odborníkům z oboru v běžných pozemských kamenech.
Bez Měsíce by to asi nešlo
Koneckonců Rasmussen a spol. by pozemský tranquillityit vůbec nehledali, nebýt vzorků z výpravy Apolla. Bez pečlivých a úzkostlivých analýz měsíčních hornin, kterých si geologové vážili jako neocenitelných vzácností a důkladně je rozebrali na mikroskopické částečky, by australský tým neměl s čím srovnat výsledky elektronového ozařování svých hornin.
Objev nemá žádný praktický přínos. Snad jen milovníky konspirací může utvrdit v přesvědčení, že cesta na Měsíc byla jenom mediální švindl: vždyť všechny nutné přísady byly k dispozici na Zemi. Tranquillityit nemá žádné unikátní vlastnosti a i kdyby ano, je na Zemi příliš vzácný. Odměnou je jen vědění, že geologické procesy na Zemi a Měsíci byly v mnoha ohledech podobné, protože při nich vznikají stejné minerály (jen na Měsíci přežívají déle, protože je neničí eroze, živé organismy a tektonika). A možná také připomenutí, jak často přehlížíme, co máme na dosah ruky.
Nobelovka spadla z oblohyJe to zhruba čtvrt roku, co si izraelský fyzikální chemik Daniel Shechtman odnesl Nobelovou cenou za jednu anomálii. Byl oceněn za popis tzv. kvazikrystalů. Jde o krystaly, které tvoří pravidelný vzor, ale tenhle vzor se neopakuje. Zní to jako protimluv, ale stačí se podívat na obrázek na konci boxu a pochopíte, o čem je řeč. Shechtman objevil kvazikrystaly v roce 1982 a o jejich uznání musel dlouho a trpělivě bojovat s kolegy, kteří jeho nápad považovali za šílený. Nakonec se podařilo i vyjasnit matematické zákonitosti jejich struktury. Na obranu vědců je nutné říct, že ani přírodě kvazikrystaly příliš nevoní. S jedinou výjimkou byly známé jenom z člověkem vytvořených látek. Z toho pravidla se vymykal jenom jediný vzorek nerostu ze Sibiře. V něm se našel kvazikrystal v podobě sloučeniny hliníku, mědi a železa. Vědci ho popsali v článku v roce 2009 (výtah je dostupný zde, celý text až po zaplacení). I když tento kvazikrystal vznikl v přírodě, nebylo to na Zemi. Nová analýzy vzorku, která vyšla v časopise PNAS (více zde), ukazuje, že kvazikrystal se na Zemi podle všeho dostal v meteoritu. Pro nás nezvyklá forma vyžaduje ke svému vzniku podmínky, které na Zemi už nejméně několik miliard nejsou (byť vědci si nejsou jistí, jaké podmínky to přesně musí být). To ale nebrání tomu, aby kvazikrystaly neměly před sebou zajímavou budoucnost v lidských technologiích.  Příklad atomární struktury kvazikrystalu, v tomto případě stříbra a hliníku |
